Skok na seznam „za dveřmi“
Skok na Homepage
V nakladatelství Byzant v Košicích vyšla s vročením 1993 kniha Michala Fedora, která má zajímavý a přitažlivý název Z dejín grécko-katolickej cirkvi v Československu 1945 – máj 1950. Čtenář ji otvírá v domnění, že se dozví něco z dějin řeckokatolické unie u nás v době poválečné – například o vnitřním životě věřících, o jejich spokojenosti se zaměřením tehdejšího vedení této církve, o politických pletichách v souvislosti s banderovci a vztahu k tehdejší vládě a snad také – má-li být autor objektivní a nestranný – i o snahách určité části řeckokatolického kléru a značné části věřících skončit s unií a vrátit se k původnímu pravoslaví. Jistě by materiál k těmto faktům našel v archívech, knihách a na stránkách časopisů. Michal Fedor zvolil ve své knize jinou metodu – dějiny své církve podává – světe div se! – na základě pravoslavných časopisů Hlasu pravoslaví, Svetla pravoslávia apod., jakoby si chtěl dát práci a takzvaně „dokázat“ den za dnem, týden za týdnem, měsíc za měsícem, že pravoslavná církev u nás neměla v té době jiný obsah své činnosti, než to, aby „zlikvidovala“ řeckokatolickou Užhorodskou unii a osnovala násilí proti katolíkům s východním obřadem. O úloze samotných řeckokatolíků na zániku tohoto jejich zvláštního církevního útvaru, s jehož vznikem a dějinami je spojeno moře utrpení, prolité krve a slz, ani stopy. Že se vraceli v téže době – právě tak jako předtím ve dvacátých a třicátých letech – do pravoslaví řeckokatolíci (s římskou církví spojení uniaté) také jinde, nejen v zemích pod vlivem Stalina a československé vlády, ale prakticky všude ve světě, zejména v Americe a Kanadě, o tom ani slůvka. Že si uniatskou církev likvidovali samotní řeckokatolíci, – např. haličští Ukrajinci v Americe a nazvali ji Ukrajinská katolická církev anebo ji nazvali Byzantská katolická církev (Byzantine Catholic Church), o tom se nemluví, přestože to je markantní důkaz, čím vlastně uniatská skupina v katolické církvi ve skutečnosti je: dočasně trpěná enkláva určená k úplnému splynutí s hlavním římskokatolickým proudem.
Dále se zde vůbec nebere v úvahu, že v samotné řeckokatolické církvi uvědomělejší a národně (rusínsky) cítící část duchovenstva i lidu, kdykoliv se naskytla možnost, to znamená, kdykoliv povolil politický tlak, obracela svou pozornost k víře svých otců, k pravoslaví, a vracela se k němu. Že tyto snahy byly bržděny vnějším politickým, administrativním a vnitřním ekonomickým tlakem, je z dějin dostatečně známé. Nejenom za Rakouska-Uherska, kdy v Uhrách platily tvrdé postihy pro takové smělce, kteří chtěli z unie vystoupit (museli jít třikrát na „pohovor“ k místnímu uniatskému faráři, který pochopitelně dělal všemožné překážky k přestupu), ale i za první Československé republiky, kdy přestupy brzdili především řeckokatolicky orientovaní státní úředníci, notáři i policejní aparát.
Kniha Michala Fedora je typickým příkladem ideologisace církevního problému. Kdyby ji nenapsal řeckokatolík, měl by čtenář dojem, že ji psal autor vycvičený na nenávistné ateisační a komunistické propagandě, jak jsme ji znali z brožur takzvané „rodné strany“, psaných z hlediska „třídního boje“, v němž ta „druhá“ strana je vždycky, ať udělá nebo řekne cokoliv – špatná. Navíc její autor, zcela v duchu dnešních útoků jistých kruhů proti pravoslaví, obviňuje naši církev z toho, že prý porušuje „ekumenismus“… Pravoslavná církev je členem téměř všech ekumenických organisací, a to s řádným členstvím, na rozdíl od římskokatolické, která v nich má jen pozorovatele (!), a vede dialogy v křesťanské lásce s církví luterskou, reformovanou (kalvínskou), anglikánskou i římskokatolickou, i když tento poslední dialog právě vinou nové vlny unionismu v poslední době značně ochladl. S orientálními církvemi tzv. předchalkedonskými (dříve se říkalo „monofysitskými“) byl dialog doveden do úspěšného konce v loňském roce a nyní zbývá oběma stranám dořešit jen věci spíše praktického rázu, aby mohlo být obnoveno plné eucharistické společenství. Naopak unionismus v římskokatolické církvi, který ukázal a i knihou p. Fedora ukazuje své skutečné zaměření, vstoupil do nadějně se rozvíjejícího dialogu pravoslavných s katolíky s beznadějnou koncepcí. Má-li dojít – dá-li Bůh – v budoucnu k překonání rozkolu v křesťanstvu a obnovení společenství, pak takové knihy jako Fedorova jsou spíše masívní brzdou tohoto snažení.
Spektator
Uveřejněno v Hlasu Pravoslaví (1995)