Apoštol
V červnu 1924 sloužil v Hrotovicích tehdejší československou liturgii bratr biskup Gorazd. Po ní uděloval mládeži biřmování. Biřmovancům věnoval na památku niceo-cařihradský symbol víry. Ministroval jsem při těchto bohoslužbách. Po nich jsem byl přijat biskupem za bohoslovce. Koncem září 1924 vypravil nás biskup Gorazd z Olomouce do Sremských Karlovců.Českých bohoslovců byla v Srbsku celá řada. Byli Gorazdovou nadějí, která se bohužel ne vždy splnila. Zde v Srbsku jsme se sešli s vladykou několikrát, posledně na pohřbu patriarchy Dimitrije roku 1930.
Blíže jsem vladyku poznal až při svém dvouletém pobytu v Praze. Stal se pro mne vzorem pilného pracovníka a neohroženého bojovníka za obnovené české pravoslaví. Jeho denní životospráva byla skromná a jednoduchá. Vstával časně, společně se s námi bohoslovci pomodlil, posnídal a pak odcházel na procházku. Od 8 do 12 hodin pilně pracoval ve své kanceláři, přesně podle programu, který si psal na každý den. Vyřizoval úřední korespondenci předsedy eparchiální rady, svou osobní korespondenci, přijímal návštěvy a vykonával návštěvy u státních úřadů. Byl biskupem a úředníkem v jedné osobě.
Nejvíce jsme se těšili na oběd s vladykou. Při něm nás seznamoval se svým životem; vyprávěl nám o svých studiích, o působení v duchovní správě v původní pravoslavné církvi československé a posléze v církvi pravoslavné. Kolik zápasů prodělal, kolik nesnází se mu stavělo na cestu. Všechny soustavné výsledky, kterých pro církev dosáhl, byly podmíněny usilovnou prací, studiem, cestami po Evropě. Bez vlivných přátel na politických či úředních místech -- spíše proti mocným nepřátelům -- krok za krokem plánovitě dosahoval vladyka Gorazd jednoho cíle za druhým, vše pro církev, nic pro svou osobu. Ani jedno jablíčko nepadlo do jeho klína bez námahy. Jeho dílo -- obnovení pravoslavné církve české -- nevzniklo shodou výhodných okolností a přízní mocných tohoto světa. Království Boží se získává úsilím – to platí doslovně o českém pravoslaví.
Jest pochopitelné, že vladyka Gorazd byl velmi opatrný vůči lidem, spíše podezíravý, neboť ho zrazovali a opouštěli neupřímní lidé, jimž důvěřoval. Neměl v oblibě politické kariéristy, lenochy a povaleče a příživníky; avšak i takoví se snažili těžit ze své známosti s ním.
Zajímal se o vše, co život kulturní a národní přinášel. Byl odborníkem pro otázky národnostní v našem státě a vynikajícím znalcem historie. Za jeho právnické práce by se nemusil styděti žádný dobrý jurista, o theologii ani nemluvě. Bylo požitkem naslouchati jeho rozhovorům o těchto otázkách. Byl přímo milovníkem svaté pravoslavné církve, jejíž zásady vynášel na světlo Boží, snímaje nános věků, který často učinil osvěžující prameny pravoslaví nepřístupnými. Demokratický správce církve vždy se radil se svými spolupracovníky nejen o otázkách správních, nýbrž i liturgických. Správa církve byla pro vladyku vzrušující činností, on jí dýchal a žil.
Otázka kněžská byla velmi svízelným a těžkým problémem pro vladyku, Chtěl kněze oddané pravoslaví, znalé pravoslaví, žijící pravoslavně, zbožné, modlící se, vzdělané; chtěl, aby duchovní byli ve styku s veřejností, aby byli členy národních spolků, aby znali otázky národní a slovanské a byli pokrokoví a lidoví. Zamítal pohodlné služebníky kultu, chtěl míti ze svého kněžstva opravdové pastýře, statečné služebníky Boha a národa. Tohoto měřítka nesnesli mnozí kněží, a proto odešli. Gorazd měl právo takové kněze vyžadovati, poněvadž sám byl vzorem duchovní osoby. Biblicky prostý pastýř, kazatel, zbožný člověk, činorodě zbožný. Jeho bohoslužby se zapsaly každému do srdce. Nemiloval při nich okázalostí, zejména ne líbání rukou. Přizpůsobil české bohoslužby s plnou mocí mateřské církve srbské misijním účelům v našem národě, neboť věděl, že není vhodné přenášeti na střízlivou českou půdu určitou východní pompésnost.
Možná, že by s něčím nesouhlasil v církevním životě naší doby. Pod jeho vedením se život církve vyvíjel plánovitě. Každého roku byl otevřen aspoň jeden pravoslavný chrám, vydána aspoň jedna (většinou jeho) kniha. Mrzelo by ho, kdyby v každé farnosti nebyl duchovní a kdyby byť i jediné dítě nebylo vyučováno náboženství, a kdyby v každé farnosti nebyla škole odrostlá mládež nábožensky vyučována. Ke kladné pastorační činnosti je zapotřebí ukázněnosti v myšlení, práci a jednání. Biskup Gorazd byl apoštolem a vzorem ukázněnosti. Tato ukázněnost měla býti zřejma i navenek. Duchovní má choditi na bohoslužby v rjase a jinak v černém oděvu; bylť vladyka zásadním odpůrcem toho, aby kněží chodili ve světlých šatech. Jako důstojníci se nestydí za svou uniformu, spíše naopak jsou na ni hrdí, mají i kněží svým duchovním šatem veřejně projevovat svou příslušnost k vojsku Krista Krále – psal mi roku 1933.
Kněží mají býti oddáni církvi, mají míti důvěru v to, že je Bůh neopustí. Nemají být opatrničtí a nemají uvažovati jedině o svém zabezpečení. Vladyka Gorazd chtěl býti podrobně zpraven o církevním životě. Když se přesvědčil o omylu, nebál se jej veřejně opravit. Dovedl se snížiti k nejnižším, ale dovedl odporovati i osobám vysoce postaveným, když se domníval, že nejsou v právu.
Zmínil jsem se o tom, že vladyka Gorazd byl biblicky prostý kazatel. Život ho tomu naučil. Když nastoupil jako mladý pomocný duchovní ve slezské obci Brumovicích, chtěl posluchače oslniti svým kázáním. Dařilo se mu to určitou dobu, ale pak s hrůzou zjistil, že se mu nedostává látky pro „oslňující kázání“. Na kolenou prosil Boha, aby mu dal myšlenky, až přímo vnuknutím po vzoru Krista Pána a po vzoru Jeho kázání na hoře počal mluviti lidově a našel mnoho oddaných posluchačů do konce svého života.
Zvláště věřící našich venkovských obcí milovali svého vladyku. Roku 1934 přestěhoval se s kanceláří eparchie do Řimic u Litovle z důvodů úsporných a organisačních. Dodnes vzpomínají tamní občané bez rozdílu vyznání na „pana biskupa“, který dovedl s každým pohovořiti, s každým se zastaviti s upřímným úsměvem. Ponavštěvoval naše církevní obce, učil lidovému zpěvu a přednášel o krásách pravoslaví. Osobně navštívil většinu našich příslušníků v jejich domovech, sám jsa vlastně bez domova, bez vlastní domácnosti, bez tepla lidského, kromě onoho vroucího hřejivého nadšení pro pravoslavnou církev.
Když nastala doba okupace, neváhal ve svých přednáškách nabádati náš lid k vytrvalosti v odporu proti vetřelcům. Neváhal později vlasteneckým činem a životem splatiti národu svou lásku k němu.
Boží prozřetelností byl zachráněn archiv vladyky Gorazda takřka celý před okupanty. Až vladyka Gorazd najde svého životopisce, který s láskou bude studovati tento archiv, bohdá bude naše veřejnost seznámena blíže s duchovním národním velikánem, jehož velikost byla odpůrci umlčována. Jeho památka však bude po zásluze věčně udržována jeho duchovním dítkem – českou pravoslavnou církví.
Ze sborníku „Pastýř a Martyr“ (Olomouc 1992 - 1995)
(Internetová publikace září 2013)
Hlavní stránka o tomto mučedníkovi
