Biskup Gorazd: Z díla
Poněmčování českých krajů
Zřízením tolika po hmotné stránce dobře vybavených latinských klášterů a povoláváním německých mnichů do nich byla připravována půda něčemu ještě daleko nebezpečnějšímu. Bylo to osazení nejen neobydlené půdy, jež příslušela českému státu, německými lidmi, ale i zatlačení českého živlu už v jeho hotových sídlech do pozadí nebo hromadné jeho poněmčení.
To znamenalo poněmčení velké části české půdy v Čechách, na Moravě i ve Slezsku a vytvoření národnostně smíšených ostrovů.
V 9. století byly nejen celé Čechy, celá Morava a celé Velké Slezsko osídleno výlučně Slovany, ale slovanský živel sahal od jihu Čech až k moři. O tom, že v 9. století na jihu sahal slovanský živel ze strany Čech, až k Dunaji1 a na severu, až k moři, není mezi historiky sporu. Doznávají to všeobecně i učenci němečtí. Pouze o Bavorsku to někteří z nich popírají, zvláště apodikticky to činí Guttenberg. Většina i to přiznává, jednak na základě listin, jednak na základě místních jmen a názvů řek, hor a některých předmětů. Také to dokazují celní stanice, jež zřídil Karel Veliký pro obchod se Slovany v Hallstattu, Forcheimu, Brembergu, Řezně a Lorchu 2.
Východně od prvních čtyř a severně od páté sídlili už Slované. Existenci jejich na tomto území dokazují listiny: pro rok 805 východně od Brembergu (hned v sousedství), pro rok 896 u Pösingu, pro rok 905 u Luhe, pro rok 991 u Mainsbachu. V letech 1095-1143 je zaznamenáno darování řezenskému klášteru od "člověka Slovana z čeledi Medenede" a jako svědek jest uveden Radauan (Radovav). Diecézní shromáždění duchovenstva (synoda) biskupství bamberského, konaná v roce 1058, konstatuje, že lidé této diecéze jsou z největší části Slované3.
V okolí kláštera Waldassen jsou zjištěna slovanská jména mužů a žen ještě ve 12. století. Mnoho místních jmen, nyní ovšem už vesměs s německými koncovkami, jest utvořeno od slovanských slov, jako Dobrov, Vilice, Slavomír, Krok, Hasek, Radovan, Javor, Ostry, Trebina, apod. Ba doposud v tomto severovýchodním cípu Bavorska užívá lid už asi 700 let poněmčený v lidové mluvě některých slovanských slov, jako Chaluppe (chalupa), Kretscham (krčma), aj. Slované tu sahali od hranic Čech ke střednímu toku řeky Řezny, k řece Nabě a hornímu Mohanu.
Germanizace naddunajských Slovanů v jihovýchodním Bavorsku (ve Východní marce, jež roku 1156 se stala vévodstvím rakouským) začala v 9. staletí, když klášter sv. Emmerana v Řezně obdržel pozemky na řece Obrušti (Aist), klášter Chubě (Kampě). Poněmčující práce se zúčastnily ještě další kláštery v Bavorsku a ve Východní marce: Wilhering, sv. Štěpán (v Pasově), Waldhausen, Baumgartenberg a Sv. Florian, a to za vedení biskupů pasovských, jimž císař Jindřich III. (1039-1056) v posledním roce své vlády daroval ohromná území "ležící k Čechám, ať by jich nabyli nebo se jich zmocnili jakýmkoli způsobem", jakož i šlechtické rodiny Schönheringů, Hannsbergů, Griessbachů a hlavně Kuenringů, kterýmžto posledním český vévoda Friedrich (Bedřich, 1179-1189) daroval rozsáhlé pozemky na řece Lužnici. Germanizace byla zde hotova do konce 13. století, byvši dokončena klášterem cisterciáckým ve Světlé (Zwettel, založ. 1138), který taktéž obdržel od vévody Bedřicha velké pozemky na Lužnici, premonstrátskými kláštery ve Schläglu (hrad při hranicích Čech), v Jeruši (Geras) a Perneggu.
Severovýchodní cíp Bavorska byl taktéž germanizován pomocí institucí latinské církve, farností a klášterů. Území ležících západně od Chebska, jakož i částečně Chebsko bylo poněmčeno farnostmi v Kubě (Cham, založ. v roce 863), ve Wondrebu, Beidlu, Tirschenreuthu a Redwitzi, dále kláštery v Reichenbachu a ve Waldsassenu (zal. 1133), to z velké části za pomoci rodiny Babenbergů a Vohburgů. Waldsassenský klášter, když se mu do Vladislava II. (1140-1173) dostalo velkých pozemků v Čechách, přenesl svou germanizační činnost i k nám. Území toto příslušelo k diecézi bamberské, která v poněmčovací akci vyvíjela stejnou činnost jako pasovská. Území jižně od Chebska poněmčovaly kláštery Altaich, Windberg (který obdržel od Vladislava II. taktéž rozsáhlé pozemky v Čechách), Metten a Sv. Emmeran v Řezně. Pomáhali jim přitom biskupové pasovští a rodiny Paponů, Vornbachů, dokonce i českých Vítkovců (kteří měli velké statky nejen v jižních Čechách, u Prčic i Stankova, ale i roztroušené statky v Bavorsku4, hlavně však rodina Bogenů. Bogenové byli sešvakřeni s Přemyslovci (princezna Svatava, sestra Vladislava, se provdala za Adalberta z Bogenu a místo Svatava začala se, jak už bylo podotčeno, nazývat Luitgarda) a obdrželi velké statky v Čechách na východním svahu Šumavy, které sahaly až k Sušici.
Koncem 13. století byly české hranice na jihu, západě a severozápadě obklíčeny německým, případně poněmčeným živlem. Dosáhlo se toho jednak systematickou kolonizací, to jest usazováním německých zemědělců, takže vůči nám slovanští obyvatelé ocitali se v menšině, jednak též tím, že počet slovanského obyvatelstva byl mimo to uměle zmenšován nuceným jeho usídlováním v západnějších krajích bavorských, které byly úplně německé. Tím byl osud tamnějšího obyvatelstva pomalu, ale jistě od místa k místu zpečeťován. Nejtužší odpor proti tomuto vývoji a také proti křesťanství, s nímž tento vývoj fakticky souvisel, třebas se tato souvislost příčila všem zákonům zdravého myšlení, projevovali Slované sídlící na horním toku Mohanu. Teprve zřízením a asi 200letým působením biskupství bamberského byl jejich odpor zlomen. Snadnější práce byla se Slovany usedlými jižněji, tj. západně od Šumavy, kteří neměli tak úrodnou půdu a jejichž sídla byla jen řídce obydlena.
Ještě před tím, než poněmčovací proces v Bavorsku a v rakouské marce byl skončen, došlo v Čechách jednak k zakládání nových měst, do nichž byli voláni a též o své újmě přicházeli řemeslníci, obchodníci a později horníci z Německa, jednak též ke kolonizaci zemědělské. Obojímu přílivu Němců byla připravena cesta latinskými kláštery, to jest jejich německými opaty, mnichy, z nichž mnozí byli exponováni jako faráři hlavních farností, a německými abatyšemi dívčích klášterů. Působili dvojím směrem: jednak udržováním styků se svými krajany v Německu, jednak ovlivňováním zdejších panovníků, biskupů a šlechticů. Byla již předtím v Čechách i na Moravě města česká, jako například Praha, Hradec Králové, Sedlec, Litoměřice, Žatec, Bílina, Olomouc, Brno a jiné, ale zvláštní právo městské (norimberské, magdeburské, švábské, porýnské) dostalo se k nám až v době kolonizace. Podle tohoto nového práva, které však Němci co do podstaty převzali z Francie a Itálie, byla buď stávající už města přílivem Němců přebudována, nebo byla vedle starých měst a osad zřizována nová města téhož jména, anebo byla budována města úplně nová, a to jak panovníky, tak biskupy, kapitulami, kláštery a šlechtou.
V době německé kolonizace bylo v Čechách podle německého městského práva jednak starých sídlišť přetvořeno, jednak nových měst založeno asi šedesát. Byla to: Praha, Cheb, Loket, Sedlec, Chodov, Kynšperk, Kynžvart, Falknov, Postoloprty, Kadaň, Egrberk (statky českých pánů Odolenovců), Bochov (bratři Slávek a Boreš z Ryzmburka), Žlutice (rod Hrabišovců), Planá, Tachov, Primda, Stříbro, Domažlice, Klatovy, Plzeň, Žatec, Chomutov (křižovníci), Louny, Most (Hrabišovci), Duchov, Osek (Hrabišovci), Bílina, Teplice, Šanov, Krupka, Litoměřice, Budyně, Libochovice, Třebenice, Ústí, Děčín (páni z Michalovic), Česká Lípa (pův. Lipá), Mělník, Nymburk, Poděbrady, Hradec Králové, Jaroměř, Nový Bydžov, Nová Paka, Miletím, Dvůr nad Labem, Trutnov, Žacléř, Náchod, Třebechovice, Týniště, Vamberk, Kolín, Kouřim, Sadská, Vlašim, Jílové, Brandýs nad Labem, Slaný, Rakovník, Beroun a mnoho jiných. Zakládání měst znamenalo značný hospodářský i kulturní pokrok ani ne tak v důsledku zavedení nového práva, jako tím, že povstala hustá síť měst, neboť jednak sama hustota obyvatelstva, nač se často zapomíná je důležitým činitelem kulturním a civilizačním, jednak každé nové město mělo školu, takže počet škol v zemi se zvyšoval, k čemuž přistoupila ještě i významná okolnost, že ve městech se vyvíjela dělba a diferenciace práce, významná to podmínka pokroku. Příliv městských Němců nebyl po stránce národní příliš nebezpečný, neboť němečtí občané, obklopení kol dokola českým venkovem, časem se počešťovali.
Německá zemědělská kolonizace
Daleko nebezpečnější a přímo osudná pro národní ráz českého státu byla však kolonizace zemědělská.
Čechy a Morava byly v některých místech v 10. a 11. století ještě slabě osídleny. Bylo v zájmu majitelů rozsáhlých pozemků, aby půda byla obdělávána a nestála ladem. Toho se docilovalo osídlováním míst dosud málo obydlených a zakládáním osad. Můj skromný názor je, že za tím účelem nebylo nutně potřebí volat kolonisty odjinud. Český stát až do smrti krále Václava I. (II.) skládal se, odezřeme-li od některých přechodných změn, podstatně z Čech a Moravy, kteréžto země, s výjimkou jižní hranice moravské a údolí Odry, mají výbornou přirozenou hradbu, pokrytou hlubokými a těžko prostupnými lesy, takže už tím značně chrání proti vnějším útokům vojenským. Myslím, že vnitřní život státní, hlavně pokud běží o vzájemný poměr mezi panovníkem a šlechtou, byl by se klidněji vyvíjel, kdyby se příliv cizích lidí byl omezil jenom na města a na hornictví, zemědělská kolonizace pak kdyby byla bývala prováděna jen potud, pokud na to stačilo domácí obyvatelstvo a cizinci kdyby k ní byli bývali připouštěni jen výjimkou.
Zemědělská kolonizace českých zemí znamenala stěhování cizinců k nám. Spatřili bychom zajímavý obraz, kdybychom si sestavili osídlovací akce z té doby podle roků, podle krajů, kde byla v kterém roce provedena, dále podle jejich iniciátorů a vykonavatelů, jakož i podle vlasti kolonistů. To by však znamenalo napsat několikasvazkovou knihu. Majitelé pozemků, jež byly kolonizovány, ať to byli šlechtici, nebo kláštery, tak bohatli, že vzrůstem svého bohatství stávali se nebezpečnými moci panovnické, což znamenalo oslabení státu. Panovníci pak byli nuceni kolonizovat také a brát kolonisty, odkud se nabízeli. Až do Přemysla Otakara II. uvědomovali si někteří čeští panovníci, že z kolonizace hrozí nebezpečí zemi. Lze tak soudit z příkazu, který byl dán v roce 1176 premonstrátům v Litomyšli, aby v lese jim darovaném, nedovolili nikomu zakládat osady a vůbec činit cokoli, z čeho by mohli míti osobní prospěch. Podobný příkaz byl dán cisterciákům v Oseku a byl obsazen též v listině, kterou byly klášteru světelskému darovány pozemky na Lužnici v Čechách. Mezi stanoviskem bavorských panovníků a jejich poddaných na jedné straně a stanoviskem panovníků českých ke kolonizaci Čech měl být a až do Přemysla Otakara II. pravděpodobně byl podstatný rozdíl. Němci měli za sebou politickou i morální moc německé říše, na čemž ničeho neměnily ani časté vzájemné půtky mezi německými knížaty, a cítili se být povoláni k tomu, aby nejen politicky, ale i hospodářsky pronikli za hranice své země, tedy i do Čech, a ovládli další kraje. Čeští panovníci viděli v pohraničních horách a lesích svou ideální přírodní hradbu a snažili se udržet ji ve svých rukou. Proto soukromé klučení pohraničních lesů zakazovali, a pokud je povolovali, zůstala půda vlastnictvím panovníkovým. Důležité průchody z Lince do Budějovic, z Pasova do Prachatic, z Kouby do Domažlic, průchod u Tachova a cesta z Norimberka přes Cheb do Čech byly zajištěny pohraničními hrady. S těmito ochrannými tendencemi souviselo patrně též usídlení Chodů na západní státní hranici a zavedení stráže na všech hranicích.
Ale na zaražení německé výbojnosti tato zařízení nestačila, protože Němci mohli se opírat o samy německé manželky Přemyslovců a o více než 100 silných klášterních bašt, obsazených Němci. Jestliže nebylo možno kolonizovat přímo na hranicích, kolonizovalo se dále od hranic směrem k vnitrozemí. Vedoucí funkci měly v tom latinské kláštery, jichž pak následovali i někteří šlechtici. Přemysl Otakar II., aby nebyl zatlačen ke zdi, byl nucen dát kolonizaci volný průchod a sám pilně kolonizoval. Jaká tragédie byla v tom, že chtěje postaviti hráz proti velké a stále se vzmáhající moci rožmberských Vítkovců, založil v roce 1263 královský klášter cisterciáků ve Zlaté koruně (původně se říkalo Svatá Koruna), jejž obdařil statky v rozsahu 13 čtverečních mil a do něhož povolal z Bavorska cisterciáky, nejtužší to vedle německých rytířů germanizátory. Zlatá Koruna držela sice s králem, ale svou usilovnou germanizační činností zasévala na svých panstvích semeno, z něhož nemohlo vzejít nic dobrého pro český stát, pokud by měl zůstat státem českým. Jakmile kraje ležící blíž k vnitrozemí byly osazeny německými kolonisty, převalila se německá vlna z Bavorska i do pohraničního území Čech přes všecky stráže.
Že volání zemědělských kolonistů z Německa nebylo tak nutné, vysvítá z té skutečnosti, že tito cizí kolonisté byli usazováni z převážné většiny v místech už osídlených českým lidem, jež měla už svá česká jména, která si příchozí Němci zpravidla ani nepřekládali do němčiny, nýbrž jen přizpůsobovali německému jazyku, a že nových čistě německých osad bylo od nich založeno poměrně málo. Uvádím jen západní Čechy, a to až do horních toků, někde hustěji, někde řídce. Jména osad i názvy polních tratí a lesů byla už ustálená. Lze to dokázat listinným materiálem 11., 12. a 13. století.
Kolonistům, kteří byli přivedeni svým vůdcem, byly přiděleny pozemky na stavbu obytných i hospodářských budov a každý obdržel zpravidla určité množství lesa, aby jej vyrubal a získanou tak půdu proměnil v pole a louky. Z osad, jež stávaly už v tomto území, zůstávala jen menší část ušetřena německé kolonizace, daleko větší část obdržela německé kolonisty buď v takovém množství, že časem české obyvatelstvo se úplně poněmčilo, nebo v přiměřeně menším počtu, takže osada se stala oboujazyčnou. Zpravidla však byl počet Němců tak veliký, že téměř všechny osady, kam přišli němečtí kolonisté, se poněmčily.
Se zemědělskou kolonizací pomocí německého lidu začaly kláštery, pak teprve jiní činitelé. Jaké zhoubné následky pro naši národní věc měla tato činnost klášterů, dostatečně lze poznati na klášteře kladrubském a tepelském.
Kladrubský benediktinský klášter byl založen vévodou Svatoplukem (1107-1109) v roce 1108 a byl bohatě vybaven v roce 1115 vévodou Vladislavem I. (1109-1125), který daroval veškeré území od Stříbra až k hranicím. Severní hranici tohoto ohromného území tvořila řeka Mže, jižní řeka Úhlava, ale později obdržel klášter od panovníků a sám též přikoupil nové osady. První mniši byli možná z části Češi, vždyť od založení Břevnova uplynulo již 109 let. Ale velké bohatství odvádělo je možná od duchovního života, což asi přimělo německou manželku Vladislava I. Richsu, aby v roce 1117 povolala ze Zwiefaltenu reformované benediktiny, aby vzali do rukou správu kláštera, což se jim po 13letém úsilí podařilo. Podle potvrzovací listiny z roku 1186, vydané vévodou Bedřichem (1179-1189), a podle potvrzovací listiny z roku 1239, vydané papežem Řehořem IX. (1227-1241), byl klášter majitelem následujících osad, v době založení kláštera, tedy před německou kolonizací, úplně českých. Uvádím je napřed původním jménem českým, pak jménem německým, a to ve znění úředním, platném před 28. říjnem 1918, tedy za doby rakouské 5, načež následuje poznámka, jaký osud stihl jednotlivou osadu po německé kolonizaci z 12., 13. a 14. století.
| 1. | Luková | Lukowa | poněmčena, zůstala česká menšina |
| 2. | Mlaďovice | zůstala česká | |
| 3. | Ždánov | tato osada zanikla, ale pozemky zůstaly ve vlastnictví kláštera stejně jako u jiných obcí | |
| 4. | Kladruby | Kladrau | zde na místě osady zřídil klášter město, které dostalo německý ráz |
| 5. | Kaliště | zaniklo | |
| 6. | Krašov | Krasch | poněmčen |
| 7. | Potok | Potok | poněmčen |
| 8. | Kamenná Hora | Kamenahora | poněmčena |
| 9. | Služetín | Sesetin | poněmčen |
| 10. | Vikošov | Wilkoschau | poněmčen |
| 11. | Žlutice | Suditz | poněmčeny |
| 12. | Lomnice | Lomnitz | poněmčena |
| 13. | Hrádek | Ratka | poněmčen |
| 14. | Benešov | Beneschau | poněmčen |
| 15. | Lobzy | Labes | poněmčeny |
| 16. | Plezomy | Plesau | poněmčeny |
| 17. | Malkovice | Malkowitz | poněmčeny |
| 18. | Podmokly | Podmokl | poněmčeny |
| 19. | Čečkovice | Eschošitz | poněmčeny |
| 20. | Skviřín | Speierling | poněmčen |
| 21. | Bonětice | Wonetitz | poněmčeny |
| 22. | Staré Sedlo | Altsattel | poněmčeno |
| 23. | Darmyšl | Darmschlag | poněmčena |
| 24. | Prostiboř | Prostibor | poněmčena |
| 25. | Vrbice | Wirbitz | poněmčena |
| 26. | Hlupenovo | Neuhausel | poněmčeno |
| 27. | Milikov | Milikau | poněmčen |
| 28. | Borovany | Turbau | poněmčeny |
| 29. | Lužná | Lusen | poněmčena |
| 30. | Oboječnice (Boječnice) | Woschnitz | poněmčena |
| 31. | Holostřevy | Heletzrieb | poněmčeny |
| 32. | Milevo | Mühlhofen | poněmčeno |
| 33. | Vykýš | Wilkischen | poněmčena |
| 34. | Meclov | Metzling | poněmčen |
| 35. | Močerady | Motscherad | zůstaly české, malá německá menšina |
| 36. | Paděvousy | zůstaly české | |
| 37. | Všekary | Shekarschen | zůstaly české, malá německá menšina |
| 38. | Hněvnice | Hniemitz | poněmčeny |
| 39. | Tlučná | zůstala českou | |
| 40. | Líně | zůstaly českými, malá německá menšina | |
| 41. | Doubrava | Dobraken | poněmčena |
| 42. | Ostrov | Ostrau | poněmčen |
| 43. | Únlehle | Unola | poněmčeny |
| 44. | Skapce | Kapsch | poněmčeny |
| 45. | Jivany | Gibiau | poněmčeny |
| 46. | Senětice | Senetutz | poněmčeny |
| 47. | Lišina | Lischin | poněmčena, malá česká menšina |
| 48. | Hradec | Hradzen | poněmčen |
| 49. | Mašovice | Maschowitz | poněmčeny |
| 50. | Nahošice | Nahoschitz | poněmčeny |
| 51. | Kamenice | zůstala českou | |
| 52. | Ohnišťovice | Wonischen | poněmčeny |
| 53. | Korojedy | Juratin | poněmčeny |
| 54. | Sedliště | Alt-Sedlich | poněmčeno |
| 55. | Hlinné | Liehn | poněmčeno |
| 56. | Domnov | Domnau | poněmčen |
| 57. | Pavlovice | Pawlovitz | poněmčeny |
| 58. | Vidovice | Wiedowitz | poněmčeny |
| 59. | Tisová | Tissa | poněmčená |
| 60. | Miřovice | Mirschovitz | poněmčeny |
| 61. | Metelsko | Medelzen | poněmčeno |
| 62. | Pňovany | Piwana | poněmčeny, česká menšina |
| 63. | Svinná | Swina | národnost smíšená |
| 64. | Malesice | Malesitz | národnost smíšená |
| 65. | Myslinka | Myslinka | národnost smíšená |
| 66. | Zhoř | Weshor | poněmčena |
| 67. | Tuněchody | Tinschau | poněmčeny |
| 68. | Brod | Brod | poněmčen |
| 69. | Výrov | Vierau | poněmčen, česká menšina |
| 70. | Sáz | Saas | poněmčen |
| 71. | Ždár | Zdiar | poněmčen |
| 72. | Ostrovice | Ostrowitz | poněmčeny |
| 73. | Sekyřany | Sekeran | české, německá menšina |
| 74. | Škvrňany | české | |
| 75. | Otov | Woltawa | poněmčen |
| 76. | Hůrka | Hurkau | poněmčena |
| 77. | Košovice | Koschowitz | poněmčeny |
| 78. | Kamýk | Kamiegl | poněmčen |
| 79. | Čebiv | Zebau | poněmčena |
| 80. | Záchlumí | Eisenhüte | poněmčeno |
| 81. | Bezemín | Wesanin | poněmčen |
| 82. | Mydlovary | Mülowa | poněmčeny |
| 83. | Čelivo | Tschelief | poněmčeno |
| 84. | Lomec | Lohm | poněmčen |
| 85. | Liběvice | Libitzen | poněmčeny |
| 86. | Štipoklasy | Stipokl | poněmčeny |
| 87. | Buková | Mukowa | poněmčena |
Kromě toho patřily klášteru ještě osady: Plesoňov, Dol, Brtná, Velká Ves a Střížkov, které zanikly.
Klášter premonstrátský v Teplé byl založen českým šlechticem Hroznatou v roce 1193. Celý ten kraj byl v té době úplně český. Městečko Teplá bylo ještě ve 14. století, kdy kolonizace byla už skončena, většinou české. Zachovala se zakládací listina z roku 1197, potvrzovací listina biskupa, současně vévody, Heinricha Břetislava z téhož roku, potvrzovací listina papeže Celestina III. z téhož roku, darovací a potvrzovací listina Přemysla Otakara I. z roku 1219, potvrzovací listina Václava I. (II.) z roku 1232 a velká potvrzovací listina papeže Řehoře X. z roku 1273. Jak vidět, klášter si dobře zajišťoval své jmění. Bohužel zakládací listina Hrozatova jmenuje výslovně jen několik osad a ostatní zahrnuje do všeobecných slov "a všecko" (et universa).
Současně obdržel klášter od vévody Heinricha - Břetislava celé území od Žandova až k pohraničním lesům. Za několik let poté (1213) daroval mu Přemysl Otakar I. Žandov. V roce 1233 prodala klášteru královna Konstancie okruh s mnoha obcemi. Velká potvrzovací listina papeže Řehoře drží se dřívějších listin a uvádí, že klášteru patří 84 osad, nejmenuje však všechny, nýbrž je následující, připojujíc k nim taktéž ono "a všecko". Jmenovány jsou tyto osady, jež uvádím stejným způsobem jako u Kladrub.
| 1. | Křivce | Krips | poněmčeny |
| 2. | Pláň | Planes | poněmčena |
| 3. | Číhaná | Tschihana | poněmčena |
| 4. | Pernárce | Bernharz | poněmčeny |
| 5. | Žandov | Sandar | poněmčen |
| 6. | Outerý | Neumarkt | poněmčeno |
| 7. | Olešovice | Hengendorf | poněmčeny |
| 8. | Vidžin | Witschin | poněmčeny (v Outerý a Vidžině byly už předtím, než je klášter koupil do královny Konstancie, farnosti německých rytířů) |
| 9. | Leština | zanikla | |
| 10. | Pochovo | zaniklo | |
| 11. | Dřevohryzy | Zeberhisch | poněmčeny |
| 12. | Dobrá Voda | Dobrawod | poněmčena |
| 13. | Stará Ves | zanikla | |
| 14. | Hristov | zanikl | |
| 15. | Chvatče | zanikly | |
| 16. | Prachomety | Prochomuth | poněmčeny |
| 17. | Ostročin (Ostročín) | Landek | poněmčen |
| 18. | Tysov | Tissau | poněmčen |
| 19. | Bohuslav | Paslav | poněmčen |
| 20. | Petrošov | zanikl | |
| 21. | Beranov | Böhmisch Borau | poněmčen |
| 22. | Jankovice | Ekengrůn | poněmčeny |
| 23. | Rankovice | Rankovitz | poněmčeny |
| 24. | Babice | Pabitz | poněmčeny |
| 25. | Lužetín | Lusading | poněmčen |
| 26. | Štipoklasy | zanikly | |
| 27. | Hošice | zanikly | |
| 28. | Mráz | Prosau | poněmčen |
| 29. | Bezvěrov | Weserau | poněmčen |
| 30. | Pěkovice | Pöcken | poněmčeny |
| 31. | Křepkovice | Schribowitz | poněmčeny |
| 32. | Zahrádka | Sahrat | poněmčena |
| 33. | Nezdice | Nesnitz | poněmčeny |
| 34. | Perna (pův. Beroun) | Pern | poněmčena |
| 35. | Děčkovice | zanikly | |
| 36. | Kladruby | Kladenlas | zanikly (jiné než sídlo kladrubského kláštera) |
| 37. | Rájov | Rojau | poněmčen |
| 38. | Choteňov | Kuttnau | poněmčen |
| 39. | Holubín | Hollowing | poněmčen |
| 40. | Martinov | Martnau | poněmčen |
| 41. | Závěšín | Abaschin | poněmčen |
| 42. | Zádub | Hohendorf | poněmčen |
| 43. | Milhostov | Müllestau | poněmčen |
| 44. | Uševice | Auschowitz | národnostně smíšený |
| 45. | Vlkovice | Wilkowitz | poněmčeny |
| 46. | Stanoviště | Stanovitz | poněmčeno |
| 47. | Vyškovice | Wischowitz | poněmčeny |
| 48. | Vysočany | Wischezahn | poněmčeny |
| 49. | Krukanice | Krukanitz | |
| 50. | Hunčice | Hundschitz | |
| 51. | Trnová | zanikla | |
| 52. | Slatina | zanikla |
Mimo to měl klášter tyto farnosti:
| 1. | Mnichov | Einsiedl | poněmčen |
| 2. | Ovesné Kladruby | Habakladrau | poněmčeny |
| 3. | Hroznetín | Lichtenstadt | poněmčen |
| 4. | Pístov | Pistau | poněmčen |
| 5. | Bříza | Seslas | poněmčena |
| 6. | Teplá | Tüpl | poněmčena |
| 7. | Chodová Planá | Kuttenplan | poněmčena |
| 8. | Měčín | Miedschin | poněmčen (Farnost v Chodové Plané a Měčíně obstarával klášter jen přechodně. Mimo to však vedl farní úřad v některých obcích na svých panstvích, jako v Ostročíně - Landeku, v Křivci - Kripsu, v Pernárci - Bernharzi, v Číhané - Tschihana a převzal od německých rytířů farnosti v Outerý - Neumarktu a ve Vidžině - Witschině). |
Majetek klášterů nebyl ovšem úplně stabilní nýbrž se zvětšoval nebo zmenšoval, což však u klášterů nedělo se nikdy překotně. Není též vyloučeno, že tyto seznamy obcí nejsou zcela přesné. Také to je jisté, že souběžně se zvyšováním hustoty obyvatelstva bylo nutno zakládat i po kolonizaci nové a nové obce a že němečtí kolonisté, když se pevně usadili, zakládali také nové německé obce. Konečně by bylo potřebí u každé poněmčené obce zjistit, zdali její poněmčení bylo v bezprostřední časové a příčinné souvislosti s usídlením německých kolonistů ve 12., 13. a 14. století, nebo zda k němu došlo teprve později, aniž byly kolonizovány, tedy tlakem zesíleného němectví z jiných obcí. Dále by bylo záhodno zjistit, zdali české menšiny v některých z těchto obcí jsou starého nebo novějšího data, případně snad až z doby Československé republiky. Ať by však byly uplatňovány jakékoliv výhrady, nebyly by s to podstatně změnit obraz, jež poskytuje klášter kladrubský a tepelský. Je to obraz typický. Kdyby nebylo mnoho set, snad tisíců českých osad (vždyť zde jsou uvedeny jen osady dvou klášterů) poněmčeno německými kolonisty, kteří v nich byli usazeni německými opaty a abatyšemi latinských klášterů, nebyly by se ani další české osady poněmčovaly. Každý způsob poněmčování u nás byl umožňován jen německou kolonizací. Německým kolonistům bylo zachycení a zakotvení u nás velmi usnadněno tím, že byli dáváni do českých obcí, čímž aspoň částečně přicházeli k hotovému. Proto u nás jejich kolonizace měla rychlý spád, rychlejší, než bylo pronikání bavorských kolonistů ze strany Bavorska ke hřebenům Šumavy. Čistě německých osad vzniklo od čerstvě příchozích německých kolonistů u nás, jak jsem již dříve poznamenal, poměrně málo. Profesor Albrecht, od něhož jsem vzal uvedená zde data, jmenuje jen tyto osady:
Petersdorf, Lappersdorf, Sonnenwalde, Schönwald, Vojgtsgrün, Merkelsgrün, Tuppelsgrün, Ruppelsgrün, Grün, Tillengerg, Liebenstein, Kammerhof, Wildstein, Fuchsberg, Ruchelberg.
Dr. Hans Wuggenthaler jmenuje tyto:
Ahrendorf, Wernsdorf, Niklasdorf, Pfaffengrůn, Habelsreuth, Ziebethschlag, Wadletstift, Blahetschchlag, Wuretschlag, Ziering, Lindberg, Saalnau, Kerschbaum, Nesselbach a Alberchtsried.
Nejhlouběji a nejintenzívněji vnikl živel německý do Čech v povodí řeky Ohře, zvláště na jejím horním toku. Chebsko bylo osídleno českým kmenem Chebanů a hrad Eger, nazývaný podle řeky Ohře, byl postaven bavorskou rodinou Vohburgů v době, kdy toto území bylo obydleno Slovany. Chebané byli bez jakýchkoli zbytků zgermanizováni. Na Loketsku bydlel kmen Sedliců kolem Sedlce jako ústředního místa (v blízkosti nynějších Karlových Varů). Východně od nich kolem Žatce kmen Lučanů. V listině Soběslava I. (1125-1140) z roku 1130 se uvádějí v severozápadních Čechách města Žatec, Sedlec, Litoměřice a Bílina. V Sedlci byla fara, k níž příslušely i osady, které i se Sedlcem (Zettlitz) se všechny poněmčili:
Tuhnice (Donitz), Dalovice (Dallwitz), Drahovice (Drahowitz), Bohutice (Weheditz), Pulovice (Pullwitz), Tašovice (Taschwitz), Otovice (Ottowitz), Všeborovice (Schobrowitz), Rosnice (Rossnitz) a Přemilovice (Premlovitz).
Za 100 let poté místo Sedlce stalo se úředním městem město Loket, které si tento český název udrželo i v prvních letech kolonizace. V latinské listině z roku 1234 mluví se o kastelánu Sulislavovi "de Loket".
Z českých panovníků usazovali německé kolonisty hlavně Přemysl Otakar II. (1253-1278) a Václav II. (III.) (1278-1305). První usadil jich mnoho na Loketsku (pomocí bavorského kláštera Waldsassenu), pak na Trutnovsku a Kladsku. Václav II. (III.) usadil Němce ve Stadicích a okolí, odkud pocházel jeho předek Přemysl Oráč, zakladatel panovnické rodiny. Královské hrady místo dosavadních českých názvů obdržely německé:
Přimdy - Pfrimberg, Zvíkov - Klingenberg, Hrádek - Burglin, Hluboká - Froburg, Loket - Ellenbogen.
Ze šlechty hodně kolonizovali a tím poněmčovali jih Čech Vítkovci, kteří často si brali manželky z Bavorska a Rakouska a vydávali též německé listiny, dále Seebergové u Tachova a Rvenice, Šumburgové u Děčína a Kadaně, Bibrštejnové u Frýdlantu, purkrabí z Donína u Chrastavy. V témže duchu zasahovali do Čech, jak už dříve bylo podotčeno, i bavorští Bogenové, kteří českou vesnici Sušici proměnili na Schüttenhofen, kde se usadili křížovníci a augustiniáni.
Zajímavý a potěšitelný protějšek mají tito šlechtici v pánu Jiříku z Milevska, který ve 12. století kolonizoval slovanskými lidmi severní sklony tepelské vysočiny mezi Žluticemi a Bečovem a daroval osady mnichům kláštera milevského. Ale pozdějšímu velkému přívalu německých kolonistů nemohli se už slovanští kolonisté ani ve vlastním státě udržet.
Nejvíce však vykonali pro německou kolonizaci činitelé římskokatolické církve. Co se po stránce kolonizační a tedy i národní odehrávalo na panstvích klášterů kladrubského a tepelského, dělo se někde ve stejné míře, jinde v ještě větší a ovšem někde i zase v menší míře ve všech klášterech, pokud měly rozsáhlé majetky pozemkové. Na jihu Čech nejvíce kolonizovali cisterciáci klášterů vyšebrodského, zlatokorunského, světelského (Zwettel v Rakousku) a schläglského (taktéž v Rakousku). Oba poslední kláštery měly totiž majetky také v Čechách. Německou myšlenku národní na jihu Čech pomáhali udržovat českobudějovičtí dominikáni a křižovníci, nepomučtí cisterciáci a zelenohorští templáři. V Plzni pracovali němečtí rytíři, františkáni, dominikáni a tepelští premonstráti. V Klatovech křižovníci a němečtí rytíři. Na západ od Plzně prováděli německou kolonizaci vedle kladrubských benediktinů cisterciáci plasského kláštera. Ve Stříbře působili johaniti, křížovníci a františkáni. V Manětíně johanité, v Přímdě benediktini v Outerý u Bezdružic (Neumarkt bei Weseritz) němečtí rytíři, pak tepelští premonstráti a augustiniáni, v Domažlicích augustiniáni a františkáni. Rozsáhlé území kolem Bezdružic, Teplé, Plané, Chebu, Lokte a Žatce kolonizovali ve velkých rozměrech cisterciáci osečtí společně s mateřským svým klášterem waldsassenským, premonstráti tepelští a premonstrátky doksanské, které založily i zcela nové čistě německé město Königsberg (Kynšperk). Ve městech, a to v Chebu pracovali němečtí rytíři a křížovníci, v Žatci františkáni, v Klášterci němečtí rytíři, v Kadani františkáni a johanité a v Chomutově němečtí rytíři. Na Teplicku prováděli kolonizaci biskupové z Míšně, k jejichž diecézi kraj ten částečně příslušel, a vedle nich benediktinky kláštera teplického a německou věc spoludržely a prosazovaly též strážkyně Božího hrobu ve Světci. V Mostě, který původně se nazýval Gněvin Most, pracovali křižovníci, františkáni a magdalenky, v Litoměřicích kolegiátní kapitula, němečtí rytíři, dominikáni, františkáni a křižovníci, v Bičkovicích němečtí rytíři. V severovýchodních Čechách usazovali německé kolonisty benediktini kláštera broumovského. O poněmčení Kladska, které tehdy (a až do 18. století) příslušelo k českému státu, jakož i Trutnovska Přemyslem Otakarem II. stala se již zmínka. Na Litomyšlsku kolonizovali litomyšlští premonstráti, zatímco ve městě samém ve smyslu německém pracovali augustiniáni a kartuziáni. Lanškroun poněmčovali augustiniáni. Území od Německého Brodu, (tj. nyní Havlíčkova Brodu) do Jihlavy velmi vydatně pomáhal pánům z Lichtenburku zgermanizovat německými kolonisty cisterciácký klášter v Pohledu. Mimoto působili ve stejném smyslu němečtí rytíři a cistercistky v Německém Brodě, jakož i augustiniáni ve Štokách. U Humpolce v takzvaném Svatavině Újezdě, velmi rozsáhlém, vzniklo několik německých obcí kolonizací, kterou tam provedla kolegiátní kapitula vyšehradská. V Jindřichově Hradci pak působili němečtí rytíři.
Na Moravě poněmčovali členové přemyslovské rodiny, sídlící v Olomouci, v Brně a ve Znojmě. Sami pak panovníci poněmčili Jihlavu. Největším germanizátorem však byl jednak, jak již uvedeno, olomoucký biskup Bruno ze Schaumburgu, který kolonizací poněmčil okolí Olomouce, dále Kravařsko, pokud bylo poněmčeno, dále Vyškovsko, jakož i Svatavsko a okolí Modřic, kde bylo jeho letní sídlo, jednak též řád německých rytířů, který měl tři silné opěrné body v Bruntále, Opavě a Krnově, odkud zasahoval až hluboko do Moravy. Jinak kromě nich byla německá država udržována v Olomouci sídelní kapitulou, německým měšťanstvem, premonstrátkami, dominikány a premonstrátským klášterem na Klášteře Hradisku, který měl rozhodující vliv na udržování němectva též v Hranicích, kde ve stejném duchu již před tím působili od roku 1116 rajhradští benediktini, kteří v tomto roce byli nuceni město Hranice odevzdat premonstrátům. Na jihu Moravy byli činni křižovníci z Hradiska (Poeltenbergu) u Znojma, kde působili též dominikáni, a v Louce (Klosterbrucku) premonstráti, na Brněnsku byly oporou němectva klášter cisterciátek na Starém Brně, jakož i klášter premonstrátů v Zábrdovicích. V Moravském Krumlově pracovali měmečtí rytíři.
Ale i tam, kam německá zemědělská kolonizace už nezasáhla, byla hustá síť měst, jež byla v té době spravována Němci, a kromě toho stejně hustá síť klášterů. V samé Praze působily řády:
benediktinský, johanitský, premonstrátský, křižovnický, německých rytířů, dominikánský, františkánský, strážců Božího hrobu, templářský, augustiniánský, cyriacký, kartušácký, magdalenek a nedaleko v Břevnově byli benediktinky, ve Zbraslavi cisterciáci, v Dobřichovicích křižovníci, v Ostrově benediktini, v Uhřiněvsi, v Košířích a v Čakovicích templáři. Dále působili v Mladé Boleslavi johanité a němečtí rytíři, v Mnichově Hradišti benediktini a premonstráti, v Kutné Hoře františkáni, v Sedlci cisterciáci, ve Vilémově benediktini, v Podlažicích benediktini, v Novém Bydžově františkáni, v Nových Benátkách cyriaci, ve Vysokém Mýtě františkáni, v Tržku kartuziánky, v Polici benediktinky, v Dubravníku cisterciátky, v Čáslavi františkáni a němečtí rytíři, v Chrudimi františkáni a dominikáni, v Opatovicích benediktini, ve Skalici cisterciáci, v Kouřimi křižovníci, v Jaroměři dominikáni a augustiniáni, v Hradci Králové němečtí rytíři, dominikáni, dominikánky, františkáni a templáři, v Trutnově dominikáni, na Bezdězi augustiniáni a magdalenky, v Roudnici augustiniáni, v Pardubicích cyriakové, v Kolíně dominikáni, v Nymburku dominikáni, v Benešově františkáni, v Louňovicích premonstrátky, v Písku křižovníci a dominikáni, v Bechyni františkáni, v Panenské Týnici františkánky, v Želivě benediktini a po nich premonstráti, v Milevsku premonstráti, v Blatné templáři, johanité a křižovníci, v Dobřanech magdalenky, v Chotěšově premonstrátky, v Rokycanech augustiniáni.
Na Moravě:
na Velehradě cisterciáci, v Dolních Kounicích premonstrátky, v Bíteši němečtí rytíři, v Oslavanech cisterciátky, v Třebíči benediktini, v Hrotocicích němečtí rytíři, v Nové Říši premonstráti, v Tišnově cisterciátky a františkánky, ve Žďáru cisterciáci, na Opavsku v Neplechovicích němečtí rytíři a v Holasovicích taktéž.
Nesmíme si představovat, že mnišské osazenstvo bylo v těchto klášterech takové, jako dnes. Tehdy to byli Němci, a pokud mezi nimi byli snad někteří Češi, nebyli na vlivných místech. Také roudnický klášter pozbyl, jak už bylo podotčeno, svého výlučně českého rázu. Ve všech těchto klášterech byl při náboženské práci vysoko držen prapor německého ducha, aby český lid přivykl představě o méněcennosti své národnosti. Převaha těchto klášterů nad ostatním lidem byla dokumentována ohromnými a nádhernými palácovými stavbami, což platí hlavně o řádech benediktinském, premonstrátském, cisterciáckém, německých rytířů, křižovníků, johanitů a templářů. V těchto palácích sídlili cizinci, kteří předstihovali nádherou většinu šlechty a přitom se nerozpakovali vystupovati jménem tichého Beránka Božího, který se obětoval za spásu světa, a kázati jeho jménem pokoru. Takové kláštery chovaly průměrně 2000 ovcí, kolem 70 jezdeckých koní, 12 párů koní tažných, 40 volů, 50 krav, 100-150 vepřů.
Němečtí spisovatelé vyzdvihují ze svého slabě křesťanského nebo i vůbec nekřesťanského, zato však silně nacionalistického stanoviska hlavně hospodářské a ještě více germanizační úspěchy tehdejších klášterů u nás.
Dr. Hans Muggenthaler píše ve své knize "Die Besiedlung des Böhmerwaldes" (osídlení Šumavy) o výkonech klášterů z 12.-14. století v českých zemích takto: "Přes všechny zásluhy duchovenstva o vyklučení Šumavy bylo by zvráceností, kdybychom v těchto výkonech spatřovali jeho hlavní zásluhu. Záleží daleko více v germanizaci. Žádná jiná moc, ani vysoká šlechta, ani německé princezny na trůně Přemyslovců, ani německé měšťanstvo ve městech státu českého nemohou se v tomto bodu měřiti s církví... V území Šumavy byly to především kláštery, jež svými německými mnichy přivodily jeho germanizaci. Zcela jasně vychází ze zakládajících listin klášterů Teplé, Plasů, Zlaté Koruny a Vyššího Brodu najevo, že prvními osadníky v těchto odlehlých pohraničních zalesněných okresích byli Češi. Listiny prozrazují ještě dlouho po založení klášterů soužití obou národností. Zde působila germanizující síla klášterů. Nebylo postupováno násilím. Napřed se připomínají v listinách vždy dva kazatelé ve farnostech těchto klášterů - jeden Němec, druhý Čech. Ale tím, že dorost mnišský až do doby Karla IV. z největší části byl brán z německé vlasti, tím, že tito němečtí mniši své pozemky, určené k osídlení, osazovali německými kolonisty, tím, že tito němečtí přistěhovalci pod ochranou německých mnichů svou národnost mohli si pevně udržet, staly se německé kláštery v okruhu Šumavy faktory germanizace."
Muggenthaler je toho názoru, že germanizace českých zemí byla stejně připravena, jako germanizace polabských a pobaltských Slovanů, neboť česká panovnická rodina, církev i šlechta smýšlely už tehdy německy tak, jak se dělo u těchto severnějších Slovanů, česká šlechta se přizpůsobovala stále více šlechtě německé co do řeči i způsobu života. Proč k úplnému poněmčení českých zemí nedošlo, zatímco severněji bydlící Slované, až na zbytky lužických Srbů se zcela poněmčili, vysvětluje Muggenthaler tím, že císaři z hohenštauského rodu se starali příliš o Itálii a zanechávali Německo, a že mimo to jejich politikou se dospělo k oddělení Východní marky od vévodství bavorského, čímž národní tlak ze strany Bavorska na český stát nepokračoval tak, jak měl, ba přímo ustal, k čemuž přispěla i ta okolnost, že rodina hrabat Bogenů, kteří se poněmčovací akci vždy věnovali a v ní se též vyznali, vymřela.
Prof. F. Albrecht míní, že poněmčení českého státu se nepodařilo proto, že Čechy měly velmi příznivé hranice a český národ měl dosti času, aby se z několika kmenů sjednotil a vytvořil odolný stát, čehož u polabských a pobaltských Slovanů nebylo. Oba tyto názory jsou odůvodněné a lze je dobře spojit. Myslím však, že ani tím není dáno ještě úplné vysvětlení. Český prostý lid měl v sobě cosi, co ho činilo odolnějším vůči germanizační činnosti církevních faktorů, než měli Slované ležící severněji. Je zajímavé, že český lid se poněmčil jen tam, kde byl zavalen přesilou německých kolonistů. Samo úsilí, jež vyvíjeli církevní činitelé na poněmčení, český lid nestačilo zgermanizovat, ačkoliv témuž úsilí se u severnějších Slovanů germanizace podařila. Tato vyšší odolnost Čechů byla dušení povahy. Bylo to silnější národní vědomí, jež se vyvinulo pod vlivem slovanské církve cyrilometodějské. Vysvítá to i z Dalimilovy kroniky.
Faktem je, že latinská církevní orientace vyvolala u nás zakládání latinských církevních institucí, do nichž v důsledku daných skutečností politických byli povoláni němečtí kněží, kteří byť ne vždy, přece zpravidla pracovali pro čest a slávu německé říše a německého národa více, než pro spásu duší a všestranné dobro národa, který je nejen přijal, ale i zahrnul pozemskými, statky. Poněmčení velké části území naší vlasti je jejich dílem. Nebýt zemědělské německé kolonizace, byli by se městští němečtí kolonisté časem všude počeštili. Když však se i venkov poněmčil, nebylo tu už činitele, který by byl měl možnost počeštit města. Z poněmčení venkova vyplynuly pak národnostní problémy, které se projevily v dějinách. Nestane-li se něco velkého, číhá na náš národ týž osud, který vyhubil polabské a pomořské Slovany.
Literatura
Albrecht, Fr.: Zur Besiedlung Westböhmens durch die Slaven bis zum Einsetzen der deutschen Kolonisation, V Jahresbericht des Gymnasiums zu Pilsen, ročníky 1910 a 1911.
Dr. Bretholz, B.: Geschichte Böhmens und Mährens, München 1912, Dějiny Moravy, Brno 1896.
Dr. Frind, A. L.: Die Kirchengeschichte Böhmens im Allgemeinen und in ihrer besonderen Beziehung auf die jetzige Leitmeritzer Diözese (4 sv.). Praha 1862-187.
Helmhold, bošovský kněz: Slovanská kronika (vyhubení Slovanů), Praha 1925
Herders: Kirchenlexikon, Freiburg 1882.
Dr. Chaloupecký, Václav: Prameny X. století. Legendy Kristianovy (Svatováclavský sborník II/2, Praha 1936
Dr. Krásl, Fr.: Svatý Prokop, jeho klášter a památka u lidu, Praha 1895.
Kaindl, R. Fr.: Der Völkerkampf und Sprachenstreit in Böhmen, Wien 1927.
Dr. Krofta, Kamil: Jižní Čechy do válek husitských, Praha 1913.
Manul, Osvald: Die Praemonstratenser der Prager Erzdiözese nach den Bestätigungsbullen (Jahresbericht des Gymnasium zu Pilsen) 1903.
Masaryk, T. G.: Česká otázka, Praha 1895, a (2 vyd.) 1924.
Marhaut, Cyrill: Děti českých králů, Praha 1938.
Dr. Muggenthaler, Hans: Die Besiedlung des Böhmerwaldes, Passau 1929.
Dr. Naegle, Aug.: Kirchengeschrichte Böhmens. Wien-Leipzig, I, 1 (1915), I, 2 (1918).
Ottův Slovník naučný.
Dr. Pastrnek, Fr.: Dějiny slovanských apoštolů Cyrilla a Methoda, Praha 1902.
Palacký, František: Dějiny národa českého v Čechách a na Moravě. (4. vyd.) Praha 1894-1896.
Dr. Podlaha, Ant.: Posvátná místa v Čechách, Praha (7 svazků).
Serier praepositorum, decanorum, archidiachonorum aliorumque praelatorum et canonicorum. s. Metropolitanae eeclesiae Pragensis a primordiis usque ad praesentia tempora, Praha 1912.Slavík, Jan: Počátky českého národa, Praha 1940
Český národ za rozkvětu feudalismu, Praha 1940Šimák, J. V.: Pronikání Němců do Čech kolonisací ve XIII. a XIV. století. Praha 1938
Dr. Vlček, Jaroslav: Dějiny české literatury, Praha 1940.
Winter, Eduard: Tausend Jahre Geisteskampf im Sudetenraume, Salzburg 1938.
Poznámky
1 Území jižně od Dunaje slovinské, avšak germanizováno. (zpět)
2 Hallstatt leží na levém břehu řeky Mohanu severně od Bamberga. Forchheim je bavorské město mezi Norimbergem, Lorch leží v okrese lineckém na pravém břehu Dunaje nedaleko od vtoku řeky Enže do Dunaje. (zpět)
3 Biskupství v Bambergu bylo založeno v roce 1007 císařem Heinrichem (Jindřichem) II. za účelem pokřesťanštění Slovanů, žijících západně od Čech, a též Slovanů polabských. (zpět)
4 Němečtí učenci považují Vítkovce, neboli Witigony za odbočku rodiny původně německé (Shönhering, Blankenburg). Do Čech prý se dostali za zmatků, povstavších v rodině Přemyslovců. Jejich důvody si však vnitřně odporují a nejsou přesvědčivé. Vítkovci ujali se kláštera ve Schläglu, opuštěného cisterciáky a usadili v něm premonstráty z Milevska, kteří tehdy (v roce 1226) ještě byli Němci. Rodina Vítkovců se rozdělila na 4 větve: pánů z Hradce, z Rožmberka, Landštejna a Krumlova. (zpět)
5 Po 28. říjnu 1918 byly české názvy některých obcí pozměněny, tj. opraveny podle starých listinných záznamů, německé byly ponechány ve znění z doby rakouské, ale po říjnu 1938 byly v četných případech zavedeny německé názvy docela nové, aby se zakryl slovanský původ obce. (zpět)
Vědecké dílo Gorazda Pavlíka, biskupa českého a moravsko-slezského vydává Pravoslavná církev v Českých zemích a na Slovensku. První svazek (z něhož je výše uvedený úryvek) byl vydán v r. 1988. Druhý díl byl pak vydán v r. 1999. Třetí díl vědeckých prací sv. mučedníka biskupa Gorazda se připravuje.
Zpět na rozcestník „Pohledy do dějin“
Zpět na rozcestník „Sv. mučedník biskup Gorazd“
