Nezapomenutý otec Antonín Pařízek
Prot. Antonín Pařízek 
Curriculum vitae
* 23. 8. 1892 Teremno, nyní část m. Luck, Volyňská obl., Ukrajina
† 21. 3. 1981 Kryry, okres Louny, Česká republika
Duchovní pravoslavné církve na Ukrajině a v Československu.
Absolvent bohoslovského učiliště v Maciově (nyní Lukiv) u Kovelu (1908) a duchovního semináře v Žytomyru (1918).
Působil jako žalmista a diákon1 v obci Ivnycja u Žytomyru
(1913 - 1919) a jako kněz2 v ukrajinské obci Holjatyn (nyní Kumovyšče) Horochivského okresu Rovenské oblasti (15. 1. 1919 - 1932) a v české obci Teremno na Volyni (1932 - 1947).
Přednášel také náboženství na farní škole v Ivnyci (1916 - 1917) a na škole České Matice školské v Lucku (1933 - 1939). Člen České Matice školské na Volyni. Mezi roky 1928 - 1938 udržoval písemný kontakt se svt. mč. Gorazdem, biskupem pražským a moravsko-slezským (* 26. 5. 1879, † 4. 9. 1942) a založil na Volyni českou pravoslavnou misi (28. 9. 1929).
V roce 1947 reemigroval do Československa, kde sloužil jako duchovní PCČZS
Za svoji službu a statečnost v období 2. sv. války se stal nositelem sovětských3 státních, československých státních a církevních4 vyznamenání.
1) 01. 02. 1915 vysvěcen na diákona z rukou svt. mč. Tadeáše Tverského (Uspenskij) († 31. 12. 1937) od roku 1908 do roku 1922 spravujícího vladimírsko-volyňskou eparchii RP?; svt. mč. Tadeáš Tverský zesnul mučednickou smrtí zastřelením v kaliniské věznici
2) 15. 1. 1919 vysvěcen na kněze také svt. mč. Tadeášem Tverským
3) 22. 10. 1946 obdržel medaili „Za doblestnyj trud v Velikoj Otečesvennoj vojně v letech 1941 – 1945.“
4) r. 1935 obdržel právo nošení zlatého kříže od vl. Dionysije (Valedinskij), metr. varšavského (tehdy episkopa kremeneckého) († 15. 03. 1960); 16. 4. 1944 povýšen do hodnosti protojereje vl. Nikolajem (Jaruševič), metropolitou kyjevským a haličským († 13. 12. 1961); r. 1945 obdržel právo nošení „palice“ od Alexije I., patriarchy moskevského a celé Rusi († 17. 4. 1970)
Sestavil jer. Rafael Moravský
Vzpomínkový článek k 15. výročí zesnutí)
Každé setkání s otcem mitroforním protojerejem Antonínem Pařízkem bylo nezapomenutelné. Všichni, kteří měli možnost tohoto vzácného Božího služebníka osobně poznat jako duchovního v Podbořanech nebo později na odpočinku v Kryrech, budou jistě souhlasně přitakávat. Otec Antonín patřil k nejobětavějším českým pravoslavným duchovním: byl vždy skromný, dobrosrdečný, přívětivý a stále planoucí upřímnou láskou k Trojjedinému Bohu a jeho obrazu a podobenství -- k člověku i ostatnímu Božímu stvoření. Nikoho nikdy neodehnal od svého prahu, pro každého měl dobré slovo, srdečné pohostinství, potřebnou pomoc.
Velkým živým svědectvím zůstává pro všechny duchovní jeho neobyčejná pastýřská horlivost. Každý týden, většinou pěšky, obcházel své farníky, navštěvoval nemocné, těšil zarmoucené, radil ve složitých životních situacích a radoval se z účasti na požehnání nových manželství a tajiny svatého křtu. Ve všech větších vesnicích na Podbořansku učil se svou dcerou Annou, zpěvačkou a dirigentkou, náboženství. Budoval chrámy z obytných domů a každou neděli a svátek konal svatou liturgii a další bohoslužby ve vzdálených střediscích, kam chodil též pěšky.
Otec Antonín velmi rád vzpomínal na své rodiště, obec Staré Teremno u města Luck na Volyni (část Západní Ukrajiny). Narodil se zde 23. 8. 1892. Staré Teremno založili čeští kolonisté - vystěhovalci, kteří tam přišli r. 1869 z Českého ráje, koupili hospodářství Poláka Lipinského a dali se do práce, která záhy přináší své ovoce. Mezi zakladateli obce byl také otec Antonína, Jan Pařízek, který však zemřel, když bylo malému Antonínovi 9 roků. O deset dětí se pak starala matka, která hospodařila na třech hektarech polí a ocitá se ve velice těžké situaci. Rodinu zachraňuje čtyřicet kop chmele, který má právě vysoký kurs na trhu (chmel pěstovaný na Volyni byl velice kvalitní). "Jen těch pár kop chmele a pracovitost i moudré hospodaření naší matky nás zachránilo od záhuby," vzpomínal otec Pařízek.
Rod Pařízků odvozuje své jméno od hradu pařez, který se nachází nedaleko Jičína. Když Jan Žižka zbořil tento hrad, rozutekli se místní lidé do okolí a začalo se jim říkat »od Pařezu« nebo »od Pařízku« či prostě »Pařízkové«.
Ve škole, kde se učil rusky, velice dobře prosíval; doma ho večer otec vyučoval češtině. Začal se ve škole učit i zpěvu. Studovat, vzdělávat se, to byla jeho největší touha. Rodina však neměla prostředky, jelikož matka jen s obtížemi mohla zajistit nejnutnější výživu své početné rodiny. Antonína si pak všiml místní duchovní, který mu zajistil přijetí do duchovního učiliště; později pokračoval v duchovním semináři v Žitomíru. Toto vzdělání získal otec Antonín jen díky tomu, že posvátný synod Ruské pravoslavné církve udílel českým bohoslovcům stipendia ve výši 100 rublů ročně. Seminář byl u sídla volyňského arcibiskupa, poblíž chrámu. U semináře byla i nemocnice a měl i svou astronomickou observatoř. Studovali zde vedle místních žáků také Jugoslávci, Bulhaři a žáci ze sousední Haliče; vedle A. Pařízka zde bylo ještě několik dalších žáků české národnosti, vesměs na stipendium posvátného synodu.
V okolí města bylo několik českých osad. V některých pěstovali Češi výnosnou odrůdu chmele (jimi vyšlechtěnou). Otec Pařízek vzpomínal, jak se na ulicích Žitomíru, kterými projížděly tramvaje, vyjímaly povozy s českými tatíky, s nezbytnou fajfkou a maminkami sedícími vzadu s vyšňořenými dcerkami. Povozy s parádními chomouty, v zimě s rolničkami směřovaly do českých podniků a restaurací i do českého pivovaru. Češi se také v hojném počtu účastnili bohoslužeb v žitomírských chrámech, církvích, jak si zvykli říkat. Jakmile se jejich materiální postavení začalo, pro jejich vyhlášenou píli a vynalézavost, začalo zlepšovat, hojně podporovali své farnosti, takže byli velmi oblíbenými farníky u svých duchovních, z nichž mnozí se snažili konat některé soukromé obřady česky.
Otec A. Pařízek vzpomíná, jak četl v církevních časopisech z roku 1892 kázání českého misionáře o. prot. M. Němečka, které pronesl ve Vladimíru Volyňském u příležitosti 900. výročí pravoslaví na Volyni, kde vyzvedl skutečnost, že Češi našli na Volyni to, co jim bylo násilím odňato v Čechách – tj. pravoslavnou víru, přinesenou v roce 863 svatými bratry Cyrilem a Metodějem (o. Němeček pronesl v roce 1914 významný projev na toto téma i k prvé tisícovce starodružinníků v Kyjevě u příležitosti jejich vojenské přísahy; byli to většinou Češi z Volyně).
Dne 27. ledna 1919 byl jáhen Antonín vysvěcen na pravoslavného kněze episkopem Fadějem v gubernském městě Žitomíru. Sloužil věrně svému Pánu jako kněz 62 roků a byl zřejmě nejstarším pravoslavným duchovním u nás. Již na Volyni se stal okružním protopresbyterem. Původně byl ustanoven duchovním správcem farnosti Holjatyn v Dubenském Újezdu; k farnosti patřily tři ukrajinské obce a česká obec Novošulky, kde však byli pravoslavní v menšině – byla to jedna z mála obcí, kde byli převážně římští katolíci; tamní Češi měli svého katolického kněze Poláka a nikdo je nenutil, aby svou náboženskou příslušnost měnili. V r. 1932 byl o. Antonín přeložen do své rodné obce, kde působil až do reemigrace v r. 1947. V době, kdy na Volyň přijížděli římsko-katoličtí duchovní z Čech, aby získali volyňské Čechy pro katolictví, zorganisoval otec Antonín pravoslavnou misii, která tomuto úsilí katolíků úspěšně čelila.
Píše o tom ve Věstníku české pravoslavné eparchie po svém návratu z Volyně dr. ing. V. A. Červín v článku »Po katolické ofensivě na Volyni« – "Na jaře podnikli čeští katolíci z naší republiky na Volyň velkou ofensivu. Ačkoliv katolíků je mezi volyňskými Čechy nejvýš 15 % (pravoslavných je 80 %), poslali k nim českoslovenští katolíci 3 kněze a 3 laiky, vesměs významné církevní pracovníky. Jiná léta jezdil na Volyň jen farář Stříž z M. Ostravska, který na Volyni působil již za světové války jako rakousko-uherský polní kurát; letos přijeli mimo něho ještě dva kněží – univ. profesor dr. Beran z Prahy, známý organisátor katolické mládeže a snad nejlepší katolický kazatel dominikán dr. Braito z Olomouce, kterého si zve i katolická Praha jako slavného kazatele pro výlučnější příležitosti. Vedle nich jeli na Volyň i 3 laici: předseda Svazu katolického vysokoškolského studentstva dr. Hořina, význačný pracovník v katolickém skautingu p. Dušek a redaktor i tajemník lidové strany p. Nepraš. Vezli s sebou 5000 knih, jež katolíci sebrali mezi sebou, a bohoslužebné předměty. Ofensiva byla připravena skvěle a prvotřídně. Bohudíky, nedopadla vítězně. Proč vlastně píši o výpravě katolíků na Volyň jako o ofensivě? Proti čemu a proti komu ta výprava jela bojovat? Odpověď – proti pravoslaví. V době, kdy výprava dlela na Volyni přinášely naše noviny vítězoslavně znějící zprávy s výmluvnými nadpisy – »Cesta k národnímu a náboženskému sjednocení volyňských Čechů« a pod. Neopomněly zdůraznit, jak někteří pravoslavní přijali katolictví. Noviny volyňské přinesly však články, ve kterých katolickou výpravu přímo odsuzovaly a vytýkaly jí, že nepřinese žádné sjednocení české Volyně, nýbrž naopak roztříštění. V Polsku ovšem psaly noviny o tisících Čechů, kteří údajně opouštějí pravoslaví, a sugestivně vyslovovaly naději, že v několika letech budou všichni pravoslavní volyňští Češi katolíky. Do katolictví však nepřešlo všeho všudy více než deset pravoslavných rodin."Podařilo se mu navázat kontakt s vladykou mučedníkem svatým Gorazdem, který otci Pařízkovi doporučil pravoslavného duchovního z Prahy, otce Červína, který na Volyň jezdil od roku 1928 až do roku 1938, a to vždy v době školních prázdnin – otec Červín byl totiž středoškolským profesorem. Čeští pravoslavní duchovní a hosté z Československa byly vždy v českých obcích vítáni velmi slavnostně a často nechyběla ani hudba (o životě pravoslavných Čechů na Volyni se objevovaly články v českém pravoslavném tisku, který docházel také na Volyň, kde byl se zájmem čten). Tyto návštěvy, jakož i pomoc dalších českých duchovních působících na Volyni – A. Zajíce, Vl. Zacha a ukrajinského duchovního z Kvasilova otce Gervasije Lisického velmi účinně pomáhaly čelit tlaku na naše krajany. Pouze několik málo rodin, žijících v kontaktu s katolickým prostředím, přešlo do římské církve. Naprostá většina zůstala pravoslaví věrná jak na Volyni, tak i po návratu do staré vlasti. Je to především zásluhou těch duchovních, kteří podobně jako zesnulý otec Antonín Pařízek věnují všechen svůj um a sílu péči o duchovní blaho svěřeného Božího lidu.Katolíci tenkrát na Volyni zvali katolickou mládež na »sjezd křesťanské mládeže« aniž se zmínili, že to má být sjezd římskokatolické mládeže a zamlčovali, že hlavní řečníci jsou římskokatoličtí duchovní (prof. Beran byl uváděn jen jako "profesor university"). Působilo to dojmem agitace, která má nalákat na celou akci i nekatolíky – především pravoslavné. v Čechách pracoval kromě »Spolku přátel Volyně« i speciální spolek pro katolickou práci mezi Slovany »Apoštolát sv. Cyrilla a Metoděje« a »Spolek sv. Rafaela« pro práci mezi zahraničními Čechy vůbec. "U volyňských Čechů lze však mluviti ve většině přímo o oposici proti katolicismu (hlavně z důvodů historicko-národních) a zvýšenou ofensivní činností dosahují katolíci jen většího roztrpčení proti sobě samým. Viděl jsem např. letos s jakým roztrpčením byla přijímána na Volyni zpráva, že katolíci chtějí zakládati »Orla«... (Věstník 7/IV.)
Otec Antonín prožil dvě světové války. V době té první byl nejdříve dirigentem pěveckého sboru v městečku Ivnice a od 1. února 1915 jáhnem tamtéž. Jako duchovní osoba nepodléhal vojenské povinnosti, ale byl ustanoven pečovatelem rodin, jejichž živitelé byli na frontě. Současně vykonával funkci ekonoma v místní nemocnici, kde stále přibývalo těžce raněných vojínů. (Mezi raněnými byli i příslušníci České družiny, která se utvořila v Kyjevě a v níž sloužilo mnoho dobrovolníků u Volyně). Tuto zodpovědnou funkci vykonával po celou dobu této války.
V době druhé světové války působil otec Antonín ve své rodné obci. Z vlastní iniciativy začal organisovat sbírky pro armádu a nabádal věřící, aby všemožně podporovali obranu proti nepříteli. Když se na osvobozenou Volyň přesunula československá jednotka pod vedením generála Ludvíka Svobody, hlásil se otec Antonín do této jednotky, ale vzhledem ke svému věku nebyl přijat (mezi dvanácti tisíci mužů a žen, které vstoupily do československé zahraniční jednotky v Rusku, byla i jeho dcera Helena; sám otec Antonín pomáhal, jak mohl – povzbuzoval, konal sbírky pro československou armádu).
Do Podbořan přišel po návratu Čechů do vlasti z Ukrajiny roku 1947. Získal v centru města dům po německém lékaři a změnil jej na faru s prostorným chrámem zasvěceným památce Všech svatých. Podobně vybudoval chrám v Kryrech (kde také získal domek) a Soběchlebech (kde vybudoval kapli z bouračky) a pro pravoslavnou církev získal po velkém úsilí do dlouhodobého pronájmu nepoužívaný chrám Sv. Jakuba z XII. století ve Vroutku. Ve všech kaplích a chrámech vybudoval prestoly, zřídil ikonostasy a pod. - a to vlastními silami a většinou též z vlastních prostředků. Všude konal pravidelné bohoslužby, vyučoval náboženství a pastoroval. Brzy byl ustanoven západočeským okružním protopresbyterem. Svým osobním příkladem získal pro duchovenské povolání přes deset kandidátů bohosloví, které doporučil ke studiu na Pravoslavné bohoslovecké fakultě. Někteří z nich jsou dodnes v aktivní duchovenské službě a patří k nejlepším našim pastýřům. Otec Antonín se stal nestorem duchovních pocházejících z volyňské větve; v jeho činnosti se ho jeho vděční učedníci snažili napodobit.
Po svém odchodu do ústraní v sedmdesátých letech opustil bez nároků na náhradní ubytování podbořanskou faru, kterou předal svému nástupci. V jedné z nově založených církevních obcí, v Kryrech, si spolu s rodinou koupil malý domek, v němž strávil zbytek svého požehnaného života. Pokud mu síly stačily, obětavě sloužil v kryrském chrámu Sv. Václava a později, již v pokročilém věku, jen docházel na bohoslužby a modlil se v oltáři. Nebylo jediné neděle a svátku, kdy by se neúčastnil svatých bohoslužeb, a když do Kryr nemohl přijít duchovní, aby alespoň nesvolal nejbližší členy své rodiny k jídelnímu stolu, na který položil evangelium a svíci, a konal bohoslužbu místo svaté liturgie. Mnozí mu měli za zlé jeho horlivost pro služby Boží, když například jako osmdesátiletý stařec sám ráno obcházel kryrské věřící a budil je, aby nezaspali, když měla být bohoslužba. Jistě se na něj proto již nikdo nezlobí. Naopak, dnes nám bolestně chybí lidé s takovou láskou ke chrámu a bohoslužbám.
Otec Antonín zemřel před 15 lety v sobotu dne 21. března 1981 a byl pochován ve svátek Zvěstování Přesvaté Bohorodice Jeho Blaženstvem metropolitou Dorotejem na kryrském hřbitově za účasti mnoha duchovních a několika set věřících. Jeho pohřeb se stal manifestací víry v totalitní, víru potírající, společnosti. Věřící totiž prosadili povolení církevního průvodu celým městečkem, přestože toto komunističtí předáci zakazovali.
Vlastní rodina zahrnovala otce Pařízka velkou péčí a láskou. Zvláště -- dnes již též zesnulá -- dcera věnovala svému tatínkovi všechny své síly a zůstává vzorem lásky k rodině. Když již svíce jeho pozemského života uhasínala, poslala v noci pro místního duchovního, který přispěchal před půlnocí k jeho loži a při plném vědomí umírajícího jej vyzpovídal a podal mu svaté Tajiny na cestu do věčného života. I v nemocnici, kam musel být posléze převezen, svědčil o tom, jak opravdová víra činí člověka krásným, i když umírá. Byly případy, že si zdravotní sestry vyměňovaly služby, aby mohly posloužit krásnému stařečkovi, a hledět na jeho tvář, z níž vycházela podivuhodná záře, přinášející duši mír, radost a povzbuzení. Neobyčejné bylo, že ta vzácná tvář patřila umírajícímu, téměř devadesátiletému muži. Jediné vysvětlení dávala i nevědomým ta skutečnost, že tady umíral opravdový nositel apoštolské posloupnosti, pravoslavný duchovní, kněz Boha nejvyššího.
Podle pramenů a osobních svědectví zpracoval biskup Kryštof (dopl. redakcí dle HP 1/76)
Uveřejněno v Pravoslavném kalendáři na rok 1996
Další článek v PDF - Antonín Pařízek: Vzpomínky na Volyň (Praha 2006) (Vydalo: Sdružení Čechů z Bohemky a jejich přátel pro potřeby svých členů)
