Čtyři sta let
„stále krvácející rány na těle Pravoslaví“

Od Brestské unie až po jizvy
pravoslavné církve našich dnů

Úvaha nad církevní historií i současností

Problematika unionismu se objevovala již v minulosti. V hloubce podstaty této otázky leží teologický a dogmaticko-eklesiologický rozchod (tedy rozštěpení na základě odlišností ve věrouce a v učení o církvi) Pravoslaví a římského katolicismu, a následně možnost či nemožnost skutečného překonání tohoto rozchodu tou či onou cestou. Celá šíře této otázky nebude tématem této stati; zde se dotkneme pouze jejího církevně-politického aspektu.

O „Brestské unii“

Dvě historické události v dějinách ruské pravoslavné církve poznamenávají konec XVI. století. První - radostnou - je ustanovení patriarchie na Rusi v roce 1589. Druhá je žalostná. Je to takzvaná Brest-litevská unie z roku 1596, tj. tzv. »opětné sjednocení« západních eparchií Rusi s katolickým Římem. První událostí je zakončeno 150 leté období kanonicky neurčitých vztahů mezi Moskvou a Konstantinopolí. Druhou událostí začínají církevní nepokoje, vnáší se dvojakost do náboženského života části ruských pravoslavných eparchií, tedy těch, které se v té době územně ocitly v polsko-litevském státě. Následkem bylo rozdvojení národa.

Když Řím pochopil neuskutečnitelnost sjednocení celé ruské pravoslavné církve za pro něj žádoucích podmínek, rozhodl se »obrátit« k sobě byť jen část »schizmatiků« (tak nazýval pravoslavné). Byly to především tyto výhledy, co přimělo cestovat papežova vyslance Antonije Possevina do Moskvy.

Myšlenka církevní unie pravoslavných s římským papežem spočívá v tom, že je unionisovaným pravoslavným ponechán jejich byzantský obřad, bohoslužebný jazyk a ostatní pravoslavně - východní církevní zvyklosti (včetně možnosti ženatého kněžstva). Po vnější stránce se tedy nezmění nic. Víra je však změněna z pravoslavné na římskokatolickou - především jsou unionisovaní (bývalí pravoslavní) podrobeni římskému papeži a následně jsou zaváděna i ostatní dogmata (když ne hned, tak postupně v průběhu několika generací), kterými se římský katolicismus liší od původního pravoslavného křesťanství. Navenek není tedy změna příliš patrná, vnitřní obsah církevního života je ovšem zcela změněn z pravoslavného křesťanství na římský katolicismus. To se znamenitě hodilo k oklamání prostého venkovského lidu, který si častokrát ani neuvědomil, že se něco změnilo, a dokonce namnoze byla změna před lidem tajena a tvrdilo se mu ze strany vrchnosti, že je i nadále pravoslavným. (S rozmanitými formami lží, zkreslených faktů, polopravd a pod. je život uniatů spojen dodnes; pozn. red.)

Unie v tehdejším polsko-litevském státě nevznikla najednou. Její idea se kultivovala už dříve. Cílevědomě a pečlivě ji připravovali jezuité a polský král. Tato příprava spočívala v ovlivňování pravoslavné hierarchie v duchu katolického klerikalismu, který se zamlouval polské koruně. Právo jmenování biskupů králi sloužilo k cílevědomému rozkládání pravoslavné svornosti. Ve středu těchto biskupů se takto ocitli lidé, kteří neměli nic společného s duchovností, a pak dokonce ani s Pravoslavím. V moci krále bylo i ustanovování jeho kurátorů na eparchiích, kteří se, dle tamního pravoslavného lidu, stali místními despoty.

Všechno toto směřovalo k tomu, že v roce 1596 vznikla podivná církev pochybného kompromisu - uniatská; ani katolíci, ani pravoslavní. Nebo možná - dle mínění papeže, jezuitů a uniatských hierarchů - téměř katolíci; a dle mínění světských lidí - oklamaných zachováním původních (tedy východně pravoslavných - byzantských) vnějších obřadových obyčejů a východních církevních zvyklostí - konec konců přece jen stále pravoslavní? Nebo - jak možná dnes uvažují samotní uniaté - současně katolíci i pravoslavní? Neboť nazývají sami sebe "řecko-katolíky", "katolíky východního obřadu". Ostatně pro Poláky - katolíky - uniaté stejně zůstávali až do XX. století lidmi »chlopskoj věry«, tj. víry druhořadé. A pro pravoslavné byli uniaté odpadlíky od víry otců.

Dosáhla unie svého cíle? Z hlediska Říma pravděpodobně ano. Řím dosáhl velkého vítězství: za prvé vláda papeže římského se skutečně rozšířila na pravoslavné eparchie, jak to bylo i při Lyonské (1274) a »orentské (1439) unii.

Ale co obdrželi od unie pravoslavní, kteří se nyní stali uniaty? Hierarchové (neboť iniciátory a realisátory unie byli zvláště oni a nikoliv pravoslavný lid) obdrželi pocty, královu záštitu a majetky. Na to mysleli mnohem více, než na Církev Kristovu nebo na věrovyznání. Hle, čím kupříkladu, láká biskup Kyrill Těrleckij k unii svého budoucího společníka Ignatije (oba následně aktivně zavádějí unii): »Sám posuď, v jakém jsme nevolnictví! Ale když se poddáme římskému papeži, nebudeme do samé smrti sedět jen na našich biskupských stolcích, ale zasedneme do senátorských lavic spolu s římskými biskupy a lehce získáme jmění od církví vybrané« (A. Popov: Utlačování pravoslavných a Rusů v Polsku ve XX. století, Bělehrad 1937). Otázkami víry se v listech polskému králi biskupové nezaobírají, a to jak během tajné přípravy unie, tak i později.

Dva z nich - titíž Těrleckij a Pocej - se v průběhu tajné, před pravoslavnou pastvou skryté, misie Říma podrobili papeži a ještě před svoláním sněmu v Brestu podepsali unii za pravoslavné biskupy polsko-litevského státu. Poté (v roce 1596) král, katoličtí biskupové a (bývalí) biskupové - odpadlíci svolávají »sněm«, na němž se již jen sečetly výsledky cesty Těrleckého a Poceje do Říma. Pravoslavní, kteří nepřijali unii, vyhlášenou královským nařízením ještě před uskutečněním »sněmu«, sešli se ve stejnou dobu na svém sněmu. Bylo nutno ho uskutečnit v soukromém domě, neboť všechny pravoslavné chrámy v Brestu byly uzavřeny. V čele sněmu stanul zákonný exarcha konstantinopolského patriarchátu Nikifor.

Vykročením na cestu odpadlictví a zradou svých ovec usilovali hierarchové, kteří vstoupili do unie, především o vnější blahobyt. Jak zde nevzpomenout pokoušení Spasitele ďáblem na poušti, který sliboval všechna království země a jejich slávu dát Jemu, »jestli padneš přede mnou a pokloníš se mi«?! Je to vskutku staré pokušení - když pozemský blahobyt, dokonce i viditelné dobré organisační zřízení církve, stavíme výše, než vnitřní osnovu svaté víry.

Ne nadarmo historik Kartašev, když hovoří o »nepřístojných mravech, které zavládly uprostřed pravoslavné hierarchie«, uzavírá: »Unie vyrostla na půdě morálního úpadku ruské hierarchie, postižené ve své morálce zpozdilým protektorským (poručnickým) systémem, tj. systémem druhého řádu.«

Boj došel až k ozbrojeným střetům, vyvolaným těmito »bojovníky za hmotné zájmy« (A.V. Kartašev: Očerki po historii Russkoj Cerkvi, Paříž, 1959, str. 614-615). Církevní lid vyvíjel ještě před unií úsilí držet svůj episkopát »na uzdě« a s požehnáním patriarchy konstantinopolského Jeremijáše se snažil zachránit Pravoslaví skrze "bratrstva" před morálně zesláblou hierarchií. »Není to opuštění kanoničnosti,« podtrhuje Kartašev, »ale způsob jejího pozdvižení skrze dočasné převládnutí hlasu lidu v ideálním chóru semknutosti s poukázáním na nezbytnou nápravu samotné hierarchie« (tamtéž str. 622). Není náhodou, že zvláště pravoslavná "bratrstva" se po uzavření unie stala pravými nositeli pravoslavného osvícení.*

Tedy, co se stalo pravoslavným, kteří se nedali zlákat k unii? Ocitli se v situaci o¦ciálního bezpráví - postavení mimo zákon. Jejich pronásledování se stalo otevřeným a bylo uzákoněno. Mimo zákon se ocitli i dva biskupové, kteří zůstali Pravoslaví věrni: lvovský Gedeon a přemyšlský Michail, účastníci pravoslavného brestského sněmu, který unii zavrhl. Exarcha Nikifor zemřel ve vězení.

Další historie osudů pravoslavných křesťanů v těchto zemích je historií pošlapávání práv a pronásledování za víru, slzí, výsměchu a hanobení svatyní, předávání násilně - ovšem v souladu se světskými zákony - zabavených pravoslavných chrámů, monastýrů s jejich jměním uniatům, upírání občanských práv pravoslavným lidem. V tomto nerovném boji mnozí slabí duchem podlehli a utekli k uniatům. Mnozí začali chodit do uniatských chrámů pouze proto, že pravoslavné chrámy už v místě nebyly. Panovníci bránili pravoslavným scházet se k modlitbám dokonce i v salaších. K roku 1702 na území tehdejšího Polska nezůstala již ani jedna pravoslavná eparchie, ale uniatských bylo devět.

Vyčerpávající boj pravoslavných za přežití končí; leč v některých místech se pouze přerušuje. Koncem 18. století, po pro Polsko tragickém trojnásobném rozdělení (v letech 1772, 1793 a 1795), se všechny západoruské země kromě Haliče zařadily do soustavy ruského impéria. Za dva roky (1794-1796) se snad všichni zbylí uniaté kijevské metropolie, podolské gubernie a množství jich na Volyni a také v Bělorusku navrátilo k Pravoslaví. Milióny uniatů se tehdy vrátily zpět do lůna pravoslavné Církve. »Nejsou žádné zprávy o násilí ze strany ruské vlády a římská kurie ruské vládě neuvedla žádné protesty« (K. N. Nikolajev: Vostočnyj obrjad; Paříž 1950).

Mezi uniaty byli ovšem i tehdy zuřiví odpůrci znovusjednocení s Pravoslavím. Například mniši basiliáni (celkem 170 lidí). Odpor projevili i uniaté v běloruské eparchii. Ale pro většinu věřícího národa byla unie jen ojedinělou, v Polsku vládně uzákoněnou, »jakoby-pravoslavnou« formou věrovyznání. Důležitou roli (zvláště vzhledem k následujícím schodkům při likvidaci Brestské unie) sehrálo obezřetné chování Iosifa Semaška a Basilie Lužinského k náboženským citům své pastvy. V mnohém zabezpečilo postupný, klidný návrat uniatů do Pravoslaví. V 30. letech 19. století tito archijerejové všemožně kladli odpor určitým projevům násilných metod při sjednocení, které se též vyskytly.

V roce 1839 Brestská unie přestala existovat v Bělorusku. Na sněmu uniatských biskupů v Poločce byl podepsán dokument sjednocení jejich eparchií s ruskou pravoslavnou církví. V roce 1875 byla sjednocena chomská eparchie. Jedinou oblastí, kde Brestská unie dále existovala byla Halič, která byla do první světové války sjednocena s Rakousko-Uherskem.

Mezi dvěma světovými válkami

Nové rozměry dostal uniatský konflikt mezi římským katolicismem a Pravoslavím v našem století - po zničení ruského pravoslavného impéria a vzniku bezbožné komunistické říše na jeho rozvalinách, v níž se při bezpráví a pronásledování ukázala všechna svědectví víry. Hlavním úderem se komunisté samozřejmě obořili na ruskou pravoslavnou církev. Ale málo kdo ví, že v tutéž dobu začali být pronásledováni i pravoslavní v polském státě, obrozeném po první světové válce. I zde byly pravoslavné chrámy násilně uzavírány (jindy je dokonce bořili nebo tiše po cihlách rozebírali) (Jedna významná pravoslavná katedrála tam byla zbořena, protože prý narušovala achitektonický ráz města; pozn. red.) V roce 1919 bylo v Polsku vydáno administrativní "Nařízení o navrácení 497 pravoslavných chrámů a kaplí římsko-katolické církvi". Většinou šlo o ty, které byly odňaty pravoslavným v letech zavedení unie a navráceny po rozdělení Polska lidem, kteří v unii odmítli setrvávat (A. Popov: Gonenije na Pravoslavije i russkich v Polše v XX. veke, Bělehrad, 1937); v jakém útisku se ocitli pravoslavní ve znovuobnoveném Polsku ukazuje ten fakt, že jen na území Cholmščiny a Podljaščja už koncem roku 1918, tj. hned co nastaly příznivější podmínky k pronásledování pravoslavných, bylo z 383 před válkou existujících pravoslavných chrámů uzavřeno 111, rozbito 59 a 150 přeměněno v římsko-katolické kostely. Pravoslavným se podařilo zachránit pouze 63 chrámů. Nakonec byly v roce 1938 všechny uzavřené chrámy rozbořeny a s nimi i část otevřených a postavených po roce 1920; celkem - 200 chrámů (K.N. Nikolajev: Vostočnyj obrjad, Paříž 1950).

V roce 1929 následovala tzv. »revindikace«, tj. akt ze strany římsko-katolického duchovenstva směřující k odebrání z rukou pravoslavných více než 700 chrámů a řady monastýrů (včetně Počájevské lávry) soudní cestou. Tento - zčásti neúspěšný - požadavek byl vznesen pro nedostatečnou efektivnost unie, zavedené v této oblasti a představující pouhou obměněnu taktiky »obrácení Rusi na katolictví«.

V čem byla podstata tohoto novouniatství? Jezuitský řád v průběhu 376 let mnohokrát vznášel v Římě otázku o rovnoprávnosti obřadů. Nakonec, v roce 1923, se jezuitům podařilo dosáhnout svého: katolický arcibiskup Ropp vyvinul plán »biritualismu pod vládou římského prestolu«. Podstata plánu tkvěla v tom, že pro oba obřady - západní a východní - byl potřebný již jen jeden katolický biskup. To znamená, že »východní obřad« už není hodnotou pravoslavné Církve, ale stává se pouze jedním z obřadů církve římsko-katolické. Pak už není třeba kontaktovat se s pravoslavnou Církví. Římsko-katolická církev předkládá pravoslavnému lidu »východní obřad« (zvláště jako nejčistší imitaci jeho moskevské formy) přímo od sebe.*

Je to všeho všudy jen jiná forma »sjednocení« s Římem než stará brestská, která se zachovala v Haliči. Proto se otázka novouniatství ve světle tohoto biritualismu přenesla na citlivá místa - do Polska. Zde už nemůže být řeči o víře »druhořadé« - »chlopskoj«. Ba naopak, pro římské katolíky a uniaty se otevírá zdánlivá perspektiva »nadvíry«, cesta sjednocování církví - bezpodmínečně ovšem pod vládou římského prestolu. Jediné dogma, o němž Řím nediskutuje, je vláda papeže. Pouze ona jediná, stojící nad vírami a dogmaty, rozkládající se nad všemi obřady, je schopna uzákonit toto smíšení. Před námi však neleží otázka absurdního přehlížení toho, že si tento projekt protiřečí v otázkách víry; co ovšem ohromuje, je jakási lhostejnost, podivný vkus typický pro XX. století, - požívání všeho, touha mít vše, o nic nepřijít, vše okusit, vše mít k disposici, všeho užívat...**

Ale novouniatství bylo a zůstává jen jednou z cest. Vždyť např. v roce 1930 římská kurie zničila mnoho nadějí, když uzavřela určitou dohodu s bolševiky, využívajíc novou situaci v Rusku pro své cíle. Dnes je proto třeba poukázat na tři linie tlaku Říma na Pravoslaví: uniatství starého typu, novouniatství »východního obřadu« a konečně přímý nátlak římské kurie.

Při tom je třeba poznamenat, že uniatství Haličského typu (a obřadu) katoličtí mocní nepřipustili v těch oblastech, kde nasadili novouniatství. A na druhé straně, uniaté, trpící latinisací, se nezřídka kvůli tomu vraceli do Pravoslaví. Například v Americe se začátkem století bez jakéhokoliv násilí haličští uniaté úplně vrátili do Pravoslaví. V řadách haličských uniatů zápasily dvě tendence: východní a západní, mezi nimiž se vytvářelo vědomí své vlastní »třetí cesty«; tato idea je nejtěsnějším způsobem spjata s představami o kulturně-politické svébytnosti Ukrajiny.

Tragédie ruského státu dala vzniknout i něčemu novému: otázce církevní autokefality (tj. naprosté církevní samostatnosti - myslí se pravoslavné), jež se objevila současně jak na Ukrajině, tak i v Polsku, přičemž myšlenkou autokefality se zabývala nejen vláda polského státu, ale v roce 1920 i bolševici.

V roce 1919 byla zákonem ustanovena autokefalita ukrajinské církve. Ale nenašel se ani jediný pravoslavný biskup, který by se přihlásil k tomuto kroku. Proto se v roce 1921 sněm přívrženců autokefality uchyluje k drzému nekanonickému aktu: sami činí »rukopoložení« svého »episkopátu« nazývaného podle jeho vůdce »lipkovskou hierarchií«. Koncem roku 1926 "Ukrajinská autokefální pravoslavná církev" obdržela legalisaci od NKVD (předchůdce KGB).

V roce 1927 byl »metropolita« V. Lipkovský odstraněn. Nepomohlo mu dokonce ani »prohlášení loajálnosti«, tak blízké - jak časově tak i obsahem - smutně proslulé "Deklaraci loajálnosti" ruského metropolity Sergije (Stragorodského).

Působení bolševiků - při všem kolísání jejich linie - směřuje samozřejmě k vytčenému cíli - cílevědomému rozkolu a rozložení Církve. Tak GPU-NKVD v Rusku v roce 1922 podporoval "obnovlence" (reformisty) a "živo-cerkovniky" (zastánce tzv. "Živé církve") a v roce 1927 diktoval průběh moskevského synodu v »sergijevském« tónu (při převládající účasti bývalých »obnovlenců«). Nakonec se ovšem v roce 1930 "Ukrajinská autokefální pravoslavná církev" ukázala jako »antisovětská a kontrarevoluční organisace«, po čemž byli všichni její »archijerejové« uvězněni.

Ale idea ukrajinské národní církve dál přežívala v Polsku v době druhé světové války a to vyústilo v obrození "Ukrajinské autokefální pravoslavné církve" s oddělenou kanonickou linií na okupovaných územích. Současně tam však dále existovala i Ukrajinská autonomní církev, jejíž hierarchie, působyvší po válce v emigraci, se zapojila do Ruské zahraniční církve.

Lvovský sněm v roce 1946

Za války nacionálně-socialistického Německa se Sovětským Svazem se ocitli v tragicky bezvýchodné situaci pravoslavní lidé na Ukrajině a v Bělorusku. Především zde sledujeme ty, kdo nejen dnes, v době shora povolené »glasnosti«, ale už i tehdy chápali celou ďábelskou hlubinu nemorálnosti protibožského sovětského režimu. Z jedné strany Němci nebránili otevření chrámů a monastýrů v okupovaných zónách a to nemohlo nenalézt ozvěnu v srdcích věřících, ale z druhé strany válka nacistického režimu, stejně tak cynického a nemravného jako je komunistický, byla vedena nikoliv za osvobození ruského národa od komunistického útlaku, ale proti samotnému národu. V tom byl základ porážky Německa. Národ povstal k obraně své národní svobody.

Ve zvláštním postavení se ocitla Halič, která patřila do roku 1939 do Polska, ale po jeho rozdělení mezi Hitlerem a Stalinem byla připojena k Sovětskému Svazu. Je třeba také vzpomenout, že do roku 1918 byla východní Halič připojena k Rakousku-Uhersku a mezi jejím obyvatelstvem byla od 19. století za aktivní podpory vlády pěstována idea svébytnosti západní Ukrajiny; tato idea byla tříbena zvláště jako protimoskevská, protiruská. To vyústilo v rozdělení lidu Haliče na "Rusíny", tíhnoucí k následování ruského kulturního světa a "Ukrajince". Za druhé světové války byla pro Haličany okupanty jak sovětská, tak německá vojska. Ale horšími se jim zdáli »pokrevní příbuzní« ruští, protože jim přinášeli jho komunismu. (Naneštěstí se v našem století zdají být pro mnohé lidi Rusko, podmaněné komunistickým režimem, a Sovětský Svaz svojí podstatou totožné).

V roce 1946, tj. pouze rok po skončení války, byl ve Lvově uskutečněn tak zvaný »sněm«, který řešil otázku o navrácení západní Ukrajiny do Pravoslaví. Zdálo by se, že nad touto událostí je možno se jen radovat. Rozhodujícím faktorem existence řeckokatolické církve v Haliči byla bezpochyby několik staletí trvající odtrženost tohoto státu od Ruska. Ve všech ostatních oblastech bylo sjednocení uniatů s ruskou pravoslavnou církví možným pouze po sjednocení těchto oblastí s ruským impériem. Připojením západní Ukrajiny do Sovětského Svazu vznikla na první pohled analogická situace. Ovšem, zvláštnost této situace tkvěla v tom, že se Halič uprostřed dvacátého století stala součástí nikoliv pravoslavného ruského státu, ale bezbožného Sovětského Svazu. V sovětském systému celonárodního bezpráví byla ruská pravoslavná církev, zastupovaná pouze o¦ciálním »sergiánským« vedením, ponížena téměř na úroveň administrativního přídavku systému, existujícího jenom ve formě poslušného plnitele politických snah režimu. O tomto »sněmu« bylo napsáno: »V jednotné rodině Sovětského Svazu jsou příbuzné národy ruský, ukrajinský a běloruský, neznající nacionální různice. Sjednocují je bratrství a budování socialistické společnosti.« Skutečně, »osvobození« Haličanů vedlo k jejich jedinému právu (přesněji však - povinnosti), právu budovat sovětskou »světlou budoucnost« pod společným jhem stalinského internacionalismu.

Lvovský »sněm«, který se uskutečnil 8. - 10. března roku 1946, byl připraven a proveden plně sovětskými metodami. Bolševiky nezajímala samotná církevní otázka znovusjednocení uniatů s Pravoslavím, ale otázka efektivní a brzké likvidace organisované struktury, která nebyla zcela pod kontrolou sovětského systému. Komunisté si ve vztahu k řeckokatolíkům stanovili tytéž zásady, které dříve s úspěchem uplatnili ve vztahu k ruské církvi. Koncem roku 1944 vyvíjely v této záležitosti na západní Ukrajině činnost NKVD, stranický aparát a denní tisk. 28. května 1945 byla založena "iniciativní skupina" s cílem svolání likvidačního (v duchu stalinské epochy) »sněmu«. Určitá skupina uniatů se na tomto »sněmu« možná opravdově připojila k Pravoslaví, ale v drtivé většině byli nuceni podřídit se rozhodnutí sovětské, bezbožné nadvládě. Ti, kteří se nepodřídili, se ocitli mimo zákon a uchýlili se do podzemí. Následovala pro tu dobu obvyklá zatčení, věznění, umírání v táborech, vyhnanství...

Musíme si uvědomit, že podobně jako Halič se stala součástí nikoliv ruské říše, ale Sovětského Svazu v roce 1939, tak i tamní uniaté byli v roce 1946 začleněni nikoliv prostě do celku staré ruské pravoslavné církve, ale též do moskevské patriarchie, jejíž existence a kanonický život byly určitou svéráznou »unií« se sovětským režimem.

Současnost

Současní řeckokatolíci neuznávají zákonnost lvovského »sněmu«. I my se ptáme: může být užitečné Církvi Kristově zlo takovéhoto druhu? Nevyvolává takový směr atmosféru nedůvěry a podráždění? Fakta zůstanou fakty a je třeba přiznat je. Moskevská patriarchie učinila již prvý krok a přiznala nakonec samotnou existenci řeckokatolíků a zve je nyní k dialogu.

Před návštěvou Gorbačova u římského papeže odmítali hierarchové moskevské patriarchie hovořit o problému řeckokatolické církve, setrvačně poukazovali na to, že to není v kompetenci jejich, ale sovětské vlády… V roce 1990 přineslo toto »předávání kompetence sovětským vládcům« své nečekané důsledky: sovětští západoukrajinští vládci začali bez vědomí arcibiskupů moskevské patriarchie předávat klíče chrámů uniatům. Svědčí to o tom, že komunističtí vůdcové západní Ukrajiny byli skrytými uniaty anebo snad horlivými obhájci lidských práv? Nikoliv, ke slovu přichází nacionální instinkt, spojený s politickým kalkulem získat si sympatie lidu.

Podobným sovětským předáním klíčů předcházelo násilné zabrání lvovského katedrálního chrámu uniaty. K uniatům začali přecházet mnozí duchovní. Tento návrat uniatů do unie z moskevského patriarchátu se jeví být zákonitým následkem předcházejícího bezpráví a odhaluje tezi o lvovském „sněmu“ jakožto o „dobrovolném navrácení“ jako nepravdivou. A současná situace? - válka mezi uniaty a pravoslavnými na západní Ukrajině.

Již jsme výše poznamenali, že na západní Ukrajině je unie nerozlučně spojena s národním uvědoměním Haličanů. Skrze národnostní otázku rozšiřuje unie svoje perspektivy na celou Ukrajinu. Ale současně s uniatským hnutím kandiduje na vyjádření národní svébytnosti i myšlenka pravoslavné ukrajinské autokefality. Do "Ukrajinské autokefální církve" (tzv. »pravoslavné«, ale ve skutečnosti nekanonické) přicházejí desítky duchovních, kteří odcházejí z pravomoci moskevské patriarchie, a dále - a to je důležité poznamenat - z unie! Přestup těchto věřících i duchovních, kteří přešli už dříve k unii, svědčí o tom, že lidé zde odešli ani ne tak od Pravoslaví, ale spíše od moskevské patriarchie. I ukrajinští nacionalisté obracejíce se k národnímu vědomí pravoslavných Ukrajinců tvrdí, že není tak důležité ke komu budou Ukrajinci patřit - zdali k autokefální nebo uniatské církvi, hlavní je - »nebýt pod Moskvou«. V jistě tragické situaci se nacházejí skuteční pravoslavní věřící na Ukrajině, kteří se ocitli mezi kladivem a kovadlinou!

Zamysleme se. Pravoslavná církev strádá. Rozrušuje se tělo Církve! Neukazuje nám sám Hospodin skrze události na západní Ukrajině, při vší jejich tragičnosti, jen zlomek (nebo nějaké předznamenání) toho, že bez ohledu na nějaké dohody, konference a další lidské dohovory, kterých se věru bude možné dočkat, nemine nás záhuba (1. Sol 5,3), neočistíme-li se konečně od všeliké skvrny a lži v samotné Církvi?

Někteří stále ještě sami sebe i dnes přesvědčují o právoplatnosti lvovského »sněmu« a setrvávají duchem v problematické minulosti církve posledních desetiletí. Začalo rozdělování chrámů. Těžký problém, který zajisté může být rozřešen i způsobem politickým. Neřeší se tím ovšem problém základní - duchovní… Vždyť tato záležitost se nemůže skončit rozdělením chrámů.

Ruská pravoslavná církev si nemůže nepřát návrat uniatů ke svatému Pravoslaví. Ale tento návrat musí být upřímný, dobrovolný, na základě duchovního přesvědčení o správnosti tohoto kroku. Je třeba nejen slovy, ale i činy jasně a jednoznačně zamítnout používání síly v církevních vztazích a samotným životem svědčit světu o čistotě Pravoslaví. Je před námi úkol vyjevit Pravdu Kristovu, konečně zavrhnout všechnu nepravdu. Bez toho uniaté nemohou poznat lživost svého postoje.

Je dnes snaha o nezbytné očištění? Věříme, že je. Vždyť stejně, jako po Brest-litevské unii v roce 1596, kdy se bratrstva stala oporou svatootcovské víry, tak i nyní v Rusku nikoliv hierarchové, tvrdící, že »je nerozumné probouzet vykonstruovaný problém svobody svědomí v naší zemi« (ŽMP 7/86 str. 5), ale sám pravoslavný lid zůstává ryzím ochráncem Pravoslaví.

Ano, skutečně, týmž sovětským systémem a lží strádali nejen uniaté, ale mnohem dříve strádala celá ruská Církev: více než dvě stě jejích biskupů a desítky tisíc duchovních a věřících! Umírali však nejen ti, kdo statečně vyznávali Pravdu Kristovu proti bezbožnosti, ale i ti, kdo se přizpůsobovali lži, měli účast na zabíjení bratrů (vždyť i samotní bezbožní mučitelé často hynuli v masovém vraždění) - mají snad proto všichni účast na slávě církve velkomučednice? Nestrádala tato církev velkomučednice morálním pádem těch, kteří z jejích řad kolaborovali s bezbožným komunistickým režimem a tajili či zkreslovali pravdu? A nejeví se lež Lvovského »sněmu« (a společně s ním i »sněmů« z let 1943, 1945, 1961 a 1971) pouze pokračováním, malou částí lži celé té dvojtvářné "Deklarace loajálnosti" (1927) nadiktované církvi komunisty? A netrpí původní pravoslavná všeobecná ruská církev dodnes nedostatkem schopnosti vyrovnat se s nedávnou minulostí? Není právě čas otevřít cestu Pravdě Kristově: přijmout myšlenku o nezbytnosti očištění? Pouze tato cesta se zdá směřovat k pravdivému řešení nejen problému unie a »východního obřadu«, ale i života ruské církve vcelku.

(Stať byla poprvé publikována v časopise "Věstník německé eparchie
ruské pravoslavné zahraniční církve"
č. 3/1990)
a přetištěna v českém
Cyrilometodějském pravoslavném kalendáři 1996



Zpět na stránku zabývající se Unií

<-Skok na seznam „za dveřmi“    <-<- Skok na Homepage

NAVRCHOLU.cz