Prot. Thdr. Štefan Pružinský

Smíšená manželství

Smíšená manželství jsou nesporným faktem a jsou v jistém smyslu velkým problémem – pro Církev i pro samotné manžele. Tento problém měla už starozákonní Církev. Jako lidé Starého zákona nedodrželi zákaz mísit se s lidmi cizí víry, tak – bohužel – konají i lidé Nového zákona. Neplní požadavky vyplývající z povahy a podstaty Církve, její jednoty a poslání v tomto světě. Neplní to, co řekl apoštol Pavel, že "žena je svobodná, může se provdat, za koho chce, ale pouze v Pánu" (1.Kor 7,39). Právě slova "pouze v Pánu" nám pomáhají pochopit celý problém smíšeného manželství.

Když hovoříme o jakémkoliv problému, jenž se týká členů Církve, musíme vycházet ze samotného pojmu "Církev" a z toho faktu, že každý člen Církve je eucharistická osobnost, živý úd Těla Církve, živý chrám Boží. Boží Církev je jen jedna, jak to jednoznačně vyznáváme v známém Symbolu víry, který říká: "(Věřím) v jednu svatou, všeobecnou a apoštolskou Církev". Tato Církev má jednu, nedělitelnou a nezměnitelnou víru a jednu a nenahraditelnou Eucharistii, která je základem jednoho nedělitelného církevního společenství, jehož hlavou je Kristus a duší Svatý Duch.

Jednota víry, to je začlenění do společenství Církve, představuje podmínku uzavření křesťanského, Církví požehnaného manželství. Jako všechno v Církvi, i manželství bylo ohroženo vznikáním herezí a rozkolů. Proto již prvé církevní sněmy reagovaly na tento problém a na základě eklesiálního vědomí vydaly potřebné směrnice v podobě závazných kanonických norem. Tak učinil Laodicejský sněm ve svém 10. a 31. pravidle, Kartaginský sněm v 21. pravidle, Chalcedonský sněm v 14. pravidle a Konstantinopolský III. v 72. pravidle. Ve všech těchto pravidlech se smíšená manželství mezi pravoslavným a nepravoslavným věřícím zakazují a neuznávají se ani před státem uzavřená manželství. Je vyžadováno, aby takové manželství bylo anulováno.

Uvedený problém tedy není formální, neboť se dotýká toho, co činí manželství opravdu křesťanským. Toto je nutno říci, neboť může kromě křesťanského manželství existovat spolužití dvou lidí (muže a ženy), kteří nejsou členy Církve, kteří – třebas ani nevěří – žijí spořádaně nebo se milují. Naskýtá se však otázka, zda každé lidské společenství, spolužití může být přeměněno na Boží Království, anebo zda toto společenství k Božímu Království vede, zda je Boží Království jeho cílem, když takové manželství není společným svědectvím toho, čím je Boží Království, když není vyznávána jedna a společná víra (Efez 4,4-6)? Je snad možné stát se jedním tělem v Kristu bez společné účasti na eucharistickém Těle a Krvi Kristově? Mohou snad dva lidé být účastni na tajemství (Tajině – svátosti) manželství, které je "neodlučitelné od Krista a Církve", bez společné účasti na tajemství Božské liturgie?

Jsme hluboce přesvědčeni – a tvrdí to i sněmy Církve – že všechny uvedené problémy nejsou formálními otázkami, ale základními, principiálními, s nimiž musí být konfrontován každý, kdo žije ve stavu smíšeného manželství. Už samotný pojem "smíšené" mluví sám za sebe. Pro Církev totiž platí zásada, že svaté se nemíchá s profánním, s cizím, nepatřícím do společenství a podstaty Církve. Apoštol Pavel v jiné souvislosti mnohokrát zdůraznil, že ti, kteří jsou v Církvi – v Kristu, jsou syny světla, přešli ze tmy hříchu ke světlu života, sami jsou světlem v Pánu, chodí ve světle, čili žijí podle světla (1.Petr 2,9; 1.Kor 1,12; 1.Tes 5,5; Zjev 21,24). Ten, kdo je ve světle, nemá v této oblasti nic společného s tím, kdo je ještě mimo společenství Církve (2.Kor 6,14). Ti, kteří jsou ve světle, nemají se vracet do tmy, a to se vztahuje i na smíšené manželství.

Dnešní praxe radikálně odporuje těmto svědectvím Písma; smíšená manželství jsou "normálním" zjevem a téměř nikdo se nad tím vážně nezamýšlí. Příčina vyplývá z choroby dnešní doby – náboženského relativismu, který se ohání takovýmito prázdnými frázemi: vždyť Bůh je jen jeden, vždyť mezi námi nejsou zas až tak strašné věroučné rozdíly apod. Existence ve světle je nahrazena přáním mít za manželku či manžela toho, kdo se mi líbí, kdo je mi sympatický, s kým dokážu žít, kdo dokáže zabezpečit vše potřebné apod. A jestli je to v Pánu anebo nikoliv, žádný problém. Ty, kněže, dej nám na to požehnání a ostatní je naše věc. A kněz dá. A proč by neměl dát, když nevidí a někdy ani nechce vidět žádné překážky pro takové konání?

Další příčinou povolování smíšeného manželství vychází z rozhodnutí sezdat dva lidi odlišné víry mimo Eucharistické společenství (tedy konat oddavky bez spojení s Tajinou Eucharistie); dochází tím nejen k odtržení svaté Tajiny (svátosti) manželství od Tajiny Eucharistie, což není a nemůže být povoleno, ale i k podceňování Eucharistie, která pak už není cílem – zvláště pro manžela nepravoslavné víry. A co je nejhorší – takto se sezdávají nejen lidé odlišné víry, ale dokonce i pravoslavní, čili lidé stejné víry. Sama možnost vykonávat takovouto praxi pochází (jak níže ukážeme) z postupné desakralisace (odsvěcení) svátosti (Tajiny) manželství, která v konečném důsledku dospěla až k jejímu oddělení od Eucharistie.

V prvotní církvi byl význam kánonů (tj. posvátných církevních pravidel) zakazujících smíšené manželství pochopitelný všem členům církve, protože každý křesťan dobře věděl, že pravoslavní a nepravoslavní se nemohli společně zúčastnit společného obřadu Eucharistie, v průběhu něhož bylo manželství žehnáno. Pravoslavný věřící nemohl přivést do chrámu nepravoslavného věřícího ani na bohoslužbu, a zvláště na Eucharistii, ani na svatbu.

Dnešní nepravoslavný svět nám nabízí možnost tzv. "interkomunia", čili vzájemné účasti na Eucharistii bez ohledu na rozdíly v chápání víry. Taková praxe by ohrozila samotnou Církev, prohloubila by věroučný relativismus, čili nastal by stav lehkovážného přístupu ke skutečnostem Církve a tím i ke všem skutečnostem naší spásy; Tajiny by v takovém případě sehrávaly jen pouhou pomocnou úlohu.

Pravoslavná církev odmítá přijmout nabídku interkomunia, které nebere ohledy na tyto důležité principy, a trvá na původní jednotě Církve, a to se musí odrazit i v chápání manželství, zvláště však tzv. smíšeného manželství. Proto Církev musí i dnes vyžadovat, aby mladí lidé, kteří od ní žádají požehnání ke společnému životu, byli jejími členy, aby byli sjednoceni v Kristu. Neboť jen takové manželství můžeme považovat za skutečně křesťansky uzavřené, za zpečetěné společnou vírou a společnou účastí na Eucharistii jednak při uzavření manželství a pak i v dalším životě, když jako domácí Církev budou v tom samém duchu vychovávat i své potomstvo.

Argument, že ani manželství uzavřené lidmi stejné víry nemusí být vždy šťastné, nedokazuje, že smíšené manželství je dovoleno. Se spořádanými manželstvími se setkáváme i u nevěřících, stejně jako u lidí patřících do společenství nekřesťanských náboženství; to však nemůže být použito na obhajobu smíšeného manželství. Nutno pamatovat na to, že Evangelium nás volá nikoliv k částečné pravdě, částečné svatosti a částečné věrnosti, ani k "lidskému štěstí" (což je pojem cizí Písmu i křesťanství), nýbrž k dokonalosti podle Božího vzoru. Kristus pravil: "Vy tedy buďte dokonalí, jako je dokonalý váš Otec nebeský" (Mat 5,48). Skutečné křesťanství je nemyslitelné bez dokonalosti a k ní patří i požadavek být svatými (3.Mojž 11,44). Náboženská lehkovážnost anebo pojímání křesťanské víry jako něčeho pouze okrajového v mé osobní existenci vylučuje touhu po dokonalosti a svatosti, k nimž nás Kristus volá. Církev se nikdy nemůže smířit s takovouto lehkovážností a indiferentností.

Nutno se tedy postarat o to (a je to především úloha biskupů), aby bylo samozřejmostí, že pravoslavný kněz nikdy nepožehná manželství mezi pravoslavným a nepravoslavným anebo dokonce nevěřícím či příslušníkem nekřesťanského náboženství. Většina nepravoslavných má nesprávné představy o Bohu, o Kristu, jeho díle spásy, o Svatém Duchu, o Církvi, Tajinách a celém konání spásy. Proto je nemyslitelné, aby bylo vzýváno jméno Svaté Trojice nad člověkem, který tyto věci nechápe, anebo je chápe nesprávně, hereticky, což je ve většině případů evidentní a prokazatelné. Byla by to neúcta ke svaté Tajině, Kristu, ale i k samotným oddávaným, neboť se nedosahuje cíle správným způsobem, nejsou splněny základní podmínky a nejsou použity ani správné způsoby uzavření manželství (např. když je uzavřeno mimo konání Eucharistie).

Nesprávně jsou v těchto souvislostech někdy vykládána slova apoštola Pavla o manželích a jejich dalším spolužití, když se jedna strana stala křesťanskou a druhá ještě setrvává v pohanství či v židovství. V takové situaci radí apoštol zdrženlivost, neboť nevíme či druhou stranu svým příkladem nezískáme k víře a tím ji pomůžeme ke spáse. Avšak v případech, že se nevěřící manžel chce dát rozvést, nechť tak učiní, neboť křesťan je svobodný v Pánu (Kor 7,12-16).

Nerozumnou praxí je vyžadovat od jednoho z partnerů potvrzení, jehož podpisem se zaváže, že děti budou vychovávány v duchu katolické víry (praktikují to hlavně římští katolíci, tzv. "revers"). U římských katolíku se jedná v podstatě o zvláštní formu proselytismu, neboť důsledkem tohoto požadavku je nátlak na jinověrce, aby se stal katolíkem a aby katolíky byly i jeho děti. Tuto zásadu používají i ve vztahu k pravoslavným věřícím (nejen na Slovensku, ale i v Čechách; zkušenost překladatele). Jedná se o necírkevní způsoby, které mají špatné následky; lidová moudrost je vyjádřila v hrubých, ale pravdivých pořekadlech. Právní formalismus této procedury nekoresponduje s idejí křesťanské svobody a odpovědnosti. Jedna z oddávajících se stran většinou kapituluje, anebo to dopadne tak, že spolu manželé žijí po duchovní stránce jako cizí lidé. Jak správně poznamenává otec Meyendorff: "Požehnaní manželství mimo Církev je zradou svátostné milosti přijaté ve svatém křtu a je to v rozporu s příslušností k Církvi" (Manželství v Pravoslaví, Lublin 1995, s. 63).

Předním a rozhodným způsobem řešení tohoto problému je návrat k praxi prvotní Církve, podle níž se uděluje svátost manželství pouze ve spojení se svatou Eucharistií. Kdyby prostě nebylo možno konat požehnání manželství mimo obřad svaté liturgie, bylo by to dostatečné k tomu, aby se tím ukázalo na podstatu skutečně svátostného manželství v Církvi; bylo by to dostatečné i tomu, aby Církev v budoucnosti již neměla problémy s takovýmito odchylkami v teorii i v praxi.

Uvědomujeme si, že vše, co zde bylo napsáno, vyvolá diskuse a jisté reakce. Avšak nevěříme, že někdo dokáže předložit důkazy o tom, že je možno porušovat učení o Církvi, Tradici a kánony, a přitom praktikovat smíšené manželství jako dostačující a platné. Není to nic jiného, než nahrazení dobrého špatným. Církev byla a je jedna, ale náhradních církví je ve světě více než dosti. Víra má být jedna, ale náhradních věr je taktéž dosti. Dána je organisace Církve a její řád, ale i ty jsou nahrazovány přímo fantasijními organizacemi a řády. Všechno toto svědčí o tom, že je to zpronevěra nejvyššího stupně, že je to nehodno opravdového křesťana, věrného Bohu, Církvi a sobě samému – jakožto živému údu Těla Církve, živému chrámu Božímu. Dokud bude platit původní učení o Církvi, nebude možno uznat smíšené manželství za platné. Proto každý, kdo praktikuje anebo žehná smíšenému manželství, narušuje novozákonní učení o Církvi, Tradici, degraduje Tajinu manželství na formální obřad a napomáhá tím sekularizaci (zesvětštění) církevního života. My však žijeme v období liturgické obnovy, návratu k Tradici Církve a to se musí dotknout i tohoto problému. Neučiníme-li tak, budou o nás nepravoslavní i nadále říkat nepěkné věci. A říkají takové věci, že to ani napsat nemůžeme.

Více než 90 % smíšených manželství je nešťastných. Nežehnejme tedy neštěstí (nedávejme požehnání k neštěstí). A duchovním adresujeme ještě jednu otázku: Kolik z vás, kteří jste toto neštěstí požehnali, nyní o tyto lidi pastýřsky pečujete, zvláště pak o jejich děti, aby nebyly získány pro jinou víru a jinou církev? Bůh je bude určitě vyžadovat z vašich rukou.

Zpět na rozcestník „Liturgický život Církve“

Skok na Homepage