Matka Boží
Vyskytují se dva typy ikony Matky Boží. Obvyklejší je ten, který nalézáme na Východě i na Západě - věčná Panna chovající dítě. Je zde zobrazeno více než jen Matka Boží jako osoba. Je to obraz Vtělení, ujištění o Vtělení a jeho realitě. Je zde ujištění o pravém a skutečném mateřství Panny. A když se díváte na tuto ikonu pozorně, všimnete si, že Matka Boží chovající Dítě se na Ně nikdy nedívá. Nehledí též na vás, ani do dálky; její oči jsou upřeny hluboko do vlastního nitra. Přebývá v rozjímání. Nesleduje svým pohledem věci. Její něha je vyjádřena v ostýchavém gestu - drží Dítě, aniž by je tiskla a objímala. Drží Dítě jako něco posvátného, co přináší jako oběť a všechna něha, všechna lidská láska je vyjádřena v Dítěti, nikoliv v matce. Ona zůstává Matkou Boha a s dítětem jedná ne jako s Ježíškem, nýbrž jako s vtěleným Božím Synem, který se stal synem Panny, a který, jsa opravdovým člověkem a pravým Bohem, vyjadřuje jí všechnu něhu a lásku člověka a Boha jako své matce a jako k svému stvoření. To je jeden typ svatých bohorodičných ikon.Druhý typ, s nímž se setkáte ne tak často, je obraz Matky Boží samotné, bez obvyklé Kristovy přítomnosti. Popíši vám právě jeden z nich. Je to ruská ikona ze 17. století. Vidíte na ní ženu připomínající ruskou dívku, která ztratila svůj závoj, jejíž vlasy, rozdělené uprostřed, padají na téměř hranatý obličej. Má velké oči hledící do nekonečna anebo do hlubin. Určitě ne na nic, co je před ní. Když se lépe na ikonu podíváte, uvidíte dvě ruce. Dvě ruce, které nemohou být tam, kde jsou namalovány, protože to anatomie prostě nedovoluje. Nejsou zde jako součást realistického obrazu, jsou tu, aby vyjádřily něco, co ani tvář, ani ruce, ani oči vyslovit nemohou, aniž by přestaly říkat něco velmi důležitého. Jsou to ruce bolesti. A v rohu ikony jsou téměř neviditelné - světle žluté na světle žlutém pozadí - nízký kopec a na něm prázdný kříž... Je to matka nazírající ukřižování a smrt svého jednorozeného syna.
Když se obracíme k Matce Boží v modlitbě, měli bychom si - častěji než tak činíme - uvědomit, že jakákoli modlitba, kterou Matce Boží přinášíme, znamená toto: »Matko, zabil jsem tvého syna; když mi odpustíš, bude mi odpuštěno; když ty odmítneš udělit odpuštění, nic mne nemůže zachránit před prokletím.« A je úžasné, že Matka Boží podle toho, co je zjeveno v Evangeliu, nás ujišťuje a osměluje, abychom k ní přistupovali právě s touto modlitbou, protože nic jiného nemůžeme říci. Pro nás je Matkou Boha. Je tou, která přivedla Boha samotného do našeho pozemského světa. Proto trváme na výrazu "Matka Boží - Bohorodice". Skrze ni se Bůh stal člověkem. Skrze ni se narodil do lidské situace. Ona však není jen mechanickým nástrojem Božího Vtělení. Svou osobní poslušností Bohu, svou láskou k Bohu, svou připraveností být tím, čím ji Bůh chce mít, svou pokorou je sama taková, že Bůh se z ní mohl narodit. U jednoho z našich velkých světců a teologů 14. století je úvaha o Boží Matce; píše se tam: »Vtělení by bylo bez jejího pokorně souhlasného rčení "... jsem služebnice Páně..." stejně nemožné, jako by bylo nemyslitelné bez vůle Otce.« Je zde úplná spolupráce mezi ní a Bohem. Když mluvím o Vtělení a o postoji blahoslavené Panny, vzpomínám na jednoho spisovatele, který to vyslovil pozoruhodným způsobem: »To, co Vtělení činí jedinečným, je, že jednoho dne israelská panna byla schopna pronést svaté Jméno (Boží) celým srdcem, celou myslí, celým svým bytím a celým svým tělem tak, že se v ní slovo stalo tělem.«
Milujeme ji a zvláštním způsobem cítíme, jako bychom v ní viděli Boží slovo vyslovené Pavlem, který říká: »Má moc se projevuje v slabosti.« Můžeme vidět tuto křehkou israelskou pannu, tuto slabou dívku, jak vítězí nad hříchem v sobě, jak vítězí nad peklem, jak vítězí nade vším a to pomocí Boží moci, která v ní spočinula. A právě proto ve chvílích pronásledování, kdy se opravdu Boží moc zjevuje jen ve slabosti, stojí blahoslavená Panna před naším zrakem tak podivuhodně a tak mocně. Jako schopná vítězit nad světem a nad peklem je pro nás pevnou věží a tou, která se může přimlouvat a zachraňovat. Skutečnost, že v ní není rozporu s Boží vůlí, že je v dokonalé harmonii s Bohem, zaznamenáváme tím, že vůči ní užíváme modlitebního obratu, kterým se jinak obracíme jen k Bohu: »Spasiž nás!« Neříkáme: »Modli se za nás.«
Zpět na rozcestník »O přesvaté Bohorodici«
