Svatý vladyka Gorazd,
ctitel ctihodného Sergije Radoněžského
V roce 1392 zesnul v Bohu svatý a ctihodný zakladatel lávry svaté Trojice, slavného monastýru, zvaného po svém zakladateli též Sergijevská lávra (Sergijev posad), Sergij Radoněžský. Každý světec církve je něčím osobitý, protože patří do určité historické doby a neopakovatelného historického prostředí. Ale všichni mají také něco společného. Proto bylo možné uvažovat nad tím, co společného měl svatý ctihodný Sergij před šesti sty lety a sv. biskup náš Gorazd, představitel církve české, který zakončil svůj v Pánu požehnaný život před půl stoletím jako mučedník za církev a národ.
Všem světcům je společná hluboká a neotřesitelná zakotvenost v Bohu. Svatost vychází vždy a všude jedině z onoho základního zdroje – světci jsou proto ctěni za svou svatost, protože do jisté míry odrážejí absolutní, dokonalou a všeobjímající svatost Boží, svatost všech tří Božských osob svaté Trojice. Tuto svatost zjevil světu v plnosti Pán Ježíš. Proto církev zpívá ve své liturgii: „Jeden svatý, jeden Pán, Ježíš Kristus, v slávě Boha Otce.“ Tuto svatost Ježíše Krista, zjeveného Boha, podněcuje, posiluje a rozšiřuje v lidech Duch Svatý, Kristův Zástupce – Utěšitel a Pán Oživující. Všichni křesťané, kteří vstoupili na cestu zápasu o svatost, se setkávají v tomto vyzařování svatosti Boží, a proto i jejich vnitřní duchovní utváření je podobné.
Pokusit se vést paralely mezi životem a zaměřením svatého ctihodného Sergije a ostatními světci, konkrétně – životem a dílem našeho nového světce, mučedníka Gorazda, není tedy nijak svévolné či opovážlivé. Ostatně právě svatý biskup náš Gorazd byl velkým ctitelem ctihodného Sergije, jak ukazuje jeho kniha skromně nazvaná Průvodce olomouckým katedrálním chrámem sv. Gorazda, dílo ve skutečnosti obsahující celou sbírku životů svatých mužů a žen ze všech období a oblastí církevních dějin. Ct. Sergiji jsou zde věnovány stránky, které patří k nejkrásnějším.
Ctihodný Sergij Radoněžský žil v době, kdy byla Rus po nájezdu Tatarů
v rozvalinách. V roce 1242 zničili tito mongolští dobyvatelé Kyjev
a rozvrátili a vypálili všechna města a osady jižního Ruska. Dvěma
velkými vojenskými proudy přes Polsko a Uhry se hnaly tatarské hordy
dál do střední Evropy. Ale zde již jejich útok přece jen nebyl tak
prudký, i když jejich řádění a pustošení budilo všeobecnou hrůzu.
Hlavní úder jejich armád zachytila krvácející pravoslavná Rus. Mongolové
v Rusku zničili nejenom vnější tvář země, ale také projevy kultury
a nadlouho podlomili v ruském národě další duchovní rozvoj. Také
hospodářství země utrpělo těžkou ránu. Je zajímavé, že od polovice
13. století, kdy došlo k tomuto nájezdu pustošících cizozemců, až
do poloviny 14. století, kdy žil ctihodný Sergij a vytvořil kolem
sebe oázu duchovního mnišského života, nenajdeme mezi ruskými světci
žádného mnicha. Jsou zde mučedníci, biskupové – pastýři, kteří stojí
v čele duchovního stádce, ale svatých z mnišských řad zde není.
Zdálo by se, že právě historická katastrofa vyvolá do života právě
mnišství, jako snahu čelit pohromám pěstováním duchovního života,
ale opak je pravdou. Zdá se, že tento jev je charakteristický i pro
duchovní katastrofy, které postihují moderní svět – tak po první
i druhé světové válce prožívá církev jakousi krizi mnišského zaměření,
jak je to zřetelně vidět např. na Athosu anebo i u nás, kde stále
narážely snahy o obrodu pravoslavného mnišství na různé podivné
překážky a pokušení. V takových situacích si Bůh povolává spíše
světce z lidí praktického zaměření, kteří nesou poslušně a pracovitě
svou misii uprostřed „proudů duchovní nejistoty“, jak to vyjadřuje
tropar k sv. Gorazdovi II.
Stará Rus – to byly monastýry kolem velkých měst, duchovní střediska zabezpečená knížaty – podobně ve středověku i u nás mohl kvést monastický společný život díky hmotnému zabezpečení panovníků, jak to sledujeme např. na Velké Moravě, kde se o tuto stránku církevní misie staral především kníže Rostislav, nebo v pozdějších Čechách, kde péčí panovníka (patrně Oldřicha) mohl z prosté poustevny svatého Prokopa vzniknout významný a kulturně nesmírně přínosný monastýr Sázavský. Duchovní základy monastýrského života ovšem nemohl položit panovník, ale musely být budovány velkými duchovními mnišskými (poustevnickými) osobnostmi. Toho si byl zřejmě vladyka Gorazd také vědom, neboť je známo, že toužil na sklonku svých let sám vytvořit skromný monastýr a zasvětit se v něm prohlubování svého duchovního programu. Tento úkol čeká na jeho následovníky.
I v touze po poustevnictví lze vidět podobnost mezi svatými životy Sergije a Gorazda (s tím rozdílem, že sv. Sergij mohl tuto touhu uskutečnit, kdežto sv. Gorazd si vyplnění této touhy musel asketicky odepřít, neboť to vnější okolnosti -- jeho momentální nazastupitelnost pro obnovovanou místní pravoslavnou církev -- vyžadovaly).Na asketické vědomí a úsilí jednotlivců, velkých osobností čekají mnohé další duše, které by se samy k podobnému počinu neodhodlaly, ale dají se strhnout velkým příkladem. Vyzařování ctihodného Sergije zapůsobilo i v tomto ohledu na staré Rusi. Současně na několika místech se probouzí v lidech touha po plném duchovním životě, stranou od světa a jeho dráždidel, starostí a honby za ziskem. Ct. Sergij se stává jejich vůdcem. Známe z jeho doby mnichy zavolžských monastýrů i mnichy ze severních krajů. Ale jedině o sv. Sergiji se zachoval životopis – „Žitije“, jak se říká v církevněslovanském jazyce. Sepsal je Epifanij Moudrý. Vyprávění čerpalo z rodinných tradicí o chlapci Varfoloměji (tak se ct. Sergij jmenoval před přijetím mnišství), a právě k jeho dětství se vztahuje podivuhodný zážitek: chlapec byl zasvěcen službě Svaté Trojici ještě v matčině lůně, kde se dítko třikrát ozvalo během liturgie, které se matka v hluboké modlitbě zúčastnila. Trojiční výklad se odrážel potom častěji na jeho životě – brzy například při setkání chlapce Varfoloměje s tajemným starcem v lese, -- starec chlapci požehnal, -- a též když jeho bratr Štěpán navrhl v lese postavit dřevěnou kapličku v čest nejsvětějšího jména Božské Trojice.
Podobné zážitky mívají všichni lidé, obdaření a vedení Svatým Duchem. Také vladyka Gorazd za mnohé vděčil své matce, která ho vedla k hlubokému prociťování duchovních působení – ukázala mu obraz svaté Anny a nabádala ho, jak vzpomíná, aby byl vždy, po celý život, jako svatá Anna a její dcerka – Panna Maria.
Výrazným rysem v životě ct. Sergije je příběh o zázračném obdaření mimořádnými schopnostmi k učení, schopnostmi rychle chápat studované nauky, vnímavost k duchovní kultuře, prostě osvěcení přirozených duševních schopností. Obě postavy mají zde něco společného. Bůh si své svědky připravuje, ale ta příprava není nějakým násilným tlakem na lidskou osobnost, nýbrž jemným vedením, v němž se duše člověka svobodně rozvíjí a na Boží podněty odpovídá svou aktivitou. Ale pak se naše paralela mezi dvěma světeckými životy rozchází. Na Rusi dále vidíme poustevníka, který sám touží žíti v poušti a tam svůj život s Bohem dokonati podle vzoru prvních ruských světců, např. svatého Theodosije Pečerského v Kyjevě, jenž je podoben Sergiji i tělesnou silou, odolností a schopností snášet fyzické útrapy v lesní pustině díky hloubce své osobnosti.
Také v pokoře jsou si oba velcí ruští poustevníci podobni a zde se k nim řadí i náš svatý biskup Gorazd svou bezmocností vůči prosebníkům.
U ctihodného Sergije obdivovali jeho současníci nesmírnou pokoru jako hlavní charakteristiku jeho osobnosti, zvláštní pokoru, která nikdy netrestala; ta pokora až téměř nezodpovědná vedla skoro k bezvládí v monastýru. Sergij se nechal najmout jako sluha k jednomu z mnichů, k svému podřízenému za hrst plesnivých chlebů, anebo k sedlákovi, který se mu chechtal do očí kvůli žebráckým, roztrhaným a děravým šatům, které Sergij nosil, ale on se to posměváčkovi klaní až k zemi a vede ho k sobě ke stolu. Nikdy své duchovní děti netrestal, ale netrestal ani hříšníky. Zázraky, které konal, se snažil zamlčet, aby nebyly považovány za něco mimořádného: to Bůh přece dělá, to Bůh daroval nám nehodným... Po způsobu studitů (mnichů z monastýru sv. Teodora Studity z Cařihradu v 9. století, současníka svatých bratří Cyrila a Metoděje) obcházel v noci kelie (cely) a klepal na okénka, za nimiž byl porušován řád... Věděl ovšem tedy o nutnosti dohledu, aby se neporušoval řád, to nebyla lhostejnost k hříchu.
Sergijova lítost a soucit s trpícími přikazovala, aby o chudé a poutníky bylo postaráno, aby všechno bylo dáno těm, kteří potřebují pomoc. Také sv. biskup Gorazd byl až bezmocný k těm, kteří přišli prosit, dával, ač věděl, že je okrádán.
Sergije Radoněžského charakterizovali v jeho životopise jako muže, v němž se projevuje „prostota bez pestrosti“. Co to znamená? Nebylo v něm nic, co by se shlíželo ve vlastním lesku nebo důstojnosti, ve svém „já“ nebo ve své „funkci“, „úřadu“. „Pestrými“ jsou nazýváni jinak ti duchovní, kteří jsou pyšni na sebe, na své postavení, na své funkce, na „pestrá“ roucha. Nic takového ve ctihodném Sergiji nebylo. Jak víme ze svědectví jejich současníků, sv. Sergije i sv. Gorazda krášlila neobyčejná skromnost a pokora.
Nejvýznamnějšími událostmi světeckého života ct. Sergije byla jeho setkání s přesvatou Bohorodicí, která se mu zjevila spolu s apoštoly sv. Petrem a sv. Janem. Byl ústy Matky nazván jejím vyvolencem. I sv. biskup Gorazd byl jejím vroucím ctitelem; zvláštní pozornost věnoval výběru slova, kterým budou jeho duchovní ovečky Matku Boží vzývat, – po zralé úvaze vybral slovo, ve kterém se stýká český jazyk s jazykem staroslověnským (jazykem, jímž se modlil i ct. Sergij k přesvaté Panně), – krásné, vznešené a důstojné slovo „Bohorodice“.
Zaznamenání hodný je i další společný rys světeckého smýšlení Sergijova s Gorazdovým. Sv. Sergij žehnal obráncům vlasti, když po vyčerpání nenásilných možností a vyjednávání táhli v boj proti tatarskému chánu -- setřást jho dusící národ a jeho pravoslavnou víru, bránit a osvobodit vlast. Sv. Sergij „požehnal všem a tázal se (knížete) Dimitrije, zdali učinil všechno, aby odvrátil nutnost války, zvláště zdali vzdal tatarskému chánu patřičnou čest a vyplatil mu zlato, jež žádal, 'neboť jestli takové věci žádají nepřátelé, jsme v duchu Písma svatého povinni jim to dát'. Ale za jméno Kristovo, za víru pravoslavnou a za dobro národa je nutno i duši (tj. život) položit. Kníže odpověděl, že to vše učinil, ale marně. 'Jestli jsi to učinil, očekává nepřítele záhuba, tebe pak pomoc, milost a sláva Boží.' Dimitrij padl na kolena. Sergij ho požehnal a pravil: 'Jdi, neboj se, Bůh ti pomůže,' a skloniv se k němu, řekl mu ještě: 'Zvítězíš.' ... Dimitrij zaslzel, povstal a šel do boje na život a na smrt. ... Dimitrij se (s vojskem) řítil stále vpřed ... takže v případě porážky byl ústup téměř znemožněn. Na srdci nesl dopis sv. Sergije... V poledni (8. září 1380) došlo k veliké bitvě na Kulikovském poli. V ty hodiny se modlil sv. Sergij s monastýrskými bratry v chrámě, modlil se o vítězství i za padlé, kterých bylo mnoho. Mamaj (chán) byl na hlavu poražen.“ I sv. Gorazd podporoval obranu vlasti, národa a víry pravoslavné před staletým zhoubným západním tlakem, zosobněným ve fašistických okupantech; zapojen do této obrany před jhem nacismu prolil svou krev (pozn. red.)* * *
Čtenářům této stati doporučujeme nahlédnout do brožurky »Průvodce po katedrálním chrámu sv. Gorazda v Olomouci« a přečíst si život sv. Sergije Radoněžského na str. 38 – 42 (odtud je vzata citovaná ukázka ze života sv. Sergije).
Ze sborníku „Pastýř a Martyr“ (Olomouc 1992 - 1995)
(Internetová publikace září 2013)
Hlavní stránka o tomto mučedníkovi
