Předmluva k výrokům svatých Otců

Celou „Knihu Otců“ (čili „Paterik“) není v současnosti možno v pravoslavném překladu vydat. ... Ti, kteří se snaží plnit Boží přikázání, zde naleznou řadu užitečných poučení pro dosažení svého cíle. »Zachraňte se, bratří, z tohoto pokleslého, prostopášného a zvrhlého světa. Vejděte do svého nitra.« »Člověkem je ten, kdo poznal sebe samého,« řekl avva Pimen Veliký. Mějte na paměti varování našeho Pána: »Blízko jsem, přede dveřmi,« rozumí se tím - přede dveřmi je Jeho příchod.

Při hloubání nad výroky svatých Otců pouště na nás dýše duch starého původního křesťanství - duch zápasu s vášněmi, boje za svatost a dokonalost podle Kristova obrazu. Písmo svaté dí: »Já jsem Hospodin, váš Bůh. Posvěťte se a buďte svatí, neboť já jsem svatý« (Levit. 11,44); Kristus zřetelně žádá: »Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec« (Matouš 5,48).

Podstata křesťanství spočívá ve smrti starého člověka a znovuzrození nového. Tato smrt a vzkříšení se tajemně dějí při trojnásobném ponoření pod hladinu vody křtu a opětovném vynoření; ponoření ve Jméno Otce i Syna i Svatého Ducha. Kristus říká, že pro vstup do Království Božího je nutné nejen narodit se z vody ale i z Ducha (Jan 3,5).

Z vody se rodíme při křtu, při němž rovněž získáváme dar Ducha Svatého; leč dokonání znovuzrození z Ducha se děje během života v namáhavém úsilí o osvojení si křesťanské dokonalosti, o osvojení si daru blahodati (milosti) v procesu získávání Svatého Ducha. Tajemství křtu tedy, má-li být spásonosné, je nutno uskutečnit v životě - celý člověk musí projít úplnou proměnou a starý (vášněmi a hříchy zchátralý) člověk, patřící tomuto pomíjivému světu, je asketickým zápasem umrtvován, a tak se dle míry očištění od zdejšího světa rodí v křesťanu člověk nový, náležející Království Božímu. Duch původního křesťanství svědčí o nevyhnutelnosti vnitřní proměny člověka z „pozemšťana" na „nebešťana", jak psal apoštol Pavel: »...Máme občanství (tj. žití) v nebesích...« (Filip. 3,20).

Je to svědectví o spáse člověka dosahované skrze přijetí podobnosti Ježíši Kristu, který se proto stal člověkem, aby se člověk mohl stát bohem, jak praví dávní křesťanští Otcové. Spasitel přišel vrátit lidem ztracenou podobu Boží, aby tím otevřel bránu do ráje, kam vstupují ti, kdo se Kristu podobají, a kam nevejde nic nečistého. Celé Evangelium vybízí lidi, aby se podobali Bohu - láskou, svatostí, dokonalostí, odpouštěním, milosrdenstvím a - bezhříšností. Zápas s hříchem je nejúpornějším dílem při získávání dokonalosti ve svatosti; jde o vypětí všech sil nehřešit a o vyprošení si daru kajícího pláče smývajícího poskvrnění způsobené spáchanými hříchy. Tomuto dílu se oddávali Otcové pouště, majíce k tomu jediný důvod - že jsou křesťany. Každý křesťan je povolán zápasit za získání podoby Boží, za svatost, za spásu. Spása se získává skutkem mučednictví - krvavého či nekrvavého; ovšem tak jako tak - starý smrtelný hříšník musí zemřít, aby se mohl zrodit nový obnovený člověk - dědic Království nebeského. Bez smrti našeho starého člověka nemůžeme být naplněni Boží blahodatí (milostí), jež nás proměňuje na Kristu podobné. Toto spásonosné proniknutí lidské duše i těla vyzařováním nestvořených Božích energií nazýváme „theosis" (zbožštění). Je to cíl a smysl asketického křesťanského zápasu; apoštol Pavel popsal vše, co bylo výše řečeno, jedinou větou: »Nežiji již já, žije ve mně Kristus« (Galat. 2,20).

Věříme, že i dnes jsou napomenutí dávných Otců aktuální, že je i dnešní lidé potřebují slyšet.

Otcové učili: tato naše země je místem vyhnanství, dočasným příbytkem člověka. Zde probíhá bitva každého člověka za jeho nesmrtelnou duši. Člověk je buď uchvácen ďáblem skrze oklamání léčkami tohoto světa a klesá ještě níže - až na „dno pekla", nebo zaslechne volání svého Pána a pojme v nenávist „tento svět hříšný a cizoložný" spolu se vším, co je z tohoto světa, dosáhnuv „vyššího světa", kde září světlo věčné a je blaženost nevypravitelná. (Svatí Otcové) učili, že tento svět zhyne, a zanikne brzy; učili, že každého očekává soud za dobu strávenou zde na zemi.

Svatí Otcové radí, abychom svůj život zde vedli s „duchovní bdělostí" (střízlivostí, střídmostí, rozvážností), naplnili jej pokáním a pláčem, očistili jej od náklonnosti k tomuto světu, aby v nás „kníže tohoto světa" neměl nic svého.

Je-li tomu tak, následujeme sv. Efréma Syrského, který pravil: »Odříkám se tě, rychle hynoucí světe!«

„Nikdo nemůže poznat Boha,
jestliže nepozná sám sebe,"
opakuje po Velikém Antoniovi Veliký Athanasios.

(Vybráno z knihy „Moudrost pouštních Otců“; viz literatura)

Skok na Homepage