Křižácké přepadení Konstantinopole

Obvykle se klade datum tzv. Velkého schizmatu (rozdělní křesťanstva západního a východního) do r. 1054. Tehdy se ovšem stal "jen" rozkol právní. Faktický rozkol se udál až v souvislosti s křižáckými válkami, které vyústily v pokusy římského papeže o násilnou unii.

Níže přinášíme našim čtenářům stať pojednávající o přepadení Konstantinopole křižáky, čímž teprve byl rozkol zpečetěn a od těch dob se pravoslavní dívají na latiníky, jako na ty, kteří odpadli od Církve Kristovy nejen z hlediska církevně-právního, ale i smýšlením, chováním (někteří přísně říkají, že katolíky není možno vůbec považovat za křesťany); při pozdějších jednáních kolem unie se definitivně prokázalo (viz např. problematiku "filioque" a syllogické kapitoly sv. Marka Efezského), že římští katolíci odpadli od Církve i věroučně – tedy opustili původní křesťanskou víru, změnili ji; vymysleli si a přijali různé vsuvky, dodatky a jiné novoty. A tak v průběhu první poloviny druhého tisíciletí po Kristu pravoslavní na Východě s údivem zjišťovali, že na Západě již vane celkem jiný duch, který s původním křesťanstvím – ať již co se týče věrouky, duchovnosti nebo církevní praxe – nemá už téměř nic společného. Křesťanství na Západě se v několika prvních staletích našeho tisíciletí změnilo k nepoznání. Západním křesťanům to připadá nemožné, ale východní křesťané to z hlediska autentické křesťanské duchovnosti takto vnímají, a tak (těmito slovy) to vyjadřují současné přední duchovní a theologické autority pravoslavného světa.

A zde je slíbená stať
- vybráno z populárně historického díla S. Runcimana

Proč vládlo tolik napětí v poměrech Byzance k latinskému Římu? Rozdělení křesťanstva východního a západního se obyčejně klade do roku 1054, fakticky bylo však zpečetěno a dokonáno až daleko později a to čtvrtou křižáckou výpravou, ke které dal podnět papež Inocent III., a která měla původně osvobodit Boží hrob z rukou nekřesťanských, ale místo v Jerusalemě skončila přepadením a dobytím Cařihradu –- v popředí zájmu západních rytířů stála už jen loupež; letmo jsme se o této tragické události roku 1204 zmínili minule. Co však vyvolalo onu nepřekonatelnou roztržku křesťanstva nebyl snad ani fakt přepadení města Konstantinova křižáky, ale jak k tomu došlo, co bylo v pozadí, jak to probíhalo a co následovalo…

Filip Švábský a benátský dóže Enrico Dandola se domluvili s papežem, že »je třeba násilně vyhubit byzantské zlo«. Na osvobozování svatých míst se zapomenulo. 12. dubna 1204 byl Cařihrad zákeřně přepaden, nemilosrdně vyloupen a zneuctěn. Barbarští dobyvatelé brali vše, co se třpytilo, a ničili vše, co nemohli odnést. Pobíjeli muže, ženy, děti i starce. V historických řeckých zprávách se zdůrazňuje, že latinští křesťané běsnili mnohem hůře než všichni dřívější pohanští útočníci dohromady. Obrovská konstantinopolská císařská knihovna byla nevzdělanými křižáky bezezbytku zničena. Tak bylo založeno latinské císařství v Byzanci, které trvalo 60 let, a o kterém ještě uslyšíme v dalších dílech tohoto vyprávění. Ve všech dobytých územích bylo prosazeno podřízení církve vlivu papeže. Historik –- byzantolog G. Ostrogorský píše: „Málokdy se v dějinách setkáváme s akcí tak plánovitě uskutečňovanou, jako bylo rozdělování poraženého byzantského státu. Byla snaha rozdělit řecké území na množství státečků...“ Brzy byl v chrámu Hagia Sofia korunován jeden z křižáků na konstantinopolského císaře –- latinského státu. „Jen velmi těžko snášeli Byzantinci tuto nadvládu,“ píše se dále. Nebylo divu, chování křižáků v Cařihradě bylo strašné. Jejich výsměch všemu, co bylo drahé srdci věřícího východního člověka, překonával všechny hranice. Když o tom čteme ze zpráv současníků, nedivíme se, že právě tato událost zpřetrhala téměř všechny svazky, které ještě spojovaly rozdělené části křesťanstva. Vykrádání chrámů, loupení ostatků svatých, ikon, které se odvážely za Západ, kde dodnes zdobí latinská města a jejich kostely a musea, to vše se dělo s neuvěřitelnou důkladností a bezohledností. Podle dobových zpráv se odhaduje, že křižáci spálili v okupovaném Cařihradě více než tisíc chrámů a zbývající proměnili na chlévy. Do samotného oltáře chrámu Hagia Sofia přivedli zvířata, aby na ně naložili církevní poklady. Znečistili svaté město, drahé každému pravoslavnému člověku. Na patriarší trůn přivedli nějakou nestydatou poběhlici, kterou tam usadili, aby jim rouhavě žehnala. Svatý prestol, po umělecké stránce nedocenitelný poklad, rozbili na kusy a materiál rozkradli. Jejich velitelé vjížděli do chrámu na koních (jako pohané), z posvátného bohoslužebného nádobí jedli společně se svými psy… Svaté eucharistické Dary vyhazovali jako odpadky. Z chrámového náčiní si dělali výstroj, do bohoslužebných rouch se oblékali muži i ženy nebo z nich dělali přikrývky na koně. Svaté ostatky, které nerozkradli, vyházeli ze sarkofágů jako nečistotu! Ze svatých ikon ikonostasu nemocnice sv. Sampsona vyrobili latrínu. Jiné ikony štípali a používali ve stájích. Dokonce i při bohoslužbách chodili jejich latinští kněží po ikonách, které byly rozloženy na podlaze. Latiníci vyloupili hrobky císařů a císařoven a jejich těla zhanobili. V samotných chrámech povraždili nesčetné množství Řeků, duchovenstva i laiků, kteří tam hledali azyl; latinský biskup s křížem přitom kráčel v čele… Jakýsi kardinál přišel do chrámu sv. Mikaele na Bosporu a zamazal ikony vápnem, ostatky svatých vyhodil do zálivu! Kolik jen zneuctili žen, a kolik lidu prodali do otroctví! A to – ještě ke všemu – Saracénům, proti kterým měli původně bojovat…

Konstantinopolis nebyl dobyt po celých devět století; schraňoval vybrané skvosty antické, pozdně římské, křesťanské a islámské kultury v nepředstavitelném množství. Většina se památek se stala obětí těchto barbarů honosících se znamením kříže. Ano, tyto zločiny byly spáchány na křesťanech nikoliv nevěřícími, ale křesťany, kteří vtrhli do cizí země, vraždili, pálili, strhávali z mrtvol a zmírajících i poslední košili… A co je nejbolestivější –- všechny tyto zločiny páchali nejen hrubí vojáci, pro které je násilí a zabíjení řemeslem, ale i osoby duchovní –- římskokatoličtí kněží, biskupové, opati…

Po znectění a vraždách mnohých byly kromě bezpočtu jiných vzácností ukradeny –- kamenná poduška sv. Jakuba, části Kristova Kříže, hlava Jana Křtitele –- to vše dnes nalezneme v majetku jedné západní katedrály. Benátčané uloupili dokonce i velké bronzové koně, které dnes zdobí v Benátkách náměstí sv. Marka. Latinští kronikáři hodnotí tyto události jako úplně běžné a klidně vypravují ve svých kronikách, jak latinská armáda pálí a ničí »heretiky«.

Nebudeme již pokračovat v líčení těch hrůz a citovat další a další historiky a prameny, které popisují nekončící řadu spáchaných zločinů a jmenují slavné latiníky, kteří se v Cařihradě zvláště »vyznamenali«… Na Západ putovala nepřetržitá »karavana« lodí a povozů, odvážejících z Byzance drahocenné poklady řecké církve –- obohatily se jimi kostely zvláště v Římě, Paříži, Benátkách… Tak tedy ukončeme již líčení oné hanebné události, která zůstane navždy v paměti východních křesťanů a nepřestává být bolestnou vzpomínkou pro řeckou církev.

Jaká byla reakce papeže? Třeba uznat, že pokáral křižáky za tato zvěrstva, odsoudil jejich skutky, ale –- když už se staly –- uměl jich využít ve svůj prospěch. Jeho pokárání nemělo vlastně žádný vliv a máme doklady v papežských listech, že papež byl vlastně rád, že se to vše přihodilo; např. čteme papežova slova: „V Písmu je psáno, že Bůh mění časy s ustanovuje království –- v naší době k naší radosti vidíme, jak se to vyplňuje na království řeckém. Bůh odebral byzantskou říši pyšným a dal ji pokorným, odebral ji odděleným a odevzdal ji věrným synům církve, tedy vzal ji Řekům a dal ji latiníkům.“ Tento radostný výlev byl papežovou prvou reakcí na zprávu o úspěchu křižáckých zbraní v Cařihradě. Pád východní metropole nazval dokonce „magnifica miracula!“ (velkolepým zázrakem). Nic na tom nezměnilo jeho pozdější rozhořčení nad zvěrstvy jeho rytířů –- o této druhé reakci se dověděli na Východě pozdě, zatímco o té prvé –- radostné a křižákům příznivé –- věděl celý Východ. Většina pravoslavných byla přesvědčena, že „papež byl od začátku do celé této aféry zapleten,“ říká historik. A současní pravoslavní křesťané na Východě si to myslí dodnes, dodáváme my.

Z knihy Stevena Runcimana:
Pád Cařihradu
(zkráceno a upraveno s použitím Církevních dějin III. od prof. Dr. P. Alše)

P.S. Těm, kteří mají zájem o podrobnější seznámení se s problematikou vztahů mezi Východem a Západem, o dějiny křesťanské církve na sklonku prvého tisíciletí a v tisíciletí druhém, doporučujeme Církevní dějiny III. autora prof. Dr. Pavla Alše, ve kterých se toto období nepředpojatě, přehledně a čtivě přibližuje čtenáři. Jsou zde popsány události a uváděna fakta, která jsou obvykle v západních učebnicích zamlčována nebo vykládána tendenčně. Skripta jsou psána slovensky; lze je objednat na adrese:
Pravoslavná bohoslovecká fakulta, Masarykova tř. 17, 772 00 OLOMOUC

Zpět na stránku zabývající se Unií

Skok na Homepage