Lienzský kříž
Alexander Petříček
Po převzetí vlády bolševiky v listopadu 1917 proběhla v Rusku první vlna emigrace příslušníků šlechty, bohatých průmyslníků a členů carské vlády, kteří pochopili výsledky revoluce. Emigrovali do Finska, Estonska, Polska, Rumunska, Československa a Jugoslávie, ale i do Německa a Francie. Celkový počet emigrantů se odhaduje na více než 3 miliony osob. Mezi těmi, kteří postupně utíkali z Ruska byli po porážce generála Denikina a barona Wrangela také důstojníci Dobrovolnické armády, zejména kozáci.
Stručná historie
Kozáci od svého vzniku v 17. století vytvářeli na Dněpru, Donu, Kubáni a později na Sibiři, svébytnou společnost. Byli vždy oporou carské vlády a aktivně se zúčastňovali bojů za rozšíření vlády Ruska o sousední území, zejména na Kavkaze, Sibiři a ve Střední Asii. Kozácké jednotky byly používány pro svoji věrnost vládě při potlačování povstání, stávek i při pogromech na Židy. Vztah k půdě, víře a carovi formoval i jejich záporný poměr k sovětské vládě. Po upevnění sovětské moci tito emigranti a ti, kteří zůstali v Rusku přišli o půdu, vlast i víru. Měli společné důvody k nenávisti k sovětům. Jenže vývoj světových dějin až do r. 1941 jim nedával naději na změnu. Postavení SSSR v mezinárodním měřítku se upevnilo a uvnitř státu vládla strana a GPU (tajná policie).
Po vyhrocení mezinárodní situace v r. 1941 došlo k napadení SSSR hitlerovským Německem. Postupně byla obsazena Ukrajina, Donbas i Kubáň a severní Kavkaz. V létě 1942 stály německé armády na linii Kavkaz, Těrek, Volha, Voroněž. Této situace využila část představitelů kozácké emigrace v Německu a nabídla své služby Hitlerovi. Na obsazená území byli vysláni představitelé kozáků ataman Krasov, generál Škuro, generál Krasnov, kteří organizovali kozácké jednotky pro boj s bolševiky po boku Němců. Podařilo se vytvořit několik jednotek kozáků, které byly zařazeny do německé armády. Odhaduje se, že se celkem zúčastnilo bojů proti sovětské vládě v řadách německé armády asi 800 000 občanů SSSR, zařazených do různých formacích a služeb, u policie, v okupační správě i ve vojenských jednotkách. Z kozáckých jednotek byl vytvořen 15. kozácký jezdecký sbor pod velením německého generála Helmutha von Panwitze. Tyto jednotky byly na území SSSR používány k ochraně komunikací a týlu, ke střežení zajateckých táborů, pro boj s partyzány.
Změna vojenské situace na sovětsko-německé frontě od poloviny r. 1943 se odrážela na osudu kozáckých jednotek. Německá armáda vyklidila Donbass, část Ukrajiny a kozácký sbor ustupoval s rodinami a majetkem na západ. Po dohodě III. Říše a Itálie byly všechny kozácké jednotky soustředěny v oblasti města Tolmezzo v severní Itálii a v severním Chorvatsku. Pro malou schopnost boje s pravidelnými jednotkami a sníženou spolehlivost, byly kozácké jednotky nasazeny proti partyzánským brigádám Garibaldi, Badoglio a Tito, k trestným výpravám proti obyvatelstvu, které podporovalo partyzány, ke střežení týlu a komunikací. Jako posádka bylo vybráno město Tolmezzo, kde byl vytvořen Hlavní stan kozáckého vojska a organizována kozácká stanice se samosprávou, společnými kulturními zařízeními, divadlem, školou, junkerským učilištěm, pěveckým sborem a museem.
V dubnu 1945 postoupila 8. britská armáda na sever k podhůří Alp. Došlo k těžkému bombardování Tolmezza, a tak Hlavní stan kozáckých vojsk vydal rozkaz k odchodu do Rakouska. Následoval strastiplný pochod kozáků s rodinami, majetkem, s povozy a velbloudy přes alpský průsmyk do prostoru města Lienz, které se ocitlo v britské okupační zóně. V bývalém zajateckém táboře Pegetz se usadilo 4. května 1945 asi 15000 kozáků s rodinami. Po kapitulaci Německa se stali nežádoucími běženci. Dne 20. května odevzdali zbraně britským jednotkám.
Sovětská vláda měla značný zájem zmocnit se všech uprchlíků, kteří žili v okupačních zónách spojenců, zejména čelných představitelů jako byl Vlasov, Krasnov, Škuro, kníže Sultan-Girej a další. Na Jaltské konferenci v únoru 1945 bylo dohodnuto, že do SSSR budou vráceni všichni sovětští váleční zajatci a další odvlečení občané SSSR, kteří s návratem budou souhlasit.
Dne 21. května 1945 velitel 5. britského sboru sir Ch. Keightley uzavřel dohodu s představiteli sovětského NKVD (skupina SMERŠ) při štábu maršála Tolbuchina, který obsadil část Rakouska, o vydání všech kozáků sovětským vojskům. Pod záminkou "konference" o posouzení společných akcí proti bolševikům s polním maršálem Alexandrem bylo z lienzského tábora odvezeno 2146 kozáckých velitelů, z toho 12 generálů, do města Judenburg, kde na hranici sovětské okupační zóny na mostě přes řeku Mur byli předáni sovětským jednotkám. Část kozáckých velitelů byla na místě postřílena, část odvezena na Sibiř do gulagů. S hlavními představiteli kozáckého vojska atamanem P. N. Krasovem, generálem A. G. Škurem, generálem knížetem Sultanem-Girejem, generálem C. N. Krasnovem, generálem T. I. Domanovem a německým generálem H. von Panwitzem byl zorganizován v Moskvě soud a 17. dubna 1947 byli všichni na základě vynesených rozsudků popraveni.
Tragický osud většiny kozáků a jejich rodin se dovršil 31. května 1945, kdy styčný důstojník britské okupační správy mjr. Davis oznámil v táboře, že všichni budou vydáni sovětským orgánům a odsunuti do sovětské okupační zóny. Dne 1. června 1945 byl tábor Pegetz obklíčen jednotkami palestinské brigády 8. britské armády. Tato brigáda byla zřízena na území Palestiny z vojáků židovského původu, kteří zde byli použiti jako odplata za činnost kozáků při pronásledování Židů na území SSSR podle hesla "Divie et impera" (Rozděl a panuj). Zvěrským násilím, přes zoufalý odpor bezbranných lidí, pomocí tyčí, bodáků a střelných zbraní byli kozáci, ženy, děti a starci, většinou zranění nebo v bezvědomí, naházeni na nákladní auta a odváženi k nákladnímu vlaku. Dělo se tak během pravoslavné bohoslužby pod širým nebem, kterou sloužili kozáčtí duchovní. Aby unikli nespravedlivému vydání do sovětských rukou, zabíjeli otcové své rodiny, zoufalé ženy se vrhaly s přivázanými dětmi k tělu do řeky Drávy, muži si podřezávali hrdla nebo si lehali pod pásy britských tanků. Na ty, kterým se podařil útěk do lesů, byli pořádány štvanice za účasti místních Rakušanů. Přeživší účastníci násilného vyklizení tábora vypovídají, že mnoho mužů v britských uniformách používalo ruský žargon. Je to vysvětlitelné, vždyť v Palestině bylo mnoho emigrantů z SSSR, kteří bojovali v řadách britských jednotek.
V místě tragických událostí byl později zřízen hřbitov obětí, kde se v památných dnech setkávají přímí účastníci, potomci obětí a příslušníci ruské emigrace z celého světa.
Zřízení pamětních dekorací
V roce 1995 k uctění památky obětí lienzské tragédie byly
uspořádány dvě smuteční vzpomínkové slavnosti 21. a 27.
května v Lienz. Zúčastnila se také delegace z České
republiky, kterou vedl protojerej pravoslavné církve mgr. J.
Fejsák se skupinou věřících. Hlavním organizátorem byl přímý
účastník těchto událostí chorunžij Ivan Matvějevič Kudrenko,
kozák Černomořského oddílu Kubáňského kozáckého vojska
a důstojník 15. Kozáckého jezdeckého sboru. Vedle organizování
panychidy také zabezpečil vydání a udělení pamětních
dekorací… Vyznamenání bylo nazváno LIENZSKÝ KŘÍŽ. Dekorace
je tvořena řeckým (rovnoramenným) černě smaltovaným
křížem...
Tato velmi pěkná dekorace se stala němým svědkem tragického osudu části ruské emigrace a jejího obětování ve prospěch jiných zájmů. Kříž je pokračováním pověstných pamětních křížů ruské emigrace, které byly vydávány v meziválečném období (1918-1939), kdy bylo více než 400 tisíc příslušníků Dobrovolnické armády a bílých jednotek internováno v táborech v Turecku (Gallipoli), v Řecku (Lemmos) a v Tunisku (Bizerta).
Z časopisu "Drobná Plastika 2-3"
červen r. 1998
(Časopis pro členy České společnosti
přátel drobné plastiky)
