K otázce autokefality Ukrajinské pravoslavné církve

Schizma v pravoslaví nepůsobí Ekumenický patriarchát, ale ruská církev

2020-01-20

Přinášíme překlady dvou článků, které by mohly do českého prostředí vnést základní informace o problematice jurisdikce pravoslaví na Ukrajině.

Ani rok po udělení autokefality Ukrajinské pravoslavné církve Ekumenickým patriarchátem neutuchají pletichy kolem jejího uznání.

V dubnu 2018 v rámci setkání mezi prezidentem Ukrajiny Petrem Porošenkem a zástupci tří pravoslavných církví na Ukrajině podepsali hierarchové výzvu pro ekumenického patriarchu Bartoloměje žádající o udělení autokefality pro ukrajinskou církev. Po posouzení listin, které se týkaly ukrajinské církve, Ekumenický patriarchát veřejně prohlásil, že Ukrajina patří do jeho kanonické příslušnosti, a nároky Moskevského patriarchátu na její území označil za nelegální. Po zasedání ve dnech 9. až 11. října 2018 Nejsvětější synod Ekumenického patriarchátu „potvrdil rozhodnutí o pokračování v řízení o udělení autokefality církvi na Ukrajině“ a zrušení kontroverzní listiny z roku 1686 o přechodu Kyjevské metropolie do jurisdikce Moskevského patriarchátu a avizoval obnovení stavropigie ekumenického patriarchy v Kyjevě. Dále bylo rozhodnuto o zrušení exkomunikace primasů dvou nekanonických církví na Ukrajině, Filareta (Kyjevský patriarchát) a Makarije (Ukrajinská autokefální církev).

Dne 15. prosince 2018 se v Kyjevě konal Sjednocující sněm, kdy zástupci tří dosavadních pravoslavných církví ustavili novou Pravoslavnou církev Ukrajiny a zvolili za jejího prvního primase metropolitu Epifanije. Tisíce Ukrajinců se shromáždily na náměstí před katedrálou svaté Sofie z 11. století, kde se konal sněm, aby vyjádřily svou podporu vzniku církve nezávislé na Moskvě.

Dne 5. ledna 2019 při slavnostním obřadu v chrámu svatého Jiřího v Istanbulu podepsal ekumenický patriarcha Bartoloměj tomos o autokefalitě Pravoslavné církve Ukrajiny. Po odsloužení božské liturgie byla tato listina 6. ledna předána metropolitovi Epifaniovi.

* * *

Rozhovor s jeromonachem Nikitou Pantokratorským

Přinášíme ve zkrácené verzi překlad rozhovoru s jeromonachem Nikitou Pantokratorským, obyvatelem monastýru Pantokrator na řeckém Athosu, který tento poskytl speciálně pro bulharský portál Faktor.bg.

Jako mnich na Athosu a v souvislosti s mou službou pečovat o návštěvníky monastýru Pantokrator jsem se po dobu několika let často setkával s ruskými a ukrajinskými poutníky. Tématem, které jim v posledním roce dělalo starosti, byla situace v ukrajinské církvi. Otázky, které má snad každý, vznikají kvůli falešným zprávám uveřejněným na jistých dezinformačních stránkách na síti nebo kolujícím v jistých novinářských kruzích. Škoda, kterou působí, je snadno patrná. Mají velmi špatný vliv, protože namísto pomoci prohlubují konflikt a pobuřují čtenáře. Právě proto mám zájem zodpovědět některé časté otázky.

O návštěvě ekumenického patriarchy na hoře Athos v říjnu 2019

Tyto novinářské kruhy se snaží podhodnotit návštěvu ekumenického patriarchy na Athosu a zbavit ji patřičného významu. My jako účastníci těchto akcí však víme lépe, co se stalo. Zloduši přeložili urážlivý dopis sepsaný jedním mnichem, který chtěl zneuctít ekumenického patriarchu, a rozšířili ho v Rusku. Touží snad tito lidé po jednotě, když spoléhají na názor malé skupiny mnichů, která byla vždy proti jakýmkoli činům ekumenického patriarchy, ať spočívají v čemkoli? Dnes se soustředili kolem ukrajinské otázky.

Tito nejsou žádným „hlasem“ Athosu. Hlasem svaté hory Athos jsou představení a posvátný Kinotis. Všichni byli na recepci u ekumenického patriarchy v Karyés a navazujícím shromáždění s výjimkou zástupců jediného monastýru, kteří z jistých důvodu nebyli přítomni ani při minulých návštěvách ekumenického patriarchy.

O nekajícnosti „schizmatika“ Filareta

Říká se, že prý Filaret nečinil pokání. Jak ale někdo může něco takového tvrdit? Šestkrát podával oficiální žádost (eklyton) o znovupřijetí do rukou ekumenického patriarchy. Patriarcha ani Synod s rozhodnutím nespěchali. Navíc tím skutkem, který ukázal jeho opravdové pokání, bylo rozhodnutí o rozpuštění tzv. Kyjevského patriarchátu, který Filaret budoval po dobu 27 let. Kdyby nebyl učinil pokání, pod jeho rozpuštění by se nepodepsal. Když ale mluví o Filaretově pokání ti dotyční, myslí tím, že nečinil pokání ze své touhy po autokefalitě pro Ukrajinu. Právě takové pokání od něj očekávají.

Po uzdravení může svůj osobní názor změnit, je to však jeho osobní volba.

Právo ekumenického patriarchy legalizovat tajiny (svátosti) udělené bývalými schizmatiky a „svémocně vysvěceným“ Makarijem.

Odpověď na tuto otázku nám dávají dějiny církve v podobných a náročnějších případech, kdy Kristova církev dosáhla navrácení (odpadlých církevních struktur) k pravoslavné víře bez vysvěcení. Máme mnoho podobných historických příkladů. Něco podobného se stalo i s bulharskou církví, která byla ve schizmatu po dobu 70 let. V roce 1945 bylo obecenství s ní obnoveno, samozřejmě i se všemi hierarchy a kněžími bez opětovného vysvěcení.

Dnešní ukrajinský případ je mnohem jednodušší než mnoho náročných situací, s nimiž se církev potýkala v minulosti. Odlišnosti tu nejsou dogmatické, ale jen administrativní. Zatímco v minulosti šlo o rozhodnutí akceptovat vysvěcení lidmi, kteří odmítali dogmata, tzv. byli heretiky.

Říká se, že Makarij (Maletyč) je tzv. „svémocně vysvěcený“ (z vlastního rozhodnutí). A že v dějinách církve nebyl žádný precedent s uznáním svémocného vysvěcení. A to navzdory zveřejněným článkům, které dokazují, že svémocně vysvěcený není.

Ostatně ústupky v otázkách svěcení, k nimž se církev v těžkých časech uchylovala, bývaly někdy i větší. Docházelo i k obtížnějším případům, kdy bylo uznáno biskupské svěcení přijaté od heretiků, kteří způsobili církvi velkou škodu. Církev je matka. Jejím cílem je zachránit lidi. Neodsoudit, ale spasit. Podobná rozhodnutí o ústupcích činila církev po staletí, aby měla vždy jednotu a spásu pro člověka.

Kdo pracoval s těmito miliony Ukrajinců, kteří jsou 27 let štěpeni? Všichni jsou v péči dvou lidí, Filareta a Makarije. Dnes bychom se měli radovat, protože ukrajinský národ „cestu ke spáse“ přece jen našel. Kristova církev získala mnoho milionů nových poutníků. To je přece skvělé!

Neplatnost listiny z roku 1686

Pokud jde o listinu z roku 1686, nejde o to, proč ji Ekumenický patriarchát odvolal, ale proč Moskevský patriarchát ustanovení této listiny nikdy nedodržoval a její platnost de facto neuznal. Moskevský patriarchát vytvořil svůj vlastní církevní útvar bez požehnání mateřské církve. A když se něco dělá bez požehnání, nedopadne to dobře. Kde při tom slůvko o ekumenickém patriarchovi? Není tu jmenován, protože se v Moskvě ví, že duchovní (církevní) jurisdikce patří tomu, jehož jméno se vzpomíná.

Předmětná listina de facto nebyla zrušena nyní, ale již tehdy, a to Moskevským patriarchátem. Nikdy neplatila, protože její ustanovení nebyla nikdy splněna.

A copak není zvláštní, že dotyčné novinářské kruhy o tom vůbec nemluví? Odvolávají se jen na církevní povědomí. Během tří století se samozřejmě utvořila různá povědomí. Uplynuly generace, které neznaly nic než realitu. V tomto stavu se narodily a zemřely. Tato skutečnost však nezbavuje Ekumenický patriarchát práva listinu odvolat a navrátit Ukrajinu do své jurisdikce. To je důvod, proč Ekumenický patriarchát tuto listinu oficiálně zrušil.

I přes útlak v důsledku vstupu ruské církve na své území Ekumenický patriarchát dlouhá léta (dokonce staletí) nechtěl získat zpět něco, na co má nárok. Učinil to právě teď, protože jinak bylo tolik lidí odsouzeno k setrvání ve schizmatu, aniž by k tomu zavdávali důvod. K tomuto kroku se Ekumenický patriarchát neuchýlil kvůli sobě, ale protože byl veden láskou a touhou po spasení celého ukrajinského lidu v časech naléhavé potřeby. O tyto miliony věřících se musel postarat.

Všichni očekávali, že Rusko toto rozhodnutí příjme. To však nedokázalo, přestože Ukrajina o autokefalitu usilovala již od roku 1991 (existuje dokonce dokument o příslušném dotazu s podpisem metropolity Onufrije, primase UPC Moskevského patriarchátu). Pro ruskou církev by to bylo velmi nesnadné, udělení autokefality Ukrajině by totiž znamenalo ztrátu mnoha významných území a poutních míst. Tato reakce je pochopitelná. Je logická z lidského pohledu, není však vůbec však duchovní.

Na druhou stranu patriarcha Bartoloměj a Synod jednají s velkou moudrostí a obezřetností, hlavně však s mnoha modlitbami. Patriarcha chce, aby byli všichni jednotní, myslí na všechny, pracuje pro jednotu v rámci své působnosti, aniž by porušil pravidla. Nezáleží na tom, jak moc ho budou obviňovat a jak budou zlé síly navádět lidi, aby ho nenáviděli. Nebudou v tom úspěšní, protože Bůh zná pravdu. Ekumenický patriarchát navrátil kanonické obecenství zástupům bývalých schizmatiků na Ukrajině.

Kdyby ruská církev chtěla jednotu, bylo by vše snadné. Bohužel to však vypadá, že jí víc vyhovuje ztráta Ukrajiny. Právě to působí světovému pravoslaví velký problém.

K tomu, že Ekumenický patriarcha byl označen za „papeže Východu“, a k tvrzení, že chce být první bez rovných

Ekumenický patriarchát nezpůsobil schizma, jak tvrdí jisté novinářské kruhy, ale naopak ho uzdravil. Dnes tedy na Ukrajině není nikdo schizmatikem. Patriarcha má na to právo, protože, jak vidíme, Ukrajina patří do jeho jurisdikce, navíc církev mu prostřednictvím všeobecných sněmů přiznala výsadu vydávat tzv. eklyton, apelaci o oddělení od jiných místních církví. Žádná petice o eklytonu nebyla adresována všem patriarchům. Potvrzuje to zejména odpověď na otázku ruského kléru vůči ostatním patriarchům z roku 1663, „zda má Konstantinopolský patriarcha právo rozsuzovat kauzy a otázky jiných místních církví“. Všichni tehdejší patriarchové jednomyslně odpověděli „ano“ s tím, že toto právo přísluší pouze jemu.

Dějiny jsou přece plné kauz, kdy se na ekumenického patriarchu obrátily jiné místní církve. K dnešnímu dni v dějinách pravoslavné církve neexistují žádné výjimky, které by dokládaly oslovení některé jiné duchovní autority než ekumenického patriarchy. Kdo tuto výsadu ekumenického patriarchy akceptuje, akceptuje i zahlazení někdejšího schizmatu na Ukrajině.

Navíc ekumenický patriarcha má výsadu udělovat autokefalitu místním církvím. Tímto způsobem ekumenický patriarcha udělil autokefalitu všem místním církvím, zejména v 16. století té ruské, pak i dalším, z nichž dosud poslední byla církev ukrajinská.

K pronásledování věřících a zabírání chrámů ze strany autokefální církve

Odstavec pátý podkladů k zasedání Synodu Ekumenického patriarchátu ze dne 11. října 2018 uvádí: „Vyzýváme všechny zúčastněné strany, aby se zdržely záboru chrámů, monastýrů a dalších majetků, stejně tak násilí a pomsty, aby mohl zavládnout mír“. Je to přání ekumenického patriarchy.

Publikace od jistých novinářských kruhů o nejrůznějším pronásledování jsou selektivní a jednostranné. Můžeme najít spoustu případů, kdy ti pronásledovaní patří do autokefální církve. Bylo zveřejněno mnoho incidentů, o dlouhodobé válce na ukrajinských hranicích nemluvě.

Mír nastane, když obě zúčastněné země vyslyší výzvu ekumenického patriarchy.

K odporu vůči možné pravoslavné kongregaci ze strany ekumenického patriarchy

Jak víme, Ekumenický patriarchát uděluje autokefalitu, aniž by se musel svolat všepravoslavný sněm. Nicméně se Ekumenický patriarchát vědomě vzdal části vlastních práv a chtěl, aby všichni primasové rozhodli o přiznání autokefality společně.

O tom se mnohokrát diskutovalo při jednáních před Velkým krétským sněmem, i na tomto sněmu bylo možné vše probrat a vyřešit. Bohužel Moskevský patriarchát účast odmítl.

Po zrušení listiny z roku 1686 byla Ukrajina reintegrována do Ekumenického patriarchátu. Byl svolán Sjednocující sněm, na nějž byli pozváni všichni. Metropolitu Onufrijovi bylo dokonce nabídnuto, aby na sněmu předsedal. Ten se však nechtěl zúčastnit. Jeho biskupové se mohli na sněmu podílet a vyjádřit svůj názor. Když je ekumenický patriarcha pozval, odmítli.

A nyní chtějí vznést své požadavky. Sněm však už proběhl! Když k tomu dochází nyní, i sněm byl svolán, svolává ho ekumenický patriarcha, který mu také předsedá.

K otázce „proč všechny ostatní církve tomos o autokefalitě Ukrajiny neuznávají?“

Existuje mnoho důvodů, proč se tyto církve dosud nerozhodly, a jsou pro každou specifické. Mohou se obávat různých následků uznání nové autokefální církve. Třeba přerušení eucharistického obecenství (ze strany Moskvy), odvolání finanční podpory (ze strany Moskvy) a samozřejmě také nelegální invaze (ze strany Moskvy) na jejich území zakládáním nových farností bez požehnání místních biskupů.

Místní církve dobře znají problémy, které by mohla politicky a ekonomicky silná ruská církev v těchto regionech způsobit, jak se to ve světovém pravoslaví již stávalo, tím, že věřícím Rusům odejme obecenství s těmi, kteří autokefalitu Ukrajiny uznali. Je to ostatně největší církev co do počtu věřících. Proto ti, kdo chtějí nově vzniklou ukrajinskou autokefální církev uznat, mají za to, že je rozumné na to nespěchat.

K otázkám pokládaným ukrajinským poutníkům na Athosu: „jste pro Onufrije, nebo pro Epifanije?“

I já se na to poctivě ptal. Tuto otázku jsem však pokládat přestal, když mi jeden Ukrajinec odpověděl: „Navštívil jsem čtyři monastýry. Proč se mě ve dvou z nich zeptali, zda jsem od Onufrije, nebo od Epifanije? Nechci na to odpovídat. Záleží snad na tom? Patřím pod Onufrije, ale jsem zastáncem autokefality. Přeji si, aby naše církev byla samostatná“. Já mu řekl: „To již skutečně není důležité. Všichni jsou přijati. Všichni jsou kanoničtí. Všichni mají společenství. Odpovídejte takto: neznám ani Onufrije, ani Epifanije. Znám Boha a chci ho mít v srdci. Náš Pán nám tuto otázku pokládat nebude, ale zeptá se, zda milujeme svého bližního, nebo ho nenávidíme. To je nejdůležitější.“ Ten muž se vyzpovídal, přijal tělo a krev Páně a odešel s radostí Kristovou v srdci.

Jeden kněz z Ukrajinské pravoslavné církve Moskevského patriarchátu mi v rozhovoru řekl, že jejich církev je autonomní, protože má svůj synod. Namítl jsem, že se při každé božské liturgii zmiňuje jméno patriarchy Kirilla a že metropolita Onufrij je stálým členem Synodu Moskevského patriarchátu. Máme tedy fakta, která dokládají, že jejich církev zcela autonomní není. Kdyby tomu tak bylo, pak by jejich synod mohl v některých případech vydávat rozhodnutí odlišná od stanoviska ruské církve! Musí však být vždy na stejné straně, jinak to ani být nemůže.

Před několika lety jeden známý ruský diákon (vysvěcený patriarchou Kirillem, dnes je jeromonachem) stejně jako mnoho dalších trval na tom, že s ohledem na počet věřících a význam své země by právě oni měli být v Pravoslaví na prvním místě, hrát první housle a požívat všech ostatních výsad. Zatímco Ekumenický patriarchát téměř nemá farníky, protože sídlí v Turecku. Časy se prý změnily, Byzantská říše už není. Nevěřil jsem vlastním uším. Tehdy mi začalo docházet, co mají naši bratři za lubem. Po vyhlášení autokefality ruské církve a jejím ustavení jako patriarchátu se bohužel zdá, že někteří byli skutečně uchváceni vizí Třetího Říma.

Ruští věřící respektují svou církev. Nikdo jim to nemůže mít za zlé. Většina z nich má samozřejmě své námitky, jak mi říkají, bohužel však nemohou nic dělat, dokud jim to neporučí církev. Je to pochopitelné. Jiní jednají jako uvědomělí křesťané bez ohledu na zákazy. Celkově však platí, že lidé jsou ztrápení. Tolik let žili v ateismu a komunismu, i sotva se začali navracet k pravoslaví, tak byli od něj odstřiženi.

Je směšné vyčítat ekumenickému patriarchovi schizma, když zákaz obecenství fyzicky vychází z Ruska. Schizma nevytvořil Ekumenický patriarchát, ale ruská církev. Všechny církve jsou s Ekumenickým patriarchátem ve společenství, zatímco ruská církev nemá společenství se všemi církvemi. Chceme, aby Bůh přivedl ruské hierarchy k rozumu, aby mohli vidět pravdu. Řadoví věřící za nic nemůžou.

Již zmíněné novinářské kruhy tvrdí, že pracovaly pro pravoslaví. Jakpak že? Tím, že podporovaly a šířily schizma?! Tím, že staví věřící proti sobě a poštvávají je? Přál bych si, aby si uvědomily svůj omyl a škodu, kterou působí.

* * *

„Dosvědčuji jim, že mají horlivost po Bohu, avšak nikoli z poznání. Aniž by totiž pochopili Boží spravedlnost, snaží se uplatnit vlastní spravedlnost, a proto se nepodřídili spravedlnosti Boží“. (Řím 10,2-3) Přistupuje-li někdo k těmto problémům objektivně a zohledňuje-li oba postoje nikoli pod vlivem falešných zpráv, které zaplavují internet, pozná, kde je pravda, a bude vědět, jaká je vůle Boží!



Listina patriarchy Dyonisia: dokument svědčící o anexi Ukrajinské pravoslavné církve

V původních dokumentech v řečtině z roku 1686 není ani slovo o tom, že Kyjevská metropole byla z Konstantinopolského patriarchátu „navždy“ přenesena pod Moskvu.

Prozkoumejme historické kořeny: dopis konstantinopolského patriarchy Dionýsia IV. z roku 1686, podle kterého se kyjevská metropole (údajně „navždy“) dostala pod nadvládu moskevského kléru. Příčinou našeho zkoumání bylo čerstvé (ale ne nové) prohlášení ruského „pravoslavného odborníka“ Kirilla Frolova („Žirinovského“ z Ruské pravoslavné církve): „V souladu s dopisem patriarchy Dionýsia z Konstantinopole z roku 1686 Kyjevská pravoslavná metropole je navždy převedena pod moskevský patriarchát. A tento dokument není retroaktivní." (Tj. nelze toto ustanovení zrušit.)

Z toho plynou dvě otázky: Za prvé, co je to za dopis ekumenického patriarchy Dionýsia z roku 1686, podle kterého ukrajinská církev přešla „navždy pod Moskvu“? Za druhé, je toto rozhodnutí skutečně konečné a nepodléhá „odvolání“?, a o co v dokumentu ve skutečnosti jde?

Dionýsův dopis aneb: Jak Moskva „koupila“ církev za 200 zlatých

Religionista, pracovník Ústavu náboženství a společnosti UKU Anatolij Babinský, na kterého se Ukrinform obrátil s žádostí o vyjádření, říká: „Podřízení Kyjevské metropole moskevskému patriarchovi je poměrně komplikovaný příběh. Setkáme se v něm s takovými jevy jako: úplatkářství, odpor místního ukrajinského duchovenstva a zmanipulovaná volba příštího kyjevského metropolity.

Vše se stalo ve zkratce takto: v roce 1686 byla Kyjevská metropole Konstantinopolského patriarchátu připojena k Moskevskému patriarchátu, když ekumenický patriarcha Dionýsios IV. a Posvátný synod Konstantinopolské církve vydaly kontroverzní Tomos (dekret) o tzv. převedení Kyjevské metropole do jurisdikce Moskevského patriarchátu. Všimněte si, že Dionýsios Konstantinopolský nejprve kategoricky odmítl vyhovět moskevským vyslancům. Pak ale došlo k napjaté situaci mezi Ruskem a Turky – Osmanskou říší a toho využili moskevští diplomaté (Turci tehdy s Ruskem bojovat nechtěli) a přesvědčili sultána, aby zachoval mír výměnou za souhlas s převodem kyjevské metropole. Sultán si povolal pravoslavného patriarchu (který byl velmi závislý na muslimských úřadech) a nařídil mu, aby Kyjevskou metropoli vydal Moskvě.

Babinský: "S využitím nátlaku tureckých úřadů, štědrých darů - 200 zlatých a 120 sobolích kůží - získali carští diplomaté od patriarchy Dionýsia souhlas s převodem Kyjevské metropole pod patronát moskevského patriarchy."

Navzdory tomu v příštím roce začala válka mezi Ruskem a Tureckem. Patriarchu Dionýse IV. svrhli z trůnu členové synodu a další biskupové, kteří neuznali novou podřízenost Kyjevské metropole (Dionysios se obrátil o pomoc do Moskvy, kde mu bylo řečeno, že za „takovou maličkost“, jakou je Kyjevská metropole, obdržel dostatečně zaplaceno).

Řecký originál listiny: o čem dokument skutečně byl?

Odpověď na tuto otázku najdeme ve zprávě ruského teologa a historika Konstantina Vetoshnikova: „ Převod Kyjevské metropole do Moskevského patriarchátu v roce 1686 - kanonická analýza“ a dále v knize biskupa petrohradského a gdovského Ruské pravoslavné autonomní církve (ROAC) Gregory, známý ve vědeckých kruzích pod jménem Vadim Lurie: „Ruské pravoslaví mezi Kyjevem a Moskvou. Eseje o historii ruské pravoslavné tradice mezi 15. a 20. stoletím“.

Po analýze desítek oficiálních dokumentů té doby - Konstantinopole a diplomatické korespondence Moskvy a východních patriarchů, která byla publikována v „Aktech jihozápadního Ruska“ v roce 1872 (nyní uložena v archivu ruského ministerstva zahraničních věcí), vědci došli k závěru, že neexistuje žádný faktický důkaz o přenosu podřízenosti Kyjevské metropole pod Moskvu a o odtržení Ukrajiny od Konstantinopole. Došlo pouze k takzvané koncesi.

Lurie: „Přenos podřízenosti Kyjevské metropole na moskevského patriarchu je historickým mýtem. Konstantinopolský sněm v roce 1686 a jeruzalémský patriarcha Dositheos odmítli uznat vměšování moskevského patriarchy do ukrajinských záležitostí za zákonné a souhlasili pouze s tím, že se na něj převedou práva náměstka neboli exarchy ekumenického trůnu („A nechť bude eparchie výhradně pod Konstantinopolí, ale bude v ní náměstkem patriarcha moskevský“)... Uchvácení Kyjevské metropole moskevským patriarchou bylo v Konstantinopolském patriarchátu vždy považováno za nezákonnost, spáchanou v rozporu s kanonickým právem. Protože pro Konstantinopolský patriarchát si kanonický význam zachovaly jedině ty hranice moskevského patriarchátu, které byly stanoveny sněmovním aktem z roku 1593, když Konstantinopol „darovala“ Moskvě status patriarchátu.

Vetoshnikov: „Jediný dochovaný původní řecký text říká, že moskevskému patriarchovi nebylo dovoleno podřídit si (Ukrajinu) ani změnit jurisdikci (Ukrajinské) metropole (což je zakázáno kánony), ale bylo mu povoleno pouze k světit metropolitu Ukrajinské metropole. Toto povolení se uděluje jako plná moc exarchovi (zástupci) a pouze pro administranci.“

Zároveň se autor dotýká neméně důležité otázky, na kterou se Kreml často rád odvolává, když deklaruje údajná „kanonická“ práva Moskvy na Kyjevskou metropoli: pokud 30 let nebyl nikým zpochybněn nějaký dočasný kanonický řád, pak je zafixován na nekonečné věky.

Vetoshnikov: "Takový kánon - 17. pravidlo čtvrtého všeobecného sněmu v Chalcedonu - skutečně existuje, ale nehovoří ani o eparchii, a tím spíše ne o náboženských otázkách, ale o vesnicích, které se nacházejí na hranicích mezi eparchiemi."

Dříve neexistovaly žádné stanovené administrativní hranice ani na sekulárních úrovni, tvrdí ruský historik, protože kartografie byla ještě málo rozvinutá. Ale když se najednou objevil spor o nějakou vesnici a jeden biskup řekl: „toto je moje vesnice“, kdežto druhý namítnul: „ne, toto je moje vesnice“, začala se záležitost zkoumat.

Vetoshnikov: „I v historii Kyjevské metropole došlo ke sporu mezi biskupem ze Suzdalu a kyjevským metropolitou, který již bydlel v Moskvě, a trvalo dlouho, než se zjistilo, kolik let byla pod kým tato oblast. Ale toto kanonické pravidlo platí pro městečka nebo vesnice, které nebyly konkrétně začleněny do jakékoliv jurisdikce, tedy v lepším případě mluvíme o farnosti. Pokud jde o eparchie, a tím spíše o metropole, tento kánon nelze v žádném případě použít.“

Můžeme tedy dojít k závěru: dokumenty z roku 1686 hovoří o zachování Kyjeva v podřízenosti vůči Konstantinopoli, moskevský patriarcha byl jmenován pouze „náměstkem“ konstantinopolského patriarchy v Kyjevě a pouze jménem Konstantinopolského patriarchy tam vykonával určitou (omezenou) pravomoc tam. Při bohoslužbách v Kyjevské metropoli mělo být jako první vždy vzpomínáno jméno konstantinopolského patriarchy, a teprve po něm měl být vzpomínán patriarcha moskevský. Stejným způsobem se hledí na práva autonomie kyjevského metropolity ustanoveného Moskvou.

Vraťte ukradenou metropoli. Jaká je pozice ekumenického patriarchy?

Konstantinopol nikdy neuznala obsazení Kyjevské metropole Moskvou. Aktivní pozici tam však zaujali až na počátku 20. století. Konstantinopolský patriarchát vydal 13. listopadu 1924 patriarchální a sněmovní Tomos, který ustanovil autokefalitu (nezávislost) Polské pravoslavné církve - na území nového státu, Polské republiky. Kromě slov o praktické potřebě udělit polské církvi nezávislost, obsahoval Tomos takovéto kanonické zdůvodnění tohoto kroku, které - jak bylo okamžitě pochopeno - otevřelo cestu pro vznik nových autokefálních církví.

Zde je klíčový odstavec Tomosu: „Neboť je psáno, že první oddělení Kyjevské metropolie a na ní závislých pravoslavných církvích v Litvě a v Polsku od našeho patriaršího trůn a jejich připojení ke svaté Moskevské církvi nebylo provedeno v souladu se zákonnými kanonickými ustanoveními a nebyly zachovány dohody o plné církevní samostatnosti kijevského metropolity, který nosí titul exarchy Ekumenického patriaršího trůnu.“

Prohlášení arcibiskupa Vsevoloda (Majdanského) ze Skopelu z března 2005 mělo velký ohlas. Na setkání s tehdejším prezidentem Viktorem Juščenkem prohlásil, že Konstantinopolský patriarchát nikdy neuznal zákonnost převodu Kyjevské metropole pod Moskevský patriarchát, a proto Konstantinopol dodnes považuje Ukrajinu za své kanonické území. A 26. července 2008 patriarcha Bartoloměj ve svém programovém projevu k ukrajinskému lidu na Sofijském náměstí v Kyjevě přímo označil připojení Kyjevské metropole k Moskevskému patriarchátu za anexi. Zároveň zdůraznil, že jeho církev souhlasila s tím, že se „omezí (ve svých právech)“, aby podpořila úplnější využití „duchovního dědictví Byzance“ a také ochránila pravoslavnou identitu ukrajinského lidu.

Dále. V komentáři pro Ukrinform jeden z nejvlivnějších ukrajinských náboženských učenců, lidový poslanec Ukrajiny Viktor Jelenskij , řekl: „Když na trůn nastoupí další moskevský patriarcha, konstantinopolský patriarcha mu řekne: „Miluji tě, políbím tě a vážím si tě, ale jen v těch hranicích, které jsi měl v roce 1593.“ Tedy v době, kdy Moskva získala patriarchální status.“

Proč tedy Konstantinopoli tak dlouho trvá udělení autokefality ukrajinské pravoslavné církvi? Již v roce 2010 biskup Gregory (Lurie) v rozhovoru pro online publikaci Religion in Ukraine uvedl, že v praxi lze od Konstantinopole očekávat kroky k revizi statusu Kyjevské metropole v každém okamžiku: „Pokud se vám podaří dosáhnout dohody s Konstantinopolí, pak můžete názor moskevského patriarchy zcela ignorovat, protože veškerá moc moskevského patriarchy na území Ukrajiny existuje, pokud to Konstantinopol dovolí. Chce-li tedy Konstantinopol převzít jakoukoli místní jurisdikci pod svůj omofor, pak na to má vždy právo. Bude to podobné jako při obnově gruzínské autokefality.“

Podle religionisty Anatolije Babinského by na Ukrajině měla Konstantinopol působit jako arbitr ve vztazích mezi (místními) pravoslavnými církvemi: „Když se vyskytne nějaký problém, jako například na Ukrajině, a situaci nelze vyřešit na místě (a nelze najít objektivní řešení), pak by Konstantinopol měla být odvolací instancí, která by navrhla nějaký druh konstruktivního řešení. Tak tomu bylo nedávno v Bulharsku, v Jeruzalémském patriarchátu, a Konstantinopol tam hrála důležitou roli při urovnání problému. Konstantinopol by tedy mohla na Ukrajině působit nejen jako Matka církev, což je samozřejmě důležité, ale také jako arbitr v mezipravoslavných vztazích.“

Miroslav Liskovich, Kyjev




Zpět na rozcestník: Pohledy do dějin




<-<- Skok na Homepage