Na rozcestník »Cestopisy«
Časy, kdy byla arménská kultura pokládána za pouhou odnož kultury byzantské jsou dávno pryč. Osobitý a neopakovatelný ráz arménské kultury byl dán skutečností, že byla budována v oblasti, která je pokládána za jednu z kolébek lidské civilisace, v oblasti, jež pokrývala území velkých civilisací povodí Eufratu a Tigrisu.
Arménie, přesněji Velká Arménie, je zemí, jež se rozkládá východně od řeky Eufrat a je ze severozápadu ohraničena řekou Tchorokh, ze severu řekou Kurou a Tiflis, z východu a jihovýchodu řekou Araxes, jezerem Urmia a údolím Velkého Zabu. Na jihu je Arménie ohraničena Tigrisem a pohořími Kurdistánu. Země na západ od Eufratu je známa pod historickým názvem Malá Arménie, ale dnes k Arménii nepatří. Jak tento krátký zeměpisný popis naznačuje, Arménie je zemí nesmírných přírodních krás, dravých řek a rozeklaných pohoří, náhorních planin a nížin porostlých bujnou vegetací. Není divu, že právě sem prastaré eposy umístily rajské zahrady a počátky civilisací. Tajemstvím opředená hora Ararat, na které přistála Noemova Archa po potopě a země bájného zlatého rouna řeckých bájí leží právě zde.
Z historických pramenů a zpráv starověkého řeckého historika Herodota se dovídáme, že Arméni přišli do Malé Asie s Frýgy, brzy se však od Frýgů oddělili a postupovali koncem osmého století před Kristem na východ k hoře Ararat, kde vytvořili část dávné říše Urartu. Arménii vládli Médové, později Peršané. I po porážce Peršanů Alexandrem Velikým Arménie zůstávala pod perskou nadvládou. Porážka Antiocha Velkého Římany na konci druhého století před Kristem vytvořila podmínky pro osvobození Arménie zpod cizí nadvlády. Arménský král Artaqxias, který byl spojencem Parských Arsakidovců se prohlásil za krále Velké Arménie a tato národní dynastie odolávala se střídavým úspěchem Seleukovcům a Peršanům.
Složité a zajímavé jsou duchovní dějiny Arménie. Je pochopitelné, že se střídáním různých civilisačních vln a politických vlivů se střídaly i určující vlivy duchovní. V pohanských dobách se v zemi pod Araratem vystřídali uctívači ohně, hvězd, ctitelé Mitru a Zoroastra, Parsové, vyznavači božstev antického a mezopotámského panteónu. Arménie se však stala prvním -- nejstarším křesťanským státem. Král Tiridat, obrácený na křesťanskou víru svatým Řehořem, „Osvětitelem Arménů“, ustanovil křesťanství za státní náboženství v roce 301 po Kristu, tedy téměř dvě desítky let před tím, než se křesťanství stalo státním náboženstvím Římského impéria. Podle tradice bylo křesťanství v Arménii v prvním století našeho letopočtu šířeno apoštoly Tadeášem a Bartolomějem. Proto je arménská církev pokládána za jednu z těch, které stojí na apoštolském základu. Až do pátého století byla arménská církev v úplném souladu s ostatními místními církvemi. Představitelé arménské církve byli přítomni na prvním všeobecném sněmu v Nikaji a přijali a potvrdili také rozhodnutí dalších dvou církevních sněmů. Neshody začaly v pátém století, když arménský katholikos, nejvyšší představitel arménské církve, byl ustanoven sborem arménských biskupů a ne řeckým arcibiskupem v Césarei Kappadokijské. V době konání čtvrtého všeobecného sněmu se Arménie octla pod silným a stupňujícím se tlakem Peršanů, kteří od roku 449 nutili Armény, aby přijali Mazdaznan. Představitelé arménské církve svolali místní sněm, na němž deklarovali svoji věrnost křesťanské víře a začali organisovat hnutí odporu. V roce 451 se perská a arménská armáda střetla na Avarayrské planině. Tato hrdinná bitva Arménů proti několikanásobné přesile perských dobyvatelů skončila totální porážkou Arménů. Ale odpor k násilím zaváděnému Mazdaznánu byl natolik silný, že navzdory tvrdé represi a pronásledování si Arméni udrželi křesťanskou víru. Peršané v roce 484 po svém bezvýsledném úsilí kapitulovali a Sasánovci byli nuceni vyhlásit náboženskou svobodu.
Je pochopitelné, že v těchto pro křesťany těžkých dobách útlaku a persekuce nebyl čas na teologické disputace. Na čtvrtý všeobecný sněm nebyli posláni delegáti z Arménie a Arméni nebyli informováni o jeho rozhodnutích. Později se arménská církev postavila proti rozhodnutím čtvrtého sněmu v obavách z nestoriánství (heretického směru, který našel podporu u perských Sasánovců). Později se upevnily vztahy mezi arménskou církví a koptskou církví v Egyptě a i když arménští představitelé byli přítomni na následujících všeobecných sněmech a několikrát se stanoviska konstantinopolského patriarchátu a arménské církve velmi přiblížila, k úplnému sjednocení s pravoslavnou církví (ani s církví římskou) již nedošlo. Je pro nás zajímavé, že jednání a disputace s arménskou církví byla důležitá i pro svatého patriarchu Fotia (který poslal na žádost svatého knížete Rostislava na Velkou Moravu svaté Cyrila a Metoděje).
V dobách útlaku se arménská církev vždy projevila jako pevná opora arménského lidu a jeho duchovní identity. Právě křesťanství uchovalo svéráznou kulturu, jazyk a zvyky Arménů navzdory porobě ze strany mocných impérií, která vznikala a zanikala v běhu dějin. Arménie vydržela pod náporem Peršanů, Byzantinců, Arabů, Turků. Pronásledování a útlak ze strany dobyvatelů Armény nezlomil, ale naopak zocelil.
Poslední velké pronásledování ze strany Turků na konci minulého a začátkem tohoto století vedlo statisíce Arménů k tomu, že se v několika emigračních vlnách vystěhovali na Západ a do Ameriky. Mnozí z nich se v nové domovině prosadili a stali se úspěšnými. Mnozí Arméni čerpajíce z nesmírného bohatství a jedinečnosti své kultury vytvořili nesmrtelná umělecká díla. Za všechny stojí za to připomenout hudebního skladatele mnicha Komitase a spisovatele Wiliama Saroyana.
V současné době je Arménie a její kultura opět ohrožena a to v důsledku konfliktu s muslimským Ázerbajdžánem. Desetitisíce Arménů se opět pokoušejí najít nový domov za hranicemi své krásné milované vlasti. V poslední době potkáváme lidi z Arménie, příslušníky křesťanské orientální arménské církve, také v některých pravoslavných chrámech v České republice. Tito lidé potřebují pomoc duchovní i materiální, neodmítejme je. Z toho, že se na nás obracejí, se dá usuzovat, že si tito lidé uvědomují svoji příslušnost k pravoslavnému světu a že pokračující teologický dialog s orientálními církvemi není jenom teoretickým mluvením, ale projevem opravdové touhy po jednotě.
Roman Juriga
Na rozcestník »Cestopisy«
Skok na seznam „za dveřmi“