»Boj výborný bojoval«

Vzpomínka na otce Vsěvoloda Kolomackého - archimandritu Andreje

„Postav jim chrám!“ zaznělo v sluch mladičkého duchovního otce Vsěvoloda při Božské liturgii v okamžiku, kdy po proměnění svatých Darů okuřoval za zpěvu „Jest vpravdě důstojno“. Bylo to v roce 1926 ve vesničce Russkoje na někdejší Podkarpatské Rusi. A oslovený tím vnitřním hlasem nekupil po vzoru starozákonního Mojžíše, poslaného Hospodinem před faraona (Ex 3,11; 4,1; 4,10), námitky, ale hned po propuštění na konci bohoslužby oznámil věřícím, co mu bylo uloženo... To však je už jeden z pozdějších korálků na „modlitebním počitadle“ životních příběhů otce Vsěvoloda.

První pro nás významné kuličky se začaly navlékat na šňůru jeho osobního života i světových dějin o dvanáct let dříve. Byl první srpnový týden roku 1914. Po německém vyhlášení války Rusku se také Rakousko-Uhersko zatouží hřát na výsluní naděje v brzké vítězství „skvělé německé armády se slavnou pruskou tradicí“ a připojí se k útoku na Rusko. A v té chvíli se absolvent předposledního ročníku kijevského bohosloví rozhoduje pro celý další život. „Většího milování nad to žádný nemá, než aby duši svou položil za přátely své“ (Jan 15,13). On položí i život za napadenou vlast! Jenže...: náborová kancelář ruské armády nemá zájem o dobrovolníka se šesti dioptriemi krátkozrakosti. Ale v Kyjevě se právě také v rámci ruské armády organizuje Česká družina. A tak se ušlechtilý záměr ruského vlastence bohoslovce Vsěvoloda Kolomackého ještě upřesňuje: půjde spolu s ruskou armádou osvobozovat slovanské bratry trpící pod rakousko-uherskou nadvládou. Stává se řadovým příslušníkem základního útvaru pozdějších československých legií na Rusi. Nedělá hanbu ostatním starodružiníkům. Jeho hruď brzy zdobí Georgijevský kříž, ale válečné zranění je nutno doléčit na dovolené v Kijevě. Tam se mladý hrdina seznamuje a řádně zasnubuje s absolventkou kijevského gymnasia, krásnou a vzdělanou Jelizavetou. Jizvy po zásazích střel se poměrně brzy zhojí, svatou Rus však postihuje rána hrozící dlouhým hnisáním: ruskou statečnost nedokázala přemoci nejdokonalejší německá „západní“ bojová technika, a tak nepřítel sáhne po zákeřné zbrani: infiltruje do vítězícího Ruska chaos přinášející revoluci. Pro slovanské cítění mladého důstojníka je nesnesitelně trpkou pilulkou rozhodnutí Československé vlády nevměšovat se vojensky do vnitřních záležitostí Ruska. On nebude nečinně přihlížet, jak je Rus deptána a rozdrobována neblahou činností revoluční „páté kolony“. Odchází do Bílé armády, prožívá další zklamání z liknavosti intervence a z poznání, že někdejším dohodovým spojencům je stejně jako poraženým „ústředním mocnostem“ ze všeho nejvíc po chuti Rusko oslabené, bezmocné. - Naprázdno vyšel všechen heroismus Bílých, nadarmo tekla krev odpůrců rozvratu. Začátkem dvacátých let se někdejší starodružiník v exilu v Rumunsku setkává s českou skupinou a posléze jako dřívější osvědčený příslušník československých legií přijíždí do Československa, stává se československým důstojníkem z povolání a je přidělen k posádce umístěné na tehdejší Podkarpatské Rusi.

Tam už začíná přinášet první plody úsilí československých pracovníků o odstranění analfabetismu, v němž dříve maďarské úřady udržovaly nadaný rusínský lid. Šíří se zájem o národní minulost a s ním vlna snahy o návrat k „dědovské“ pravoslavné víře, o vymanění se z třistaletého jha „unie“ s Římem, zavedené lstí a násilím na panstvích římsko-katolické šlechty. Celé vesnice se teď vracejí ke svatému Pravoslaví, řecko-katolickými zůstávají z existenčních důvodů namnoze výlučně jen rodiny farářů a podle zápisů v pozemkových knihách také chrámy, i když z nich nejeden byl vystavěn pravoslavnýma rukama pro pravoslavnou oslavu Boha ještě před neblahým datem 1646, kdy byla lidu vnucena užhorodská unie a tím zahájena likvidace pravoslaví. Duchovní péči o staronovou pastvu teď vykonávají zahraniční duchovní a biskupové. Ti však jsou vlivem protipravoslavných politických stran hodnoceni jako „nežádoucí cizinci“. A s jedním z nich se setkává štábní kapitán Kolomackij. Vladyka se v rozmluvě dovídá o nedokončeném důstojníkově bohosloveckém vzdělání i o jeho ochotě studium dokončit, vzdát se vojenské kariéry, pracovat pak jako duchovní a žít bez platu jen z darů věřících - pokud ovšem mu Bůh dá, aby se shledal se svou snoubenkou z let války, od níž ho odtrhla revoluce. Musí se přece oženit již před kněžským svěcením. A když pak do půl roku přijde zpráva, že Jelizaveta přijela s pomocí mezinárodního Červeného kříže do Československa a čeká na snoubence v Praze, je rozhodnuto.

Začíná nová životní kapitola, navléká se další korálek. Mladá manželka aplikuje znalosti nabyté školním vzděláním na nejprostší, nejchudší životní praxi: vede účetnictví skromných naturálních darů farníků. Z manželství vzešly dvě děti, chlapec a děvčátko. Z Božího úradku však neměl tento odříkavý vyznavačský život skromného duchovenského rodinného celku mít dlouhého trvání. V kojeneckém věku umírá děvčátko a vzápětí nato po těžkém utrpení meningitidy i jeho matka. To už se od misijních greko-katolických křížů vztyčovaných v polovině dvacátých let po celém východě tehdejšího Československa a z kazatelen v kostelích zajišťovaných četnictvem pro uniatskou církev plným proudem valí jed nenávisti ke všemu pravoslavnému. A otec Vsěvolod slyší nejednou při modlitbě nad hrobem své ženy vzteklý sykot poblíž postávajících stařen: „Vyházíme moskalské kosti.“

Ještě před tento smutný konec obrázku rodinného zátiší však je třeba vložit příběh, jímž je v prvním odstavci toto vyprávění uvedeno. To už se blíží stanovené datum, kdy bude chrám, jenž je nyní používán pravoslavnými, státní výkonnou mocí zabrán pro uniatskou církev, jakkoli se obyvatelstvo všech obcí farnosti jako jeden muž vrátilo k dědovské pravoslavné víře. V mysli nejednoho věřícího hlodá obava: kde budou slavit Boha, až bude chrám zapečetěn?! A tak, sotva zaznějí slova duchovního o možnosti vystavět chrám vlastní, předstupují tři hospodáři, jejichž pozemky se stýkají na rozhraní katastrů tří sousedních obcí - ať stojí chrám tady na rozmezí! Během pouhých čtyř dnů stojí skromný dřevěný chrám vybudovaný dle nákresů otce Vsěvoloda, jeho péčí a nadšenou pílí pravoslavného lidu. Je ovšem nutno zajistit trvalou celonoční stráž proti žháři. Zuřivost uniatů totiž nezůstává jen při pouhých hrozbách! Doslova plivnou slinu do obličeje otce Vsěvoloda při úředním jednání v kanceláři „pána služného“; hle nevinná ukázka etiky v chování uniatského církevního výkvětu - manželky jednoho uniatského faráře. Jak daleko, až za hrob, sahá msta, pocítil ostatně nejen otec Vsěvolod, ale o šest let později i pravoslavní v nedalekých Dombokách.

To už měli nový dřevěný chrám dle projektu otce Vsěvoloda (po tom prvním v Rusském) také ve Starém Davídkově (1927) i v Barbově u Mukačeva (1927) a farář, někdejší štábní kapitán, už zcela zvládl nejen praxi zednické práce, ale i znalosti jednotlivých typů pravoslavného stavebního stylu, jež pak ztvární ve svých dalších stavbách. Tak může už souběžně se jmenovanými dřevěnými objekty vzniknout dle jeho plánů zděný chrám v Rusském-Rakošíně (1927) a v Užhorodu (1929--1932). Vydatnou pomocí při přestavbě chrámu si otec Vsevolod vyslouží vděčnost věřících v Huklivém u Volovce (1926) i monašek v Dombokách, jimž postavil rovněž zděný chrám a přestavbou z objektu zbytkového statku vytvořil potřebné kelie (1931). Když o rok později vypomáhá při stavbě chrámu v Haňkovicích u Mukačeva, dochází k němu tragická zvěst: manželé Karbovancovi, dárci pozemku a statku pro dombocký monastýr žili na výměnku v nizounké chatce pod strání poblíž monastýru. Nenávistní uniaté zakryli za zimní noci kamenem otvor jejich komína a spící staroušci se udusili kouřem z kamen. Podkarpatští pravoslavní už mají své neomartyry (nové mučedníky)... Otec Vsěvolod za všechny místní věřící pak mohl jen vybudováním dřevěné kaple nad hrobem umučených (1932) vyjádřit úctu k těm, kteří dali život za svatou Kristovu víru. V té době dostal ojedinělý dar - pravoslavný jeskynní „peščorný“ chrám - z péče hlavy i rukou otce Vsěvoloda také skit (poustevna) v blíže neuvedeném místě Marmaroše, kraje proslulého už z let před první světovou válkou soudním procesem vyvolaným žalobou greko-katolické „vrchnosti“ proti prvním navrátilcům do Pravoslaví.

Otce Vsěvoloda dlouho sužovala otázka, kdy se asi výhrůžky o vyházení kostí jeho ženy ze hřbitova stanou skutkem. A když se se svými myšlenkami svěřil místnímu českému úředníku, dosáhl povolení k exhumaci těla zemřelé a k jeho uložení do hrobky při jednom z nově vybudovaných pravoslavných chrámů. Při otevření hrobu se ukázalo, že její tělo nejeví vůbec stop rozkladu, ač rakev s tělíčkem nemluvněte se za rok od pohřbu už zcela rozpadla.

Začátkem třicátých let uzavřeli dva muži svatého života, mučednický vladyka Gorazd, biskup český a moravskoslezský a vladyka Damaskin, biskup mukačevský, významnou dohodu. Napříště má být Bohem daná hřivna architekta, ikonopisce i zedníka v jedné osobě využívána nejen na Podkarpatsku, ale i na území „Gorazdovy“ eparchie. Během deseti let (od roku 1932 do roku 1942) se chrámem „z atelieru“ otce Kolomackého chlubí pravoslavní v Řimicích (1934), Chudobíně (1936), Střemeníčku (1936), Olomouci (1939), Třebíči (1941) a Čelechovicích (1942). Z počtu těchto moravských chrámů zaslouží zvláštní zmínky zejména chudobínský chrám - památník krále Alexandra Sjednotitele s prstí z oplenacké hrobky a olomoucký, předurčený již tehdy svou velikostí i zdařilým interiérem za katedrálu eparchie. Na východě je vybudována residence biskupa v Mukačevě s kaplí, chrámy ve Svaljavě (1936), Bílkách (1937) a Velkých Lúčkách (1938). V Dolních Kounicích je dokončena přestavba soukromého objektu na chrám s novou zvonicí (1942) a stěny dříve postavených chrámů ve Štěpánově a Vilémově ožily péčí otce Vsěvoloda nástěnnými ikonami a ornamenty.

Existence církevní organisace spjaté hierarchicky se srbskou církví visela na vlásku ne-li od samého začátku německé okupace Československa, tedy alespoň od chvíle, kdy Ante Pavelič (poprvé) odtržením Chorvatska rozbil Jugoslávii a Německu se postavily jen srbské síly. Heydrichiáda byla jen vítanou záminkou pro nejtvrdší likvidaci celého díla svatého vladyky Gorazda v českých zemích. Otci Kolomackému se podařilo při nouzovém zaměstnání u Kresleného filmu zajistit konání tajných českých pravoslavných bohoslužeb v pražském bytě Šemberových po celá tři léta do konce války.

Po obnovení Československa stačil ještě čas k dokončení chrámu v Kroměříži (1947) a zbudování chrámů v Medzilaborcích (1949 - památník padlým ve II. světové válce na východní frontě), Stakčině (1949), Daře a katedrály v Prešově (1950). Ještě Ulič-Krivoje si vyprosí jeho pomoc při znovuvybudování vyhořelého chrámu (1949). S příchodem volyňských krajanů se potřeba služeb někdejšího otce Vsěvoloda, nyní již archimandrity Andreje (závazkem mnišského sebeodříkání zpečetil svou oddanost Bohu a učinil zadost církevním řádům) přesouvá do dalších míst. V pohraničí se po tisíci letech znovu smí rozeznít česká mluva, znovu smí hlaholit cyrilometodějský obřad. A tak otec Andrej na sebe béře odpovědnost za rozsáhlé přestavby objektů v Postoloprtech (1948, 1962), Žatci (1950), Krásné Lípě (1953), Teplicích-Lázních (1954), České Lípě (1956, 1965), Rumburku (1958,1960) a Liberci (1965) (v Postoloprtech, České Lípě a Rumburku upravuje postupně po dvou objektech). Jeho dílem jsou i ikonostasy příp. ornamentální výzdoba v dalších devětadvaceti objektech v různých městech a obcích. Jde o Děčín (1960), Frýdlant v Čechách, Horšovský Týn, Hořovičky (1948), Jihlavu (plán úpravy modlitebny, část ikonostasu a zaprestolní ikona), Kadaň (1960), Karlovy Vary (seminář, 1950), Lanškroun (1952), Lesnou (1960), Liberec (1952 a 1958), Litoměřice (1948), Most (1948,1953), Opatov (ornament a část ikonostasu), Opavu (1971), Pardubice (1952), Plzeň, Podbořany (1948), Prahu (katedrální chrám, kaple metropolitní rady, residence metropolity), Přerov, Rumburk, Rynartice (1960), Stříbro (1949), Tábor (1956), Ústí n. Labem (1952) a Verneřice (1948). Šlo převážně o vybavení propůjčených chrámů, po menší úpravě používaných pro pravoslavné bohoslužby. Jen „mimochodem“ ještě otec archimandrita zhotoví ikonostas pro kapli v residenci michalovského vladyky (1950), v témže roce i ikonostas v kapli internátu prešovské Pravoslavné bohoslovecké fakulty (tehdy v Sládkovičově ulici) a na sklonku šedesátých let připraví výstavbu zvonic v Ulič-Krivém (1969) a při katedrále v Prešově (1969). Bezpočet ikon vytvořených vlastní rukou rozdal otec archimandrita soukromým zájemcům.

A ještě jeden úkol pokorně přijal otec Andrej. V prvních poválečných dobách za naprostého nedostatku duchovních, tolik potřebných ke znovuvybudování církve, byl ustanoven duchovníkem (t.j. spirituálem) posluchačů karlovarského (později pražského) semináře. Leckterý úsek bohosloveckých nauk si absolventi později doplňovali na pravoslavných fakultách ve vlasti i v zahraničí. Lásce ke svatému Kristovu Pravoslaví, jak ji do jejich srdcí vkládal duchovník, té se do-učovat nemuseli. Temné období padesátých let ztěžovalo práci s lidmi víc než stavby chrámů. Stále silněji doléhal nátlak i opakované výhrůžky agentů StB. Že však nepodlehl a až do konce zachoval čest, musel z Prahy do nejzazšího pohraničí, do „vyhnanství“ na samotě Strážného vrchu nad Rumburkem.

Chrám, to nejsou jen samotné stěny, nástěnné ikony, ornament a ikonostas. Náš všestranný umělec zvládal stejně bezpečně jak zednickou práci, tak stolařinu. Nosné konstrukce ikonostasů, analoje, půvabné darochranitelnice, zkrátka vše, co bylo do chrámů zapotřebí, dovedl vytvořit doslova téměř z ničeho. A že v nejednom chrámě nezůstala po policejním záboru ve dvaačtyřicátém ani bohoslužebná roucha, osvědčil se otec Kolomacký hned po osvobození i jako krejčí. V prvních poválečných letech, kdy v církvi nebylo peněz a sklady textilních obchodů zely prázdnotou, dovedl z darované, alespoň trochu zachovalé brokátové ložní pokrývky zhotovit dokonalé bohoslužebné odění. V leckterém chrámě duchovní dosud obléká k bohoslužbě jím zhotovená roucha. Leckde ještě žijí lidé, kteří s ním po delší dobu přicházeli blíže do styku a kteří mohou dle vlastních vzpomínek vyprávět, jaký byl...

Jaký tedy byl?

Jen svatý vladyka Gorazd věděl, v koho vložil svou důvěru, když jednoho letního dne roku 1939 světil základní kámen třebíčského pravoslavného chrámu a ve slavnostním projevu mluvil o jeho příštím staviteli jako o „andělu, kterého mu seslal sám Bůh“.

Přenesme se v duchu do tehdejší Třebíče, do doby těsně před vypuknutím války a do pozdějších válečných let: čekáme příchod stavitele chrámu. Bude se stravovat u některých ochotných věřících rodin, neboť krom základního platu řadového duchovního, z něhož musí uživit svou pražskou rodinu, za svou gigantickou práci žádnou odměnu nebere, někdy dokonce za materiál z vlastního doplatí. Otec Kolomacký, tak jsme mu tehdy říkali, přichází...

Statný širokoplecí čtyřicátník vysoké postavy, pevně stavěné kostry. Dobrácký vzhled jeho krátkozrakých očí zcela zastírají jeho přesilné brýle. Jeho oblek, vždy pečlivě čistý, rozhodně nebudí dojem elegance, pokud si v době letní neoblékne svou oblíbenou „rubášku“ z černého saténu. Ba, jeho oblečení dokonce přimělo nejednoho člověka dobrého srdce, že mu nějakou tu součást ošacení daroval. Zvyklý byl otec Kolomacký nosit spíše uniformu než civilní oblek - tu kněžskou nebo v době první světové války vojenskou, i když vojákem „tělem i duší“ nikdy nebyl. Všechen jeho válečný heroismus a oběti byly jen výslednicí horoucí lásky ke zkoušené vlasti... Na první pohled poněkud drsný, do sebe zahleděný, nikomu se nevemlouvá, nikomu nelichotí, neboť nezná přetvářku, ani tu společenskou. Po bližším seznámení, zvláště když se ukázalo, že má jeho protějšek dobrý vztah k pravoslavné Rusi, jako by roztál a srdce dokořán otevřel. Ač rodák z okolí Kijeva, cítil se vždy Velkorusem a Ukrajince a Bělorusy považoval za část ruského národa.

Byl skvělým vypravěčem. Jako napínavý román se poslouchaly za večerů po práci na stavbě či později při jeho občasných návštěvách jeho životní příběhy, vyprávěné s nevšední inteligencí a doprovázené patřičnou gestikulací. U dobrých lidí rád dobře pojedl, pití nikdy neholdoval - jedna, dvě skleničky dobré vodky - a dost! Byl na sebe přísný.

Jako vášnivý čtenář a detailní znalec díla Dostojevského dovedl také sám hlouběji nahlédnout do nitra svých spolubesedníků a snesl-li kdo bez urážky či ohražení se jeho dobře míněnou výtku či jemně naznačené napomenutí, získal si najisto jeho trvalé přátelství, neboť otec Kolomacký si nad jiné cenil, pochopil a svým životem osvědčoval plný dosah a význam pravoslavné pokory - toho vznešeného, těžko českým výrazem plně vystižitelného „smirěnomudrija“.

Výčet jeho nadlidsky početných stavebních prací byl uveden výše. Zde jen ještě několik drobných dokreslujících poznámek. Náhodní návštěvníci jeho chrámů, zvláště pak odborníci, obdivují na jeho stavbách slohovou čistotu, „posazení do terénu“, vyváženost rozměrů, v malbě pak celkové rozvržení, jemnou barevnou škálu i celkový sjednocující ráz. Povíme-li jim však, že všechnu práci na stavbě vykonal vlastně sám, za nepravidelné pomoci dvou, tří placených zedníků a občasné sporé pomoci nezkušených dobrovolníků, v čase pouhých necelých dvou let, nechtějí uvěřit. A to se nejednou stávalo, že měl otec Kolomacký rozestavěny současně dva chrámy či jiné velké objekty na místech od sebe hodně vzdálených. Nemohl tedy leckdy svému dílu věnovat tolik času, kolik by býval chtěl a potřeboval, vždyť peněz se nedostávalo a ke spěchu nutila i nejistota doby válečné. Pro nedostatek peněz muselo proto posloužit pro práci v interiéru mnohdy velmi nouzově sestavené lešení, které bylo nejednou příčinou pádu otce Kolomackého a jeho vážného zranění.

K psaní ikon přistupoval otec Kolomacký s modlitbou a zbožnou úctou a věřil, že právě tak, jak se ta která ikona vydařila, bylo Bohem dáno pro ten jistý chrám nebo pro darování právě té určité rodině. Obzvláštní radost mu působilo, zdařilo-li se mu barevně vystihnout ozáření či zvláštní osvětlení prostoru na ikonách, jako například na Večeři Páně v olomouckém chrámě (žel, že při restauračních pracech byla právě tato záře hodně setřena a narušena), na ikoně Narození Páně v Třebíči či osvětlení velké Kristovy zaprestolní ikony v Jihlavě. Nutno si však ještě uvědomit, že celé rozsáhlé malířské dílo je prací člověka silně krátkozrakého, ba téměř slepého. O slabosti svého zraku se jednou zmínil se sobě vlastním dobrodušným humorem: Někdy prý při pečlivém dopracovávání závažného detailu musel hledět na ikonu tak zblízka, že si nosem už napsané rozmazával.

Při soustředěné práci na stavbě chrámu našel otec Kolomacký vždy ještě čas k práci misijní. V Třebíči sloužíval bohoslužby střídavě s místním otcem duchovním. Sloužil zbožně, tiché kněžské modlitby se neodvážil rychle odbýt, zkrátit či dokonce část jich vynechat. Zpívalo se již tenkrát podle Gorazdova lidového sborníku. A tak, byl-li příslušný bohoslužebný text rychleji odzpíván,slyšeli jsme otce, jak se hlasitě, zřetelně, s důrazem na každé slovo, soustředěně domodlil, nic nedbaje, že se pak odmlka věřících značně protáhla. Také při čtení evangelia měl svou vyzkoušenou praktiku. Krom předepsaného textu přečetl ještě jeden, jím zvláště vybraný, na který pak kázal. Byl si vědom toho, že v našem misijním prostředí jsou věřící při malém počtu bohoslužeb o mnohé krásné biblické texty ochuzeni.

Pro prohloubení pravoslavného věrovyznání českých věřících měly však kupodivu největší účinek jeho zcela náhodné rozhovory o věcech obecných, při nichž využil naskytnuvší se příležitosti a nevtíravě, nenásilně osvětlil svým spolubesedníkům význam a pravoslavné chápání Božské liturgie nebo nadcházejícího svátku, jindy zase rozvedl myšlenku některého světce a modlitebníka, z nichž nad jiné ctil svatého Serafíma Sárovského. Rád připomínal jeho naučení, dané N.A.Motovilovu, že i my prostí lidé můžeme pocítit hřejivou Boží přítomnost mezi námi ve vzájemné lásce a laskavém přístupu jedněch k druhým, rád zdůrazňoval světcovo proroctví o tom, že příští tisíciletí bude tisíciletím Svatého Ducha.

Otec Andrej, jak znělo jeho mnišské jméno, měl zajisté také své lidské chyby a nedostatky, ale jeho život plný utrpení, které nesl trpělivě, s vírou a oddaností Bohu, jeho nadlidská píle a obětavost v práci na Boží nivě při malém vděku a uznání těch, pro jejichž duchovní užitek tvořil, a které tak nezištně dary duchovními obdarovával, to vše pozvedá jeho památku téměř k obrazu svatosti.

D+M

Článek byl otištěn v Českém pravoslavném kalendáři 1995.

Sepsali jej otec prot. Miroslav Mužík (+2007) a mátuška Darja Mužíková. Z jejich soukromého archivu pocházejí také fotografie, které jsou k článku přiloženy. (Kliknutím na obrázky si je zobrazíte ve větší velikosti.)

Skok na Homepage