Dopis z druhé strany



Ani nevím, jak bych začal. Chtěl bych vám toho říct mnoho, ale sám nevím, jestli byste mi rozuměli. Úplně nejlepší rada je drogy nebrat. Sice kdo do toho už spadnul, časem pozná, jaká je droga nebezpečná věc. Buď je pozdě, nebo člověk zjistí, že přišel o čtyři roky života a další tři se bude učit základy společenského chování, plus nový nástup do reality. Jenže to nemluvím o věcech, o který člověk přijde, hodněkrát moc bolej a nejdou vrátit zpět. To je prostě daň tý droze.

Ona na začátku vám dá pěkný věci, hlavně vám neznámé a příjemné, ale to přísahám, že na konci to máte s pěknýma úrokama. Fáze, která pak přijde, "denní braní, to je ale, pokud si aplikujete žilně, velký zle. To vaše půlka těla má jinýho pána. No a za rok, který uteče jako voda, zjistíte, že bez perníku nemůžete v normálním životě fungovat. To třeba pak chcete přestat, ale nejde to moc dobře. Návrat zpět je hodně obtížný.

Gratuluji, pokud se to někomu povede, ale ten ještě nemá vyhráno. Váš zbytek života musíte abstinovat, protože můžete znovu uklouznout a dvě tři dávky a jste tam, kde jste byl, ba i hůř. Nakonec zůstanete sami, ale úplně sami s tou drogou. Mně osobně se fetuje samotnýmu líp, než s kámošema. To pak už je o něčem jiným, než na začátku. Naštěstí jsem dostal pomocnou ruku od lidí, který to znaj, nebo tím prošli. Proto až budu zdráv, se jim nejlíp odměním, že jim pomůžu v boji proti drogám. Podle mě je to největší problém celého světa, i váš protože droga si nevybírá, ta pohltí, co je kolem.


Visáč








Doslov o štěstí



Čím víc o tom všem přemýšlím, čím více se mi zdá, že v pozadí všech těch výše uvedených, ale často i jiných problémů, stojí otázka lidského štěstí. Či spíše nedostatek tohoto štěstí. Nebo ještě přesněji, nedostatek pocitu "mého" životního štěstí. Týká se to zajisté i dospělých, ale dospívajících zvláště. Vždyť oni jsou v situaci, kdy jim vyschl pramen takového toho samozřejmého dětského štěstí (většině lidí se dětství jeví ve šťastných barvách), takového toho štěstí, které má člověk od života jaksi zadarmo. Jenom proto, že je dítě. Teď je to najednou pryč. Teď bude třeba hledat trochu jiné, dospělé štěstí. Štěstí, které si člověk musí na životě spíše tak nějak vybojovat, a nebo ještě spíše, vybojovat sám na sobě, na svých schopnostech, vlastnostech, píli, na růstu a utváření vlastní povahy. Na tom, k čemu, nebo ke komu se upne, čemu, nebo komu se bude chtít podobat. Jak se vyzná ve světě dospělých, jak mu bude rozumět, jak to v něm zvládne. Samozřejmě, že dospělí pomáhají. Ale nemají na to vždycky dost času a dost energie. Také mají spoustu svých starostí a zájmů. A co si budem povídat, také někdy bloudí po cestách za svým vlastním životním štěstím...

Snad také odtud můžeme trochu porozumět přitažlivé síle party. Parta, to je svět, ve kterém se dospívající cítí dobře. Velmi dobře se tu vyzná. Velmi dobře ví, jak to tady chodí. O světě dospělých to stále ještě neví. A také si nemůže být jist, jestli to vůbec kdy bude dobře vědět, jestli to skutečně všechno pochopí a dokáže zvládnout. Proto je v partě tak lehčeji, radostněji, uvolněněji, lépe. I když parta je vlastně takový skleník. Není to skutečný život. Tento "skleníkový efekt" mladí dobře vnímají. Dobře vědí, že realita je jinde. Ale je to takový začarovaný kruh. Čím více se vůči dospělé realitě cítí mimo, tím více to vnímají (třeba i podvědomě) jako narůstající dluh. A to samozřejmě k nějakému jejich pocitu životního štěstí v tomto světě nepřidá. Takže tím víc je to táhne právě do toho jejich skleníku, kde je přece jejich známý a dobře zvladatelný svět. A to si k tomu přidejme ještě všechny ty důvody, které jim někdy naším způsobem života poskytujeme k tomu, aby si mohli říci, že o zařazení do tohoto dospělého světa vlastně ani moc nestojí. Oni jsou přece ve věku, kdy jsou velmi přísní a citliví na opravdovou pravdu a spravedlnost (tedy alespoň u těch druhých). Ostatně, my jsme byli také takoví. Jenom si vzpomeňte. A také nás to nakonec přešlo. A nebo nepřešlo? Bylo by dobré, kdybychom o sobě zjistili, že ta touha po opravdové pravdě a spravedlnosti nás přece jen nepřešla úplně. Někteří ti noví lidé by to od nás moc potřebovali. Takový nějaký styčný bod.

Chci tím říci, že ti dospívající lenoši a drzouni, kteří si ničeho neváží, potřebují vlastně víc pomoci než odsuzování. Nestačí bohužel, když jim říkáme, třeba trpělivě, třeba s křikem, co všechno mají dělat. To oni dobře vědí. Ale třeba se do toho trošku bojí jít. Třeba mají nějaká tušení, že je zbytečné, marné a frustrující, hledat své štěstí v tom, co jim právě my osobně nabízíme či nutíme.

Řešení vidím jedině takové, že ti mladí se nakonec přece jen naučí nalézt své štěstí i v tom dospělém světě. Nemusí to být nutně jenom náš dospělý svět. Může to být i jejich vlastní dospělý svět. Ale skutečně dospělý, reálný. Aby obstáli jak sami umí, ale aby obstáli. Aby se mohli tomuto všemu naučit, potřebují učitele. Dospělého člověka, který to v té "partě dospělých" zná, který ví, jak to tam chodí. A který jim ponechá dostatek svobody, aby se mezi dospělými zařídili po svém, autenticky. Aby uměli být samostatní a nezávislí ne jen na nás, jak pořád chtějí, ale i na té dřívější skleníkoví partě. Aby se stali sami sebou. Být takovými dobrými učiteli, to je zase náš úkol.

A pak také nesmíme zapomenout na lásku. Samozřejmě, jsou to kluci a holky. A někdy mají velmi intenzivní dojem, že jejich láska všechno vyřeší, přes všechno se přenese. Že se všechno šťastně srovná a že se už nikdy nestane nic zlého. A nebo se prostě alespoň cítí dobře. Nebo alespoň určitě lépe, než kdyby žádnou lásku neměli. Láska rodičovská, strýcovská, tetovská a jiná dospělá, ta je jaksi jiného druhu. Ti dva mladí mají někdy za to, že si patří vzájemně na sto procent. Láska dospělácká, se svými ještě mnoha jinými starostmi a zástoji, to v procentech nedotáhne ani na polovinu. Nebo to alespoň tak vypadá. Na druhé straně zase dospělí mají dojem, že těm mladým, vzájemně stoprocentním, už na dospělé jaksi nevybylo. Ale naštěstí to tak určitě není. V lásce je veliká naděje. Myslím, v té opravdové lásce. Zamilovat se je totiž možno do nejrůznějších a do nejrůznějšího. Do partnera, do svých snů, do své záliby či práce, do vznešených hodnot a ideálů, do Boha, do sebe sama, do filmové hvězdy, nebo ale i do drogy. Skutečně, někteří lidé přirovnali závislost k zamilovanosti, k lásce (nemocné lásce) k droze. Takže ona není láska jako láska, a štěstí jako štěstí. Ale myslím, že se ti mladí učí v prvé řadě od těch dospělých, kteří jsou jim nejblíže. Takže záleží vlastně hodně i na nás samotných, do koho, či čeho jsme zamilovaní, a v kom, nebo v čem jsme nalezli my své štěstí.


Mgr. Milan Týmal




Zpět na rozcestník »Znamení doby – drogy«



<-Skok na seznam »za dveřmi«    <-<-Skok na Homepage

NAVRCHOLU.cz