Hudba a zpěv
v životě a díle sv. Gorazda

Kdokoliv přijede do Hrubé Vrbky, podlehne zvláštnímu dojmu. Zapůsobí kraj – úrodností nebohatý, ale zářící úsměvem polí, luk a vinic, klikatinou cest, obrostlých košatými stromy. Podobný úsměv se objeví člověku na tváři, především však v srdci, s náladou od vnitřní radosti až po elegickou meditaci. Jako byste se o svůj dojem chtěli podělit, jakoby se vaše vnitřní zamyšlení mělo vyjevit, dostat reálnou tvářnost, přímo hmatatelnou podobu písně...

Hrubá Vrbka je písněmi, zpěvem a typickou muzikou proslulá – a bylo tomu tak i v minulosti. Tak se také její působivé lidové umění zrcadlilo v srdci tichého, ale odvážného chlapce, aby zde dalo rozkvést nejkrásnějším květům lásky ke svému Tvůrci i Jeho dětem – lidem zde na zemi. Tak napomohlo k ukutí srdce statečného, při tom však srdce nade vše dobrého, srdce světcova...

V životě každého člověka má umění své místo -- ať na něho působí jakkoliv. Tím větší je podíl umění pro věřícího křesťana. V době, kdy se Matěj Pavlík narodil, zněla v Božím chrámu hudba průběhem celého roku. Jaké to byly slavné figurální mše v době velikonoc, jak zaznívaly pastorely v době vánoční, kdy se věřící modlili u Kristových jesliček. Ještě něco velmi působilo na dětskou, vnímavou duši: zbožné poutě, procesí. On sám vzpomíná, jak rád se jich s rodiči zúčastňoval a jak lidový, zbožný zpěv posiloval poutí unavené tělo. A což teprve, když došli cíle cesty! Jak mohutně zněly varhany vstříc a rozezpívaly v srdci ty nejvřelejší, nejmohutnější tóny obdivné lásky k Bohu a jeho světcům. Netušil tehdy, že k nim bude jednou sám jako nositel mučednické palmy připojen...

A což na zpáteční cestě! Tehdy už zaznívaly i světské nápěvy lidové písně, aby se rozveselila srdce. S určitostí můžeme tvrdit, že duši vnímavého hocha okouzlila hudba církevního roku právě tak, jako tklivé i veselé melodie slováckých písniček.

Později, na kroměřížském semináři, se dostalo studentu Matěji Pavlíkovi pečlivého hudebního vzdělání v podobě výuky církevního zpěvu a hudby. Období změny hlasu u něho však zřejmě probíhalo bouřlivě – ve 4. ročníku nemohl vůbec zpívat a v pátém si zvolil místo zpěvu těsnopis. Zřejmě se však situace zlepšila, protože již v prvém roce studia na bohoslovecké fakultě v Olomouci se dovídáme z dopisu bohoslovce Josefa Schimka, který studoval v Římě a s Matějem Pavlíkem se zřejmě spřátelil, že mladý Pavlík koná pokroky ve zpěvu, a přesvědčen o jeho hudebním nadání mu doporučuje, aby se pokusil o kompozici.¹⁾ Zejména v posledním roce studia na fakultě se věnoval pilně hudbě a byl dokonce dirigentem-sbormistrem pěveckého sboru. 5. července 1902 byl Matěj Pavlík vysvěcen na kněze a 13. července konal primiciant ve slavnostně vyzdobeném kostele v Kuželově, kam farností Hrubá Vrbka patřila, svou první mši svatou. V otcovském domě se pak při hostině rozproudila radostná zábava, při níž zněly lidové zpěvy s hudbou, která doprovázela také národní tance.

V prvém kněžském působišti ve slezských Karlovicích se nový duchovní pilně zajímá o lidové písně. Snad tomu napomohlo působiště, známé i ze života a činnosti Leoše Janáčka<$FHudební skladatel Leoš Janáček měl ostatně vřelý vztah i k Horňácku, kde poslouchal hudce – velického Trna a vrboveckého Babicu. Vladyka Gorazd I. Janáčka obdivoval; v hudebním archivu biskupa Gorazda se dochovaly i Janáčkovy skladby (pozn. red.)> jako jedno ze středisek slezského folklóru: Matěj Pavlík si pilně zapisuje texty i nápěvy lidových písní (Javorník, Javorník; Počúvaj, počúvaj, co to v zemi hučí), k některým písním skládá i hudební doprovod. Jistě tato činnost, jako ostatně veškerá činnost Matěje Pavlíka a později biskupa Gorazda, byla něčím podstatným motivována. V tomto případě jednak láskou k hudbě a zpěvu, jistě však i snahou zachovat a oživit krásu lidových písní a přispět tak k buditelské práci pro národ ve smíšeném, někdy silně německém prostředí. Že však nebyl Matěj Pavlík fanaticky protiněmecky zaujat, svědčí zápis, uvedený v německé kronice v Neplachovicích, kam dnes farou patří další jeho působiště – Brumovice, kde zaznamenal naopak 85 písní na německý duchovní text.²⁾ Také v Brumovicích se věnuje M. Pavlík hudbě. V rodišti významného slezského průkopníka lidové hudby a zpěvu, Janáčkova učitele Pavla Křížkovského, Neplachovicích, zpívá mladý kněz dokonce na koncertech jako sólista operní árie B. Smetany. Kdo sám kdy zpíval, musí přiznat, že zazpívat díla tvůrce české národní opery může opravdu jen ten, kdo umí dobře zpívat. Ke 20. výročí Křížkovského úmrtí r. 1905 zpíval M. Pavlík jako sólista sboru na koncertě v Opavě. Koncert měl velký úspěch. I nadále pokračuje mladý duchovní ve sbírání lidových písní a otiskuje je v časopise Nový život.

Hlavním smyslem jeho veřejné činnosti bylo získání sympatií lidových vrstev ve farnostech, kde působil, a dokonale se mu to podařilo.

Léta v životě nadšeného kněze – buditele i upřímného přítele věřících duší, jeho péči svěřených, rychle ubíhala v pilné práci. Dalším mezníkem v jeho působnosti je ustanovení duchovním správcem v zemském léčebném ústavu – vlastně psychiatrické léčebně v Kroměříži s definitivní platností od 1. ledna 1908. Zde se mohly plně rozvinout jeho lidumilné snahy, neboť poskytoval péči těm nejubožejším. Duchovní péče se pro něho samozřejmě neomezovala na náboženské úkony v kostele. Hlavní jeho činností mimo chrám byl osobní styk s pacienty – dokonalá pastorace, vyplývající ze zvláštních podmínek, daných nemocí jeho svěřenců. Především sám o nemocné v ustavičném styku osobním doslova pečoval, učil je užitečným činnostem a vychovával je (zejména děti) k jim dostupnému zaměstnání prací, podmíněné opět dostupným vzděláním. K tomu napomáhala i činnost estetická. Jeho láska ke zpěvu a hudbě se mohla teď projevit i jako prostředek výchovně osvětový. Z těchto důvodů vytvořil v ústavu soubor z jeho zaměstnanců i chovanců, k nimž se připojili i kroměřížští umělci. Prvním počinem byla vánoční hra s hudebním doprovodem, která měla velký úspěch. M. Pavlík byl pověřen ředitelem ústavu dr. Návratem řízením zpěvu a hudby i pořádáním kulturních programů v léčebně. Tak se zde pod Pavlíkovým vedením zrodil hudební a divadelní kroužek.

Je nutno připomenout, že tento vynikající hudebník i výchovně osvětový pracovník se nezajímal jen o umění hudební. Již ve středoškolských letech je přitahován literaturou nejen českou, ale i světovou a nejen literaturou minulosti, ale i současnosti. Také díla klasických autorů v té době Matěj Pavlík studuje -- Homéra, Xenofónta, Demosthéna -- v originále.

Jeho vztah k výtvarnému umění byl velmi aktivní – uznával ovšem jen díla výmluvná a pro člověka sdělná, nikoliv formální. Od r. 1913 byl přispívajícím členem Sdružení výtvarných umělců moravských – ostatně známý malíř Slovácka Cyril Mandel byl jeho blízkým příbuzným. Také Pavlíkův vztah k dobrému, ušlechtilému a k rozvoji osobnosti směřujícímu divadlu byl vesměs kladný. Uvážíme-li spojení všech těchto uměleckých druhů, pak je nám jasný úspěch esteticky výchovného i osvětového Pavlíkova působení v kroměřížském sanatoriu.

Nezadržitelně plynula léta života M. Pavlíka... Po první světové válce, která pro něho znamenala léta duchovní i samaritské péče o raněné vojáky, nadešla doba osvobození, kterou nadšený vlastenec celým srdcem uvítal a v níž se řešily pro naše národy složité náboženské otázky. Tomu, že se z katolického kněze Matěje Pavlíka, hluboce zbožného křesťana a duchovního stal pravoslavný biskup Gorazd, předcházelo jistě rozhodování nelehké a složité. Cesta tohoto rozhodování je vroubena rozčarováním z protilidového, historicky nepokrokového a pastoračně formálního katolictví u nás, které tehdy odsuzovalo člověka k „jařmu řeči cizí“ – jak pozdější vladyka vyjádřil v písni ke sv. Cyrilu a Metoději. Je však také lemována odsouzením věroučného radikalismu v nově vzniklé národní československé církvi. Konečně k tomu přispívá nepochopení tehdejších našich státních činitelů pro pravoslavnou ideu. Znamená ovšem také bezpečné zakotvení ve svatém pravoslaví.

A v práci pro ně na české Boží nivě plně napomáhá v srbském Bělehradě 25. září 1921 vysvěcenému biskupu Gorazdovi jeho láska ke zpěvu a hudbě. A nejen láska, ale především hluboké znalosti.

Prostý věřící člověk u nás byl zvyklý na zvuk varhan. Varhany vedly jeho hlas při bohoslužbách, varhany se stávaly virtuózním nástrojem při figurálních mších a zněly také jako vhodná koncertní vložka sólová či doprovodná při mších lidových -- hraných -- jak se říkávalo. To byl jistě jeden důvod, proč r. 1924 biskupem Gorazdem vydaný církevní zpěvník s liturgickými texty byl zpíván za doprovodu harmonia, které nahrazovalo doprovod varhan. Některé farnosti si harmonia podržely i později – dokonce přímo v chrámu sv. Prokopa sázavského ve Štěpánově bylo ponecháno po svolení biskupa Dositeje a doprovázeny na něm např. Dvořákovy Biblické písně, které zde zpívala má maminka...

Druhým důvodem byla obtížnost vytvářet ve farnostech ihned pěvecké sbory – i když tradice sborového zpěvu u nás byla veliká a jeho tehdejší úroveň vysoká.

Od uvedeného roku se sloužila liturgie sv. Jana Zlatoústého bez malých ektenií a ektenií za katechumeny. Liturgie byla hektografována ze strojopisu.

Pro biskupa Gorazda, kterého věřící oslovovali vladyko, nastala pilná osobní práce, spočívající v přednáškové činnosti o pravoslaví a hlavně ve výuce pravoslavného církevního zpěvu. Nebylo jistě snadné objíždět farnosti -- jedinou, ale radostnou odměnou byly chrámem znějící, zbožné hlasy k nebi povznášejících pravoslavných zpěvů.

Na farnostech se také vytvářejí sbory – zprvu v Olomouci, Chudobíně a Štěpánově. Tak vladyka napomáhá zkvalitnění církevního zpěvu, neboť si je vědom toho, že zpěv lidový i zpěv církevního sboru musejí jít ruku v ruce – první je nutností, druhý povznáší nitro věřícího...

V roce 1925 poprvé zazněly v Olomouci slavné zpěvy Kristova Vzkříšení. Biskup Gorazd přeložil jejich texty ze staroslověnštiny a zejména upravil jejich stránku hudební. Vzorem se mu staly nápěvy ruské, některé části i sám zkomponoval. Ohlas paschálních bohoslužeb byl velkolepý – jejich bezprostřednost, prostupující lidské nitro, i jejich radostná slavnostní nálada lásky ke vzkříšenému Bohu i k lidem si podmanily každého věřícího – ať pravoslavného či jinoslavného. Biskup Gorazd tak položil v našem národě pravý základ toho, co církevní hudební i pěvecké umění vyjadřuje: vřelý, bezprostřední vztah člověka k Bohu a co je tak nutné a současně běžné v pravoslavné církvi, kde bez zpěvu není v podstatě obřadu.

Nebylo to ovšem jednoduché, a pracoval opravdu všestranně – od misijních návštěv až po pořádání konferencí pro duchovní. Tak např. v r. 1926 na konferenci ve Štěpánově pro duchovní a sbormistry, kde byli přítomní podrobně seznámeni s liturgií sv. Jana Zlatoústého a obřadem panychidy, učí zpívat prokimeny.

Pevně se stmelovala organizace pravoslavných farností v Čechách a na Moravě. I na Slovensko a Podkarpatskou Rus biskup Gorazd zajížděl – jakoby tak svými cestami sem předznamenal společný růst všech církevních obcí do budoucí autokefality.

Také nových spolupracovníků a duchovních přibývá. V roce 1927 je vydán Církevní zpěvník a Poučení o Božské liturgii. Bezprostředně předchází vydání Liturgie sv. Jana Zlatoústého a sv. Basila Velikého, které připravil duchovní otec Čestmír Kráčmar. Vydáním liturgie bylo dokončením jednoho z hlavních pilířů věroučné stavby pravoslavné církve u nás. Je také důkazem, že věřící lid v pravoslaví zakotvil a cele se k němu hlásí. Přemýšlíme-li dnes o této době a o tom, co v ní bylo vykonáno pro pravoslaví v našem národě, musíme stanout s obdivem v srdci.

Zhruba ve stejnou dobu vycházejí České liturgické zpěvy východní (v notách) prof. K. Fialy, dílo významné propagačně i výchovně a Pamětní sborníček pěveckého sboru v Olomouci, který mimo jiné ukazuje, jak v církevních obcích pěstovat duchovní zpěv. Vůbec byl olomoucký církevní sbor v té době velmi aktivní: rok na to vydává ještě partitury a hlasy pro panychidu, nedělní tropary a prokimeny a ke svátku mistra Jana Husa a hlasy k liturgii sv. Jana Zlatoústého od Stankoviče i od P. I. Čajkovského.

Věru radostně mohl oslavit biskup Gorazd 26. května 1929 padesát let svého života, těše se z bohatě kvetoucích květů jím zasazených na Boží nivě... V roce vladykových padesátin je připraven k vydání 1. sešit Gorazdova sborníku. Je v notách a nese název Sborník pravoslavných církevních zpěvů.

Roku 1933 vychází Lidový sborník modliteb a bohoslužebných zpěvů pravoslavné církve. Předmluvu k němu napsal „V Praze v den mučedníka Václava léta Páně 1933“ Gorazd, pravoslavný biskup český a moravskoslezský. Dílo je dalším pilířem pravoslavné církevní stavby u nás. Přesto je jeho tvůrce nepovažoval za dokonalé – v předmluvě říká: „Tento sborník považuji za pouhou zatímní pomůcku.“ Měl být později doplněn vydáním zpěvníku dokonalejšího. Podívejme se však na Sborník dnešníma očima – s odstupem šedesátiletým.

Kniha o 759 stranách má tři části: modlitební, kalendářní a pěveckou (vlastní sborník zpěvů). Modlitební části předchází předmluva a Denní život křesťanův podle evangelia – dodnes nejvýše platné zásady aktivního křesťana. Po modlitební a kalendářní části následuje vlastní sborník zpěvů. Tvoří jej úvodní část, obsahující nápěvy nejdůležitějších modliteb. Následuje Večerní bohoslužba a hlasy k ní, po té pak Božská liturgie svatého Jana Zlatoústého a Basila Velikého – nejprve postup, po něm hlasy. Ke službám a pobožnostem je připojen Seznam liturgických zpěvů, jež jest záhodno naučit se zpaměti a Seznam písní. Za základ je vzat Osmihlasník (Oktoechón), běžný ve východní církvi už v době svatých Otců. Problém uspořádání do osmi liturgických hlasů za současné snahy zlidovění liturgických zpěvů, aby je mohly zpívat jak chrámové sbory, tak i bez obtíží prostí věřící a které (jak je řečeno v předmluvě) by „se u nás mohly snadno vžít“ byl ovšem značný. Biskup Gorazd se proto rozhodl pro jednodušší melodie ruské, jež použil v prvním, třetím a čtvrtém hlasu troparovém, v sedmi hlasech prokimenových (mimo pátého) a šestého hlasu stichirového (pro tropary). Ostatní sám pro jednoduchost zpěvu zkomponoval. Další problém byl v překladu textů ze staroslověnštiny do češtiny -- někde (též kvůli nápěvu) -- byl nucen ponechat původní výraz a počeštit ho (např. „Hospodi pomiluj“, místo „Pane smiluj se“). Zbývala konečně harmonizace, řešená dvojhlasem event. trojhlasem, při čemž dva první hlasy jsou vedeny převážně v terciích, takže melodie je někde vedena hlasem druhým. Harmonizace je jednoduchá -- Biskup Gorazd ji nazývá „vědomě primitivní“ -- přece však velmi působivá. Některé písně biskup Gorazd podložil také novým textem – za všechny uveďme cyrilometodějskou píseň „Bože, co's ráčil před tisíci roky“, jejíž slova typicky vyjadřují lásku pravoslavného křesťana ke svatým věrozvěstům, obdiv jejich strastiplnému životu i odkaz jejich následování.

Z dnešního hodnotícího hlediska musíme přiznat, že dosud nebyla v naší církvi vydána kniha takového významu pastoračního a propagačního a současně tak prakticky svému účelu sloužící. Odkaz vytvořit -- jak si přál jeho tvůrce -- zpěvník úplnější, je svěřen nám. Jistě však budeme při tom postupovat podle vzoru sborníku Gorazdova... (Druhé vydání tohoto významného díla vyšlo s drobnými úpravami v září 1951). Gorazdův sborník se tak stal právem dalším pilířem věroučné stavby českého pravoslaví. Posledním byl Gorazdův Český pravoslavný katechismus z r. 1940, z dob nejtěžších.

Biskup Gorazd byl také neúnavným propagátorem pravoslavného církevního zpěvu. Jako průkopnický čin označil zavedení výuky pravoslavného zpěvu na pražské konzervatoři, kde mu učil od počátku 30. let prof. protojerej Milivoj Crvčanin. 19. června 1936 byl konzervatoří uspořádán v plně obsazené Dvořákově síni večer pravoslavné vokální hudby. Večer zahájil biskup Gorazd přednáškou, v níž seznámil přítomné s podstatou pravoslavného zpěvu, vycházejícího z mystiky hluboké víry prostého člověka a vyúsťujícího v bohatost tvorby umění velikých osobností pravoslavné oblasti. Poukázal rovněž na slovanskou vzájemnost, kterou pravoslaví skýtá – okolnost to v té době tak důležitou. Pak se obrátil přímo na posluchače konzervatoře s výzvou, aby se věnovali studiu pravoslavného zpěvu a kompozici na pravoslavné církevní texty. Za všechny, kteří se řídili Gorazdovou výzvou, jmenujme prof. Tomáše Jiráka, sbormistra katedrálního chrámu sv. Cyrila a Metoděje, také úspěšného komponisty pravoslavných církevních zpěvů.

Poznali jsme Matěje Pavlíka a později biskupa Gorazda jako pěvce, hudebníka, hudebního teoretika a propagátora pravoslavného církevního zpěvu. Co říci o Gorazdovi skladateli? Povšimněme si jedné jeho skladby, velikonočního zpěvu pro smíšený sbor „Vzkříšení Kristovo spatřivše“.

V první části jsou všechny sborové hlasy vedeny unisono. Jakoby vytvářely dojem mohutné pevnosti víry a současně i paschální radosti. Působivé je fugální rozvádění hlasů, kdy jednotlivé hlasy vyjadřují opět slavnostně radostnou náladu i hlubokou oddanost do milosti Boží: „Neboť ty jsi Bůh náš, Spasitel, kromě tebe jiného nemáme, jméno tvé, jméno tvé vzýváme“ – zaznívá v širokém adagiu. Skladba končí jásavým vyzváním v alla breve: „Pojďte všichni věřící, alleluja, pokloňme se svatému Kristovu vzkříšení, neboť z kříže přišla radost celému světu.“

Radost a jistota vykoupení ze skladby přímo vyzařují tak, jako i z celého života i hrdinné smrti Gorazdovy.

Na konec jeho vlastní slova: „Jak konáme svaté obřady, jak při nich jedněmi ústy i srdcem zpíváme posvátné texty, až se otřásá klenba oblohy, jak se modlíme a vzýváme Hospodina – a jak nezdolné je i naše vědomí národní, státní a slovanské.“

Kéž nám slova svatého mučedníka osvětlují i naši budoucí cestu...

Poznámky:
1) Srov.: Šuvarský, J.: Biskup Gorazd. Praha 1979, str. 29.
2) Srov.: Šuvarský, J.: L.c.str. 49.

Ze sborníku „Pastýř a Martyr“ (Olomouc 1992 - 1995)
(Internetová publikace září 2013)

Hlavní stránka o tomto mučedníkovi

Skok na Homepage