Skok na seznam „za dveřmi“
Skok na Homepage
Vážení přátelé,
když se mi od otce Antonije Drdy dostal do rukou Zpravodaj Koruny české, jenž se mu stal takovým pohoršením, že považoval za nutné z Koruny vystoupit, přečetl jsem si článek “Kosovo a český heroismus.” Po té v mé mysli povstalo tolik otázek, že jsem nemohl jinak, než se chopit meče slova a obrátit se na Vás tímto listem. S největší pravděpodobností se s Vámi shodnu na tom, že nejideálnějším východiskem po staletí zkoušeného Srbska, by dnes byla obnova monarchie v této zemi. Vůbec si však již nedokáži odpovědět na otázku, odkud se rodí Vaše přesvědčení, že kdyby po druhé světové válce monarchie zachována byla, k ethnickým nepokojům by v této části Evropy nedocházelo. Velmi podnětným se mi jevil pořad připravený rozhlasovou stanicí Vltava, když se Srbsko ocitlo v nevyhlášené 1. světové ethické válce. Tu jsem se kupříkladu doslechl o separatistických snahách určitých kosovskoalbánských kruhů, jejichž cílem bylo dosažení jednotné velké (hodžovské) Albánie již v 70 letech. Nešlo si snad ani nevšimnout, jak ke zneklidnění celé oblasti přispěl posthodžovský vůdce Berisha, jehož souputníkům se podařilo vyrabovat větší část albánského zbrojního arsenálu. O tom, že tyto zbraně posloužily jako výzbroj partyzánské UCK, a že tito povstalci měli (či mají?) výcvikové tábory na Berishou kontrolovaném teritoriu, psal i náš protisrbský tisk. Inu, zdá se, že NATO si do boje proti diktátorovi Miloševičovi vybralo partnera, jenž má filantropii a zásady občanské demokracie přímo v genetické výbavě, je-li jejím kmotrem tak výrazná postava demohumusu. Jako pravoslavnému křesťanovi mi jistě není nejmilejší fakt, že v čele srbského státu je dědic titovského komunismu, na druhou stranu mi démonisace Slobodana Miloševiče zní velmi podobnými tóny, jako bolševická démagogie, na níž si ještě matně vzpomínám z osmdesátých let. Ostatně na devatenácté straně Zpravodaje Koruny české pan Oldřich Hušek píše: “ ...úvahy o tom, že by se tohoto území vzdali dobrovolně nejsou reálné. Srbský politik, jenž by se toho dopustil by zůstal bez šancí a předem odsouzen k smrti.” (Můj Bože, to co je jasné panu Huškovi, není jasné západním vyjednavačům v Rambouillet?) Zde se přímo nabízí otázka, jak by tuto letitou výbušnou situaci řešil srbský monarcha, byla-li by monarchie po druhé světové válce zachována... odevzdal by snad Kosovo Albáncům (Albánii)? To by znamenalo nejenom jeho konec, ale s ním i konec monarchie. Nebo by se s UCK pustil do boje a riskoval nálety západních mocností, jež by zřejmě ve svém důsledku také znamenaly rozpad monarchie? Nebudu zastírat, že ta veliká protisrbská mediální kampaň během války mi připadala značně démonická. Oč je, prosím Vás, Miloševič větším diktátorem, než-li již jmenovaný Berisha, druhý soused Tudjman (jeho verbální antisemitismus nevadí?) či v Británii se skrývající Pinochet? Sám mám na diktaturu (proletářskou) mdle pamatuji, a nevzpomínám si, že by u nás oficiálně existovaly oposiční strany, vysílala nezávislá rozhlasová stanice a legálně vycházel nezávislý tisk (což vše, byť ne bezkonfliktně, v Srbsku existuje). Co však říci k plánům vybudovat “občanskou společnost” (může mi někdo tento abstraktní pojem objasnit?), jež se honí hlavou a ústy západních politiků? Myslím, že cíle (dnes částečně odzbrojených) albánských partyzánů jsou více než čitelné: ethnicky čisté Kosovo nejdříve a pak velká Albánie - pokud západní mocnosti uznaly státní svrchovanost Slovinska, Charvátska a Bosny a Hercegoviny, nejsou v tomto očekávání kosovští Albánci bez šancí (a oni to vědí). Než-li nad provincií převzali kontrolu jednotky KFOR, byli z Kosova vyháněni nejenom Srbové a Romové (ti údajně za kolaboraci), ale dokonce i souvěrci Albánců, muslimští Gorané slovanského původu. Ilustrativní je v tomto směru aktivita českého presidenta, jenž se několik dní po skončení bojů vypravil do Kosova zjišťovat, jak se daří budovat “civsoc”. Větší projev infantilnosti (či pocitu vlastní důležitosti) nám hlava státu předvést nemohla. Nuže, abych nebyl příliš rozvláčný, a dovedl tento zápas k nějakému konci. Tu a tam se člověk mohl dovědět (dokonce i v našich novinách, kde nám Srbové byli vykreslováni jako necivilisovaní barbaři Evropy znásilňující pětiletá děvčátka), že nejobjektivnějším zdrojem informací v dnešním Srbsku je pravoslavná Církev. Je-li tomu skutečně tak, doporučuji zalistovat v knize Rajko Dolečka “Žaluji!”, nositele řádu svatého Sávy (nejvyšší vyznamenání Srbské pravoslavné církve “...za snahu objektivně tlumočit nejnovější všesrbskou tragedii”). Na závěr ještě pár poznámek spíše na okraj. Nad tím, že potenciální obnova monarchie v naších zemích, je podmíněna naším členstvím v Severoatlantické alianci a Evropské unii, jsem nestačil kroutit hlavou. Co tyto struktury mají společného s ideou monarchismu, jako společenského zřízení majícího svůj pramen v souhlase Božím? Jelikož jsem dozajista hříšným člověkem a můj obzor je proto značně omezen, přesto si dovolím tvrdit, že tyto lidské organisace vznikly jako produkt antikristovských (proto antimonarchistických) sil osvícenství. Nechci tím říci, že by v těchto proudech byly od počátku vědomě zamýšleny, ale jejich konstrukce byla reakcí na události, které v tomto neopohanském úsilí měli svůj původ. Opravdu pan Bedřich Karel myslí vážně, že přijetí českého státu do NATO, se stalo díky Bohu? Je vůbec velmi problematická otázka, lze-li dnes skutečnou monarchii obnovit (to píši jako monarchista). Velmi o tom pochybuji. Monarchie, měla-li by plnit to poslání, jež jí Hospodin svěřil, by v současném světě byla něčím tak nepraktickým a nepohodlným, že by nebyla přijata. Prostě se do něho nehodí. Jistě, dalo by se tímto thematem popsat stohy papíru a polemiky by přesto nebraly konce. To však není důvodem k tomu, proč vám dnes píši. Avšak je-li pravda, že královna Zita, matka Otty Habsburského, napsala (v roce 1989): “ ...ještě je naše křesťanská civilisace ohrožena”, pak mám pocit, že se mýlila. Neboť pohanský stát vstal z mrtvých! Pohanský stát nalézá opět ztracený jazyk, nebo jej spíše nikdy nezapomněl; to jenom my jsme špatně rozuměli - “Polykej, nebo zemři!” Proč ne hned: “Klaň se nebo zemři!” To všechno je důvodem proč považuji za ošidné propagovat monarchii tak, jakoby její restaurace znamenala automatickou cestu k prosperitě (strana třicátáprvá Zpravodaje). Má-li běžet jenom o tu prosperitu, vím o daleko efektivnějším řešení: požádejme kancléře Spolkové německé republiky, zda by český stát nemohl být přijat jako jedna ze spolkových zemí. “Vy žádáte od svobody veliký blahobyt, já od ní žádám jenom čest.” Myslím, že to by mohlo být asi tak vše, co jsem vám chtěl napsat. V úctěProkop Hoffman
čtec cařihradský