Jaký byl vladyka Gorazd

(Vzpomínka spolupracovníka)

Stačí jen říci: "Mluv např. o jeho vědomostech," a před mým zrakem ukáže se obrázek za obrázkem a každý ukazuje, jak všestranné vědomosti byly uloženy v jeho hlavě.

Byl jsem devět roků redaktorem (častopisu) "Za pravdou", každý týden vycházelo číslo o osmi (velkých) stránkách. Nebyla to maličkost, obsáhnout osm stránek. Příspěvků bylo málo. Kolikrát jsem přišel večer před uzávěrkou listu k vladykovi a sděloval mu, že mám látku jen na dvě stránky a schází mi ještě šest stran; on se usmál a ráno mi odevzdával články na scházejících šest stran. A to nebylo mlácení prázdné slámy! V každé jeho větě byla hloubka. Dovedl psát vedle náboženských věcí úseky z dějin a vždy nové myšlenky z dějin vynášel na povrch, dovedl psát o zdravotnictví, o léčení choromyslných (o tom měl připravenou celou knihu), dovedl psát o politice, o hudbě, školství, výchově mládeže, krátce – o všem.

Kdybyste mi uložili, abych mluvil o jeho činnosti, možno vyprávět, jak každý problém nejprve se všech stran se snažil poznat, probádat, šel až do maličkostí a pak rozdělil si postup práce. Postupoval vždy v etapách a dobýval posici za posicí. Zdálo se nám často, že cíl je nedosažitelný, už jsme věšeli hlavu, zdálo se, že prohrává, ano prohrával, ale pak najednou zvítězil. Jeho boj byl vždy velmi těžký. Nepřátelé šli zpředu (těch bývalo, nejméně), šli zleva i zprava, šli zezadu, těch bývalo nejvíce. Však napsal kdesi: "Často se stávalo, že bylo nutno současně jednou rukou pracovat a druhou rukou bojovat, jak to činili Israelité, když po návratu ze zajetí babylonského znovubudovali Jerusalem."

Je to až hrozné, vzpomenu-li si, že nic mu nešlo pohodlně. Zatím co např. Dr. Farský hravě vyhrával, vladyka Gorazd musel překonat tisíce úskalí, přijmout tisíce ran. Při každém jeho kroku ďábel bořil ničil, znemožňoval jeho dílo, rval mu jeho nejlepší pomocníky; zemřel ministr Isidor Zahradník. Dva dny před tím, než se ujal předsednictví české obce pravoslavné, byl pohřben br. Dr. Vacek, sotva se ujal téže funkce jeho úřadující místopředseda, ulehl a už nevstal; zemřel náhle o. Ševčík, než mohl převzít úřad protopresbytera; odešel Smrček, Dr. Haškovec a jiní a jiní. Proti němu stavěla se vláda, úřady, noviny odmítaly uveřejňovat jeho příspěvky, ale proti němu psaly i korporace, např. učitelské ústředí, které nařídilo učitelstvu pracovat proti pravoslaví.

Když vladyka Gorazd jako mladičký student roku 1905 maturoval, tu na rozcestí života měl dvě cesty. Jednu lákavou a schůdnou, druhou obtížnou a trnitou; nerozmýšlel se ani na chvilku a pustil se tou cestou, na jejímž konci tyčil se veliký kříž s rozpjatým Spasitelem, který volal: "Kdo chce za mnou přijíti, vezmi kříž svůj a následuj mne", a ten kříž ho neopustil po celý život. Vladyka nesl ho trpělivě až do posledního vzdechu na popravišti… Když jsem mu to jednou připomínal a ptal jsem se, čím to je, odpověděl: "Ale nic bych už neřekl, kdybych býval po tom důstojenství biskupském nějak toužil." Volbu biskupskou na jaře a v srpnu 1921 přijal jen dočasně. Ke svěcení do Jugoslavie kategoricky odmítl jet. Byl jsem přítomen, jak se vladyka rozčilil, když br. řed. Polešovský ho přemlouval, aby jel. Bylo mi to až trapné, když do Národního domu v Olomouci přišel za mnou na večeři posel Jeho Svatosti patriarchy srbského o. protodiakon Niketič (který měl vladyku odvést do Jugoslavie k archijerejskému svěcení) a sděloval mi, že se musí vrátit do Jugoslavie s nepořízenou. A teprve, když přijel znova, donutili jsme budoucího vladyku jet; vzpomínám si, že jsem já, jako jeho tajemník, vladyku Gorazda, tehdy Matěje Pavlíka, do vlaku přímo strčil.

A po svém vysvěcení musel prodělávat boj za bojem. Napřed s Dr. Farským. Když aspoň na Moravě upevnil svou pravoslavnou posici, vypravil se za moře, nikoliv na výlet, ale aby opatřil peníze na udržení církve; tehdy brožury, které měly za ním dojíti, přišly pozdě, když už odjížděl, a tím naděje na jejich prodej zklamala. On žil ve velké bídě a sotva měl peněz na zpáteční cestu. Částka 60.000 Kč, již si na cestu vypůjčil, byla takto ztracena. A zatím, co byl za mořem, všichni jeho přátelé ho jeden po druhém opouštěli. Boj trval až do 31. srpna 1924, kdy československá církev na svém třetím sněmu vyhlásila novou věrouku a tím odpadla od pravoslaví; to byly hrozné dny života Gorazdova. Oddechli jsme si v naději na lepší časy a zatím...

Sotva polevil zápas o pravoslaví, zase nastal boj o jurisdikci. Kolik cest za tím účelem vykonal do Vídně, Zadaru, Srěmských Karlovic. Obdivovat jsem se musel, jak moudře postupoval, než mohl slavit vítězství v České Třebové. Nastal boj o kongruu. Kněží žili od 1. září 1924 až do roku 1926 ze vzduchu – bez platu. Československá církev tehdy horlivě mluvila proti kongrue, ač zatím dotace, se kterou se chtěla spokojit, jí vynesla více než by jí přinesla kongrua. Jak otcovsky tehdy se zachoval Gorazd. Přijmout kongruu znamenalo učinit kněze nezávislými na biskupu, přijmout dotaci znamenalo. že biskup si spoutá kněze. A tehdy vladyka prohlásil: "Chci, aby moji kněží byli finančně nezávislí na mně." Tak dovede jednat jen pravý otec.

Ani pak si nedal pokoj.

Prohlásil: "Dříve než umřu, chci vidět v každé obci chrám a faru." Těch chrámů se dočkal skutečně ve všech obcích, postavení fary však jen v Třebíči. Nemysleme si, že jen nařídil postavit chrám té které obci! On spolustavěl a finančně nesmírně pomáhal. Nevím, kolik dal na každý chrám, vím pouze, že na štěpánovský dal mnoho tisíc a každou chvíli přijel se podívat. Na opatovský, který stál 47.000 Kč, dal 4.500 Kč, t.j. skoro 10%, třebíčskému chrámu dal pak ze svého 7.100 Kč a opatřil svým nákladem i cement.

A zatím co obce se konsolidovaly, stavěly chrámy, on pilně pracoval literárně. Vybavil školy učebnicemi. Jako bývalý katecheta mohu říci, že žádná církev nemá tak dokonalý katechismus jako naše. A jestliže někdo proti němu mluví, činí tak jen proto, že katechismus nepochopil, že nemá ducha misionářského. Římská církev má v katechismu věrouku a mravouku. Tak veliká a mocná církev víc nepotřebuje. Ale naše církev, ze všech stran bitá a utiskovaná, musí dát školnímu dítěti víc, než potřebuje římské dítě; naše dítě musí být vyzbrojeno do života, aby nejen dovedlo rány odrážet, ale umělo útočníku hned i vytknout jeho bludy či nepravosti. Vladyka – mučedník dal do katechismu i apologetiku, t.j. obranu pravoslavné církve a potažmo i poznání jiných církví a jejich omylů. A ti, kteří říkají, že katechismus je příliš obsáhlý, ukazují, že jsou velmi slabí učitelé náboženství. Učitel náboženství musí jemně vycítit, co z katechismu podá těm nejmenším a co vybere z něj těm, kteří odcházejí ze škol. Jakou cenu má Gorazdův katechismus, nám nejlépe řeknou naši nepřátelé. Katechismus nerozebrali pravoslavní, ale římští kněží, a to ze dvou důvodů: 1.) protože poznali správně jeho velikou cenu, a za 2.) pochopili, jaké nebezpečí pro ně skrývá v sobě, kdybychom podle něj učili.

A ještě jednu publikaci jeho musím připomenout. Je to Sborník lidové svaté liturgie. To je něco, co nemá žádná církev, je to věc, po níž touží římská církev. V římské církvi je směr tzv. liturgický, t.j. aby věřící konali mši spolu s knězem. Měl jsem v ruce jejich pokusy české i německé, ale musím říci: Tak veliká církev, tolik učených hlav má, ale žádný z nich nerozřešil tuto otázku tak skvěle, jako náš postavou sice malý, ale duchem veliký biskup. Oni totiž římští dali ve svých pokusech jednotlivé části bohoslužby lidem recitovat. To je však fádní. Slyšel jsem, jak si na to lidé stěžovali. Vladyka náš dal recitoval jenom "Věřím" a ostatní vše podložil notami; a zase, aby to nebylo jednotvárné, každou neděli dává podle osmi hlasů zpívat lidem sice týž text, ale vždy jiným nápěvem, a dále i text, který je o každém svátku a neděli zvláštní. To je veliká přednost.

Snad mohli byste mi uložit, abych promluvil o jiných vlastnostech Gorazdových. Nuže, o jeho vlastnostech – Gorazd v katechismu mluví o ctnostech a učí: jsou ctnosti božské a mravní: božské jsou víra, naděje a láska; a mravní: pokora před Bohem a skromnost před lidmi, štědrost, čistota duchovní i tělesná, příznivé smýšlení o bližním, střídmost, pilnost a horlivost v práci i modlitbě, a dále učí, že hlavní dobré skutky jsou: modlitba, půst a almužna.

Bratřím a sestrám mohu směle říci, že všechny tyto ctnosti a skutky měl vladyka – mučedník ve svrchované míře.

Znali jste dobře jeho víru, naději a lásku k Bohu a lidem – přátelům i nepřátelům. Nikdy nedovolil napsat do našeho časopisu lež o jiné církvi anebo demagogickou frázi, zatím co proti nám se bojovalo jen lží. To nejlépe by dokázal římský arcibiskup Stojan, který římskému knězi, který na kazatelnici v Olomouci mluvil proti Gorazdovi řekl: "Důstojný pane, zakazuji vám to, nejste hoden rozvázati řemínky u obuvi Gorazdovy."

Pokora Gorazdova byla až upřílišněná. Vladyka byl krve trochu slovácké, takže se někdy velmi rozčilil. A zaplať Bůh za to, bylo to někdy potřeba. Přijal jsem do své kanceláře novou sílu – Mařenku Krylovu. Jednou přišel do kanceláře a hodně se rozčilil, že něco špatně udělala, odešel a za chvíli se vrátil a přede mnou ji odprosil. Kdo by to dokázal, uznat svou chybu veřejně a odprosit podřízenou úřednici? Vydal knížku Sv. Cyril a Metoděj. Za tu knihu by se žádný autor stydět nemusel, ale on se nepodepsal, ba užil pseudonymu P. Malý, tak byl pokorný a skromný. A když šel na některou slavnost a bylo nutno vzít si všechna vyznamenání (a měl jich mnoho!), jak jsme ho museli přemlouvat, aby se jimi ozdobil, a přece každý jiný by to učinil rád. Byl tak pokorný, že kolikrát chtěl zříci se své hodnosti a postoupit ji vladykovi arcib. Savvatijovi atd. Jak si jen přál odejít do ústraní a pouze psát a pracovat pro církev.

Jeho štědrost byla známá, žádný neodešel od něho s prázdnou. Podporoval všechny spolky, několik sokolských jednot, ba i spolek na ochranu zvířat. Někteří lidé dovedli hodně těžit z jeho dobroty a štědroty.

Jeho láska k druhému byla příslovečná, o druhém jen dobře myslil. Jak ho bolely vnitřní neshody a spory, co se najezdil, aby je uklidnil!

Kdo viděl někdy, že by mnoho jedl a nebo pil? Jak byl tichý a nenáročný, pozorný ke druhému a taktní! Byl nešťasten, když měl někomu něco domlouvat. Byl věrný, čestný a poctivý.

A naposled bych se zmínil o ctnosti – horlivost v práci. Byl téměř nezmar v práci. Nikdo neměl tolik došlých dopisů, jako on a na žádný nezůstal odpověď dlužen. Věděl o každé věci pro věc celocírkevní téměř bezvýznamnou, ale každá mu byla důležitá a každou rozřešil. Krátce, všechny ctnosti měl, ba víc, než jich zaznamenal ve svém katechismu.

Měl však také ctnost, která vedle lásky k Bohu nejvíce hárala v srdci jeho, lásku k vlasti. Jeho láska k vlasti byla tak veliká, že stala se mu osudnou. Byl právě celý rok u mne v Třebíči, když Němci obsazovali Rakousko. Stáli jsme u přijímače. Viděl jsem, jak trpěl.

Nastala okupace. To již byl stále v Praze. Vy znáte nejlépe tehdejší činnost. Při jedné návštěvě řekl mi: "Musíme nyní něco dělat. Národ musí poznat, že milujeme svůj stát nejen slovy, nýbrž i skutky, že jsme opravdu národní církví."

Vlastenecký vladyka Gorazd o národě nesmlouval s nikým a byl ochoten raději obětovat sebe i své dítě - církev - na mučednický oltář, než by za čočovici prodal svůj národ, ba on šel tak daleko, že se zapojil do práce proti Němcům. V této práci spolu s otcem Vladimírem a Václavem, bratřími Janem Sonnevendem a Václavem Ornestem a ostatními podlehl, ale čestně, takže na základě této práce můžeme se k nim hlásit jako k národním hrdinům, mučedníkům za vlast: Sonnevend, Vladimír a Václav.

Odešli od nás! Srovnával jsem na Staroměstském náměstí jejich odchod s odchodem 27 českých pánů. Zatím co ti směli se rozloučiti se svými drahými, směli zanechati poslední vzkaz národu, zatím co směli se vyzpovídati a smířiti s Bohem, tito naši hrdinové odešli bez duchovní útěchy a aniž nám zanechali jediný vzkaz. Nemáme po nich nic, ale myslím, že nejsem daleko od pravdy, domnívám-li se, že když vladyka umíral, volal podobný vzkaz, jaký nechal král Alexandr svému národu: "Chraňte mi Jugoslavii." Vladyka mučedník volal před svou smrtí: "Chraňte mi mou českou církev pravoslavnou." Této poslední jeho prosbě musíme vyhovět a všechny své síly dát této ideji. Musíme obětovat každou chvilku po svém zaměstnání, každou volnou myšlenku, každý volný peníz, tak aby církev, kterou vl. Gorazd v našem národě obnovil, vzkvétala, rostla do šíře i hloubky. Vladyka se na nás dívá.

+ Josef Leixner; psáno v r. 1948

Ze sborníku „Pastýř a Martyr“ (Olomouc 1992 - 1995)
(Internetová publikace září 2013)

Hlavní stránka o tomto mučedníkovi

Skok na Homepage