Archeologie - Bible
O datu Kristova Narození,
o Betlémské hvězdě a Zjevení Páně
Úvahy nad historickým datem narození Ježíše Krista
Rok co rok se v době kolem těchto svátků vynořují v novinách články a v rozuhlasu či v televizi rozmluvy o tom, že Vánoce jsou svátky původně pohanského původu. Pohanské oslavy zimního slunovratu, případně dies natalis solis invicti, narozeniny neporaženého Slunce, zavedené roku 274 císařem Aureliánem, měla církev využít a proměnit je ve slavnost Narození Slunce spravedlnosti, ohlašovaného prorokem Malachiášem (3,20, resp. 4,2). Pro mnohé z těch, kdo krčí obočí nad mnohými církevními tradicemi, je pak tato informace potvrzením korupce, která z církve Kristovy učinila nevěstku babylónskou. Pro (ve své době velmi populární) internetový, pavědecký pseudo-dokument Zeitgeist je tak „mýtus“ o narození božského syna, spojený v mnoha orientálních náboženstvích ze zimním slunovratem, důvodem, proč diskreditovat křesťanské poselství o mimořádném Božím vstupu do lidských dějin v betlémském chlévě. A nechybějí ani mnozí z církve, kteří tuto rétoriku přijímají, avšak snaží se tím ukázat, že křesťanské ochočení pohanských slavností je jasným signálem, že církev byla již od raných dob schopna „inkulturovat“ své poselství do rozličných podmínek.
Je však taková interpretace správná? Je zapotřebí takové skepse? Výše zmíněná hypotéza, že původ Vánoc je třeba hledat v předkřesťanských oslavách zimního slunovratu, pochází teprve z 18. století (P. E. Jablonský, J. Herdaim). Historické prameny však tuto rozšířenou hypotézu popírají a ukazují, že původ Vánoc není pohanský, nýbrž leží kdesi v tradici (tj. v ústním podání) církve prvních staletí. Už samotné propojení Aureliánova svátku „nepřemožitelného Slunce“ s křesťanským narozením Krista, onoho „Slunce spravedlnosti“, jehož ohlašoval prorok Malachiáš, je zavádějící: mezi oběma pojmy neexistuje shoda. Křesťanské spisy pak užívají tohoto oslovení pro Krista již před Aureliánem, jak uvidíme.
Panuje obecná shoda, že nejstarším svědectvím o křesťanském slavení Vánoc je tzv. Chronographus z roku 354. Jde o ilustrovaný kalendář, který si zřejmě nechal pořídit římský křesťan Valentinus. Tento almanach obsahuje mezi jinými seznam římských biskupů a seznam výročních dnů pohřbu římských mučedníků (depositio martyrum). A právě tento prastarý „liturgický kalendář“ začíná následovně: „VIII Kal. Ian. natus Christus in Betleem Iudee“ — „8. dne před lednovými kalendami (= 25. prosince): Kristus se narodil v Betlémě judském“. Mohli bychom tedy říci, že v Římě se nejpozději roku 354 Vánoce slavily, ale díky pozorné četbě seznamu papežů, který dokument obsahuje, jej lze datovat již do roku 336. Neznamená to ale, že by církev začala onoho roku v Římě Vánoce slavit, znamená to jen, že již tehdy křesťané Vánoce slavili. Původ Vánoc je třeba hledat ještě dříve. Budeme se však muset vydat mimo město Řím, ten starší svědectví nenabízí.
Hledáme-li ve spisech 3. století, zjistíme s překvapením, že o datu narození Krista hovoří. Tak například jeden z nejstarších biblických komentářů z přelomu 2. a 3. století, připisovaný Hippolytovi, označuje jako den Kristova narození „středu 25. prosince“ (comm. in Dan. 4, 23). Totéž datum pak uvádí i římský historik Sextus Iulius Africanus ve svém díle Chronografiai z roku 221 a spisech de Pascha computus, dochovaný mezi spisy kartágenského biskupa Kypriána, z roku 243.
Zajímavé svědectví o tom, že křesťané slaví Vánoce již před Konstantinovým obrácením, se nám dochovalo díky církevnímu schizmatu. Ano, právě nesmiřitelná nevraživost, která vyvstala na začátku 4. století v severní Africe mezi pravoslavnými a donatisty, nám umožňuje říci: ano, křesťané zde slaví Vánoce již před tímto rozkolem, tj. ve 3. století. Ačkoli si totiž obě skupiny vyčítají jakoukoli odchylku od ustavené praxe africké církve, svorně slaví Vánoce (avšak nikoli již Zjevení Páně, které je pozdějšího data), svátek dosud nerozděleného společenství věřících. Kdyby je totiž katolíci začali slavit později, stalo by se to hned důvodem k donatistickému útoku na tuto praxi. Vidíme tedy, že – alespoň někde – se Vánoce slavily již ve 3. století, nezávisle na pohanských svátcích.
Proč ale 25. prosinec? Zde existují dvě zajímavé teorie. Historik Louis Duchesne přišel již na konci 19. století s teorií, podle níž u počátku označení 25. prosince za den narození Krista stojí 25. březen coby datum slavení Velikonoc. Starokřesťanské spisy spojují totiž Kristovu smrt i s jeho početím a stvořením světa: právě tento den, 25. 3., přichází devět měsíců před jeho narozením. To lze najít již ve velikonoční homilii Melitona ze Sard, autora 2. století, a stejně tak v pseudo-Cypriánově spisku de pascha computus: „Jak obdivuhodná a božská je Pánova prozřetelnost, že v onen den, kdy bylo stvořeno Slunce, se také narodil Kristus, 5. den před dubnovými kalendami (= 28. března), 4. dne v týdnu (= středa), jak správně pověděl prorok Malachiáš…“ Původ Vánoc by podle této teorie tedy nebyl pohanský a spojený s oslavami zimního slunovratu, ale byl by propojen s dnem početí a umučení Krista.
Původem africký spis de solistitiis et aequinotiis vychází při svém výpočtu z jiného faktu – ze zvěstování narození Jana Křtitele Zachariášovi během jeho služby v jeruzalémském chrámu. Podle tohoto spisu lze Zachariášovu službu zařadit podle jednotlivých kněžských tříd ke svátku 1. tišri, který židé slaví v období podzimní rovnodennosti, tedy na konci září, a kdy si připomínají stvoření Adama a Evy, prvotní hřích, třetí vyslání Noemovy holubice, obětování Izáka a smrt Sáry. Připočteme-li devět měsíců Alžbětina těhotenství, dostaneme se k narození Jana Křtitele na konci června, v období letního slunovratu (pamatujme, že církev dodnes tuto událost slaví 24. června). Když Maria přichází po Gabrielově zvěstování ke své příbuzné Alžbětě, ta je již v šestém měsíci (Luk 1,36). To znamená, že k tomuto zvěstování podle autora de solstitiis došlo tři měsíce před narozením Jana Křtitele, tedy na konci března. Od tohoto údaje se připočtením devíti měsíců těhotenství opět dostáváme k narození Krista, situovanému do období zimního slunovratu, tedy 25. prosinci: „Náš Pán byl tedy počat 8. dne před dubnovými kalendami v měsíci březnu (= 25. března), což je den utrpení našeho Pána a den jeho početí. Neboť v tentýž den, kdy byl počat, byl také umučen.“
Jak vidíme, toto propojení jednotlivých novozákonních událostí je prastaré a jistě sahá až do 2. století. Nelze proto v žádném případě hovořit o Vánocích jako o převléknutí pohanských oslav do křesťanského šatu. Tato oslava má bezpochyby původ v ústním podání, jehož počátky nejsme schopni detailně vystopovat.
A na závěr snad jedno překvapení. 25. prosinec nemusí být nutně pouze jakýmsi náhodným či odvozeným datem, jak ho uvádí spis de solstitiis. K. F. Doig ve své knize New Testament Chronology (1990) tvrdí, že toto datum opravdu může odpovídat skutečnému a historickému datu Kristova narození. Svou domněnku zakládá na analýze esénské knihovny v Kumránu a některých údajích Lukášova evangelia. Archanděl Gabriel oznámil Zachariášovi během chrámové služby Abiovy kněžské třídy, do níž tento kněz náležel, že se mu narodí syn (Luk 1, 5). Na základě kumránských svitků se přitom podařilo zrekonstruovat kalendář jednotlivých služeb všech kněžských tříd. Abiova třída v chrámu sloužila dvakrát do roka, z toho jednou v posledním zářiovém týdnu, kdy k tomuto poselství mohlo dojít (byzantský liturgický kalendář mimochodem označuje 23. září jako den Janova početí). Jan Křtitel se tak opravdu mohl narodit na konci června a Ježíš, narozený šest měsíců po Janovi, tedy na konci prosince. Možnost, že datum 25. prosince jako oslavy skutečných Ježíšových narozenin pochází z nějaké starobylé tradice, jež měla historicky přesné jádro, tak zůstává otevřena. Zde se však již nacházíme mimo náš „horizont událostí“, lze jen tušit, že tato tradice může být dokonce apoštolského původu.
Musíme tedy brát s rezervou, co se obyčejně říká, že ve staré církvi neexistoval v prvních třech staletích žádný svátek kromě oslavy velikonočního tajemství každou neděli a jeho výroční oslavy o Velikonocích (tj. Pascha). To se změnilo počátkem 4.století, kdy se jednotlivé události Ježíšova života začínají vydělovat do samostatných svátků. Přes značný badatelský zájem obestírá vznik vánočních svátků a jim blízké slavnosti Zjevení Páně stále rouška tajemství. Za zaručený výsledek bádání lze považovat, že se již 25. prosince roku 336 slavilo v liturgii města Říma Kristovo narození.
Hypotézu o ztotožnění Krista nazývaného v Novém zákoně "světlem světa" (Jan 8,12) s nepřemožitelným bohem Slunce, jehož svátek zavedl roku 274 císař Aurelián na den zimního slunovratu, tj. 25. prosince, nelze tudíž uznat za příčinu zavedení svátku Kristova narození.
Betlémská hvězda
Hvězda - astrologický úkaz (nejspíš konjunkce Saturnu a Jupiteru v pozici ke Slunci a v souhvězdí Ryb) - zjevil se jim třikrát za rok. Jupiter byl chápán jako hvězda královská a Saturn jako hvězda židů, souhvězdí Ryb symbolizovalo oblast dnešní Palestiny, a opozice vůči Slunci jim napověděla, že se jedná o narození židovského krále, který bude vládnout celému světu. Přišli na základě tohoto úkazu do Jerusalema, hlavního města židů. Nevěděli kam dál. Z toho je vidět, že ta první hvězda, která se jim zjevila, jim neukazovala cestu. Teprve v Jesalemě nebo až poblíž Betléma se jim zjevila druhá hvězda, která se pohybovala a dovedla je k Dítěti.
Blahoslavený Theofylakt vysvětluje, že Betlémská hvězda se nechovala jako běžné nebeské těleso (hvězdy se nezastavují nad domy a nemění směr podle potřeby). Podle něj se anděl pohyboval po nebi v podobě hvězdy.
O první hvězdě, kvůli níž se mudrcové vydali na cestu, se hovoří jako o astrologickém úkazu, který učení Mudrci jako zkušení astrologové dokázali číst. Bůh k těmto pohanům tedy promluvil jazykem, kterému rozuměli, aby povolal i je poklonit se Pánu Ježíši. Samotní mágové říkají: "Kde je ten narozený židovský král? Spatřili jsme na Východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit." (Mat2,2) Nazývají tento astronomický a astrologický jev jako „hvězdu židovského krále“.
Tato druhá hvězda byl anděl (je známo i z jiných případů popsaných v církevní literatuře, že se anděl může ukázat v podobě paprsku světla). Kromě jiného musíme vzít v úvahu, že kdyby mudrce vedla z Jerusalema do Betléma noční hvězda, museli by putovat v noci, což by bylo krajně nebezpečné zvláště pro bohaté poutníky (lupiči, divá zvěř a pod.).
Podle astronomů se však kometa zdá jako nejméně pravděpodobná varianta tehdejšího úkazu. V roce 12 před naším letopočtem byla na obloze k vidění jasně a zřetelně Halleyova kometa. Jenže tenkrát byly komety vnímány, jako nositelé špatných zpráv, což se k narození moc nehodí. Proti teorii vlasatice hovoří i skutečnost, kterou nepřímo zachycuje evangelium: nikdo v Jeruzalémě si nevšiml Betlémské hvězdy až do příchodu Tří králů, i když se hvězdy v antice běžně používaly pro určování času v noci.
V roce sedm před naším letopočtem dokonce nastala trojnásobná konjunkce Jupiteru se Saturnem v souhvězdí Ryb, a to v květnu, září a prosinci. Tyto konjunkce se opakují v 19letém cyklu. Tato byla však výjimečná tím, že byla trojnásobná a trvala téměř celý rok a objevila právě na přelomu 19letého cyklu babylonského kalendáře. Už před čtyřmi stoletími s touto verzí vysvětlení Betlémské hvězdy přišel slavný německý astronom Johannes Kepler, který podobný úkaz pozoroval v Praze v roce 1603 a uvědomil si, že taková událost mohla sehrát roli i v biblickém příběhu.
Jeroným Klimeš v souvislosti s touto konjunkcí poukazuje na význam periodických konjunkcí s Měsícem a na hebrejské názvy planet: Jupiter = spravedlivý [král], židovský název pro Saturn je odvozen od slova šabat a Saturn byla vždy hvězda Židů. Měsíc v novu = zrozený. Takže tato konjunkce doslova odpovídá otázce, kterou položili Tři králové králi Herodovi: „Kde je ten narozený král Židů?" Navíc v hebrejštině se řekne planeta "chodící hvězda". I to odpovídá Matoušovu popisu: "Hvězda šla před mágy."
Křesťanský letopočet by sice měl mít počátek právě datem narození Krista. Jenže mnich Dionysius Exiguus, který v roce 525 po Kristu zavedl náš letopočet, se při výpočtech zmýlil v porovnávání vlády císaře Augusta a Heroda. Takže podle jiných nezávislých datací se mohl Kristus narodit kolem roku sedm až čtyři před naším letopočtem. To by odpovídalo právě době popsaných konjunkcí.
Alternativním vysvětlením je supernova, tedy explodující hvězda, která mohla být natolik jasná, že by šla spatřit i ve dne. Čínské kroniky skutečně zmiňují nové hvězdy v letech šest a pět před naším letopočtem, v souhvězdích Kozoroha a Delfína. I časově odpovídají období vlády krále Heroda, problémem ale je, že v evropských ani blízkovýchodních pramenech o těchto nebeských úkazech nenajdeme ani zmínku. Dalším problémem je, jak by z takového dosti řídkého a neznámého jevu mohli perští astrologové něco vyrozumět o židovském králi.
Ostatní známé výrazné astronomické jevy, které by mohly přicházet v úvahu, spadají do doby až po smrti krále Heroda.
Většina lidí si dnes Betlémskou hvězdu představuje jako kometu s dlouhým ocasem. Takto se ale do obrazových křesťanských výjevů dostala až díky italskému malíři Giottu di Bondone (1267–1337), který v roce 1305 vytvořil fresku Klanění tří králů. Pro svůj výjev si vypůjčil fotogeničtější Halleyovu kometu, tu totiž mohl spatřit v roce 1301.
Zjevení Páně - Bohozjevení
(Bogojavlénije, Thefánia či Epifánia = zjevení)
Je to jeden z nejstarších křesťanských svátků - spolu s Paschou a Padesátnicí. (Jiným názvem tohoto svátku je Osvícení (Fótos, svátek světel). Obsahem svátku je křest Pána Ježíše v Jordánu. První zprávy o tomto svátku se vztahují k 2. století, vzpomíná jej Kliment Alexandrijský a gnostikové.
V průběhu ranných křesťanských dějin se smysl svátku proměňoval. Slovo Epifánia s původně vztahovalo k samotnému zjevení Krista ve světě - tj. k jeho narození.
V dávných dobách na Východě byla rozšířena myšlenka, že Pán Ježíš přišel za Janem Křtitelem k Jordánu, aby se dal od něho pokřtít, v den svých 30. narozenin. Má to svůj smysl – teprve dosažením třicátého roku života byl muž v Izraeli považován za plně dospělého. Pán Ježíš vnímal křest od Jana jako začátek svého veřejného vystupování a hlásání evangelia. (Mat 4,17; Mar 1,14; Luk 3,23) Je možné, že kdyby mu ještě nebylo 30 let, podlomilo by to jeho autoritu a význam jeho slov v uvažování Izraelitů, a někteří by mu ani nechtěli naslouchat. (Není však vyloučeno, že křest nebyl přesně v den jeho narozenin.)
Proto vznikl (zvláště v Africe) počáteční zvyk spojovat obě události do jednoho svátku. Tento zvyk však nevydržel dlouho. Když sv. Jan Zlatoústý (5. stol.) hovoří o zázračných vlastnostech vody posvěcené na svátek Křtu Pána v Jordánu (tj. Theofanie), ještě ve své době považuje za nutné uvádět, že tím myslí svátek Křtu Páně nikoliv svátek Narození Páně. Tudíž někdy v jeho dobách dochází k oddělování obou událostí ze života Páně a slavit je
Další památku na dávné spojení obou událostí do jednoho svátku nalezneme v pravoslavném typikonu (bohoslužebný řád), který sice oba svátky slaví zvlášť, ale přesto je spojuje do jednoho svátečního období bez půstu. Pro oslavu obou svátků je typická typikonální zvláštnost – večerní liturgie sv. Basila v předvečer a její přesunutí na den svátku, pokud je předvečer v sobotu či v neděli (patří sem i další bohoslužebné zvyklosti – královské hodinky nebo velké sváteční povečeří). Nic podobného nenajdete u žádného jiného svátku po celý rok. Je to výmluvné svědectví o dávném spojení obou svátků, které přetrvává i po roztržení oslavy obou událostí do dvou svátků.
Podtrhuje to ještě jeden typikonální fakt – tento princip zachovávají všechny druhy pravoslavných typikonů – konstantinopolský, jerusalemský atd. Pravoslavný typikon je svého druhu archivem, památníkem na vývoj bohoslužebného života církve od nejstarších dob.
Rozdělení svátku Narození a Křtu Páně na dva svátky nastalo, protože poselství těchto svátků je tak obsáhlé a hluboké, že není možno o tom všem hloubat a meditovat v rámci jednoho svátku (představte si, že byste chtěli spojit strastný týden, Paschu i Padesátnice do jednoho svátku).
Další vývoj na západě. V německé a středoevropské lidové zbožnosti vystupují silně do popředí "Tři králové". Epifanie se potom často nazývá svátkem svatých Tří králů. Toto zdůraznění ovšem zatemňuje skutečnost, že se nejedná o svátek svatých, nýbrž o svátek Páně. V evangeliích není řeč ani o králích ani o počtu tří. Poprvé hovoří o třech mázích Origenes, nejspíše na základě toho, že se řídí počtem tří darů: zlata, kadidla a myrhy, zatímco titulaturu "králové" lze doložit až v 6. století. Jména Kašpar, Melichar a Baltazar se prvně vyskytují v 9. století.
Z pestrých lidových zvyklostí spojených s tímto dnem jmenujme středověký zvyk, kdy chodili chlapci s hvězdou a zpívali. Od konce středověku je známo také žehnání obydlí s použitím vody a kadidla, požehnanými v tento den. Nad dveře se přitom píše K+M+B (nebo dříve CMB). Smysl těchto značek má dvojí výklad. Podle některým badatelů se jedná o značky jmen tří králů, zatímco podle jiným jde o počáteční písmena tří slov prosby. "Christus mansionem benedicat" (Kriste, žehnej tomuto obydlí).
Dnes už málokdo ví, že 6. leden – slavnost Zjevení Páně (řecky Epifaneia) je zejména pro křesťany na Východě původním svátkem Kristova narození. Pod epifanií se v antice rozumělo jak viditelné zjevení božstva, tak i slavnostní příchod panovníka. Nejstarší stopy svátku vedou až do Alexandrie v Egyptě, kde se církevní spisovatel Klement na začátku 3. století zmiňuje, že gnostická sekta bazidiánů slaví 6. ledna svátek narození Božího Syna. Jako reakce na tento svátek snad potom vznikl ve velké církvi svátek Zjevení a zdomácněl v církvích Východu jako svátek Ježíšova narození. Do římské liturgie tato slavnost nalezla cestu až po zavedení svátku 25. prosince. Přesto i na západě v Miláně, Galii a ve Španělsku zdomácněla ještě před římskými vánočními svátky.
O Vánocích se v liturgii zdůrazňuje blahosklonnost a dobrovolné ponížení Božího Syna, jenž se stal chudým lidským dítětem. O Epifanii se naproti tomu zaměřuje pohled na Božskou velikost tohoto dítěte, která již vyzařuje do světa. Vánoční doba nekončí "na Štěpána". Teprve nyní mají plně znít koledy, které se v obchodech a v médiích servírují již od listopadu a na samotné dny Vánoc jsou již oposlouchané a povadlé, jako jehličí vánočního stromku.
Zpět na rozcestník „Liturgický život Církve“
