Kosovo po generace považují za vlastní území jak Albánci, tak Srbové. Zatímco Albánci tvrdí, že jako potomci starověkých Ilgrů žili na tomto místě již dávno před příchodem Slovanů, Srbové považují území Kosova se svými středověkými hrady a pravoslavnými kláštery za kolébku své kultury a státnosti.
Kořeny konfliktu mezi Srby a Albánci v Kosovu sahají až do 14. století. Po prohrané bitvě s Osmanskou říší na Kosově poli 28. června 1389 srbské království ztratilo nejen území Kosova, ale s porážkou vojsk prince Lazara se zároveň otevřela brána pro více než 500 let turecké vlády na Balkáně.
Hromadný odchod Srbů z Kosova začal na konci 17. století po nevydařeném protitureckém povstání. Osmanská říše pak vylidněné území kolonizovala nábožensky spřízněným albánským etnikem, které se většinou hlásilo k islámu. Přestože se Srbové postupně ocitli v Kosovu v menšině, nikdy nepřestali považovat jeho území za součást historického Srbska.
Srbové získali kontrolu nad Kosovem až po založení nového státu Jugoslávie v roce 1918, kdy se také mnoho z nich znovu usadilo v Kosovu. Díky převažujícímu srbsko-chorvatskému sporu se během meziválečného jugoslávského království (1918-1941) problém kosovských Albánců výrazně neprojevil.
Národnostní emancipace Albánců vzrostla až v letech 1941-1944, kdy byla většina území Kosova formálně přičleněna k tzv. Velké Albánii, spravované Itálií. Po obnovení Jugoslávie dostala provincie 3. září 1945 status autonomní oblasti s názvem Kosovo-Metohnija (1970-1990 pouze Kosovo). Během 50. let zemřelo při potyčkách mnoho místních nacionalistů.
Po bouřích v roce 1968 za republikový status Kosova byla v roce 1974 autonomie zakotvena v nové ústavě. Oblast se stala prakticky státem ve státě (v Srbské socialistické republice). Mělo svou vlastní ústavu, zákonodárný orgán a vládu a dokonce právo uzavírat mezinárodní smlouvy.
Kosovo však nemělo právo na sebeurčení, to ústava zajišťovala jen státotvorným národům jugoslávské federace a jejich republikám.
Etnické složení obyvatelstva se rychle měnilo. Zatímco v roce 1929 v Kosovu sídlilo 61% Srbů a Černohorců, v roce 1961 už převažovali s 67% Albánci. Ani velká míra autonomie nestačila radikální části kosovských Albánců. Na jaře roku 1981 začaly nepokoje mezi studenty na univerzitě v Prištině, které přerostly v demonstrace a krvavé srážky za přeměnu Kosova ve svazovou republiku. Celá 80. léta poznamenaly různé teroristické akce Albánců a tvrdé zákroky Bělehradu proti separatistům.
V březnu 1989 byla vyhlášena nová srbská ústava. Ta ponechávala Kosovu území a kulturní autonomii, ale odepírala mu atributy státu.
Nová vlna nepokojů vypukla začátkem roku 1990 a srbská skupština (parlament) 26. června 1990 zrušila autonomní status oblasti.
Poslanci albánské národnostmi kosovského parlamentu vyhlásili 2. července 1990 nezávislost na Srbsku v rámci jugoslávské federace. Bělehrad reagoval rozpuštěním kosovského zákonodárného sboru, výkonné rady (vlády) a zavedením tzv. nucené správy.
Začátkem září 1990 Albánci vyhlásili jednostranně samostatnou ústavu podle níž se oblast stala Kosovskou republikou v rámci Jugoslávie. Tajné referendum z září 1991 vytvoření republiky schválilo, ale Bělehrad ani žádný jiný stát, s výjimkou Albánie, tento útvar neuznal. Kosovští Albánci si posléze vytvořili paralelní struktury od školství až po parlament a vládu.
V květnu 1992 se konaly ilegální volby prezidenta a 130 členného kosovského parlamentu, v nichž jasně zvítězil Demokratický svaz Kosova (DSK) a jeho předseda, spisovatel Ibrahim Rugova, který byl prohlášen prezidentem.
V roce 1993 zesílily snahy srbské vlády na posrbštění Kosova a mnoho místních Albánců bylo donuceno k emigraci.
Situace se ještě zostřila v roce 1996, kdy se o slovo přihlásily různé teroristické skupiny v čele s Kosovskou osvobozeneckou armádou (UCK) a začaly se zintenzivňovat různé teroristické útoky a ozbrojené incidenty.
V té době se rovněž ozval požadavek na vyhlášení "neutrálního a nezávislého kosovského státu", který by měl zahrnovat i území makedonských Albánců.
Skok na seznam »za dveřmi«
Skok na Homepage