K prvnímu uveďme, že sebevědomí pravoslavného křesťanstva je založeno na obojím -- jak na správnosti a úplnosti učení, tak i na autentičnosti bohoslužebného života. Ostatně, obojí je spolu těsně propojeno. Vždyť oslava Boha by nebyla pravou, pokud by neměla pravdivý obsah.
Abychom tuto důležitou skutečnost ještě trochu rozvedli, dodejme, že již samotné slovo "Pravoslaví" (Orthodoxie) o nás zřetelně vypovídá. Vyjadřuje, jak důležitá je pro nás pravá oslava Boha - tedy oslava pravdivá. Čím jiným můžeme Boha opravdově oslavovat (pravdivě slavit) než vyznáváním pravdivého (pravého) křesťanského učení? Autentičnost a pravost pravoslavného učení a potažmo pravoslavné bohoslužby nespočívá pouze v tom, že pocházejí z prvokřesťanské doby, nýbrž především v tom, že jsou Božím zjevením (a nikoliv vynálezem lidským). Vyznáváním Bohem zjeveného a tedy pravdivého (pravého) křesťanského učení konáme tedy pravou oslavu Boha, která je v souladu s Jeho vůlí. Proto je pravoslavná bohoslužba sestavena s citátů Písma svatého (většinou žalmy, proroctví a evangelia a epištoly) a z věroučných (dogmatických) formulacích sedmi všeobecných sněmů. Věroučnými pravdami oslavuje pravoslavná Církev Boha. Bůh je Pravda (Ježíš Kristus o sobě pravil: "Já jsem Pravda...") a může být oslaven jen pravdou.
Co se týče druhého tvrzení, které vychází ze stejného nepochopení jako první, už jen krátce: my pravoslavní křesťané víme, že při každé svaté liturgii svým Vyznáním víry potvrzujeme věrnost Kristu a Pravdě, kterou nás naučil. Pravoslavná hymnografie je rozvedená věrouka. Jak bychom se mohli zúčastňovat liturgického života, aniž bychom se s ním ztotožňovali i obsahově a nepovažovali ho za pravdivé? Jak bychom mohli tolik milovat naše bohoslužby, kdyby nebyly naším vyznáním?, kdyby skrze ně naše srdce neoslavovalo Boha ve vyznávání původního apoštolského učení? Vždyť skrze pravou oslavu Boha stojíme před Jeho tváří a jsme tak blízko!, my se modlíme a On naslouchá... Co může být většího?
Pravoslavná hymnografie se navíc výrazně liší od praxe jinoslavných církví, kde věřící při bohoslužbách často zpívají zbožné písně dogmaticky nezřetelného (nebo -- z našeho pohledu -- nesprávného) obsahu. Pravoslavní používají, jak již bylo výše vzpomenuto, texty z Písma a dále tvorbu svatých Otců z prvého tisíciletí i z tisíciletí druhého (akathisty); některé hymny byly zjeveny anděly. Všechny hymny byly schváleny souhlasem celé Církve na všech místech a ve všech dobách a to je zárukou jejich pravdivosti. Pravoslavní přece věří, že Církev jako celek je neomylná, neboť je vedena Duchem Svatým - Duchem Pravdy.
Text knížky dále obsahuje ještě několik drobnějších nepřesností.
V závěrečném shrnutí pak ještě autor opakuje krásnou a pravdivou
myšlenku z předchozích stránek, že pravoslaví žije ve světě jako
zaseté semeno, jež v skrytu roste a jednou přinese plody. Do
protikladu pak dává "apokalyptičtější" tóny, upozorňující, že
eschatologické Boží Království je také útokem na osobní svědomí
(čiňte pokání) a revolucí, převratem lidských pořádků a uzavírá:
"neubráníme se dojmu, že východní křesťanství ve svém myšlení i ve
své praxi tyto druhé tóny odsunuje do pozadí ve prospěch představy
organického růstu."
My však víme, že pokání je ten skutečný, avšak skrytý proud, který pravoslavným věřícím umožňuje tichou radost, která proměňuje je i svět, proud, který dává stromu, vzešlému z onoho malého semene, růst. Vždyť co můžeme dát Kristu -- jen svoje hříchy a On nám za ně dává Království Nebeské. Co se týče revolucí a převratů lidských pořádků -- pravoslavní věří, že není úkolem člověka se tímto zabývat, ale tyto věci se dějí z vůle Boží nebo Jeho dopuštěním. Pravoslavní lidé zřejmě žijí spíše než pozemskou budoucností, více přítomností, ve které již vidíme přicházející Boží Království. Ostatně již Ježíš Kristus nabádal své učedníky, aby se nezabývali pozemskou budoucností ("Nemějte tedy starost a neříkejte: Co budeme jíst? Co budeme pít?... Po tom všem se shánějí pohané... Hledejte především Boží Království a jeho spravedlnost, a vše ostatní vám bude přidáno. Nedělejte si tedy starost o zítřek;" Matouš 6,31 a dál). Naše víra a naděje se neupínají k ničemu pozemskému (ani minulému ani budoucímu), nýbrž směřují do věčnosti - do nebeského Království, které v Církvi již nyní okoušíme. Apokalypsa a Eschaton je a vždy pro pravoslavné křesťany bylo především věcí přítomnosti.
Skok na seznam „za dveřmi“