Josef Muños-Cortes
Vyvolenec Matky Boží
Článek obsahuje dva vložené videodokumenty (viz dole) a kliknutím na ikonu Bohorodice si ji může stáhnout v rozlišení pro tisk (1500 px; 4,5M)K 35. výročí zjevení divotvorné ikony Matky Boží »Yversko-monstrealské myrotočivé« a k dvaceti letům, co byl zabit její ochránce José Muñoz-Cortes.
Před 35 lety byl pravoslavný Španěl José Muñoz-Cortes (naroz. 13. května 1948, Santiago de Chile, Chile) povolán Bohem ke zvláštní službě. Začalo to na Svaté Hoře Athos, kde byl Josefovi odevzdán do ochrany opis (tj. nově namalovaná kopie) starobylého pravoslavného obrazu Boží Matky »Vrátné«. Tato kopie začala v noci z 23. na 24. listopadu 1982 nepochopitelným způsobem ronit myro. Patnáctiletou službu Matce Boží a Církvi Kristově zpečetil Josef mučednickým skonáním v noci na 31. října 1997.
U příležitosti 35. výročí zjevení myrotočivé ikony Matky Boží »Yverská« máme možnost zamyslet nad významem velkého Božího zázraku a nad osudem člověka, který věnoval v naší pragmatické, počítačové a racionální době svůj život službě Bohu a za svěřenou pravoslavnou svátost* položil život.
Josef (Chose) Muños se narodil 13. května 1948 v katolické rodině v Chile. Když mu bylo sotva 14 let, potuloval se při své cestě do katolického chrámu uličkami Santiaga a zaslechnuv neobvyklý zpěv, vstoupil do pravoslavného chrámu. Bylo to 27. září - na svátek Povýšení oživujícího kříže Páně.
Krása chrámového interiéru, ikon i bohoslužeb na dítě mocně zapůsobila. Otřáslo to hlubinami jeho duše a od těch dob začal navštěvovat tento chrám. Za dva roky mu arcibiskup chilský Leontij požehnal přestoupit do pravoslavné církve (stalo se v r. 1964). V průběhu tří let Josef studoval ikonopis a teologii. Přestěhoval se do Kanady, kde dokončil studium na škole výtvarných umění a poté přednášel dějiny ikonografie na Montrealské univerzitě. Myslel, že se stane mnichem, jenže v Kanadě nebyl žádný pravoslavný mužský monastýr.
V r. 1982 putoval na Svatou Horu Athos a pobýval ve skitu Narození Spasitele. Zde v ikonopisné dílně spatřil obraz Boží Matky, který jej ohromil. Naléhavě prosil, aby mu tuto ikonu prodali, ale odmítli. Mladý poutník vroucně prosil Bohorodici o svolení odvést její obraz do Kanady. Při odchodu ze skitu - až v bráně monastýru - zahlédl igumena, jak za ním pospíchá. Vložil mu do rukou ikonu se slovy: „Přesvatá Panna musí s vámi odjet.“
Na palubě lodi plující do athonského přístavu Dafné zaslechl vnitřní hlas, který mu přikazoval, aby se vypravil do Yverského monastýru a přiložil svou ikonu k (originálu) divotvorného obrazu Matky Boží »Vrátná«, která je nebeskou ochránkyní a opatrovnicí Athosu. Ikona, kterou mu svěřili ve skitu, byla podle tohoto obrazu namalovaná. Splnil tedy tento povel. Po návratu do Montrealu umístil Josef ikonu »Vrátné« do svého pokoje a každou noc před ní četl akathist*.
24. listopadu 1982 se probudil přibližně ve tři hodiny v noci a pocítil silnou vůni. Jakmile pohlédl na obraz Bohorodice, všiml si, že jsou na něm vlhké krůpěje. Pomyslel si, že to stéká olej z lampády. Jenže když je setřel, s překvapením zjistil, že vůně vychází právě z nich. Pochopil, že je to vonné myro*. Od té doby ikona myrotočila neustále - s výjimkou Velkého (strastného) týdne před Paschou.
Skrze ikonu se Boží milostí stalo mnoho zázračných uzdravení, leč Josef často opakoval, že největším zázrakem myrotočivé ikony bylo, že přiměla lidi k pokání.
Zvěst o nové divotvorné ikoně byla tenkrát na ujařmené Rusi uvítána s mimořádnou radostí. Mnohokrát o ní vysílal „Hlas Ameriky“ ve svém pořadu Náboženství v našem životě. Dostával tenkrát spoustu dopisů od ruských posluchačů, kteří si přáli dozvědět se více o ikoně a bratru Josefovi. Někteří si doposavad pamatují tyto pořady. Nebylo snadné naladit na rozhlasových přijímačích vysílání z Ameriky kvůli rušení těchto vln komunistickými rušičkami. Alespoň části pořadu se však většinou podařilo porozumět i přes šum a rušení, které měly přehlušit vysílání.
Po osvobození Ruska od komunistického jha obdařili věřící »Yverskou ikonu« zvláštní úctou. Trpící pravoslavné národy mimořádně ctí ikonu »Vrátné« jednak kvůli tomu, že sama tato ikona trpěla - před tisíci lety ji drzý voják udeřil mečem do tváře a z rány prýštila krev. To byl první viditelný zázrak ikony. A zadruhé - kvůli znamení duchovního charakteru. Onen voják, otřesený oním zázrakem, se z hloubi srdce kál, zanechal ikonoborecké hereze a stal se mnichem. Kopie této ikony, opatrovaná bratrem Josefem, zjevila nejprve první zázrak - začalo z ní prýštit myro; poté ukázala druhé znamení - přivedla k pokání mnoho lidí.
Ochránce ikony Josef věřil, že myrotočivost byla spojena s kanonizací novomučedníků a vyznavačů ruských, která byla vykonána v Ruské zahraniční církvi v r. 1981. Zvláště měl v úctě ctihodnou mučednici velkokněžnu Jelizavetu Feodorovnu. Francouzský historik Jeann Bass (?), který se s Josefem osobně znal, vypráví:
»Jednou jsem zašel za ním do dílny v monastýru Bohorodice Lesninské (Francie) a ucítil jsem jakési neznámé aroma, které bylo jiné, než vůně myra. Řekl jsem to Josefovi a on v odpověď ukázal na ikonu sv. Jelisavety Feodorovny s částečkou jejích ostatků. K tomu dodal: „Velká kněžna a mučednice zde byla před vaším příchodem... Čas od času mě navštěvuje. Vidíte, mám tu její ostatky a ty někdy vydávají vůni poté, co velká kněžna odejde.“«
Josef málokdy hovořil o svém vnitřním životě, ale při rozhovoru s ním lidé fyzicky pociťovali, že mají před sebou člověka nesmírně čistého. Bez pochyb a bez náznaku básnické nadsázky je možno prohlásit, že byl pozemskou lilií Královny nebeské. Každého dne četl před divotvornou ikonou akathist* Bohorodici (ve francouzštině) a tomu svatému, jehož památku církev právě vzpomínala. Při chrámových bohoslužbách se choval velice skromně a nikdy na sebe nepoutal pozornost - tiše a nepozorovaně stál vzadu, jako skutečný mnich.
Na hoře Sinaj potkali bratra Josefa mladí lidé z Ameriky. Představil se jim a uvedl, že je z Kanady (Quebecku). Mladíci vyprávěli Josefovi, jak zaslechli, že je v Montrealu myrotočivá Yverská ikona. Br. Josef odvětil, že o tom ví, leč pomlčel o tom, že je opatrovatelem této divotvorné ikony.
Josefova povaha spojovala otevřený vztah k lidem s pevností ve víře. Odvracel se od intrikánů, či vlažných a vypočítavých lidí. Značně o trápilo, když sledoval absenci lásky mezi věřícími či závist nebo pomluvy. „Bože, jak je to zarmucující,“ zapsal jednou do svého deníku.
Zázrak, jehož se stal prvním svědkem, posílil jeho i tak silného modlitebního ducha. Byl kmotrem 58 křesťanů. Za každého svého kmotřence se každodenně modlil; a nejen za ně. Jeho sešit se zapsanými jmény, která při modlitbách vzpomínal, se spíše podobal monastýrskému synodiku (tzv. „pomjanik“). Každý den se obracel s modlitbou k Boží Matce za pravoslavnou mládež, „aby se všichni stali svatými muži a svatými ženami“.
Vladimír, jeden z Josefových francouzských přátel, vypráví v soukromém dopise: „Ikona vždy jakoby zastínila bratra Josefa. Zdál se nám prostým, skromným a vždy blízkým, příjemným (téměř kdokoliv o něm mohl tvrdit: Byl mým přítelem). Vypadal stejně jako my, obyčejní lidé. Akorát že na něj bylo naloženo břemeno sloužit takovému zázraku... A nyní, když zde ikona není, vypadá jeho podoba úplně jinak. Vždyť to byl on, kdo se tři týdny modlil před ikonou, četl každý den akathist; vždyť na jeho modlitby začala ikona ronit myro. Jako by se jeho láska hromadila, přibývalo jí, až jí bylo naplněno jeho nitro a začala se přelévat přes okraj nádoby (jeho srdce). Na to Matka Boží odpověděla tím, že ikonu učinila divotvornou. On to byl, kdo s ikonou putoval po celém světě bez ohledu na těžkosti - nebral ohled ani za osobní nemoci, námahu cestování, nedostatek prostředků, ani na problémy, které mu činili někteří lidé (až do poslední chvíle - i o tom mi mnohokrát vyprávěl). Při tom všem dokázal vykonávat své obsáhlé modlitební pravidlo (ke všemu ostatnímu pronášel tisíc Ježíšových modliteb) a věnovat se ikonografii (psal nové ikony). Vlastně nemohl mít žádný soukromý život (světské zájmy apod.) Lidé přicházeli, telefonovali, psali, prosili o pomoc, přímluvy a modlitby. A on se za všechny modlil.“
Bratr Josef neměl nikdy hodně peněz či větší majetek. Když mu byla svěřena ikona, složil slib, že se mu nikdy nestane zdrojem bohatství. A dodržel to až do své smrti. Spolehlivě vím, že někdy neměl dost peněz ani na zakoupení léků a předmětů základní potřeby. Často rozdal své poslední peníze potřebným.
V Josefově deníku byla nalezna francouzsky psaná poznámka učiněná jeho rukou v r. 1985, z níž je patrné, jak těžké pro něj bylo nést břemeno opatrovatele myrotočivé ikony Matky Boží. Zároveň je poznámka svědectvím, že dlouho předem viděl svou mučednickou smrt.
Zde je znění té poznámky: „Pane, Ježíši Kriste, který jsi přišel na zemi pro naši spásu, dobrovolně se nechal přibít na kříž a přetrpěl jsi muka za naše hříchy, dej mi, abych i já vydržel svá utrpení, jichž se mi dostává nikoliv od nepřátel, ale od mého bratra. Pane, nepočítej mu to za hřích!“
Dimitrij M. Gortynskij, dirigent chrámu Nanebevstoupení Páně v Sacramentu (Kalifornie, USA), popisuje v dopise mé mátušce z 25. 12. 1997 následující příhodu z Josefova života:
»Probudil se v noci a cítil, že je svázán na rukou i nohou. Také ústa měl ucpaná, takže nemohl mluvit ani křičet. Pokoušel se osvobodit, ale nedokázal to, jen se v duchu modlil. Chápal, že to byla nečistá síla (démon), a ta jej takto držela celou noc. Chose (Josef) to sám španělsky vylíčil mé ženě před rokem, ona to přeložila pro mě a teď mi to znovu převyprávěla, abych to mohl přesně zapsat.«
Dle slov samotného Josefa to rozhodně nebyl sen, ale vše proběhlo v bdělém stavu, jasně to vnímal; stalo se to přesně rok před tím, než byl zavražděn.
Ve svém posledním interview, otištěném v časopisu Ruský pastýř, který vycházel v San Francisku, jakoby cítil svůj blížící se mučednický skon, Josef pravil:
„Věřící by měli být připraveni umřít za pravdu, nezapomínat - když zde získáváme nepřátele, získáváme nebeské Království... Kdo bude v malém věrný, bude věrný i ve velkém, když to po něm bude žádáno. Máme-li možnost stát se vyznavači* (tj. těmi, kdo trpí za víru), musíme to využít. Ztratíme-li pozemský život, nalezneme nebeský. Nesmíme se bát umřít pro Krista.“
Hotelový pokoj v Athénách, v němž byl Josef umučen, byl v domě rohovým pokojem a měl balkón. Jako jediný v celém hotelu měl přístup na střechu sousední budovy. Z toho je jasné, proč zůstaly dveře hotelového pokoje, kde byl Josef zabit, uzamčeny zevnitř. Podle názoru lékaře, který provedl ohledání těla, spáchali vraždu dva nebo tři lidé: jeden ho držel, druhý svázal ruce a nohy, a třetí ho tloukl. Je zřejmé, že se vrazi chtěli dozvědět, kde je ikona. Poznamenejme, že místo, kam ikonu uložil a kde se nalézá, není v současnosti známo.
Zůstává záhadou, jakým způsobem vylákali Josefa do hotelu, kde byla tato hrozná vražda vykonána.
Při soudním jednání lékař uvedl, že podle všech známek je patrné, že se Josef nebránil. Ležel připoután k pelesti lůžka. Stopy mučení byly vidět na tváři, nohách, rukách a hrudi. Soudce nám ukázal strašné policejní fotografie, které svědčily, že Josef umíral dlouho, v bolestech a sám...
Kněz Alexandr Ivaševič, žijící v Argentině a doprovázející Josefa na jeho poslední výpravě do Řecka, vypráví o jeho posledních dnech, jichž svědkem mu bylo souzeno být:
»Poslední noc jsme nespali, dlouhý rozhovor se proměnil ve vzájemnou zpověď... V jediné chvíli prošel bratr Josef celý svůj život... Na letišti jsme se rozešli: „Tak už je čas se rozloučit.“ U vchodu do oddělené části (letiště) mi bratr Josef řekl: „Odpusť mi, otče, vše, co jsem učinil špatného, a jestli jsem se tě něčím dotkl, z celé duše prosím odpuštění.“ Já mu odvětil: „Ty mně promiň, Chose.“ „Bůh odpusť!,“ odvětil, „děkuji za vše, velké díky.“ Tam, na letišti učinil přede mnou bratr Josef poklonu a já před ním... Dlouze a pevně jsme se objali. Už jsem musel jít dál a bratr Josef zvolal: „Požehnej, otče!“ „Bůh ti žehnej, Chose!“ On za mnou volal: „Sbohem!“ A já k němu: „Sbohem!“ - to bylo naposledy... Tak jsme se s bratrem Josefem rozloučili, a do jeho smrti zbývaly už jen hodiny.«
V létě 1996 přijel Josef na Athos, aby se rozloučil se svým duchovním otcem, schiigumenem Klimentem, který se chystal na věčnost. Schimník mu tenkrát sdělil, že následující rok (1997) bude pro Josefa osudový a stanou se hrozné věci. Krátce před svou mučednickou smrtí navštívil Josef s knězem Alexandrem Ivaševičem monastýr sv. Mikuláše na řeckém ostrově Andros, aby se poklonil jeho svátostem*. Mnich, který jim otevřel hlavní vrata monastýrského chrámu, si s velkým údivem všiml, že starý nástěnný obraz Matky Boží roní slzy. Představený monastýru archimandrita* Dorotej objasnil, že ikona pláče vždy, když se chystají hrozné události nebo v jejich průběhu. Na Josefa tento zázrak Matky Boží hluboce zapůsobil a opakovaně pravil otci Alexandrovi: „Otče, cítím, že se velice brzy stane něco strašného. Nevím, co konkrétně, ale něco se stane.“ V samotném dni své smrti ráno se Josef znovu svěřil otci Alexandrovi se svou předtuchou.
Ochránce myrotočivé ikony Boží Matky »Vrátná« byl pohřben 13 dní poté, co byl v Athénách zabit. Tělo mělo původně být při zádušních obřadech a pohřbu v zavřené rakvi a uzavřeném plastovém pytli. Bůh však rozhodl jinak. Rakev byla otevřena a pytel roztržen. Všichni hleděli na stopy po mučení. Žádné projevy tělesného rozkladu či zápachu nebyly zaznamenány.
Mnoho lidí, kteří přijeli z celého světa v ty dny do Jordanville (USA), svědčí o duchovní (blahodatné) atmosféře pohřbu. Jeden bývalý mnich Svatotrojického monastýru v Jordanville (stát New York) napsal o pocitech, které se při pochovávání bratra Josefa vznášely ve vzduchu:
„Zdálo se mi, jako bych byl na bohoslužbách Velké soboty. Vzpomněl jsem si na zbožné stání u pláštěnice, když duše věřících s bázní a dojetím hledí na spásonosné utrpení Páně a připomínají si jeho pohřbení. Vše, co se dělo ... bylo stejně velkolepě tajemné, světlé a zároveň tklivě smutné. Jistě, plakali jsme. Jak bychom se mohli zdržet slz, když jsme za denního světla zřetelně viděli jeho zmučenou tvář, ztýrané tělo... Mučedníka ozdobeného ranami jako božskými perlami. Hleděli jsme na jeho ruce, na nichž zůstaly modřiny od pout, jimiž ho kat svázal...“
Jeden z křesťanů, který přijel z Ruska a dostal se na pohřeb br. Josefa, uvedl: „Zdálo se mi, jako bych byl přítomen ne na pohřbu, ale na obřadu slavnosti Pravoslaví (oslava vítězství Pravoslaví se radostně koná vždy první neděli velkopostní; pozn. překl.). Se zvláštním přesvědčením jsem cítil, že kdyby nás všechny v tuto chvíli vyvedli z chrámu a zastřelili - bez ohledu na to, stejně bychom byli vítězi!“
Všechny vyzýváme, aby se k němu modlili, přednášeli prosby, díky vzdávali. Dle možnosti přijeli k němu na hrob, nebo stavěli svíce. Ze zkušeností vím, že nikdo neodejde s „prázdnýma rukama“. Bratr Josef a jeho divotvorná ikona nám byli darováni Bohem k připomínce příštího světa (Božího Království) a k posílení naší víry. Nevíme, kam se ikona poděla, ale víme, kde spočinul její ochránce. Jděte za ním a nechť vás ochrání Pán náš Ježíš Kristus a jeho přečistá Matka.
Po mučednické smrti bratra Josefa v r. 1997 a ukrytí Montrealské ikony Boží Matky se mnozí tázali: „Zdalipak nám bude ikona vrácena?“ Boží milostí, 6. října 2007 (na svátek početí proroka a předchůdce Jana), v roce obnovení kanonické jednoty v Ruské pravoslavné církvi (viz odkazy dole), se na Havaji zjevila myrotočivá reprodukce »Montrealsko-yverské« ikony, známá jako »Havajská« ikona. Byla to odpověď na otázky věřících, zda se jim ikona vrátí. Návrat »Yverské myrotočivé ikony« byl významným důsledkem Aktu o kanonickém společenství a znamením Boží přízně k místní Ruské pravoslavné církvi.
Prot. Viktor Potapov
O Montrealsko-yverské ikoně Matky Boží
Na památku bratra Josefa
(Rusky, anglické titulky)
José Muñoz-Cortes - ochránce Montrealské ikony
(Rusky)
Dvě starší videa ke sjednocení Ruské pravoslavné církve viz zde:
Sjednocení obou větví Ruské pravoslavné církve
* = pojmy označené hvězdičkou jsou vysvětleny v našem malém slovníku pravoslavné terminologie.
Zpět na rozcestník »O přesvaté Bohorodici«
