Obnovitel
pravého cyrilometodějství
Sledovat v dějinách našeho národa a jeho kultury
vztahy významných osobností a společenství k cyrilometodějské
tradici je zajímavé a poučné. Jazýček na vahách sympatií nebo antipatií
k tomuto základnímu jevu naší duchovní kultury a vzdělanosti se
vychyloval s různou intenzitou podle dobové kulturní či politické
konstelace, církevních sympatií, ale i podle tlaku cizích vlivů
a zájmů. Již historik František Palacký naznačil odvěké národní
dilemma, vyplývající ze vztahu našeho národa k západním sousedům.
Jiní hlouběji a duchovně jasnozřivěji poukazovali na duchovní, církevní
křižovatku Evropy, která se protíná právě u nás. Už od dob Velké
Moravy, prvního našeho státu, v němž se zrodila knižní kultura přinesená
hlasateli Kristovy Církve ukázala na tento klíčový moment a zásadní
místo našich dějin. Jedno je však jisté – příklon k cyrilometodějské
myšlence byl pro naše národy a pro všechny Slovany dobrem. Bez cyrilometodějské
kultury bychom jako Slované pod tlakem Západu již od doby expanze
za Karla Velikého svou národní identitu a jazyk sotva uhájili.
Kdo by však dnes znal jména svatých Cyrila a Metoděje, nedávno dokonce prohlášených spolu se svatým Benediktem (který své mnišské nasměrování převzal také z Východu) za „patrony Evropy“, kdyby se jejich žáků a jejich dědictví nebyli ujali slovanští panovníci v jižní Evropě a pomohli růstu tohoto duchovního semene mezi Bulhary, Srby, Makedonci -- národy pravoslavnými! -- od nichž se pak mocným misijním proudem rozšiřovala slovanská církev a její kultura především k Slovanům na Rusi? U Chorvatů, kteří inklinovali k církvi latinské, i u Poláků, které postihlo totéž, byla památka svatých bratří téměř zapomenuta.
Neslýchaně surovým způsobem bylo cyrilometodějské dílo ničeno na Velké Moravě po smrti svatého Metoděje. Sotvaže světec, před jehož duchovní autoritou se třásl i vojácky bezohledný kníže Svatopluk, naslouchající zrádnému biskupu Vichingovi a franckým přátelům a nechápající dobrodiní, které pro slovanský stát plynulo z jednotící kultury národní, zemřel, byli slovanští žáci sv. Cyrila a Metoděje v počtu dvou set prodáni do otroctví! Kolik na každém vzdělaném otroku vydělal Svatopluk a Viching?! Učitelé Angelár, Gorazd – dezignovaný nástupce svatého Metoděje, biskup Kliment, mniši Naum a Sáva byli vězněni, týráni a posléze za krutých mrazů vyhnáni někdy v roce 886 z Moravy a našli útočiště v Bulharsku. Pro Bulhary se jejich dílo stalo základem národní kultury.
Naštěstí pro náš národ mohla slovanská cyrilometodějská církev dál žít a rozvíjet svůj kulturní a osvětový program v Čechách, které se brzy odtrhly od Moravy a nastoupily sjednocovací proces kolem přemyslovského rodu. Zatímco Morava, zbavená duchovní integrační ideje a síly, klesla pod náporem Maďarů a Němců a pozbyla své samostatnosti nadlouho, Čechy díky cyrilometodějskému odkazu mohly jako stát růst a konsolidovat se. Stalo se to orientací svaté Ludmily, svatého Václava, ale konečně i Václavova bratra Boleslava, který činil pokání ze hříchu bratrovraždy a pochopil církevní i mírově politickou linii svého bratra. Stalo se to díky vyzařování cyrilometodějské kultury z monastýru svatého Prokopa na Sázavě, než byli slovanští mniši z něho na sklonku 11. století definitivně vyhnáni, slovanské knihy spáleny a všechno, co připomínalo působení církve východní, pravoslavné, zničeno. Historické doklady o slovanské příslušnosti církevní u svaté Ludmily, svatého Václava, svatého Prokopa se zachovaly zase v pravoslavném ruském prostředí, zatímco u nás vše bylo pohlceno vítěznou latinou západní církve.
V Uhrách, do jejichž rámce bylo včleněno na dlouhá staletí Slovensko po pádu velkomoravského státu, byla zpočátku naděje na přežití pravoslavného církevního společenství v podobě cyrilometodějské kultury větší, než na Moravě samotné. Arpádovská vládnoucí dynastie totiž pěstovala živější styky jak s Byzancí, tak s Kyjevskou Rusí a působilo zde mnoho východních pravoslavných klášterů. Díky tomu se udrželo pravoslaví v jižních Uhrách, v sousedním Sedmihradsku, na Podkarpatsku i na východním Slovensku. Pro rusínský lid, vytlačovaný do chudých horských oblastí a sociálně bědný, se stalo pravoslaví záštitou jeho existence, jedinou školou, jedinou kulturou. Díky tomu Rusíni přežili jako národ a neztratili ani svou církevní orientaci, pravoslavného ducha. Tohoto ducha nedokázala potlačit ani vnucená církevní unie s Římem.
V českých zemích žila cyrilometodějská minulost v paměti vzdělanců, kteří mohli o ní vyčíst nostalgické vzpomínky z latinských knih, v nichž se zachovaly legendy o sv. Václavu, Ludmile a svatém Prokopu. Karel IV. mohl najít ještě v době svého markrabství na Moravě stopy po cyrilometodějské tradici a když se stal panovníkem v Praze, založil spolu s univerzitou také slovanský klášter Emauzy, byť se západním obřadem a charvátskými mnichy, ale s intencí cyrilometodějskou. Zde mohli Čechové opět zaslechnout slovo Boží v blízkém jim jazyce.
Husité hledali právě v pravoslaví oporu ve svém snažení o obnovu prvotních řádů církve včetně vytoužené bohoslužby ve srozumitelném jazyce. Husův přítel mistr Jeroným Pražský pátral -- když byl z Viklefových spisů upozorněn na církevní tradici řeckou -- po apoštolské víře na Východě, v Byzanci a v Jeruzalémě a posléze se inspiroval církevním životem pravoslavných Rusů a přinesl do Čech známost kalicha, tj. přijímání „pod obojí způsobou“, v pravoslaví živou, ale na západě již vykořeněnou církevní praxi udělování svaté eucharistie, stejně jako známost, že pravoslavní mají bohoslužbu v rodném jazyce. To zavedli husité ve svém prostředí a kalich vyvýšili jako znak svého duchovního snažení. Jejich vzdělanci a následovníci -- i učenec světového jména Jan Amos Komenský, poslední biskup Jednoty bratrské -- zdůrazňovali duchovní spojitost mezi husitstvím a cyrilometodějstvím.
V době po Bílé Hoře, když opět převládla v českém národě církev latinská, stala se cyrilometodějská myšlenka nečekaně motivací národních a církevních snah katolických kněží, jimž šlo o dobro národa. Ale v době, kdy se jejich církev nekompromisně držela latiny jako liturgického jazyka jediného možného, vyznívaly jejich odkazy na cyrilometodějskou ideu málo přesvědčivě.
Teprve když se po první světové válce projevilo v našem národě mohutné duchovní vření, dostává velmi mocná touha po národní církvi a srozumitelné bohoslužbě v národním jazyce svůj zřetelnější výraz. Cyrilometodějská idea spolu s důrazem na husitskou tradici se stala živým výrazem tužeb těch, kteří se stali aktivními činiteli v náboženském hnutí tehdejší církve československé. V jejím začátku se ostatně uvažovalo o jménu „Cyrilometodějská církev“, což se bohužel neuskutečnilo. Srozumitelnost bohoslužebné řeči, sborový charakter církevního zřízení, starokřesťanské církevní řády a zvyklosti, hlavně zásada dobrovolnosti v otázce kněžského manželství či celibátu, svrchovanost církevního života bez zásahů z ciziny – toto hledaly pátravé zraky českých církevních pracovníků z řad katolické církve, když se rozhlížely po různých křesťanských tradicích. Všechny tyto věci byly běžné a neproblematické v pravoslavné církvi. Nebylo proto náhodné, že uvážliví představitelé českého náboženského hnutí po osvobození v roce 1918 obrátili svou pozornost k pravoslavné církvi a uznali její prospěšnost pro své záměry. Byly ovšem i takové názory, že by se hnutí mělo orientovat v duchu tehdejšího liberalismu spíše na radikálnější protestantské směry a vědecké myšlení s velmi kritickým posuzováním náboženství jako takového. Některým se dokonce zdálo, že české popřevratové náboženské hnutí je povoláno k tomu, aby světu přineslo novou náboženskou reformaci.
Zpočátku stranou obou směrů stál Moravan Matěj Pavlík. Přistoupil k hnutí církve československé teprve, když viděl, že do ní vstupuje český a moravský lid s nadšením a očekáváním opravdové duchovní obrody. Rodák z Moravského Horňácka, z kraje, v němž se stýká Morava a Slovensko, z rodiny, jejíž kořeny tkvěly v tradici českobratrské a husitské, kde se narodil 26. května 1879, pochopil jako katolický kněz a aktivní pracovník v českém menšinovém hnutí i jako dobrý znalec českých duchovních dějin, že jediné, opravdu nadějné vyústění těchto reformních snah se nesmí míjet s cyrilometodějskou ideou, má-li dostát svého úkolu, který si vytýčilo. Nechceme popírat, že se Matěj Pavlík, brzy zvolený pro svoje mimořádné organizátorské schopnosti do čela československého náboženského hnutí na Moravě a ve Slezsku, rozhlížel i po jiných velkých křesťanských útvarech v Evropě, o které by se hnutí mohlo opřít, když si uvědomoval, že bez této opory by se zúžilo do jakéhosi moderního národního povrchního proudu a ztratilo duchovní hloubku. Studoval anglikánskou církev a navštívil i německé evangelické křesťany (v Berlíně byl svědkem jejich zájmu o liturgický tradiční život), ale když poznal pravoslaví a postupně své znalosti o něm prohloubil, pochopil, že není třeba hledat nic jiného a lepšího. Pravoslavná tradice splňovala všechna očekávání, která si kladla československá církev. Byl v ní prostor i pro koncepci svobodného náboženského vývoje -- pokud jde o vnější prvky -- když na druhé straně bude zabezpečena základní jistota víry.
Kněz Matěj Pavlík věděl dobře, že se od pravoslavné církve očekává, že vysvětí československé církvi především biskupy, aby tato mohla odrážet výtky, že stojí mimo apoštolskou posloupnost episkopátu. Většina tehdejších kněží československé církve, protože přešli do ní z církve římskokatolické, si uvědomovala důležitost právě tohoto bodu – apoštolské sukcese a tím jistoty skutečného vykonávání svatých tajin (svátostí) v nové církvi. Mnozí znali dějinné poučení z církve kališnické – husitské, která biskupy s řádným svěcením nikdy neměla, a proto byla nucena se dožebrávat, často ponižujícím způsobem, svěcení svých kandidátů kněžství u biskupů římskokatolických.
I v tomto smyslu mělo být pravoslaví záchranou – jako církev věrně zachovávající tradiční víru apoštolů a církevních Otců bylo pravoslaví skutečnou církví cyrilometodějskou! Toto zjištění nebylo všem docela jasné. Například dr. Karel Farský spojoval cyrilometodějství stále s církví římskou, v té věci se nikdy nezbavil předsudků a křivé interpretace, kterou o cyrilometodějství získal v římském semináři. Podobně patrně smýšlel i filozof T. G. Masaryk. Církev římskokatolická se hlásila k cyrilometodějství zejména po roce 1882, kdy vyšla papežská encyklika Grande munus, volající pod pláštíkem cyrilometodějství pravoslavné Slovany do církevní unie s Římem. Lze říci, že ve svém pojetí náboženských dějin i ve svém výhledu k budoucnosti byl kněz Matěj Pavlík poměrně osamocen. Jen na Moravě získal mezi prozíravějším kněžstvem sympatie a podporu. To muselo čelit obvinění z konzervativismu a strnulosti, když bralo v pochybnost, že by český národ, prosáklý dobovým liberalismem, měl dát světu novou reformaci duchovní jako východisko z myšlenkových zmatků té doby. Naději pro budoucnost vidělo spíše v prohloubení liturgického života, v tom je pravoslaví uchvacovalo (!), a v obnově starokřesťanské duchovní opravdovosti.
Nicméně Ústřední rada československé církve docela upřímně přijala rozhodnutí, že se obrátí na srbskou pravoslavnou církev a požádá ji o vyslání biskupa, který by u nás pomohl organizovat toto nové samostatné náboženské hnutí. Již v srpnu 1920 vítal dr. Karel Farský, přední pražský činitel nové církve, v chrámě sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí, který byl od sedmdesátých let v užívání ruské církve a šířil mezi Čechy známost o pravoslaví, čímž se přirozeným během událostí stal střediskem snah také církve československé, biskupa nišského Dositeje, delegovaného srbským svatým biskupským synodem do Československa, nadšenými slovy. Srbská církev skutečně kladně odpověděla na žádost českých představitelů, kteří v té době nemohli se orientovat na církev ruskou, prožívající počátek těžkého období po revoluci roku 1917, vyústivšího do krvavého pronásledování církve a náboženství vůbec.
Dr. Karlem Farským a zejména knězem -- spisovatelem populárních románů -- Bohumilem Zahradníkem – Brodským bylo sestaveno memorandum, adresované srbské církvi, v němž československá církev prohlásila, že přijímá učení pravoslavné církve, vyjádřené v sedmi všeobecných neboli ekumenických sněmech ještě nerozděleného křesťanstva v prvních stoletích církevních dějin, že dále přijímá vyznání víry, sestavené církevními otci v Niceji r. 325 a v Cařihradě r. 381 -- známé to niceo-cařihradské krédo, užívané (ovšem s nelegitimním doplňkem) i církvemi na západě -- a tím pevný věroučný základ. Z jeho perspektivy je třeba posuzovat i výhradu, učiněnou církví československou v tom smyslu, že žádá od pravoslavné církve uznání nového náboženského života se svobodou svědomí. Pro pravoslavnou církev tato výhrada chápaná v kontextu přijatého tradičního symbolu víry a učení církevních sněmů znamenala nikoliv radikální opozici vůči těmto tradičním hodnotám, ale prostor pro jejich aktuální interpretaci v moderním světě. Československá církev dále také slíbila, že se podřídí pořádkům a zákonům srbské pravoslavné církve.
Toto zásadní stanovisko přijaly první dva sněmy československé církve v roce 1921 a brzy nato byli zvoleni ve třech diecézích kandidáti, kteří měli být po dohodě se srbskou církví vysvěceni její hierarchií na biskupy. Proti dr. Karlu Farskému se ozvaly však hlasy ze samotné církve československé stran jeho věrouky, a druhý kandidát svěcení z diecéze východočeské R. Pařík se kandidatury zřekl. Zůstal posléze jediný kandidát, proti němuž nebylo námitek ani z vlastních řad, ani ze strany srbské pravoslavné církve – a tímto kandidátem byl kandidát Moravy a Slezska kněz Matěj Pavlík. Proto byl také neprodleně pozván do Bělehradu, aby tam byl slavnostně vysvěcen na biskupa pro církev československou.
Je třeba ovšem říci, že biskupské svěcení, při němž Matěj Pavlík přijal jméno Gorazd, bylo pravoslavné, že byl biskupem skutečně pravoslavným, tudíž srbská církev skutečně považovala československou církev za církev, která bude pravoslavnou. Snad se v této věci můžeme dovolávat analogie z dějin cyrilometodějských: cařihradská pravoslavná patriarchie poslala na Velkou Moravu své misionáře Cyrila a Metoděje, aby moravské křesťanství vychovávali a vzdělávali k plnosti skutečné jedné, svaté všeobecné (tj. katolické – pravoslaví je skutečná katolicita – obecnost) a apoštolské církve a žádné jiné! Tak i srbská církev, a jinak být ani nemůže. Každá církev v těchto věcech přihlíží nejprve k jednotě víry! Jestliže si někdo myslel, že by srbská církev měla dát československé církvi episkopát s apoštolskou posloupností prostě jen jako „dar“ bez závazku ze strany, která jej získávala, pak zřejmě chápal episkopské svěcení jako něco vnějšího, ba magického, bez nejmenšího pochopení skutečného významu této svátosti v životě církve.
Biskup Gorazd si byl od začátku vědom, co ve svěcení přijímá a od koho přijímá. Netvrdíme, že znal tehdy dokonale pravoslaví se všemi jeho nuancemi liturgickými, asketickými a právními. Vrůstal do pravoslaví postupně a osvojil si je zejména tehdy, když ve třicátých letech sestavoval svůj znamenitý Sborník modliteb a liturgických zpěvů pro lidové používání v české církvi. Avšak v základních věcech měl jasno a varoval před lehkomyslným názorem, že by snad bylo možné vzít na sebe svěcení episkopské bez vnitřního závazku věrnosti Kristu v jeho Církvi. V tom byl neúchylně čestný a opravdový a velice těžce nesl, podezíral-li ho někdo z vlastních řad z nějakého církevního kariérismu a vládychtivosti.
Spolu s delegací zástupců církevních obcí církve československé z Moravy a Slezska, kteří byli ochotni zaplatit si a podniknout cestu do Jugoslávie, a spolu s představitelem podkarpatskoruského pravoslavného hnutí, které se rozvíjelo v této popřevratové době analogicky s hnutím církve československé na Podkarpatsku a východním Slovensku (hnutí návratu věřících z řeckokatolické církve do otcovské církve pravoslavné), tímto představitelem byl dr. Bogatyrcev, odjela delegace na telegrafické vybídnutí Posvátného synodu srbských biskupů začátkem září 1921 do Jugoslávie.1)
Kněz Pavlík postupně přijal v krušedolském monastýru mnišství, potom patřičné hodnosti a posléze v neděli dne 25. září 1921 byl slavnostně vysvěcen s biskupským jménem Gorazd v katedrálním chrámě srbské pravoslavné církve v Bělehradě. Kromě srbského patriarchy Dimitrije, metropolity Varnavy -- pozdějšího patriarchy srbského -- byl zde také ruský metropolita ruské (zahraniční) církve Antonij Kyjevský (vlastním jménem Chrapovickij), známý teolog a upřímný rádce vladyky Gorazda, příznivec českého a slovenského i podkarpatoruského národa. Jméno, které nový svěcenec obdržel, symbolizovalo spjatost československé – pravoslavné církve s cyrilometodějstvím přesvědčivě. Nebylo vybráno náhodně jako mnišské jméno Matěje Pavlíka. Naznačuje přímou ideovou a programovou návaznost na počátky naší církevnosti, na tolik zdůrazňované apoštolské a patristické kořeny Církve i na liturgické vyjádření cyrilometodějského díla. Gorazd První toho jména byl totiž Moravan, svobodný muž, pravověrný, totiž pravoslavný, jak jej nazývá základní historický pramen 9. století Žitije Mefodija – Život Metodějův, muž, kterého doporučil svatý Metoděj za svého nástupce na arcibiskupském stolci Velké Moravy. Prvního biskupa – Moravana Gorazda vyhnala ze země nenávist a zloba. Uchýlil se v úzkostné chvíli jako vyhnanec k slovanským bratřím balkánským. Nyní po tisíci letech splácejí právě oni svůj dluh tomuto velkému synu Moravy, když jejich nástupcové světí pro ni Gorazda Druhého, nového pokračovatele cyrilometodějského díla. To byla hlavní myšlenka této významné události, která se odehrála před 70 roky.
Nový Gorazd důvěru své církve nezklamal. Byl skutečným obnovitelem cyrilometodějského ducha u nás, nejen tím, že přijal jméno moravského Metodějova žáka. Obnovil cyrilometodějskou bohoslužbu, pravda již v jazyce českém, to byla vývojová nutnost, ale doporučoval studium církevně-slovanského jazyka a pěstování bohoslužeb v něm hlavně o velkých -- a sv. Cyrilu a Metoději a jejich žákům zasvěcených -- svátcích. Kladl velký důraz na studium Písma svatého, kterým cyrilometodějci obdarovali naše předky, na pěstění církevního zpěvu, vyrostlého z cyrilometodějských kořenů a velmi podněcoval věřící k budování chrámů. Jako svatí Soluňané žil asketicky a věnoval se vědecké a pastýřsko-vzdělavatelné práci. Byl misijně otevřen jinoslavným křesťanům svědectvím o pravoslavné víře, ale nikým, kdo jinak myslel, neopovrhoval. Víru pravoslavnou vysvětloval a hájil důrazně. Nezradil ani naděje, které do něho kladli po stránce národní a vlastenecké. Skončil podobně jako jeho velký předchůdce -- svobodný muž této země -- v zápase za svobodu národa, za svobodu církve jako mučedník, muž, jehož údělem byla oběť za své bratry a sestry.
Bude ještě úkolem historiků, aby propátrali všechny okolnosti, jež přivedly v následujících měsících a letech po tomto památném bělehradském svěcení k neblahému vyústění, v němž se většina církve československé, náboženského hnutí, které tak slibně začínalo a navázalo na nejlepší tradice našeho národa, nakonec dostala do protikladu ke svému původnímu zaměření. Základní rozpor tkvěl však již v tom, že se její oficiální věrouka, formulovaná dr. Farským, dostala do opozice s tím, co teologicky nazýváme lex orandi -- zákon modlitby. Dr. Karel Farský převzal do liturgie, kterou zkompiloval z různých pramenů, podstatné elementy klasické pravoslavné liturgie svatého Jana Zlatoústého, které si československá církev ponechává dodnes a hodnotí je jako positivum.
Pozn. Církev československá přijala v naší době nový oficiální název „Československá-husitská“.Na druhé straně však dr. Karel Farský zejména v Katechismu, sestaveném spolu s br. Kalousem a vydaném téměř provokativně jako oficiální věroučný text proti názoru mnohých členů církve, vystoupil s učením, které bylo v příkrém rozporu s duchem apoštolské církve vyjádřeném na sedmi všeobecných církevních sněmech a v nicejsko-cařihradském vyznání víry. K vydání tohoto sporného katechismu došlo v době, kdy biskup Gorazd dlel ve Spojených státech amerických na misijní cestě r. 1923. Po návratu z Jugoslávie vítal sice dr. Farský novovysvěceného biskupa Gorazda nadšenými slovy v svatomikulášském chrámě a prohlásil, že československá církev jest rovnocenná sestra srbské církvi a vnitřně neméně pravoslavná, avšak když od ní biskupské svěcení nezískal, inklinoval stále výrazněji k laickým, liberálním a racionalisticky orientovaným členům své církve, jimž nešlo vlastně ani tolik o hluboký náboženský život, jako spíše o ideály národní a pokrokářské. Nechyběla zde ani orientace na tzv. Svobodnou myšlenku. Tím se hnutí, tak slibně se rozvíjející, dostalo postupně do myšlenkového chaosu. Místo toho, aby hrálo roli nového myšlenkového náboženského názoru v poválečné Evropě, zabředlo samo do neplodného náboženského racionalismu, z něhož jenom těžce hledalo v dalších desítiletích cestu zpět k biblickým základům.
Biskup Gorazd nejenom vždycky zdůrazňoval věrnost původnímu směru československého náboženského hnutí, ale také tomuto směru skutečně věrnost zachoval. Přijal biskupské svěcení s pokorou. Bylo mu nikoliv zdrojem slávy, nýbrž utrpení. Výhod v něm nehledal, ani nemohl. Zůstal s církevním stádcem, které se osamostatnilo v roce 1924, když musel on a jeho stoupenci vystoupit z československé církve, ač toho litoval, protože pro ni přinesl velké oběti a velice mu na jejím díle v národě záleželo. Byla to skupina věřících malá a rozhodně neoplývající hmotnými statky. Duchovenstvo, které se bálo hmotné nejistoty, ač s biskupem Gorazdem vnitřně sympatizovalo, z valné části se neodhodlalo jej následovat. Ze všech stran – dokonce i ze strany samotných pravoslavných, respektive „staropravoslavných“ (vedených později vysvěceným arcibiskupem cařihradské jurisdikce Savvatijem) narážel na nepochopení. V srpnu 1924 tato malá skupina vstoupila s vladykou Gorazdem jako zřetelně a bezvýhradně pravoslavná církev do nové etapy své církevní práce, která byla během dvaceti následujících let požehnaná Pánem Církve.
Poznámka:
1) Podrobně o tom píši v článku „Před sedmdesáti lety“, Pravoslavný kalendář 1991, vyd. Pravoslavná církev v Československu v nakl. ENA Praha 1990, str. 53-60.
Ze sborníku „Pastýř a Martyr“ (Olomouc 1992 - 1995)
(Internetová publikace září 2013)
Hlavní stránka o tomto mučedníkovi
