Život a dílo sv. Gorazda,
biskupa českého a moravskoslezského, nového mučedníka

Svatý vladyka Gorazd, biskup český a moravsko-slezský, nový mučedník, obnovitel svatého pravoslaví v českých zemích, se narodil 26. května 1879 (nový kalendář) v obci Hrubá Vrbka, jež se nachází v okrese Hodonín na Moravském Slovácku. Je to oblast Bílých Karpat, nazývaná Horňácko.

Svatý vladyka pochází z rodiny vzdělaného zemědělce a významného veřejného pracovníka Jana Pavlíka a Anny, rozené Bělčíkové. Rodiče byli římsko-katolického vyznání. Při křtu bylo dítěti dáno jméno Matěj na počest svatého apoštola. Nelze nepřipomenout, že lid místa narození svatého vladyky vynikal nebojácností a hlubokou zbožností. Přibližně polovina obyvatel obce Hrubá Vrbka byla evangelického vyznání, druhou polovinu tvořili římští katolíci, kteří náleželi do obvodu farnosti Kuželov. Evangelíci měli v obci svůj vlastní kostel se školou a farou. Mladý Matěj navštěvoval evangelickou školu, přestože byl vyznání římsko-katolického. S radostí se zúčastňoval bohoslužeb v sousedním Kuželově. Byl oblíben u učitelů i spolužáků. Učil se na výbornou a ve volných chvílích hodně četl, zvláště pak literaturu hovořící o životě prvních křesťanů. Obzvláště na něj zapůsobila kniha o pronásledování křesťanů.

Jakmile Matěj ukončil základní školu, rodiče ho dali na studia do Arcibiskupského semináře v Kroměříži. V tomto gymnáziu studoval v letech 1890 až 1896. Poté, v letech 1896 až 1898, studoval na Státním gymnáziu v Kroměříži. Když byl v septimě, začal soukromě studovat staroslovanský jazyk. Gymnazijní studium ukončil s vyznamenáním. V roce 1898 začal studovat na římsko-katolické bohoslovecké fakultě v Olomouci. V roce 1900, v době přechodu z druhého do třetího ročníku fakulty, vykonal student bohosloví Matěj Pavlík pouť do Kyjevo-Pečerské lávry. Studium na bohoslovecké fakultě ukončil s vyznamenáním v roce 1902 a 5. července téhož roku byl vysvěcen na kněze. Působil na různých farnostech, přispíval do časopisu "Hlídka" a zabýval se dalším studiem dějin náboženských idejí, jimiž žil český národ v období 19. století. Studijní zájmy otce Matěje Pavlíka nenašly pochopení u olomouckého arcibiskupa Kohna, který otce Matěje místo toho pověřil vedením časopisu "Pozorovatel". Tuto funkci však otec Matěj vykonával pouze jeden rok, od 15. září 1905 do 15. září 1906, poté byl pověřen funkcí zpovědníka v psychiatrické nemocnici v Kroměříži. Tuto funkci zastával od 15. září 1906 až do 1. května 1920. V roce 1910 byl dále ustanoven zpovědníkem ženského řádu svatého Kříže. Sestry tohoto řádu tvořily medicínský personál psychiatrické léčebny. Otec Matěj studoval místní a zahraniční metody léčení psychiatrických pacientů a získal si mnohá uznání od nejen svěřených mu pacientů, ale i od lékařů a státního personálu nemocnice. Ovšem, vedle uznání dostalo se otci Matěji i urážek a pomluv v levicově zaměřených novinách "Rovnost".

V době první světové války dochází k ideové roztržce mezi otcem Matějem a většinou římsko-katolického kléru, který omlouval a podporoval rakousko-uherskou agresi proti Srbsku, Začal proto vydávat časopis "Právo národa". V tomto časopise byly otiskovány i články vyzývající k reformám v římsko-katolické církvi.

Na podzim roku 1918, když se v Československu začaly uskutečňovat společenské změny, byl otec Matěj postižen vážnou oční chorobou. Po dlouhé hospitalizaci otec Matěj odchází do předčasné penze. V tu dobu okolo půl milionu římských katolíků, kněží i věřících, opouští římsko-katolickou církev a klade základ nové Československé církvi, církvi bez hierarchie, bez spojení se všeobecnou církví, s čímž otec Matěj nemohl souhlasit. Po předchozí dlouhé úvaze 11. října 1920 se otec Matěj rozchází s římsko-katolickou církví, aby zaujal místo ve vedení té části reformního hnutí, které směřovalo ke sjednocení nového náboženského útvaru s pravoslavím. Od 1. července 1921 byl otec Matěj ustanoven administrátorem pro oblast Moravy a Slezska. V tomtéž měsíci začal vydávat náboženský časopis "Za Pravdou", v němž bránil pravoslavné zásady napadané radikály, kteří uchvátili vedoucí postavení v Československé církvi. Přes veliký odpor radikálů zásluhou otce Matěje přijal první sněm Československé církve pravoslavnou dogmatiku a zásady pravoslavné etiky. 21. dubna 1921 otec Matěj na sjezdu církevních obcí Moravy zvítězil nad křídlem radikálů ve věci pravoslavné orientace. Závěry tohoto sjezdu ovlivnily průběh jednání Ústředního výboru církve konaného 7. května 1921 a druhého sněmu z 19. srpna téhož roku. Tehdy bylo přijato konečné rozhodnutí, že církev přijímá pravoslavnou věrouku a všechna ustanovení sedmi všeobecných sněmů. Druhý sněm přijal rozhodnutí, že se náboženské hnutí bude jmenovat Československá církev pravoslavná a zvolil tři kandidáty na biskupské svěcení: otce Matěje Pavlíka, ThDr. Karla Farského a Rudolfa Paříka. Na sněmu byl přítomen delegát Srbské pravoslavné církve vladyka Dositej a takto bylo navázáno věroučné a kanonické obecenství se všemi místními pravoslavnými církvemi.

Závěry druhého sněmu posloužily pro jednání Posvátného archijerejského synodu Srbské církve, který 7. září 1921 zvolil otce Matěje Pavlíka za kandidáta na biskupské svěcení pro moravsko-slezskou eparchii se sídlem v Olomouci. Dále byli zvoleni tito kandidáti biskupského svěcení: ThDr. Karel Farský pro západní eparchii se sídlem v Praze a Rudolf Pařík pro východní eparchii se sídlem v Kutné Hoře.

Otec Matěj byl Jeho Svatostí patriarchou Dimitrijem pozván do Bělehradu k biskupskému svěcení. Považovav se za nehodného, zdráhal se otec Matěj přijmout biskupské svěcení, ale nakonec se podrobil vůli církve. Další dva kandidáti pozváni nebyli, neboť se měla ještě prověřit jejich způsobilost pro biskupské svěcení, jmenovitě z hlediska věroučného a etického.

21. září 1921 otec Matěj přijal na Fruške Gore v lávře Krušedol postřižení na monacha, které vykonali vladykové Dositej a Maxmilián. Při monašském postřižení bylo otci Matěji dáno nové jméno — Gorazd, na počest sv. Gorazda, učedníka svatých Cyrila a Metoděje a moravského arcibiskupa. Na druhý den 22. září byl jeromonach Gorazd povýšen do hodnosti igumena v monastýru Gergeteku, téhož pak dne v monastýru Chopova byl uveden do hodnosti archimandrity. 24. září 1921 byl nad archimandritou Gorazdem vykonán obřad jmenování kandidátem biskupského svěcení. Následujícího dne, 25. září, v katedrále sv. Michala v Bělehradě se konalo svěcení archimandrity Gorazda na biskupa. Svěcení vedl Jeho Svatost patriarcha Dimitrij za účasti metropolity Antonije (Chrapovického), metropolity Varnavy, biskupa Dositeje a biskupa Josifa.

V době pobytu vladyky Gorazda v Srbsku Karel Farský se svými společníky nastoupil cestu pozvolné propagandy proti pravoslaví. Na tomto případu vidíme, jak obezřetně jednala Srbská církev, když nepozvala k biskupskému svěcení další dva na sněmu navržené kandidáty. Ve stejnou dobu vystoupili proti pravoslaví římští katolíci, protestanté a socialistické politické strany spolu se stranou lidovou. Vláda ČSR uznala vladyku Gorazda jen za správce eparchie.

Při návratu vladyky Gorazda ze Srbska se konalo jeho slavnostní uvítání Karlem Farským v chrámě svatého Mikuláše v Praze na Staroměstském náměstí. Byl to slavnostní projev plný frází a lstivé přetvářky. Krátce po příjezdu biskupa Gorazda radikálové vedení právě Karlem Farským rozvinuli v ústředním tiskovém orgánu "Český zápas" útok proti pravoslaví. Proti této podlosti vystoupil vladyka Gorazd na veřejných shromážděních v Praze — Smíchově, Benešově, Táboře, Staré Pace a v Českých Budějovicích. Radikálové vedení Karlem Farským za pomoci socialistické většiny ve vládě ČSR znemožnili biskupu Gorazdovi další veřejnou obhajobu pravoslavné orientace. Vladyka Gorazd se však nevzdává a využívá každou naskytnuvší se příležitost. Mimo jiné řekl: "Církev, která by jednala s takovou mentální reservací, nezasluhovala by jména náboženské společnosti, tím méně křesťanské církve. Od takové "církve" odvrátili by se s hnusem všichni čestní lidé a s takovou "církví" odmítla by vyjednávat skutečná Církev. Takové jednání by nejen na naši církev, ale i na náš národ uvalilo potupu proradnosti… Jestliže Československá církev je odhodlána neuznati tradičního křesťanství, bylo by nutno otevřeně to říci a bylo by nutno důsledně též prohlásit, že jí netřeba svěcených biskupů, ani svěcených kněží. Jestliže však trvá na svěcení kněží a biskupů, nesmí tradiční křesťanství býti odbýváno." V časopise "Za Pravdou" roku 1922 píše: "Bylo by znamením opravdové šířky svědomí usnésti se na přijetí Nicejsko-cařihradského vyznání víry a sedmi ekumenických sněmů, dále na přijetí jména Československá církev — pravoslavná… a přitom všemu pravoslavnému se smát: i věroučným článkům i obřadům."

V červenci 1922 byl vladyka Gorazd vyslán na misijní cestu do Ameriky, do českých kolonií. V době jeho působení v Americe radikalisté nastoupili otevřený útok proti pravoslaví vydáním katechismu, jehož autoři K.Farský a F. Kalous v něm hlásali, že Bůh nepřebývá ve třech Osobách. Bůh, to je prý živý zákon přírody, Ježíš Kristus není Synem Božím, Spasitelem a Vykupitelem lidstva, ale pouze nejlepším prorokem. Do jedné řady postavili Pána Ježíše Krista, Mojžíše, Sokrata, Mohameda, Zarathustru, Buddhu, Konfucia, Cyrila a Metoděje, Jana Husa, A. Komenského a další národní buditele. Duch Svatý podle katechismu představuje Boží vanutí v člověku. Odmítnuto bylo pravoslavné učení o Bohorodici. Ježíš Kristus byl v katechismu vylíčen jako plod manželského života Josefa a Marie. Písmo svaté obou zákonů má přirozený původ. Biblická zpráva o stvoření světa je pohádka a člověk má zvířecí předky atd. (Československý katechismus, 1922 první a druhé vydání). Proti výše uvedeným herezím vystoupil představitel Srbské církve vladyka Dositej a naprostá většina věřících na Moravě. Vladyka Gorazd vystoupil proti heretickému katechismu dvěma dopisy odeslanými z Ameriky.

Na následky se nemuselo dlouho čekat. Srbská církev přerušila obecenství s Československou církví — pravoslavnou. Biskup Gorazd se vrátil z Ameriky, aby na místě vystoupil proti herezím; ovšem věděl, že dny jeho působení mezi zastánci herezí jsou sečteny. Vladyka se snažil zachránit ty věřící, které ještě virus hereze zcela nezdolal.

Ve stejnou dobu zcela nezávisle na Československé církvi působila v Čechách Česká náboženská obec pravoslavná, která se organizačně zformovala v době působení vladyky v Americe. Tato obec nerespektovala skutečnost kanonické závislosti všech pravoslavných v ČSR na jurisdikci Srbské církve (vyjma ruské emigrace) ještě z doby Rakouska-Uherska, neboť tento právní stav platil i v novém zákonodárství ČSR. Jejich nedostatečná trpělivost v jednání se Srbskou církví ve věci uznání a vysvěcení biskupa měla za následek, že se představitelé České náboženské obce pravoslavné obrátili na Konstantinopolský patriarchát, který jejich žádost rychle vyřídil. Archimandrita Sawatij (Antonín Jindřich Vrabec) byl vysvěcen na biskupa s ustanoven arcibiskupem pražským a celého Československa. Tím byl položen základ pro pozdější spory, které byly navíc podporovány státem. President T. G. Masaryk a další vedoucí činitelé ČSR byli proti obnovení a upevnění pravoslaví v Československu. Na území ČSR působili tři biskupové různých jurisdikcí. Gorazd — srbská jurisdikce, Sawatij — konstantinopolská jurisdikce a Sergij — jurisdikce Ruské zahraniční pravoslavné církve.

Vladyka Gorazd nemaje možnost pastýřsky vést na území Čech pravoslavné orientované příslušníky Československé církve, doporučil jim, aby se přihlásili k České náboženské obci pravoslavné, tj. pod duchovní správu arcibiskupa Sawatije. To se také z velké části stalo, zvláště v Praze. 5. března 1923 na zasedání eparchiální rady moravsko-slezské eparchie biskup Gorazd z dogmatických a kanonických příčin resignoval na místo eparchiálního archijereje a na další působení v Československé církvi. Eparchiální rada resignaci nepřijala a představitelé pravoslavné orientace — byla jich většina — biskupa Gorazda na shromáždění dne 21. března 1923 prosili, aby zůstal nadále v čele eparchie. Vladyka Gorazd jejich žádosti vyhověl, aby pravoslavní nezůstali bez pastýře, ale už na počátku dubna 1923 byl vyzván Ústřední radou Československé církve, aby z jejího společenství odešel i se svými stoupenci. Ve stejné době president Masaryk naléhal na vladyku, aby odešel ze srbské jurisdikce, což je jistě zajímavá spojitost tlaků a událostí.

Na výzvu Ústřední rady vladyka Gorazd odpověděl tím, že ještě celý rok vedl zápas s radikalisty a usiloval o upevnění v pravdách pravoslaví co největšího počtu příslušníků Československé církve. 27. května 1923 kandidát na biskupa Rudolf Pařík odvolal svůj dřívější souhlas s Československým katechismem, vyslovil se pro pravoslavnou orientaci v Československé církvi a vzdal se kandidatury na biskupa. Vladyka Gorazd se snaží zároveň o řešení společného postupu s arcibiskupem Sawatijem, ale jednání nedosáhla žádoucího výsledku pro negativní postoj ze strany českých pravoslavných cařihradské jurisdikce. Do záležitostí zasahuje prezident T. G. Masaryk, odpůrce pravoslaví, a vyvíjí nátlak na vladyku Gorazda, aby se zřekl srbské jurisdikce. Jistě svůj negativní vliv měly i články nezodpovědných osob, ve kterých byl vladyka Sawatij urážen. Snaha vladyky Gorazda vysvětlit vzniklé nedorozumění nebyla vladykou Sawatijem přijata. Na počátku roku 1924 dochází ke sblížení stanovisek mezi oběma archijereji a mezi pravoslavnými v Československé církvi a Českou náboženskou obcí pravoslavnou v Praze. Na Moravě přechází do české náboženské obce pravoslavné o. Václav Zdražila, farář v Drahotuších a o. Josef Žídek s věřícími farnosti Chudobín.

20. května 1924 (starý styl) Posvátný synod Srbské církve posílá do ČSR vladyku Dositeje, aby usiloval o řešení sporných otázek mezi biskupem Gorazdem a arcibiskupem Sawatijem a zároveň vyslovuje souhlas s přechodem vladyky Gorazda do cařihradské jurisdikce za podmínky, že o to požádá, že ekumenický patriarchát zaručí udělení autokefality Pravoslavné církvi v ČSR a s tím, že pravoslavní na Podkarpatské Rusi zůstanou v srbské jurisdikci. K žádoucí dohodě nedošlo. 10. červen 1924 naposled vyšel časopis "Za Pravdou" jako diecézní orgán Československé církve pro Moravu. 21. června 1924 ukončil vladyka Gorazd své působení v Československé církvi. S vladykou Gorazdem odchází i pravoslavná část Československé církve, která přestala být Církví a stala se ztrátou jediného biskupa a setrváváním v bludařském učení formulovaném v Československém katechismu, který podpořila 31. srpna 1924 svým prohlášením na sněmu, módním náboženským spolkem.

Po 21. červnu 1924 vladyka Gorazd organizuje na Moravě samostatné církevní obce, například Olomouc, Přerov, Štěpánov, Brno, Bílou Lhotu, Dolní Kounice, Vilémov, Chudobín. Zároveň pokračuje jednání o jurisdikčních otázkách mezi vladyky Dositejem, Gorazdem a Sawatijem, mezi patriarcháty srbským a cařihradským. Výsledek všech jednání je nakonec neuspokojivý pro odpor arcibiskupa Sawatije a cařihradského patriarchátu. Jurisdikční spor končí tím, že vláda ČSR uznává jen srbskou jurisdikci.

V září 1924 vladyka vysílá do Srbska prvé studenty bohosloví. Usilovně pracuje na rozvoji pravoslavné misie. Vladyka v díle "Pamětní spis o právním postavení Pravoslavné církve v republice Československé" prokázal nespravedlivý poměr státu k pravoslaví, když ostatním vyznáním se dostává od státu mnohonásobně vyšší finanční podpory. Pravoslavná církev dostávala jen maličkou část z přebytků státního rozpočtu, pouze 35 procent z částky, která ji podle zákona náležela.

V roce 1927 přešla organizace České náboženské obce pravoslavné na úroveň eparchie. Jedním z mnoha cílů vladyky Gorazda bylo, aby v každé církevní obci byl chrám a fara, aby církev nebyla odkázána na milost ředitelů škol, protože bohoslužby se konaly právě ve školách. V tomtéž 1927 roce byl vydán služebník pro kněze pod názvem "Božská liturgie sv. Jana Zlatoústého a sv. Basila Velikého" a dále "Biblické dějiny pro žáky 1. – 4. ročníku obecných škol". Vladyka musel vynaložit mnoho administrativního úsilí a trpělivosti, neboť až 11. září 1929 se dostalo schválení od Srbské církve i vlády ČSR, že církevní správa pravoslavné církve začala právně existovat na úrovni eparchie. Vladyka Gorazd neustále usiloval o založení monastýru, který posléze byl založen, ale monaši z různých příčin se rozešli. Vladyka rozhodně vystupoval proti odpůrcům monastýru z řad pravoslavných. Pokladní deník vladyky Gorazda je důkazem, že z vlastních příjmů podporoval duchovní, stavby chrámů, mnohé pravoslavné věřící, ale i potřebné lidi bez rozdílu náboženského vyznání. Naproti velkým překážkám bylo za čtyři roky vladykou dosaženo vyřešení jurisdikční otázky, získána kongrua a upevněna organizační struktura pravoslaví v ČSR na úrovni dvou eparchií (české a moravsko-slezské, podkarpatoruské).

Pod vedením vladyky byl od roku 1927 téměř v každé církevní obci postaven vlastní chrám. V tomto byl vladykovi velmi nápomocen prot. Vsevolod Kolomacký, později jako mnich archimandrita Andrej. Otázka farních domů byla do mučednické oběti sv. vladyky vyřešena jen v Třebíči. Okolo 9ti procent stavebních vydání bylo pokryto ve všech případech vladykou Gorazdem. Od roku 1928 do roku 1942 včetně bylo postaveno 14 chrámů. Velké byly úspěchy, ale stejně nemalé překážky. Proti pravoslaví vystupoval T. G. Masaryk, socialistické politické strany, rozkolná Československá církev, římští katolíci, evangelíci, kteří např. sv. liturgii nazývali "zlatou magií" a smáli se všemu pravoslavnému, jak svědčí o tom dr. F. Kozák ve spisu "Co je pravda?". Římští katolíci nazývali pravoslavné: "iredenty, bolševiky, státně nespolehlivým elementem". Kolik lži bylo v tom tvrzení, vysvítá ze slov římsko-katolického dr. Josefa Kubalíka: "České pravoslaví zásluhou svého vůdce biskupa Gorazda šlo čistě náboženskými cestami." (České náboženství, s. 77).

Duchovenstvo tvořili bývalí římsko-katoličtí kněží. Vladyka musel tyto duchovní individuelně převychovávat. Byly totiž případy, kdy jednotliví duchovní se oddávali nepravoslavným praktikám a způsobu života. Jedni napodobovali římské katolíky, jiní protestanty, nebo dokonce sympatizovali s praktikami heretické tzv. "Československé církve". Vladyka zdůrazňoval, že kněz musí žít pro duchovní stádce a celá jeho rodina musí být příkladem pravoslavné křesťanské rodiny. Také se vladyka zklamal v nejednom mladém člověku. Sám byl k sobě velmi přísný a náročný. V jeho osobě se snoubila přísnost, láska a pravda. Vladyka byl krajním odpůrcem kompromisů, což dokazuje skutečnost, že ve všech směrech dřívější kompromisy opouštěl a nové v život neuváděl. Jeho pravidla pro duchovní osoby jsou toho dokladem. Mnozí jeho "následovníci" nechtějí o těchto "Pravidlech" ani slyšet.

Vladyka byl upřímným modlitebníkem, ducha apoštolského. Je třeba říci, že on osobně znal každou pravoslavnou rodinu své eparchie. Vynikal také jako kazatel, vědecký pracovník. Vyznačoval se osobní skromností, důsledností, sebekázní, pracovitostí, zbožností, láskou, pokorou a vírou a odevzdaností do vůle Boží.

Vladyka byl také velkým vlastencem, prost všech nacionalistických a šovinistických extrémů. V tomto duchu vychovával duchovenstvo i věřící.

Významným dílem na poli liturgickém bylo sestavení "Lidového sborníku modliteb a bohoslužebných zpěvů pravoslavné církve" a ukončení používání tzv. provizorních liturgických textů. Svatý vladyka osobně nacvičoval tyto zpěvy v jednotlivých církevních obcích. Bylo mu prožít mnohé útoky proti "Lidovému sborníku" a setkával se s mnohým nepochopením. Bylo vésti zápas za zavedení "Lidového sborníku" a tím i za zavedení jednoty ve výkonu bohoslužeb. Do dnešního dne se nenašel autor, který by toto dílo překonal, který by pokračoval dále v liturgickém díle, který by na základě "Lidového sborníku" stavěl dále stavbu plnosti liturgického života, což je i odkaz svatého vladyky.

Významným dílem sv. Gorazda je "Život sv. Cyrila a Metoděje a jejich poměr k Římu a Cařihradu" vydaným pod pseudonymem P. Malý.

V roce 1938 Němci zaútočili na Československo, zrazené svými západními spojenci. Proti tomuto bezpráví vystoupil jako prvý svatý vladyka Gorazd ve svém listu rozeslaném hlavám všech autokefálních církví. O mnoho později vystoupil proti bezpráví kardinál-arcibiskup pražský Beran. V mnohých promluvách svatý vladyka povzbuzoval věřící lid v přetěžkých chvílích pro národ.

15. 3. 1939 za tichého souhlasu zvláště západních mocností Československo, již na podzim 1938 okleštěno, ztratilo samostatnost. Den před tím se uskutečnilo rozdělení ČSR za podpory nacistického Německa a 15. 3. 1939 byly Čechy a Morava nacistickým Německem obsazeny.

Svatý vladyka po 15. březnu 1939 píše v církevním časopise povzbudivá slova k věřícím v článku "Bratři a sestry" a prorocky říká, že nespravedlnost bude odstraněna, jestliže národ se nevzdá Boha. Mimo jiné píše: "… Buďte přesvědčeni, že naše pravoslavná církev je nejpevnější základnou jak náboženského a mravního, tak i národního života našeho." Svatý vladyka vyzývá k práci v církvi a pro církev, pranýřuje světské způsoby života.

V době nacistické okupace byl vysvěcen chrám sv. Gorazda v Olomouci a postaven chrám Sv. Trojice v Čelechovicích na Hané, který byl vysvěcen až po válce. Stanovisko svatého vladyky k německé okupaci je zřejmé z jeho slov k ministru protektorátní vlády E. Moravcovi: "My budeme poslušni každé zákonné vládě." Protektorátní vláda vyvíjela nátlak na vladyku Gorazda, aby přešel z jurisdikce srbské do jurisdikce berlínského arcibiskupa Ruské zahraniční církve Serafima. Přechod byl proveden administrativní cestou bez souhlasu Srbské církve, proto takový přechod vladyka neuznával. V tuto dobu arcibiskup Sawatij se snaží o vyvolání nového rozporu. Když neuspěl, rozeslal dlouhý dopis biskupu Gorazdovi, kterého v něm obviňuje ze srbofilství, vyžaduje vší podporu vladyky Gorazda a eparchiální rady a v závěru dopisu vyhrožuje a odvolává se na stávající okupační zákony.

Okupace byla velmi těžkým obdobím pro svatého vladyku, který nadále vyvíjel misionářskou a vlasteneckou činnost. V tuto dobu píše vědeckou práci "Latinská orientace", na níž začal pracovat v roce 1938. Ve spisu odhaluje germanizační snahy zvláště římsko-katolických klášterů. Práce nebyla dodnes v plnosti publikována. Těžkosti okupace, různé svévolnosti v církevním životě těžce doléhaly na zdravotní stav svatého vladyky, který v dopise D. Auerové píše: "... Nyní mám rozdrásané nervy. Ubíjí mě správa eparchie, neboť vedle radostí přicházejí zklamání: tu není vše v pořádku, tu naskýtají se různice, které je třeba sladit. To mě i velmi zatěžuje, drásá nervy..."

V uvedeném období těžkých zkoušek svatý vladyka píše "Pravidla pro duchovenstvo české pravoslavné církve". 27. května 1942 došlo k atentátu na zastupujícího říšského protektora R. Heydricha. V této politicky dusné situaci se 14. června 1942 konala v Berlíně biskupská chirotonie, na kterou byl vladyka Gorazd pozván. Velmi nerad, ale pod tlakem politické situace vladyka Gorazd do Berlína jel. Po svém návratu se dověděl, že v kryptě katedrálního chrámu sv. Cyrila a Metoděje jsou ukryti výsadkáři — vykonavatelé atentátu na Heydricha.

Úkryt výsadkářů byl vyzrazen. Zatčeni byli důstojný otec protojerej Václav Čikl, D. otec ThDr. Vladimír Petřek, J. Sonnevend, Václav Ornest a další. 25. června 1942 v 5 hodin ráno gestapo zatklo svatého vladyku Gorazda, který ještě před svým zatčením v dopise předsedovi protektorátní vlády a dále ministru školství E. Moravcovi béře na sebe odpovědnost ze všeho, co se událo ve spojitosti s ukrytím výsadkářů. E. Moravec dopis odeslal gestapu. Vladyka se nacházel ve vazbě od 25. 6. do 4. 9. 1942. Němci vytrhávali vladykovi hustý plnovous, bili ho a používali různá další mučení. Uvězněn byl v předposlední cele pankrácké věznice. Každý den byl odvážen ve 22 hodin k výslechu, který trval do 5ti hodin. V průběhu dne vladykovi nebyl dopřán odpočinek, nejednou ho při vydávání jídla strážný odkopnul a tak zůstal bez jídla.

Svědkové vladykova uvěznění a z části i mučení vydávali svědectví, že vladyka Gorazd, důstojný otec Václav a důstojný otec Vladimír i další přes všechno mučení byli velice klidní. Hluboký klid se zračil na jejich tvářích i při soudu, vynesení rozsudku i na popravišti.

Pozemský život svatého vladyky byl naplněn strádáním. 3. září 1942 byl se svými druhy odsouzen po přestálém hrůzném mučení k smrti zastřelením. Rozsudek vykonán v pátek 4. září 1942 na střelnici v Praze — Kobylisích. Těla svatého vladyky Gorazda, otce Vladimíra Petřeka a Jana Sonnevenda byla spálena, tělo otce Václava Čikla předáno podle svědectví německé zdravotní sestry k pitvě a vědeckému zkoumání.

Život a dílo svatého vladyky Gorazda, kanonisovaného za účasti všech archijerejů naší místní církve, představitelů moskevského, cařihradského a srbského patriarchátu 5. září 1987 v katedrále svatého Gorazda v Olomouci, je svědectvím, že tento muž byl věrným služebníkem a následovatelem Ježíše Krista a byl ducha apoštolského. V jeho osobě má pravoslavná církev českých zemí a Slovenska prvého svatého mučedníka 20. století, který k vyplnění své arcipastýřské služby podle přikázání Spasitele položil duši svou za Pána, Církev, svěřené mu duchovní stádce.

Velebíme tě, svatý náš otče Gorazde, a uctíváme svatou tvoji památku, ty pak pros za nás Krista, Boha našeho.

Zpracováno podle kandidátské práce jeromonacha Cyrila (Pospíšila)

Hlavní stránka o sv. Gorazdovi


Skok na Homepage