Návštěva u svatého starce Paisije

Otec Paisij je známý po celém Řecku a dokonce i za hranicemi. Většina poutníků na Svaté Hoře Athos – to jsou návštěvníci jeho poustevnické kelie, nazývané po Přesvaté Matce Boží (Panagia). Zde duchovně zápolí a sytí se nevyčerpatelnou Boží milostí jeden z nejduchovnějších a nejctihodnějších athonských otců.

Starec Paisij nás přijal s velikou láskou a přívětivostí ve svém archondariku pod otevřeným nebem. Více než dvě hodiny jsme s ním vedli požehnaný na duchovní plody hojný rozhovor, který pro nás zůstane nezapomenutelným. Když starec otevřel ústa, naplnila nás duchovní vůně jeho slov.

Svatá tvář starce na nás zapůsobila mocným dojmem a omyla nás. Spatřili jsme v ní ikonu, která k nám přišla z Byzance – plnou duchovnosti; tvář, tělo a strohý způsob života a ve vztahu k sobě přísného asketu, hlubokou myšlenku a víru pravého dítěte Pravoslaví, které se od svého začátku v době Kristových apoštolů v průběhu věků na Svaté Hoře zachovalo. Při pohledu na starce, jsme se domnívali, že hledíme na tvář některého světce z prvních křesťanských dob, jednoho z těch, kdo zápasili a duchovně rozkvétali v pouštních oblastech egyptské Thébiady, Nybie, Nitrie a Jordánské pustiny. Na zpáteční cestě jsme necítili únavu, a to i přes vedro a příkré stoupání, protože naše mysl i srdce zůstaly v pokorné kelii zasvěcené Matce Boží, u starce Paisije, který zanechal v našich duších nesmazatelnou svatou památku.

Dal nám duchovní křídla

„Otec Paisij sedí na okraji dřevěného špalku, který mu slouží za trůn v archondariku pod širou oblohou. My – skupina světských lidí – jsme ho obklopili a lačně nasáváme med plynoucí z jeho úst. Srpnový večer se dotknul vršků cypřišů, obklopujících asketickou kelii starce, a v duších toužíme po tom, aby nikdy neskončil tento pohádkový večer, při němž nám bylo tak silně dáno okusit vyučování v nebeské univerzitě. My všichni – rodiče, unavení teoriemi filosofů tohoto světa, přesycení prázdnými systémy a metodami výchovy světských pedagogů, velmi znepokojení kvůli svým dětem a různým společenským problémům, jsme získali pomoc ve hluboce pravdivých radách pokorného svatohorce.

Slunce je již nízko. Starec směřuje rozhovor ke konci. Hodiny jeho srdce ukazují, že nastal čas pro přijetí duchovního pokrmu. Jeho láska se k tomu nepřiznává, ale my to chápeme. Je třeba odejít. Vstáváme, s úctou líbáme jeho ruku, a on nám žehná. Na cestu každému dává několik pistáciových oříšků. Na zpáteční cestě nás naplňuje taková radost, že se vznášíme jakoby nad zemí. Požehnání starce nám dává jakoby křídla. Náklad jeho moudrosti na nás spočívá sladkou tíží, která nikterak neunavuje. Cítíme se velmi lehce, jako včely, které se plně naložené vracejí ze sběru drahocenné úrody, nesoucí sebou sladký nektar. Mlčky se ubíráme po cestě. Mohli bychom toho tolik mluvit, ale neříkáme nic. Cítíme potřebu poděkovat Přesvaté Bohorodici za požehnání, které nám dala, a poprosit Jí o pomoc předat tento duchovní med našim dětem.

Otec Paisij, jediný obyvatel malinké kelie, bodře a neúnavně nese svůj mnišský kříž. Tisíce nešťastných lidí sem přichází, aby se s ním poradili a vyslechli z jeho úst slovo útěchy a poučení ke spáse. Starec je vždy připraven si pohovořit, dát radu, rozřešit nějakou obtíž. Je pozoruhodným teologem zkušenosti, protože, podle svatého Gregoria Palamy, teolog není ten, kdo se mnoho dozvěděl o Kristu, ale ten, kdo pro Krista mnoho vytrpěl...

O lásce

1. Starec řekl: „Nejhlavnější povinností člověka – milovat Boha a potom – svého bližního: každého člověka a nejvíce ze všeho – svého nepřítele. Kdybychom milovali Boha tak, jak je potřebném tak bychom zachovali i všechna Jeho přikázání. Kdo se ale dnes zajímá o druhého člověka? Všichni se zajímají o sebe samé, ale ne o druhé, za to poneseme zodpovědnost. Bůh, Který je celý Láska, nám neodpustí tuto lhostejnost ve vztahu k bližním.“

2. Starec řekl: „Dobrý křesťan miluje především Boha, a potom i člověka. Přemíra lásky je pak rozlévána i na živočichy a na přírodu.“ To, že my, současní lidé, ničíme okolní prostředí, prozrazuje, že nemáme hojnost lásky. Anebo snad máme lásku – ale pouze k Bohu? Bohužel nikoliv. To ukazuje samotný náš život.

3. Starec řekl: „Kdo z čisté lásky pracuje pro bližního, tomu i sama únava přináší oddych. Ten, kdo miluje jen sebe samého a je líný, je unaven i od své nečinnosti.“ Musíme však věnovat pozornost i tomu, jaké jsou motivy skutků lásky; starec o tom pravil: „Pracuji pro druhého z čisté lásky a nic jiného nemám na mysli. Někteří projevují lásku ve vztahu k druhým lidem kvůli tomu, aby si je podřídili.“

4. Starec řekl: „V lásce k bližnímu je obsažena naše veliká láska ke Kristu. V naší úctě před Bohorodicí a svatými je opět skryta naše veliká úcta před Kristem.“ Tak se zachovává křesťanská láska a její hodnota se liší od lásky světských lidí.

5. Almužna – to je projev lásky. Současní křesťané téměř zapomněli na tuto ctnost. Starec připomíná nejen její nezbytnost, ale i jejích duchovní plody: „Duchovní změnu, k níž dochází v duši, a radost v srdci z jedné takové almužny a nebo dobrodiní bližnímu nemůže dát dokonce ani největší lékař, i kdyby jsi mu dal celý měšec dolarů. Důchodci ať obětují svůj čas a peníze, aby zachránili bezbranné děti z nějaké rozbité rodiny.“

A jindy zase řekl na to že téma: „Kdyby člověk dobře sledoval duševní užitek a vnitřní radost, kterou pocítí už v tomto životě za jediné malinké dobrodiní prokázané svému bližnímu, pak by bližního prosil přijmout nějaké dobrodiní a dokonce by mu byl vděčný, že si něco vezme. Protože změnu, ke které dochází v duši, a radost, kterou cítí srdce milosrdného člověka i za pouhý kousíček chleba podaný sirotkovi, nemůže dát ani ten největší lékař.“

Ctnostný člověk

1. Starec píše: „Když jsem připutoval na Svatou Horu Athos, obešel jsem celou Zahradu Bohorodice (tak se říká Athosu), jak to obvykle činí všichni nově příchozí, aby nalezli vonící květy Matky Boží (tj. svaté starce) a přijali od nich trošku duchovního medu.“ Oslavujme Boha za to, že i dnes mnozí křesťané hledají duchovní nektar. Jsou, samozřejmě i tací věřící, kteří jej nehledají, protože jejich ideálem je pouhé vnější křesťanství, a nikoliv opravdová zbožnost; takoví chtějí rozvíjet mysl, a nikoliv srdce."

2. Starec řekl: „Ctnost neskryješ, jakkoliv bys i chtěl, tak jako slunce nezakryješ sítem, protože skrze otvory proniká mnoho paprsků.“

3. S rozhovoru otce Paisije se seminaristy. Otče, dnes se vše nalézá v krizi, náš život je podrobován kritice ze všech stran, poraď nám, jak duchovně zápasit proti hříchu a za duchovní dokonalost.

Starec odvětil: Poslyšte, lidé, kteří dnes duchovně zápolí, duchovní lidé, zcela jistě získají velkou odměnu; v našich dnech, když je všude rozšířen hřích vychvalovaný jako dobro a navrhovaný všemi, je nutno pochopit, že duchovní zápas a snaha jsou ještě chvályhodnější, než v jakékoliv jiné době. A vězte, děti: dobrý a spravedlivý člověk, zápasící s hříchem a snažící se jít po Boží cestě, je nakonec považován za nejlepšího a všemi žádaného. Všem je příjemný a nikdo k němu necítí odpor, všichni touží žít s ním v přátelství.

Zpět na rozcestník „Pravoslavná spiritualita“

Skok na seznam „za dveřmi"    Skok na Homepage