Bratři a sestry!
Po mnichovské zradě adresoval svatý vladyka Gorazd svému věřícímu lidu otevřený list publikovaný ve Věstníku České pravoslavné eparchie ze dne 1. dubna 1939 (č. 4). Na jiných místech tohoto sborníku jsme již přinášeli z tohoto listu výňatky. Na samý závěr pak chceme udělit slovo svatému vladykovi a přinášíme podstatnou část tohoto vladykova poselství, kterému na počátku tak těžké a osudné doby, jakou byla hitlerovská okupace, předchází čtení z Evangelia, ve kterém se Pán Ježíš (ve chvíli, kdy Ho mnozí učedníci opouštěli) ptá svých apoštolů: „Zdaliž i vy chcete odejíti?“ a oni mu odpovídají: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova života věčného; a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi Kristus, Syn Boha živého“ (Jan 6,67-69); vladykův list začíná vroucími slovy:
Bratři a sestry!
Považujeme za svou povinnost říci vám několik upřímných slov.
. . .
Kdo chce cokoliv budovat na trvalo, nesmí opomíjeti Boha, spravedlnost a pravdu. Začněme s Bohem a úpěnlivě Ho prosme, aby milostivě obrátil k nám Svou tvář a doprovázel nás Svou milostí.
Sloupem pravdy Boží na zemi je církev: ta, kterou založil Pán a Bůh a Spasitel náš Ježíš Kristus a jejíž jedinou hlavou jest On sám; ta, kterou organisovali apoštolé a která drží se zásad prvotních. Je to církev pravoslavná. Tu pro náš národ organisovali svatí Cyril a Metoděj. Ta, byvši u nás před věky násilím potlačena, obnovuje se nyní v naší vlasti, aby náš národ měl svou českou a při tom současně všeobecnou (a ne osamocenou) církev, jak si ji ze Slovanů ke svému štěstí uchovali Rusové, Srbové a Bulhaři, tvořící sedmdesátiprocentní většinu veškerého Slovanstva.
Kristova církev, jsouc dílem Božím, jest jako celek nezničitelná. Trvá na zemi už téměř dva tisíce roků a viděla za tu dobu povstávat i zanikat mnohé státní útvary, a žádný evropský stát neměl dosud tak dlouhého trvání jako ona, a žádný ji nepřečká. To jest, čeho si máme býti dobře vědomi. Pravoslavní národové udržují a rozvíjejí své konstruktivní síly a schopnosti v rámci své církve. Srbové a Bulhaři byli více než 500 let pod strašným jhem tureckým, Rusové pak asi 200 let pod jhem tatarským, ale zachovali si neztenčeně svou národnost i rozlohu svých sídlišť, ba Rusové obsáhli nejen polovinu celé Evropy, ale rozšířili svá sídliště za Ural přes celou Sibiř až k Tichému oceánu. Hybnou silou jejich bylo Pravoslaví.
Žádný sebe lepší občanský, národní nebo kulturní spolek, ba ani škola nemá tak trvalého významu pro národ, jako pravoslavná církevní obec. Spolky, i sebe zasloužilejší, a školy, i sebe významnější, bývají v politických převratech smeteny s povrchu zemského. Naše pravoslavná církev nebyla však státně-politickými změnami v ničem dotčena a jest státně uznána a plně respektována jak na Slovensku, tak na Podkarpatsku, v Maďarsku i v Německé říši.1)
Každá pravoslavná církevní obec zachovává si kdekoliv na světě a po jakýchkoli převratech nejen svou existenci, ale i svůj národní ráz, neboť jak pravoslavná víra, tak i určitý národní charakter patří k její právní podstatě. Obojí jest jí zaručeno církevní ústavou i jejím potvrzením se strany států. Po (prvé) světové válce připadly italskému království tři srbské pravoslavné církevní obce: v Zadru, Terstu a Peroji, a všechny tři udržují si svůj národní ráz i svůj jazyk církevně-slovanský a srbský. V chrámech římsko-katolických, kterých je v připojeném k Itálii území bývalého Goricka a bývalé Istrie několik set, vymýcen jest slovinský i chorvatský jazyk úplně jak z kostelních písní, tak i z kázání, a zavedena italština. O příčinách těchto dvou tak odlišných zjevů je třeba uvažovat.1)
. . .
Zdůrazňujeme také nutnost, aby z našeho středu byl úplně vymýcen a zmizel názor, jako by církev byla jen jakýmsi náboženským spolkem. Tento názor, v českém národě dosti běžný, jest naprosto mylný a bludný. Náboženské spolky zakládají lidé, církev však je zřízením Božím. Její hlavou je Kristus a ne člověk, a ona jest tělem Kristovým, jak praví svatý apoštol Pavel. Kristus v církvi působí a jest přítomen, a Duch svatý ji oplodňuje. -- Náboženských spolků bylo už na tisíce a zase zanikly, kdežto církev trvá stále. Náboženské spolky mají jen dílčí účely věcně, časově i místně omezené, církev však má účel všeobecný, nikdy nevyprázdněný a nevyprázdnitelný, ale stále časový a aktuální, určený pro veškeré lidstvo a pro všechna lidská pokolení až do skonání světa a do věčnosti. je tedy zcela pochybeno dívati se na příslušnost k církvi stejně jako na členství v nějakém spolku. Mnozí lidé se domnívají, že prokazují církvi milost, když v ní jsou a v jejím rámci pracují nebo když na ni třebas teprve na posledním místě nějakým příspěvkem pamatují, až napřed hodně vydali na zábavy, výlety, kina, kavárny, hry, pití, kouření a zcela zbytečnou parádu. Tak ovšem mohou smýšleti jen ti, kteří myslí, že církev je spolek, a to co do významu snad až poslední. Ve skutečnosti a po pravdě je však příslušnost k církvi, práce v ní a hmotné podporování jejích účelů pro každého velkou milostí, vyznamenáním a ctí; společenství církevní má od každého z nás býti pociťováno jako záchrana a kotva spásy. Ne nadarmo Pán Ježíš nazval církev pokladem, jemuž nutno dáti přednost přede vším jiným. On také pravil, že kde jest poklad náš, tam jest i srdce naše. Nuže, nechať naše srdce srostou s církví!
Konejme vážně, loyálně a korektně svou povinnosti ke státu, varujme se nepředložených počinů, věřme v Boží Prozřetelnost, nepřerušujme práce v církvi započaté (na příklad stavby), nýbrž je dokončeme, semkněme se všichni kolem svých církevních obcí a církevní obce ať se semknou kolem zákonných funkcionářů a orgánů eparchiálních.2) Buďme přesvědčeni, že naše svatá pravoslavná církev je nejpevnější základnou jak náboženského a mravního, tak i národního života našeho. Ona jest ohniskem obojího tohoto života. Proto pracujme především v ní; tím budeme nejjistěji pracovati i pro budoucnost svého národa.
Poznámky:1) Tento list byl přetištěn i ve Hlasu Pravoslaví č. 5, 1949; tímto indexem označené odstavce však již tenkrát nemohly být otištěny a byly ze znění vladykova listu vypuštěny; povšimněme si, že „pomnichovská“ censura (censor zasahoval svými škrty do Gorazdova Věstníku od listopadu 1938) je nezabavila, zatímco „poúnorová“ ano.
2) Od začátku odstavce až k tomuto indexu text v „poúnorovém“ vydání tohoto listu (v HP 5/49) též chybí; v tomto případě jde ovšem patrně o zásah tehdejší redakce Hlasu Pravoslaví, která asi nechtěla svatému vladykovi vsouvat do úst slova vyložitelná v dobovém kontextu jako nabádání ke kolaboraci s komunistickou mocí.
Těmito slovy vítala biskupa Gorazda
13. XI. 1921 v Olomouci
Věra Linhartová
(otištěno v Hlasu Pravoslaví č. 8, 1991):
Bratře biskupe, milovaný Gorazde
Byl jednou čas, kdy Moravané vítali slavné
bratry ze Soluně, kteří k nám nesli lásku
k Bohu, vlasti i drahé mateřštině. Však ten čas minul.
Po smrti Metoděje, český jazyk hynul a národ
náš žil bez naděje.
Než vzhůru již hlavu národe,
beznaděj zoufalá v propast se kácí,
ze Srbska, země to rekovné,
vladyka slavný, Gorazd se vrací.
Naše chrámy opět zahlaholí mateřštinou
milenou, nebudem se více báti o řeč
Bohem nám danou.
Vy budete vždycky kráčet
v Mistra Jana šlépějích,
a lásku k vlasti rozněcovat v bohatých
i ubohých.
Nechť Vás proto chrání Pán Bůh
ve všech světa trampotách,
vždyť Vy probudil jste národ,
jenž spal dosud v mrákotách.
* * *
Epilog
Vzpomínali jsme. „Jsou to však vzpomínky na muže Božího, apoštola Páně, jehož Bůh poslal našemu národu, aby živým i psaným slovem, jakož i příkladem svatého života rozvlažoval tvrdá srdce našeho lidu, volal k pokání a návratu k pravdě Boží, jak je zachována v církvi pravoslavné. »Pamatujte na své vůdce, kteří vám mluvili slovo Boží, vzhlížejte na to, jak skončili život a napodobujte jejich víru!« (Žid. 13,7).“(Ze vzpomínek Rostislava O. Hoffmanna; HP 5/49.
Ze sborníku „Pastýř a Martyr“ (Olomouc 1992 - 1995)
(Internetová publikace září 2013)
Hlavní stránka o tomto mučedníkovi
