Eschatologická esej

Athos a konec světa

Jurij Vorobevskij

Část 1.

Vrchní žhavý srpek slunce je už sotva vidět. A už pohasl za bledým horizontem Egejského moře. Na Athosu, který žije podle byzantského času, je právě půlnoc. Nás čtyři poutníky z Ruska, kteří se Boží milostí a za pomoci sdružení "Ruský poutník" ocitli na Svaté Hoře, zastihl tento čas v řeckém monastýru Xiropotam.

V archondariku (pro hoštění poutníků) je ticho. Mnozí spí. Před námi je bohoslužba všenočního bdění. Bude zvláště slavnostní a dlouhá - zítra je zde chrámový svátek: Povýšení svatého životodárného Kříže Páně.

Uprostřed noci budí všechny údery na dřevěný nástroj. Je čas na bohoslužbu. Za dobrý stav světa se Athos modlí v noci. Athos bdí, když sám svět, nezkušený v tajemstvích své stability, spí nebo se baví. Vstupujeme do chrámu. Je tady opatrována největší část svatého Kříže Páně, probita hřebem. Vše je v temnotě. Jenom blikání olejových lampiček dopadá na zlato okladů ikon. Dva řečtí mniši zpívají tichým hlasem, jejich hlasy se jakoby proplétají. Náhle zazní hlas zprava od oltáře. A hned zleva: "Kyrie eleison"! (Pane, smiluj se. Hospodi, pomiluj.) Dole pod stěnami jsou stasidie, vysoká vyřezávaná křesla. Služby trvají někdy patnáct až sedmnáct hodin. I dnes je zde vše spolehlivě takové, jako bylo v Byzanci před tisícem let.

Vyrazili jsme z rekreačního městečka Uranopolis. První půlhodinu jsme se plavili kolem Athonských břehů patřících k ruskému monastýru Pantelejmon. A tady už jsou velkolepé stavby skitu Nová Thebaida. Nyní je vše zpustlé.

V době diktatury "černých důstojníků" rozhodla se řecká vláda dovést na Athos asfaltovou silnici. Ruský patriarcha Pimen tenkrát vystoupil s oficiálním protestem. Stavba byla zrušena. Ruská država, která se táhne hned od šíje spojující athonský poloostrov s pevninou, ochránila tuto baštu zbožnosti. Je to symbolické: antikristovi sluhové i tady nemohli dosáhnout svého cíle - nepřekročili ruskou zemi!

V našich dnech se akurátní ale mocný buldozer Evropské unie vydal po stopách "černých důstojníků". Viděli jsme, jak kolem Soluně už staví vozovku přímou jako střela. Zacílena je na Athos. Tato cesta, jestli bude její výstavba dovolena, přivede na Athos všechna šálení, kouzla a pohodlí současného světa. Za její konečný bod je považována lávra Athanasia Velikého (tj. povede přes celý poloostrov). Avšak v metafyzickém smyslu vede tato cesta na konec světa. Proč - uvidíte v rozhovoru později.

Mniši si dokáží dobře představit, jak se pestrý, do šortek oblečený zástup civilizovaných divochů hrne na Athos za novými dojmy. Svatou Horu pohltí hlubina světských vášní. Bude porušen i zákaz ustanovený samotnou Bohorodicí před půl druhým tisíciletím. V roce 422 dcera císaře Theodosia Velikého, císařovna Plakidie, navštívila zdejší monastýr Vatoped. Jenže vstoupit dovnitř nemohla. Přísný hlas z ikony Matky Boží ji zastavil na prahu. Poté athonští otcové vydali zákon zakazující ženám vstup na Svatou Horu.

V hlavním chrámu Xeropotamu zapalují svíce. Voskovice jsou delší než metr. Monach je zažíhá za pomoci dlouhé tyče. Rozžehnuto je panikadilo (tj. hlavní stropní lustr s mnoha svícemi). Poté choros, ohromné - nejméně šest metrů v průměru - kolo se svícemi, okružující panikadilo. Jsou na něm kříže, dvouhlavé orlice, mnoho umných vzorů. Rozsvěcují se i veliké lampády, rozmístěné na třech stranách od chorosu.

Xiropotam (první upomínka na něj pochází z 5. stol.) má podivuhodný osud. V roce 1280 přijal monastýr unii s latiníky. Za přítomnosti císaře Michaele Paleologa odsloužili spolu s latiníky latinskou mši. Vtom se kameny monastýru roztřásly. Monastýr byl zbořen až do základů. Císař v hrůze utekl z Athosu. Jeho syn obnovil hradby Xeropotamu, avšak lekce, které se císaři na Svaté Hoře dostalo, nevydržela jeho potomkům na dlouho. Když přijalo unii s Římem celé Byzantské impérium, jeho hradby se zhroutily (padlo pod Turky). Leč Athos - neporušitelná pevnost dávné byzantské zbožnosti - zůstal. Je mu souzeno přetrvat až do konce časů. Což to není zázrak? Není podivuhodné, že tento drobný ostrůvek se stále plní takovými podivuhodnými obyvateli, s nimiž jsme se setkali a o kterých ještě budeme vyprávět?

...

Panikadilo v chrámu Xeropotamu visí nízko, stejně tak je tomu i v jiných athonských chrámech. Řetězy, na nichž je zavěšeno, mizí v pološeru kupole. Tam, odkud každý cítí upřený na sebe přísný pohled Pantokratora - Vševládce. V čase polyjeleje (při jitřní bohoslužbě) přijde mnich na střed chrámu a začíná dlouhou tyčí pomalu kroužit tímto lustrem, na němž planou spousty svící, takže vypadá jako nějaká žhavá kupa. Druhý mnich zase rozhoupává choros a sousední lampády. A hle, všechny ty slavnostní ohně jsou v pohybu, plameny krouží, točí se, létají vzduchem. Do toho chór začne zpívat nízkým, hučivým tónem. Zdá se, jakoby jej vydávaly svícny obíhající po svých dráhách v prostoru nad našimi hlavami. Před sebou vidíš pohyb vesmíru, a andělské chóry oslavují jeho Stvořitele. Zní "terirem" - neobjasnitelná píseň proroků. V tomto zpěvu nejsou slova srozumitelná lidskému rozumu. Je to ozvěna andělských chórů. Je to to, co si mohli zapamatovat modlitebníci z chvílí svého vytržení, osvícení a inspirace. Radost! Zázrak! Jsme na zemi či na nebi? Není-li toto ta slavnost, která ohromila posly knížete Vladimíra pod kopulemi chrámu Boží Moudrosti v Cařihradě?

Symbolika svícnů má na Athosu zvláštní význam. Několik mnichů nám vyprávělo o zázračné lampádě, která visí na tzv. "královskou bránou" hlavního chrámu Yverského monastýru. Těsně před světovými otřesy začíná kroužit. A to někdy natolik, že se z ní vylévá olej. Matka Boží tím upozorňuje athonské monachy, a přes ně i všechny křesťany, na zkoušky, které Hospodin dopouští za naše hříchy.

V den Narození přesvaté Bohorodice nás dovedly kamenité athonské cestičky na vysoký břeh. Před námi byl malý přístav a vedle kamenné hradby Yvironu. Právě sem připlula na vlnách ikona Boží Matky nazývaná Yverskou Bohorodicí. V době byzantských ikonoboreckých bojů se stalo, že voják, který vtrhl do jedné zbožné domácnosti, zabodl do tohoto obrazu své kopí. A vtom, k jeho hrůze, po tváři Bohorodice stékal potůček krve. Padl na kolena. Na jeho radu vdova, které ikona patřila, zachránil obraz před znesvěcením tak, že s modlitbou jej vpustila do vln moře. Minulo několik staletí. A tu se tento obraz zázračným způsobem opět objevil ve světelném sloupu, který se zdvihal až do nebe, - připlul k břehům Athosu. Ikonu umístili v oltáři chrámu Yverského monastýru, ale ráno se objevila před bránou monastýru. Tak se to opakovalo několik dní. Nakonec se Boží Matka zjevila ve snu starci a pravila: "Nepřeji si být vámi ochraňována, ale chci být vaší ochránkyní... Dokud bude vidět moji ikonu v tomto monastýru, neochabne blahodať a milost Syna mého k vám."

Ruský mnich Parfenij, který přijal mnišství na Athosu, svědčil, že v době protitureckého povstání roku 1822, když byl Yverský monastýr plný tureckých vojáků, nemohli tito nikterak vztáhnout ruku proti Vrátné (tak se říká této ikoně), oděné drahocennými řízami (čili vyzdobené obklady z drahých kovů) a okrášlené mnohými velkolepými dary. Po několika letech viděl monach, sloužící při ikoně, černě oděnou ženu, jak horlivě zametá monastýr. "Přišel čas pěkně to tu všude vymést. Již několik let je to tady nezametené," prohodila žena a stala se neviditelnou. Brzy vydal sultán příkaz, aby všichni vojáci opustili Svatou Horu, i když až doposavad nejednou vyhrožoval zbořit všechny athonské monastýry až do základů.

Podle tradice se před koncem světa Athos potopí do hlubiny vášní. A tehdy yverská ikona týmž zázračným způsobem, jakým se objevila, opustí Svatou Horu. Bude to jedno ze znamení druhého příchodu Kristova.

V současnosti je ta stará brána neprůchodná; vedle ní stojí malá kaple, v které je Yverská ikona. Když jsme vstoupili, bylo zde prázdno. Každý si mohl prohlédnout zázračný obraz. Je odlišný od většiny nám známých kopií. Dole na tváři je jakoby čerstvá rána od kopí. Na krku je ztuhlý potůček temné zaschlé krve. Matko Boží, pros Boha za nás!

V sousedním, také liduprázdném chrámu je ona zázračná stříbrná lampáda. Nehýbe se. Sláva Bohu!

Před odchodem z monastýru na nás zavolal otec Josif, starec s vizáží dávného proroka: "Novináři?" (Jak to poznal?) Zve nás k sobě a dává nám yverské fotografie. Naše cesta míří do monastýrů Stavronikita a Pantokrator; prosíme starce, aby nám dal požehnání na cestu, ale on vrtí hlavou: "I am zero" (Já jsem nula).

V Xiropotamu se zdá, že se zastavil čas. Kroužení panikadila, chorosu a lampád postupně ustává. A tu, když jsou pohyby svícnů již sotva patrné, vydají ještě tichý poslední zvuk. Všechno? Konec světa? Několik vteřin trvá mrtvé ticho. Možná minut? Jakoby čas už více nebyl. Nikdo se ani nezachvěje.

Část 2.

Soumrak nás náhle zastihl u paty Svaté hory. Klepeme na vrata jedné kelie - ticho, nikdo neotvírá. U druhé - to samé. Náhle odněkud shora z houští se ozve rusky: "Kdo to je?" "Poutníci z Moskvy." Po krátké pauze: "Vylezte sem."

Tak se ocitáme v kelii ruského poustevníka, igumena Venedikta; kelie je vystavěna z naskládaných plochých kamenů nezpevněných maltou. Starec však není doma. Přijímá nás jeho poslušník otec Kukša. "Už jsme se chystali jít si lehnou někam na palouk." Otec však zavrtěl hlavou: "Tady, zvláště na Karulii, je lépe mimo stěny kelií nenocovat." "Hadi?" tážeme se.

Otec Kukša se na nás upřeně a vážně zahleděl. Zřejmě zvažoval, jak budeme reagovat na to, co uslyšíme. Nakonec odvětil: "Běsi... Tady je to tak: chystáš se na modlitbu, a tu kolem kelie dupot kopyt. Zní to jako když mula utíká kolem kelie. Jenže jaká tady mula? Z jedné strany propast, z druhé skalní stěna.

Straší... Občas nad uchem křikne tak, že se vlasy zježí hrůzou. Jednou bez zjevné příčiny do srdce vstoupil nepopsatelný děs. A v tom spadly pryčny. Na podlaze rejdila hejna krys. A já stojím a nemůžu si vzpomenout na Ježíšovu modlitbu. Doslova po jednotlivých písmenech se objevuje v mém srdci. Vydržel jsem až do konce a strach odešel.

Nedávno u nás v sousední kelii nocoval jeden kněz, také poutník. Nejspíš měl zato, že se tady z té samoty hrozím už i pištění myší. Ráno však přišel - celý promodralý. "V noci," říká, "kdosi mne uchopil za ruce i za nohy, a pokouší se vytáhnout mne kelie. Co však znamená vytáhnout ven: dva kroky za dveřmi je propast! Nic není vidět, je tma jako v pytli." Pokřižovat se kněz nemůže, tak pevně ho drží. Nakonec přecejen učinil na sobě znamení kříže, zapnul svítilnu a - nikde nikdo...

Starci však běsy proženou. Žádných nepřátel se nebojí tolik, jako takových, jakým je i náš soused otec Stefan! I samotná Matka Boží se mu zjevila. Jednou ho vláda chtěla vystěhovat, protože zabral parcelu na karulském pozemku a nezaplatil peníze. Matka Boží tenkrát vyšla na cestu užaslým policistům.

O starci Stefanovi jsme slyšeli už dříve v našem Panteleimonovském monastýru. Někteří mají zato, že má dar prozorlivosti (jasnovidnosti). Stal se i takovýto případ: když byl u starce náš monach Sofronij, náhle mu starec nakreslil jakousi mapu a cestu. Pak napsal: 120 km. Brzy tohoto mnicha odvezli do Soluně na operaci.

"Zapovídali jsme se," děl otec Kukša. "U nás je těsno. Musíme být po dvou v jedné kelii." Obrátiv se ke mně, řekl: "Vy si lehněte zde, u vchodu. Pohleďte, dveře pevně zavírám. Kdyby někdo v noci vstoupil, pamatujte si: dveře jsou zavřeny. Musíte stihnout se pokřižovat. Sem přicházejí v noci."

Světlo pohaslo. Někde pištěly myši. Čtu Ježíšovu modlitbu... Uprostřed neklidného a labilního spánku slyším lidské kroky za dveřmi. Možná někdo z našich? Po úzké pěšince nad srázem, v takové tmě bez svítilny? Nemožné. Nadzdvihuji hlavu - světlo nevidno. Ale kroky jsou slyšitelné. Ruka dělá znamení kříže, dokud znovu neusínám. To celé se ještě dvakrát opakuje. Rozbřesk vítám s úlevou.

Po několika dnech jeden z mých spolupoutníků, nocujících v sousední kelii, člověk již starší, vážný, pravil: "Víš, co se mi stalo o té noci? Probudím se, a vedle mne - žena. Byla to manželka, která zemřela před půldruhým rokem. Cítím teplo jejího těla, přímo její tělo. Probouzí se ve mně to, co jsem cítil tenkrát, když byla naživu. Vábí mne. Nakláním se a líbám ji... Avšak v tom vidění zmizí."

"Prvé dny na Karulii jsem se bál běsů. Chtěl jsem odsud odejít. Jenže pak si říkám: Tohle je můj dům, ať oni odejdou. Nesnášejí kříž - nevydrží znamení kříže. Jednou takhle v noci vidím - čtyřicítka jich sestupuje po cestě. No nic, říkám si, pojďte blíž. A potom - znamením kříže proti nim! Oni prchají, zuří a vyhrožují. Křičí: Vy, mniši, chcete zabrat naše místa!"

Jsme u srbského poustevníka schiarchimandrity Stefana. Na Athosu je půl století. Na Karulii, v samotě své kelie, žije čtyřicet let. O starci se říkají různé věci. Jedni mají zato, že upadl do klamu a příliš mnoho mluví, neustále se neklidně pohybuje. Jiní ho považují za jurodivého, a jaký pokoj čekat od jurodivých? My soudit nebudeme.

Setkal se s námi opravdu neobvykle - ve světském oblečení seběhnul po pěšince, aby nás uvítal. Něco si pozpěvuje, pohvizduje. Zpovzdálí se zdá být urostlým mladíkem. Jen ty vousy a dlouhé vlasy, které se proměnily ve skutečnou plst.

Seznámili jsme se. "Georgij?" táže se znovu starec. "To je dobře, svatí mučedníci, když se k nim pomodlíme, přicházejí na pomoc rychleji než ostatní."

Zve nás k sobě. Z přístavu je jeho kelie vidět, zakloníš-li hlavu; sám ji však člověk najít nemůže. Náš hostitel rozhrnuje husté houštiny, a za nimi sotva patrná kamenitá pěšina. Strmá! Místy se musíme držet za provaz a přitahovat se. Nakonec jsme v jeho državě.

Základem kelie je jeskyně, v níž jsou dvě malá jezírka. U vchodu do jeskyně starec za ta desetiletí budoval své labyrinty. Tady je chrám, támhle něco malého pro hosty, mnohá hospodářská stavení. Poustevník mluví rychle směsí ruštiny a srbštiny, srozumitelné je však prakticky vše.

"Hlínu na záhony jsem nosil z dálky. Pět tisíckrát jsem musel jít! A kameny jsem donášel nahoru z přístavu. Po nocích jsem je vláčel. Je chladněji, měsíc svítí, a tak to jde dobře! Byl jsem silný. Nikdy jsem se neléčil."

Starec stojí vedle kříže, na němž je napsáno: "1922. Schiarchimadrita Stefan." Hrob si už připravil. Hospodář nás na minutu opouští a vrací se oblečen do mnišského odění, na němž byl jeden neobvyklý detail. Na pletené čepičce byl odznak četniků, srbských partyzánů - monarchistů z dob 2. světové války. Otec Stefan velel takovému oddílu. "Popravovali mne," vypráví o svém životě, "postavili mě ke zdi a z několika metrů na mne mířily dva samopaly. Zmizet nemohu. Vrhnul jsem se na útěk. Kulky mi hvízdaly kolem těla, oblečení je prostřílené. Tak jsem utekl. Bez jediného škrábnutí."

Ocitáme se v pokojíku s výhledem na moře. Je plný ikon. Mnoho je tu i fotografií. Zanechávají je zde, zasílají je sem tomuto neobvyklému monachovi poutníci vděční za duchovní pomoc. Na jednom snímku je sám otec Stefan. Něco píše, vedle něj holubi. "Ptáčkové milují, když píši," poznamenává pán kelie. Je tu také množství knih. Karulský starec je známý svými teologickými díly. Píše je řecky, anglicky nebo německy. "Nyní připravuji knihu o konci světa," říká otec Stefan. "Lidé se obávají dvou zel: nemoci a války. Je zapotřebí využít je k dobrému. Nedávno po uragánu, když jsem odtahoval povalené stromy, mne náhle rozbolelo srdce. Hlava je horká. Říkám: "Sláva tobě, Pane!" A vše bylo pryč. I za nemoc, i za smrt - za všechno je potřeba děkovat. A válka? Pohleďte, Amerika vždycky záviděla Rusku jeho velikost a bohatství. Na začátku 20. století dali američtí zednáři Japonsku peníze na válku s Ruskem. Při bitvách mnozí viděli, jak andělé brali duše zahynulých křesťanů do nebe. V době 2. světové války, když bojovali bezbožníci, nic takového nebylo. Zpovídej se, přijímej svaté Tajiny a ničeho se neboj. Zpověď - to je klíč od Království nebeského. Zapamatovali jste si nebo ne, řekl jsem vám vše. Bude-li válka nebo nikoliv, víte, co dělat. Avšak Amerika, mimochodem, brzy padne. Zmizí strašně a nadobro. Američané budou utíkat a hledat záchranu v Rusku a Srbsku. Tak se stane."

Náš hospodář se chystal připravit nenáročný oběd: "U mne se každý rád zastaví. Jsem bohatý." Narozdíl od většiny mnichů dovolil nám starec fotografovat. Jenom s tou podmínkou, že budou vidět květiny, které zasadil. S jakou poslušností vyplňoval všechny naše prosby a odpovídal na otázky! Vzpomínáme na jeho pronikavý pohled. Zdálo se, že každého z nás zná. Hovořil s námi jako s dětmi. Náhle zapěl: "Ty, příteli můj, nevzpomínej zlého..." Zpíval neuvěřitelně vysokým tónem. Pak poznamenal: "Dříve jsem měl dobrý mužský hlas, pak jsem o něj přišel. Zpívám dětským." Na rozloučenou nám karulský schimník daroval každému ikonku Matky Boží Trojručice.

Z karulského přístavu začíná výstup na svatou Horu. Kolem jsou ohromné kaktusy. Jejich vršky se semeny jsou pokryté miliony jemných jehliček a jsou jedlé. Chutí trochu připomínají churmu. Na Karulii, která je vždy považována za krutou a hladovou, jsou kaktusy doplňkem stravy asketů, jejichž jídelníček po celé věky tvořily olivy a suchary. Dříve poustevníci ze svých "vlaštovčích hnízd" spouštěli na dlouhých provazech koše a rybáři, plavící se kolem, jim do nich dávali zásoby. Pro tento "výtah" se tomu tady začalo říkat "karulia".

Strmá kamenitá pěšina je hojně hnojena mulami. Na nich jejich pohůnci, Albánci, vozí nahoru kámen a proviant. Albánci se zde pochopitelně objevili až nedávno. Dříve nosili kámen i hlínu jen mniši. Někdy uvidíš jakýsi špičatý vrcholek, na němž se - zdálo by se - nikdo nemůže usadit; a na něm stojí kaliva! Nesčetně mnoho rozvalin, zbytků různých domů s terasami vykládanými kamením jsme spatřili při našem putování po Athosu. Zpustlý čtyřposchoďový komplex budov, postavený u ohromných kvádrů v Panteleimonovském monastýru! V jeho staré dílně, kde je náčiní a výstroj z počátku 20. století, vidíme množství kožených pásů na stahování kýly. Těžká byla mnišská poslušenství! Celý Athos je naplněn dřinou mnichů s kamením. A to je jenom viditelná podoba modliteb. Modlitby se vznesly k nebi, kameny zůstaly na zemi.

Nad Karulií začíná Katunakia. Když jsme sem pod žhnoucím sluncem dorazili, zastavili jsme se, celí promočení potem. Z kelie nám naproti vyšel mladý monach. Pozdravili jsme ho obvyklým athonským: "Evlogite" (Požehnejte). Odpověď zní: "O Kyrios" (Hospodin požehná). Ukazujeme na vrchol hory a říkáme jedno z mála nám známých řeckých slov: "Athos." Ukazuje se však, že mnich trochu mluví i rusky. Objevuje se zde i tradiční uvítání poutníků: stopička výborného likéru, lukumi (kostka sladkého ovocného želé) a pohár chladné vody, která je v tuto chvíli cennější nade vše. Náš nový známý, otec Vasilij, je Gruzínec. Jako šestiletého ho vyvezli z Kazachstánu a posledních několik let je na Athosu. Ocitli jsme se v kelii, kde se činí ikonopisci. Nazývají je "klimeosi" podle jména starce, který založil tento mnišský příbytek. Vedle nás za stolem je současný představený, otec Chrysostom. Otec Vasilij nám ukazuje dílnu. V průběhu rozhovoru se dozvídáme, že právě zde byla vytvořena slavná Yverská Montrealská ikona (známá myrotočivá ikona, která v 90. letech 20. století prošla téměř celým světem a všude konala množství zázraků; pozn. překl.). A právě odsud spolu s Josefem Munosem Kortesem začala svou cestu světem. Pět dní před naším příchodem přesná kopie divotvorného obrazu, který po zavraždění bratra Josefa zmizel, byla vypravena odtud do Ameriky. Objednal si ji Dům Ikony, založený přáteli a (duchovními) spolubojovníky zesnulého Munose Kortese. Stejně jako první ikonu i tuto vytvořil otec Chrysostom.

Bratři, kteří přebývají v Katunakii jsou zéloté, nesmiřitelní. O tomto fenoménu bude zvláštní rozhovor.

Část 3.

Od Kerasie stoupáme lesem, ze stinných houštin se vynořují světlé palouky, je to jako když pod horkými slunečními paprsky místy roztaje sníh. Náhle nás ovane sladká vůně. Možná to není je prostá vůně květin. Může to být vůně modliteb, které povznáší k Bohu někdo, koho nevidíme?

Athos je naplněn pověstmi o neviditelných starcích. Říká se, že je jich čtyřicet nebo padesát a vedou asketický zápas na svazích svaté Hory. Zde je jedno známé vyprávění: Jednou mladý poslušník potkal v horách pohřební průvod. "Pojď s námi," zvali ho ti, kteří kráčeli za rakví. "Hned, jen si vyprosím požehnání od svého starce." Poslušník vyprávěl učiteli o tomto setkání. "Ty nerozumný!" vykřikl on. "Viděl jsi někde poblíž alespoň jednu kelii? To přece byli starci. Utíkej za nimi!" Leč průvod už na pěšince nebyl. Říká se, že když jeden z asketů zemře (ve své době je nazývali "boskoi", což znamená "pasoucí se", živící se jenom dary přírody), neviditelné bratrstvo bere k sobě dalšího athonského mnicha.

"Tradici o starcích bereme vážně," pravil duchovník Pantelejmonovského monastýru, otec Makarij. "Když začalo na Athos přicházet nové pokolení ruských mnichů v 80. a začátkem 90. let, zastihli tito monaši ještě na živu veliké modlitebníky, kteří opatrovali svatohorskou tradici v těch nejtěžších dobách. Ti se stavěli ke všemu, co se týkalo neviditelných starců, jako k absolutní pravdě. Tyto tradice mají svůj počátek ve zjeveních Matky Boží athonským asketům, mezi nimi i starci Paisiovi..." Athonští mniši jsou pozorně vnímaví ke znamením posledních časů. Zkroušeně nám vyprávěli o osudu dávné olivy, která vyrostla z pecky tohoto stromu, pod nímž byla useknutá hlava sv. Pantelejmona. Do nedávného doby se ještě zelenala na území ruského monastýru vedle chrámu, kde je opatrována ctihodná hlava velikomučedníkova. V tomto roce oliva uschla. Tuto skutečnost dávají do souvislosti se smrtí dubu Mambre v Palestině.

První panství přesvaté Bohorodice, Athos, se svými posvátnými znameními vždy symbolizoval, co se dělo v Rusku, zemi, která se stala jejím posledním panstvím. V chrámě Záštity přesv. Bohorodice Panteleimonovského monastýru dlí podivuhodná ikona rukou nevytvořeného obrazu Spasitele. Černá, téměř nerozlišitelná tvář. Zdá se, že poněkud zesvětlá, když před ním stojíš na modlitbě, jeho oči na tebe upřeně hledí. Ikona potemněla v den zavraždění carské rodiny. Je jí souzeno, aby se obnovila do původní světlosti? "V keliích," říká otec Lazar, "jakoby bylo závětří, avšak duchovně vnímáme, co se děje v naší zemi i ve světě. Z Ruská přivážejí stále více soupisů jmen k modlitbám; mezi nimi jsou i takové případy: "zavražděn", "zmizel beze stop".

Jaká je role záhadných neviditelných modlitebníků? Vypráví se, že v posledních časech, kdy hlubina vášní zatopí i Athos, starci vystoupí až na samý jeho vrchol. Tam, v malinkém chrámu Proměnění Páně odslouží poslední liturgii před koncem světa. Každoročně, jako obraz přicházející události, mniši ze všech athonských monastýrů vystupují v den svátku Proměnění Páně na vrcholek Hory, aby zde vykonali slavnostní službu.

Zatím - díky modlitbám athonských mnichů - se svět drží. Na přímluvy živých i zesnulých. V kostnici Pantelejmonského monastýru vykonává své poslušenství otec Pavel, vždy s žaltářem v rukách; je to starší člověk, který přijel z Černigova. "Ostatky zesnulých mnichů se za tři roky (po pohřbu) vykopávají a omývají vínem," sděluje nám. "Athonské zemi je dáno, aby svědčila o zbožnosti zesnulých. Když je lebka bílá, byl to důstojný mnich. Je-li nažloutlá, je zapotřebí se za něho modlit. Jestli je jako vosk a vydává-li vůni, pak hlava náležela skutečnému asketovi. To jsou oni - duchovní bojovníci, a modlí se za nás," chvěje se hlas otce Pavla.

Na Athosu, kam je zakázán vstup ženám, se lidé nerodí už půl druhého tisíce let. Tady se pouze umírá. Člověk, který neumře, nemůže být vzkříšen. "Athos není pro život," děl monach Zenon. "Tady žiješ, očekávaje konec světa. Nocí zaburácí nízko letící tryskáč, a ty si pomyslíš: Není to už anděl smrti?"

Na policích kostnice jsou lebky pokolení ruských mnichů, na čele je napsáno jméno a datum smrti. Hledím na světlou, skutečně jakoby voskovou hlavu monacha, který zemřel koncem 19. století. Čtu na ní: "Schimonach Isidor". Pros za nás Boha, otče Isidore.

Skit Starý Russikon, odkud vyšli mniši, kteří založili monastýr sv. Pantelejmona, získali naši rodáci už v r. 1169. Dokument podepsaný všemi igumeny Svaté Hory oznamuje, že monastýr je "darován na věčné časy Rusům jakožto lidem horlivým, pečlivým ve věcech životních potřeb a vedoucím chvályhodný život". Rusové se na Athosu objevili již před křtem Kyjevanů sv. Vladimírem, možná v dobách císaře Michaela III. (kolem r. 842), když "Rusko strašilo Cařihrad a mnozí Rusové se dávali křtít". Už v r. 1016 pod dokumentem monastýru Xilurg stojí podpis "mnicha Gerasima, kněze a igumena monastýru Ruského".

Právě odtud pochází ruské mnišství. V monastýru Esfygmen přebýval zakladatel Kyjevsko-pečerské lávry, ctihodný Antonij. Právě na Athosu byly z řečtiny do ruštiny přeloženy nejdůležitější církevní knihy, odtud ruští poutníci přinesli vyprávění o svatých, o jejich životech a duchovních zápasech, monastýrské zvyklosti a ústavy. Symbolické je, že tady se nachází stopa apoštola Ondřeje, který první křtil Rus. Zde v horním podlaží budovy s keliemi mnichů jsou opatrovány i další svátosti: hlava evangelisty Lukáše, část ostatků sv. Jana Křtitele, Mikuláše Divotvorce, Kosmy a Damiána, starce Siluana... a mnohých dalších služebníků Božích. "Když zdvihneme skla (pod nimiž jsou ostatky umístěny) rozprostře se divuplná vůně," říká otec Lazar. "Nejsilněji ze všech voní ostatky mučedníků."

Poslední budova před vrcholkem Athosu - je kaplička Panagie, malinký chrám a místo pro nocleh, jsou tu matrace a povlečení, leč nocuje se tu jen zřídka kvůli chladu. Dokonce i za plného dne nás oblaka, která jsou všude ze všech stran, přimějí neotálet zde. Říká se, že na vrcholu je teplota pod nulou. Je to ještě daleko? Všichni jsou unaveni. Je slyšet, že na vrcholku je neutišující se vítr, hluk je dosti daleko a jemný, jakoby oblaka šramotila o skály. Nakonec procházíme bílým, vlhkým, oblakovým pásmem. Poslední veliké, často zkřivené sosny. Dále už je jen holý kámen, jakoby vybělený od slunce. Cesta je vyznačena malinkými kovovými ukazateli, častěji však stopami červené barvy. Neočekávaně se zpoza skály ukáže dlouho očekávaný vrchol. Na něm je pravoslavný kovový kříž. Odtud je mezi roztrhanými mraky vidět celý poloostrov v celé jeho délce. Světlé body monastýrů. Upozorňovali nás: kvůli pohledu dolů hodí se přiblížit se až k úplnému kraji - poryv větru však může člověka shodit do propasti. Na samotné špici vrcholu můžeš stát jedině když se pevně držíš kříže. Na nás však takové zkoušky nepřišly. Větřík byl celkem slabý, teplé bundy, které jsi si nesli s sebou, nebyly potřeba, teplo bylo i v tričku. Na vrchol se vejde současně několik desítek lidí, asi tolik, kolik je neviditelných starců. A hle, i chrám Proměnění Páně, kde se shromáždí v posledním čase. Pomodlili se v tomto chrámku, který byl postaven koncem 19. století, zanechali jsme zde kadidlo a ikonky přivezené z Ruska. K místu, kde stojí chrám, se váže ještě jedna tradice. Zde byla v pohanských dobách gigantická socha Apollona. Když Matka Boží, cestující k Lazarovi (který vstal po čtyřech dnech z mrtvých) na Kypr, byla na moři, rozpoutala se hrozná bouře a loď vynesla na kamenitý břeh Athosu - tehdy se nazýval Apolloniada. Jenže jakmile přesvatá Bohorodice sestoupila z lodě na tuto zemi, modla Apollona se rozsypala na prach.

Bohorodice chodí po Athosu. 21. srpna 1903 mniši rozdávali almužnu u velkých vrat Panteleimonovského monastýru. Mnich Gavriil udělal fotografii a užasl. Na stříbrné fotografické destičce se objevila postava Boží Matky, která pokorně přijala krajíc požehnaného chleba! Nedlouho před tím spatřili Podivuhodnou Ženu ve skutečnosti. Po 95 letech nám tuto neuvěřitelnou fotografii daroval ruský monach Lazar (viz obrázek).

Říká se, že se vrcholek Svaté Hory nachází mezi zemí a rájem. Každý, kdo sem vyšplhal, musí jednou sestoupit dolů... Sestupujeme tam, kde se po celé věky modlí monaši. Kde visí lampáda v Yvironu - zatím nepohnutě. Kde na způsob pohybu vesmíru krouží nad hlavami mnichů panikadilo a ohnivý kruh chorosu.

Tento článek je součástí brožurky »Zázraky naší doby, Athos a konec světa«, jejíž sazbu si můžete k domácímu vytištění knížečky stáhnout v PDF z naší stránky downloadu.

Zpět na rozcestník „Svatá Hora Athos“

Skok na Homepage