A. I. Osipov, prof. Moskevské duchovní akademie

O převtělování

Metempsychosis čili reinkarnace

Metempsychosis je obecně používané slovo. Když hovoříme o Božím vtělení, vzniká otázka, jestli se i pohanští bohové mohou vtělovat. Staří Řekové pravili, že ano. Když duše zhřeší, je poslána z horního světa, v někoho se vtělí, podle toho hříchu, jehož se dopustila. Tak tedy učení o převtělení. Je to staré učení. Pochází z otázky: "Odkud přišel člověk? Jak vznikl?" To je pro přirozenou mysl těžká otázka. Křesťanství praví: "Bůh stvořil člověka." Vše je jasné. Když lidé ztratí toto chápání Boha, nepojímají Boha jako Toho, kdo mj. stvořil člověka. Dávní gnostikové hledali princip všech věcí, nacházeli jej - někteří ve vodě, jiní ve vzduchu... Otázka - jak vznikl člověk? Podle Platona duše věčně existuje v horním světě idejí, nebo v Logosu (jak učili stoikové), a tak vznikla myšlenka, že věčně existující duše jsou sesílány na tuto hliněnou zemi a přijímají různá těla, a po smrti člověka se duše navracejí, tím spíše když člověk vedl spravedlivý život, navrací se do lůna horního světa. Jenže může opět zhřešit jiným hříchem, a pak přichází do dalšího těla. A může být, že nevede-li člověk správný život, po smrti těla se vůbec nevrací do horního světa, ale ihned se převtěluje v někoho či v něco. Ideje převtělování duší, tj. nastěhování do takového či jiného (hmotného) obalu podle jeho mravního stavu, je myšlenkou dosti starou. Vyskytovala jak ve starořeckém myšlení, tak i v indickém. Dnes je celá řada uctívačů této ideologie (mj. tzv. theosofie). Jak ji máme ohodnotit?

Především je nutno zvážit, na čem se tato idea zakládá. Jaké jsou pro stěhování duší argumenty? Hlavní z nich spočívá v tom, že si někteří lidé vzpomínají na svou minulost (tj. před příchodem do těla, resp. mají vzpomínky na údajné minulé životy). Rozpomínají se na takové detaily, které by jinak nemohli znát. Pamatují se na to, jak byli tou či jinou osobou v minulosti. Tyto podrobnosti často ohromují svou přesností. To je vlastně jediný argument pro převtělování duší, který si zasluhuje rozbor a objasnění. Něco takového se totiž skutečně děje a musíme s tím proto podle toho nakládat.

Co k tomu můžeme říci?

Především obecně k ideji převtělování. Pokud by opravdu existovalo, bylo by neustálým zákonem lidského života. Bylo by nutno předpokládat bez jakéhokoliv uhýbání, že každé dítě, které se zde rodí, muselo by mít alespoň nějaké vzpomínky na svou minulost - alespoň na ten bezprostředně předcházející život, resp. minulé vtělení, a nejspíš i na ty životy, co byly ještě před tím. S tím se však nesetkáváme. Kromě velice vzácných výjimek, o nichž jsme se již letmo zmínili, se nic takového nevyskytuje. Nikdo nic neví o svém minulém životě, nikdo si nic nepamatuje. Všichni žijeme tak, jako bychom se na tomto světě objevili poprvé.

K tomu se váže pozoruhodné prohlášení anglického filosofa Johna Locke (?) (1632-1704), který přímo praví, že není-li paměť na předchozí vtělení, pak není žádná totožnost osoby (tj. současné osoby s tou předcházející). A tudíž není ani převtělování, ale je prostě narození nového "já". Pokud se duše převtěluje, musí být vzpomínka. Spojení nemůže být přerušeno. Locke správně tvrdí, že není-li vzpomínka na žádný předcházející stav, pak v důsledku toho, žádné převtělování neexistuje.

Nyní k těm jednotlivým případům, kdy si lidé vzpomínají na minulé životy. Mimochodem tyto případy jsou svým počtem naprosto bezvýznamné. Je možno je spočítat a napsat jejich seznam. Jak však chápat tato fakta, kdy si člověk přirozeně vzpomíná na to, co s ním bylo v minulém životě? A pamatuje si to, co by jinak skutečně nemohl vědět. A náhle si vzpomene, řekne o tom, prověřuje se to, a ukáže se, že to skutečně souhlasí. Jak to možno objasnit? Jsou to otřesná fakta.

Nejprve podotkneme, že ona "jasně patrná přesvědčivost" ve skutečnosti není tak zřetelná. Existuje celá řada momentů, s jejich pomocí je možné to vysvětlit. V každém konkrétním případě mohou být různé příčiny a může jich být několik.

První, čemu musíme z našeho křesťanského pohledu věnovat pozornost, je možnost přímého vlivu démonů. Z životů svatých víme, jak někteří asketi, kteří upadli do oklamání démony, často ohromovali lidi svým jasnovidectvím. Např. prohlásili: "Tam a tam teď ten a ten zemřel." Za několik dní přišla zpráva, že přesně tak se stalo. Podobně i v jiných případech: "Tam je zrovna požár." "Tam právě tamtoho zabili." To jsou fakta. Veškeré toto jasnovidectví však člověka okamžitě opustilo, jakmile se podařilo vyvést ho ze stavu běsovského klamu. Lidé duchovní zcela oprávněně tvrdí (a jsou toho přímými svědky), že démoni vskutku mohou předávat člověku informaci. A to takovému člověku, jehož zajali - skrze jeho pýchu, samolibost, ctibažnost a přesvědčení, že už vystoupil v duchovním životě velmi vysoko. Démonická vnuknutí existují, je to jeden ze základních faktů v oblasti duchovního života (resp. v oblasti patologie duchovního života). To je to první, čím je možno z křesťanské perspektivy objasňovat takové úkazy, kdy se někdo rozpomene na "údajné minulé vtělení". Nečistý duch může vnuknout člověku všechno, co kdy v lidských dějinách bylo, oznamuje mu, co se s kýmkoliv dělo před libovolnou dobou, třeba před tisíci lety, to není pro běsa žádný problém. (Vpraví mu tuto informaci do mysli tak, že se oběť domnívá, že jsou to její vlastní vzpomínky a její vlastní život.)

Posedlí lidé často ohromovali - a ohromují i dnes - své okolí svými tzv. "zjeveními". Sv. Jan Kassian Říman píše, že často lidé nemravné mysli a odpadlíci od víry v Krista vyhánějí démony mocí Kristova jména. Tedy tito zcela nehodní lidé vyhánějí jménem Krista běsy. Další svatí otevřeně píší, že běsové často předstírají, jako by hořeli či se děsili, aby asketu (který se je pokouší vyhánět) uvedli do ještě větší pýchy.

Na tomto místě A. Osipov poněkud odbočuje a kriticky zmiňuje - občas se vyskytující - praxi nesmírně rychlé modlitby Ježíšovy, které není uctivé, ale připomíná spíše zaklínání nebo mantru. Uvádí, že tito lidé upadají do oklamání a do pýchy. Zjevují se jim běsové a hrají divadlo, jako by byli přemoženi. Asketa může být na tom stejně jako posedlý člověk a běsové mohou skrze něj hlásat, co je jim libo. Tato část přednášky se týká hlavně některých duchovních knížek prodávaných v Rusku, případně jakýchsi tamních osob, a není u nás aktuální; pozn. překl.

Těmito vlivy je tedy možno objasnit případy, kdy se člověk rozpomene na to, co s ním bylo před sto lety v minulém životě, kdy údajně žil na jiném kontinentu a může vyprávět, jak to tam vypadalo apod.

Další způsob, jak lze objasnit některé takové případy vzpomínek na minulé životy. Je to v biologii i psychologii známý fakt tzv. "genetické paměti". Vše, co vnímáme v průběhu svého života, nikam nezmizí. Náš "počítač" má nekonečnou paměť. Člověk si zapamatuje vše. Nic se "nevypaří". Když někteří lidé říkají, že mají špatnou paměť, nejde o špatnou paměť, ale špatné vnímání ... Člověk není soustředěný, je rozptýlený. Informace jsou stále zde, vše, co jsme viděli, slyšeli, o čem přemýšlíme, sníme, - vše je uskladněno.

Byl to zřejmě archiep. Lukáš (asi Vojnojasenský; pozn. překl.), lékař, kdo vypráví příběh o jakési zcela nevzdělané ženě, která pracovala jako kuchařka. Blouznila z vysoké čtyřicetistupňové horečky a náhle začala naprosto plynně a dobře hovořit, jenže nikdo nerozuměl, co říká a jakým jazykem mluví. Bylo patrné, že říká něco rozumného a zajímavého. Pozvali jednoho lékaře, který znal dávné jazyky. Přišel, poslechl si a byl ohromen. Ta žena zpaměti citovala Homéra. Byl z toho vyveden z míry. Vzdělání té ženy bylo nulové. Později se ukázalo, že byla kdysi služkou v jedné domácnosti, kde žili vysoce vzdělaní lidé a po večerech tam ze záliby předčítali Homéra v originále. Ta žena nevěnovala té "hatmatilce" žádnou pozornost. Jen tam chodila podávat kávu, starat se o pohoštění, sklízet ze stolu atd. Ve skutečnosti vše, co tam zaslechla, v ní zůstalo.

Psychologové tvrdí, že vědí alespoň o deseti úrovních lidského podvědomí, které odhalili. Kolik jich je ve skutečnosti, nikdo neví. Informace může být v člověku skryta na různých úrovních a je možno ji získat. Mimochodem, někdy se tyto informace získávají z člověka za pomoci LSD (narkotikum). Tím se dosahuje probuzení jisté úrovně podvědomí. Jindy dává podobné výsledky hypnóza. Hlubiny, kde ta či ona informace spočívá, jsou různé. Možnost ji získat je však nesporná a nevyvolává žádné pochybnosti. Ukazuje se, že v člověku je všechno zapsáno. Vše, co kdy viděl a slyšel nebo prožil. A nejen to. Mluví se dokonce i "genetické paměti". Vše, co prožíváme, zapisuje se do genů. Existují seriosní teorie, že se tyto informace předávají z generace na generaci. Kdybychom to uměli, mohli bychom se všemi vrstvami paměti lidských pokolení "prokopat" až k Adamovi a dozvědět, jak tenkrát žili první lidé; jak zhřešili. Zatím se k tomu věda ještě nedostala, protože nespolupracuje s teology. Veškeré informace o prvních lidech by bylo možno zvědět. Pokud je genetická paměť vědecky potvrzený fakt, pak se nelze divit, že za jakýchsi okolností, které nám nejsou zcela jasné, může z nějaké úrovně podvědomí přicházet do vědomí událost, jež se kdysi stala, ne však s tímto člověkem, ale on má dojem, jako by se to stalo s ním. A tak může člověk promlouvat o událostech dávno minulých.

Takže nejen z hlediska teologie, ale i z hlediska vědy je možno objasnit vzpomínky na údajné minulé životy a na události z minulosti.

Jsou však i jiné možnosti. Někteří lidé (zvláště ženy a děti) se zvláště snadno poddávají vnuknutí. Snadno přijímají vnuknutí, pak jsou tím uneseni a mohou sloužit jako médium. Tak mohou snadno něco spatřit a předávat to dál. Kniha lékaře sv. Lukáše Vojnojasenského: Duch, duše a tělo, je plná mnoha faktů vyprávějících mj. o případech, kdy se různá média (tj. lidé - prostředníci) často dozvídají to, co je za hranicemi přirozené zkušenosti. Mohou poznat, komu patří neznámá věc, co se kdysi dělo na tomto místě. Člověk tedy má jakési poznávací schopnosti, z nichž věda objevila jen docela maličko. Z teologického hlediska možno prohlásit následující: Duše je dle své přirozenosti obyvatelkou duchovního světa. Je tu jen uzavřena za tělesnou oponou tohoto našeho masitého (duchovně tučného) těla. Mějte na paměti, že darem jasnozřivosti oplývají především svatí lidé, jejichž tělo přestalo být tak masité (těžké, tučné - v duchovním slova smyslu; pozn. překl.), kteří se očistili a někdy se stává, že se při modlitbě odlepí od země. Duše je tedy obyvatelkou duchovního světa, v němž není minulost ani budoucnost, ale jen přítomnost. A pak je duše schopna postihnout věci, které jsou skryty, vidět to, co je našemu "masitému" stavu utajeno. Není potřeba se divit lidem s telepatickými schopnostmi - vidí na velkou vzdálenost, vidí např. do trezoru, co tam je, skrze stěny, a vidí to přesně. V člověku je mnoho, co neznáme. Všechno jsou to schopnosti duše v daném stavu člověka a rozhodně ne vzpomínky na něco (v minulých životech). Není to tedy žádná paměť duše na to, že se někdy jakoby nacházela v tom stavu či v tom těle, jež nyní (nadpřirozeně) vidí či vnímá.

Někdy se hlásá, že prý samo křesťanství kdysi učilo o převtělování. To je však naprostý nesmysl. Ani jeden ze svatých Otců - ani jeden! - nikde ani slovo ve prospěch toho neutrousil. Kdyby to byla někdy víra Církve, všichni Otcové by o tom hovořili. Jenže nikdo a nikdy... Naopak! Jsou u nich výroky přímo opačné, které učí naprostý opak. Izák Syrský: "Kdo se zde nesnaží získat tento (tj. duchovní) život ve své duši, ať se neklame marnou nadějí." Nadějí na co? Že až se v příštím životě stane krokodýlem, bude vzorem duchovního dokonalosti? Proč zdůrazňovat, že žádný svatý Otec neučil o reinkarnaci? Např. theosofové uznávají sv. Makária Velikého a jiné Otce jako velké mystiky. Můžeme se theosofů tedy otázat: A proč tito velicí mystikové zamlčují reinkarnaci? A co je ještě horší - odmítají ji.

Doktrína o převtělování je jakýmsi ďábelským pokušením. Berte v úvahu naši psychologii. Jak se většina lidí zachová, je-li potřeba něco udělat, ale nepospíchá to? "No dobře, jestli to nemusí být hned, tak to počká, ne?" "Zkouška není už zítra? Tak co bych se honil?" "Práci je potřeba odevzdat až za měsíc? Tak proč na tom dělat teď?" Taková už je lidská psychologie. Pokud se ukazuje, že náš lidský život není jedinečný, a že cyklus převtělování se může opakovat libovolně dlouho, tak proč bych si teď neužíval - zvláště když se mi teď žije dobře? A tam potom uvidíme, v koho se zase převtělím. A pak - příště - se budu zabývat askezí, ne? Ale teď, proč bychom zbytečně plýtvali časem a energií?

Idea převtělování je klamavá idea. Skrývá před člověkem právě tu realitu, která je tou nejdůležitější skutečností - že člověku je dáno jednou jedinkrát žít, jak čteme v Písmu, a pak musí zemřít. Tím se jednou dává člověku výjimečná možnost - hleď, abys tuto možnost nepromrhal. Dokud máš tu možnost, čiň to, co máš činit. Tady skládáš zkoušku. Tento tvůj život není pro tebe ničím jiným, než zkoušením a přípravou k nekonečnosti, k věčnému životu. Vyber si dobro, zavrhuj zlo.

Kdežto doktrína reinkarnace pracuje s naší línou psychologií: Tady si užívej, a tam uvidíme, jak co bude (budou ještě jiné příležitosti, kolik je libo). Tak to je k metempsychosis, učení, na němž je založen hinduismus. Mimochodem, na pátém všeobecném sněmu byla odsouzena idea o preexistenci duší, s níž je převtělování spojeno.

Nerozebíráme další některé možnosti vysvětlení tzv. "důkazů" převtělování. Např. duševní nemoci. Navštívíme-li některé ústavy, setkáme se tam s takovými vzpomínkami na minulé životy, že si ani představit nelze. Najdeme tam Petra I., Napoleona a kohokoliv jiného. Mnohé psychické nemoci mají takový charakter, že je nelze hned rozpoznat, takže i toto může být jednou z příčin tzv. "vzpomínek na minulý život". Jen málokdy je totiž možno všechny ty různé vzpomínky prověřit, zdali odpovídají skutečnosti. Mnohé je zjevně vymyšleno, žádná fakta tam nejsou. Prostě "vaří z vody", jsou to fikce.

Další úvaha na toto téma je na weblogu Ambon -
příspěvek č. 667: Otázka na původ duše
a dále v článku č. 730 Šamani, duchové a pět dogmat pohanské víry (kap. 2.).

Zpět na rozcestník „Přednášky prof. Osipova“

Skok na titulní stránku website