Recense knihy

Z dějin řeckokatolické církve

V nakladatelství Byzant v Košicích vyšla s vročením 1993 kniha Michala Fedora, která má zajímavý a přitažlivý název Z dejín grécko-katolickej cirkvi v Československu 1945 – máj 1950. Čtenář ji otvírá v domnění, že se dozví něco z dějin řeckokatolické unie u nás v době poválečné – například o vnitřním životě věřících, o jejich spokojenosti se zaměřením tehdejšího vedení této církve, o politických pletichách v souvislosti s banderovci a vztahu k tehdejší vládě a snad také – má-li být autor objektivní a nestranný – i o snahách určité části řeckokatolického kléru a značné části věřících skončit s unií a vrátit se k původnímu pravoslaví. Jistě by materiál k těmto faktům našel v archívech, knihách a na stránkách časopisů. Michal Fedor zvolil ve své knize jinou metodu – dějiny své církve podává – světe div se! – na základě pravoslavných časopisů Hlasu pravoslaví, Svetla pravoslávia apod., jakoby si chtěl dát práci a takzvaně „dokázat“ den za dnem, týden za týdnem, měsíc za měsícem, že pravoslavná církev u nás neměla v té době jiný obsah své činnosti, než to, aby „zlikvidovala“ řeckokatolickou Užhorodskou unii a osnovala násilí proti katolíkům s východním obřadem. O úloze samotných řeckokatolíků na zániku tohoto jejich zvláštního církevního útvaru, s jehož vznikem a dějinami je spojeno moře utrpení, prolité krve a slz, ani stopy. Že se vraceli v téže době – právě tak jako předtím ve dvacátých a třicátých letech – do pravoslaví řeckokatolíci (s římskou církví spojení uniaté) také jinde, nejen v zemích pod vlivem Stalina a československé vlády, ale prakticky všude ve světě, zejména v Americe a Kanadě, o tom ani slůvka. Že si uniatskou církev likvidovali samotní řeckokatolíci, – např. haličští Ukrajinci v Americe a nazvali ji Ukrajinská katolická církev anebo ji nazvali Byzantská katolická církev (Byzantine Catholic Church), o tom se nemluví, přestože to je markantní důkaz, čím vlastně uniatská skupina v katolické církvi ve skutečnosti je: dočasně trpěná enkláva určená k úplnému splynutí s hlavním římskokatolickým proudem.

Dále se zde vůbec nebere v úvahu, že v samotné řeckokatolické církvi uvědomělejší a národně (rusínsky) cítící část duchovenstva i lidu, kdykoliv se naskytla možnost, to znamená, kdykoliv povolil politický tlak, obracela svou pozornost k víře svých otců, k pravoslaví, a vracela se k němu. Že tyto snahy byly bržděny vnějším politickým, administrativním a vnitřním ekonomickým tlakem, je z dějin dostatečně známé. Nejenom za Rakouska-Uherska, kdy v Uhrách platily tvrdé postihy pro takové smělce, kteří chtěli z unie vystoupit (museli jít třikrát na „pohovor“ k místnímu uniatskému faráři, který pochopitelně dělal všemožné překážky k přestupu), ale i za první Československé republiky, kdy přestupy brzdili především řeckokatolicky orientovaní státní úředníci, notáři i policejní aparát.

Kniha Michala Fedora je typickým příkladem ideologisace církevního problému. Kdyby ji nenapsal řeckokatolík, měl by čtenář dojem, že ji psal autor vycvičený na nenávistné ateisační a komunistické propagandě, jak jsme ji znali z brožur takzvané „rodné strany“, psaných z hlediska „třídního boje“, v němž ta „druhá“ strana je vždycky, ať udělá nebo řekne cokoliv – špatná. Navíc její autor, zcela v duchu dnešních útoků jistých kruhů proti pravoslaví, obviňuje naši církev z toho, že prý porušuje „ekumenismus“… Pravoslavná církev je členem téměř všech ekumenických organisací, a to s řádným členstvím, na rozdíl od římskokatolické, která v nich má jen pozorovatele (!), a vede dialogy v křesťanské lásce s církví luterskou, reformovanou (kalvínskou), anglikánskou i římskokatolickou, i když tento poslední dialog právě vinou nové vlny unionismu v poslední době značně ochladl. S orientálními církvemi tzv. předchalkedonskými (dříve se říkalo „monofysitskými“) byl dialog doveden do úspěšného konce v loňském roce a nyní zbývá oběma stranám dořešit jen věci spíše praktického rázu, aby mohlo být obnoveno plné eucharistické společenství. Naopak unionismus v římskokatolické církvi, který ukázal a i knihou p. Fedora ukazuje své skutečné zaměření, vstoupil do nadějně se rozvíjejícího dialogu pravoslavných s katolíky s beznadějnou koncepcí. Má-li dojít – dá-li Bůh – v budoucnu k překonání rozkolu v křesťanstvu a obnovení společenství, pak takové knihy jako Fedorova jsou spíše masívní brzdou tohoto snažení.

Spektator
Uveřejněno v Hlasu Pravoslaví (1995)






Ještě redakční poznámka k tomuto tématu: V pravoslavném časopise Odkaz Cyrila a Metoda (č. 10 z roku 1994) se doporučuje tato kniha pravoslavnému čtenáři jako odstrašující příklad toho, jakou úlohu hraje politika a ne víra ve vzájemných vztazích pravoslavných a řeckokatolíků. Z hlediska bývalého řeckokatolíka – takovými byli na východním Slovensku a Podkarpatsku i jinde všichni dnešní pravoslavní křesťané, protože jejich pravoslavní předkové byli do „unie“ násilím zahnáni, – říká mgr. Pavel Tkáč o návratu řeckokatolíků do pravoslaví po II. světové válce toto: „Keby nás štátna moc nútila prijať islam, hinduizmus, buddhizmus a pod., iste by tieto náboženstva žiadny gréckokatolík neprijal, ale keďže sme sa vracali do pravej Christovej Cirkvi, nepotrebovali sme ani pomoc zo strany štátu, sami by sme sa boli vrátili, ako sa do nej vrátili naši americkí bratia, ktorí dnes tvoria takmer 90% Americkej autokefálnej cirkvi. Pokiaľ do návratu gréckokatolíkov do pravoslávnej Cirkvi zasiahla štátna moc (myslí v r. 1950), urobila jej medvediu službu!“




Zpět na rozcestník „Literatura“



<-Skok na seznam „za dveřmi“    <-<-Skok na Homepage