Volyňští Češi
podle článku Jiřího Větrovce zpracoval: Jiří Svršek
V letech 1868 až 1880 odešlo z Rakouska-Uherska do carského Ruska téměř 16 tisíc Čechů. Začali se většinou usazovat ve Volyňské gubernii na západní Ukrajině. Území Volyně bylo dějištěm častých válek. K určitému uklidnění došlo po ukončení polsko- ruské války z let 1919 až 1921. Rižským mírem z 18.3. 1921 byla Volyň rozdělena. Západní část Volyně připadla Polsku, východní část připadla sovětské Ukrajinské republice. Tím se tisíce Čechů dostalo do bolševického područí sovětského komunistického režimu.
Násilnická národnostní politika sovětské vlády se nevyhnula ani volyňským Čechům. Sovětští komunisté uplatňovali teror zejména vůči českým učitelům a kulturním aktivistům vůbec. V roce 1925 se konal soudní proces proti starousedlíkům české minority v Kyjevě. V roce 1927 proběhl soudní proces s učiteli Martínkem a Černíkem, kteří byli za "podvratnou činnost" odsouzeni na dlouhá léta pobytu ve vyhlazovacích táborech na Sibiři. V roce 1931 se konal v Kyjevě velký soudní proces před Nejvyšším soudem Ukrajiny s dvanácti českými učiteli, osmi dělníky a jedním zaměstnancem československé mise v Kyjevě. Prokurátor požadoval pro všechny trest smrti. Soud vynesl deset rozsudků smrti a další dlouhé testy těžkého žaláře. Osmnáct odsouzených bylo v roce 1933 odvezeno na Solověcké ostrovy v Bílém moři. Jeden zemřel, jeden byl poslán do vyhnanství na Sibiř. Učitelka Emilie Činková se během procesu duševně zhroutila a po odsouzení nebyla schopna transportu. Odsouzení na smrt čekali na popravu celé čtyři roky. V roce 1935 byl rozsudek smrti změněn na pět let vyhnanství, zřejmě na nátlak československého ministra zahraničí dr. Edvarda Beneše při podpisu spojenecké smlouvy v Moskvě dne 16.5. 1935.
Perzekuci byli vystaveni nejen učitelé, ale také členové mnohých divadelních kroužků, náboženští představitelé a osvětoví pracovníci. Ani Češi loajální k sovětské vládě se často nevyhnuli pronásledování a odsouzení. V obci Selenčina bylo v roce 1930 zatčeno 16 členů divadelního kroužku, kteří nastudovali k oslavě bolševické revoluce divadelní hru "Stěnka Razkin". Byli obviněni z podvratné kontrarevoluční činnosti, mimo jiné i proto, že u nich byly nalezeny česky psané zpěvníky. Jeden z ochotníků byl odsouzen na deset let, ostatní byli odsouzeni na pět let nucených prací.
V roce 1938 byl na celém území Sovětského svazu vydán zákaz výuky českému jazyku. Někteří učitelé ale pokračovali ve výuce českého jazyka, což bolševickým režimem bylo hodnoceno jako trestný čin. V obci Malinovska byl tak bez soudu zastřelen učitel Jaroslav Chudoba-Višňovský.
V letech 1937 až 1938 zahynulo následkem perzekucí v řadě obcí východní Volyně více Čechů, než kolik jich padlo během druhé světové války. Celkový počet obětí se odhaduje na 2500 lidí. Pronásledování volyňských Čechů komunisty pokračovalo i po roce 1948 v ČSR, kam se jich řada po roce 1947 vrátila.
Literatura:
[1] Větrovec, Jiří: Perzekuce volyňských Čechů v SSSR. Zpravodaj Konfederace politických vězňů, č. 5, roč. 4 (1997)
Zpravodaj Konfederace politických vězňů
vydává jednou za dva měsíce Rada konfederace
politických vězňů, šéfredaktor Miloš
Slabák.
Adresa redakce: KPV Brno, Hybešova 71, 602 00 Brno, tel.: (05) 43 23 23
35, fax: (05) 33 67 78
