PRAVOSLAVNÁ PNEUMATOLOGIE

Pavel Milko

VYCHÁZENÍ DUCHA SVATÉHO
V PRAVOSLAVNÉ PNEUMATOLOGII
A KAPITOLKY SV. MARKA EFEZSKÉHO
PROTI FILIOQUE

Úvod

Naším úkolem je načrtnout, jaký význam má pneumatologie v pravoslaví a z toho plynoucí nutné závěry týkající se východisek ekumenických snah, které musejí být, podle našeho mínění, ve svém základu podloženy dogmaticky. Hlavní problém, na který se soustředíme, je vycházení Ducha Svatého. Nejprve se pokusíme pozitivně formulovat pravoslavné učení. A v druhé části, protože např. nový Katechismus katolické církve stále drží argumentaci lyonského a florentsko-ferrarského koncilu o oprávněnosti filioque, která je, zdá se, všeobecně přijímána, si uvedeme základní argumenty obhájce pravoslavného učení na florentsko-ferrarském koncilu, sv. Marka Efezského, z jeho spisu Sylogistické kapitolky proti filioque.

Pneumatologie v životě Církve

Pokud se máme krátce seznámit s pravoslavnou pneumatologií, je nejlépe zastavit se nejprve u svátostného života Církve. Duch Svatý provází pravoslavného křesťana každý den od počátku jeho života v církvi. Vždyť základní vyznání, "'Ježíš je Pán' nikdo nemůže říci, leč v Duchu Svatém" (1K 12,3). S Duchem Svatým se setkává již při křtu. Samotný obřad křtu, jak je prováděn v pravoslavné církvi, je vlastně spojením dvou tajin (svátostí). Tajiny křtu, kterou je uváděn věřící do společenství Církve, a tajiny myropomazání, kterou dostává to, co potřebuje pro život v církvi.. Ono pomazání a křest mají samozřejmě trojiční strukturu. Není možné vytrhnout pneumatologii z trojiční theologie. Nyní přejděme k dennímu životu pravoslavného křesťana. Při každé modlitbě je nutné prosit o přítomnost Ducha Svatého -- pouze v něm se dokážeme správně modlit, jak říká svatý apoštol Pavel: "Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti. Vždyť ani nevíme, oč se máme vlastně modlit. A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit" (Ř 8,26). Pravoslavný křesťan se má také každé ráno modlit Vyznání víry, kde je o Duchu Svatém kanonicky pojednáno. Niceocařihradskému Vyznání víry je v pravoslavné církvi vzdávána veliká úcta. Když je při bohoslužbě odříkáváno, nebo zpíváno, zvoní zvony a kněz nad dary pohybuje tzv. aerem (pokrývka na dary), což podle komentátorů představuje vanutí Ducha Svatého. Aby bylo při liturgii jasné, co je vyznáváno, na diákonovo: milujme druh druha, abychom jednomyslně vyznávali, odpovídá lid -- Otce, Syna i Svatého Ducha, Trojici jednobytnou (soupodstatnou) a nerozdílnou. V mnoha bohoslužebných textech můžeme nalézt pneumatologické pasáže. My si nejprve uvedeme texty, které se užívají v týdenním kruhu bohoslužeb, a poté nahlédneme do několika textů ze služby na svátek Padesátnice -- Letnic, který je svátkem Trojice a je pevně spjat s Duchem Svatým.

První z vybraných textů denních bohoslužeb představuje Ducha Svatého jako jednu z osob Svaté Trojice; druhý ukazuje jedno z působení Ducha Svatého v člověku.

Nedělní jitřní z antifony stupňů hlas 1.: Svatému Duchu čest, poklonění, sláva i moc, jako je třeba Otci a náleží přinášet Synu. Neboť Trojice je podstatou jedna, ne však osobou.

Nedělní jitřní z antifony stupňů hlas 4.: Svatým Duchem se živí každá duše a čistotou se povyšuje, svátostně se prosvětluje jednotou Trojice.

Svátek Padesátnice -- svátek Trojice je prosycen texty týkajícími se Ducha Svatého. Jeden text již ostatně známe: modlitbu Králi nebeský (viz denní modlitby). Z vybraných textů Večerní: stichira 'Padesátnici slavíme' ukazuje hlavní a základní význam svátku; stichira 'Jazyky cizích národů hovoří o cíli daru jazyků' a stichira 'Vše poskytuje Duch Svatý' oslavuje původce tohoto daru -- Ducha Svatého. Tato oslava Ducha Svatého jasně a krátce charakterisuje nejprve působení Ducha Svatého a v závěru i Jeho vztah k Trojici. Poslední z vybraných stichir 'Viděli jsme světlo pravé' ukazuje význam, jaký má svátek pro nás. Dnes je tato stichira každodenní součástí Svaté Liturgie a zpívá se po přijímání.

Večerní na svátek Padesátnice stichiry na »Hospodine, k tobě volám«: Padesátnici slavíme a příchod (epidémia) Ducha, zvěstovaný (apaggelia) den (prothesmia), splnění (symplérosis) naděje, nakolik tajemné natolik velké a drahocenné. Proto (dio) tě opěvujeme Tvůrce všeho, Hospodine, sláva tobě.

Jazyky cizích národů jsi obnovil (kainúrgó), Kriste, své učedníky, aby tě veřejně hlásali (kérytto), nesmrtelné Slovo a Boha, poskytujícího (parechon) našim duším veliký projev lásky.

Vše poskytuje Duch Svatý, pramení /z Něho/ proroctví, světí (teleó) kněze, neučené (agrammatos) učí moudrosti, rybáře ukazuje jako theology, shromažďuje (sygkrotó) každý sněm (thismós) církevní. Soupodstatný (homoúsios), na jednom trůnu (homothronos) s Otcem i Synem, Utěšiteli (paraklétos), Sláva Tobě.

Viděli jsme světlo pravé (to fós to aléthinon), přijali (syllambanó) jsme Ducha nebeského, nalezli jsme víru pravou, nerozdílné (adiairetos) Trojici klaníme se, neboť ta spasila nás.

Z Jitřní jsou vybrány texty, které oslavují hlavní Osobu Padesátnice. Stichira 'Duch Svatý byl vždy' ukazuje hypostatické vlastnosti Ducha Svatého a Jeho vztah k Trojici; stichira 'Duch Svatý, světlo' hovoří o působení Ducha Svatého ve světě. Tyto dvě stichiry jsou sestaveny podle textů sv. Řehoře Theologa.

Jitřní na svátek Padesátnice, chvalitebné stichiry: Duch Svatý byl vždy (aei), je i bude, nezačal, nepřestal (ú pauó), nýbrž vždy byl společně kladen (syntattó) a počítán (synarithmó) s Otcem i Synem, život i životodárný (zoopoió), světlo i dárce (chorégos) světla, o sobě dobrý (authagathos), pramen dobra (agathotés), skrze (diá) něhož se dává poznávat (gnorizo) Otec, je oslavován Syn a (pará) všemi je poznáván (gignoskó). Jedna síla, jeden řád (syntaxis), jediná poklona Svaté Trojici.

Duch Svatý, světlo a život, živý duchovní (noétos) pramen, Duch moudrosti a porozumění (p. sofías kai synéseos), dobrý, opravdový (euthés), důmyslný (noétos), panující (hegemoneuó), očišťující hříchy. Bůh i zbožšťující (theopoió), oheň vycházející z ohně, hovořící (laló), působící (energó), rozdělující (diairó) dary /milosti/ (chárisma). Skrze něho všichni proroci, božští apoštolové s mučedníky byli ověnčeni (stefanó). /Toto je něco/ cizí sluchu (xenakústó), cizí zraku (x. théama) - oheň rozdělující (diairo) se pro rozdání (nomé) darů.

Duch Svatý není nikdy vydělován ze sv. Trojice (Můžeme doložit, že co se týká Působení Ducha Svatého, nikdy v pravoslavné církvi nebývá vydělováno z trojičního kontextu. Tvrzení o nutnosti filioque z tohoto důvodu je neudržitelné (srv. W. Beinert, Slovník katolické dogmatiky, Olomouc 1994, s. 99). To vidíme i v dnešní epiklesi, která je vrcholem, nejkrásnějším a nejtajemnějším okamžikem celé božské liturgie.

Nuže, přinášíme ti tuto službu, oběť duchovní a nekrvavou, prosíme a modlíme se a snažně žádáme: sešli Ducha Svatého na nás a na tyto předložené dary. Bože, očisti mne hříšného a smiluj se nade mnou. (3x) Hospodine, jenž jsi Přesvatého Ducha svého v třetí hodinu svým apoštolům seslal, téhož Ducha, Dobrotivý, neodejmi od nás, ale obnov nás modlící se k tobě. Srdce čisté stvoř ve mně, Bože, a ducha pravého obnov v nitru mém (Ž 50,12). Hospodine jenž jsi Přesvatého Ducha svého v třetí hodinu svým apoštolům seslal, téhož Ducha, Dobrotivý, neodejmi od nás, ale obnov nás modlící se k tobě. Nezamítej mne od tváře své a Ducha svého Svatého neodnímej ode mne (Ž 50,13). Hospodine jenž jsi Přesvatého Ducha svého v třetí hodinu svým apoštolům seslal, téhož Ducha, Dobrotivý, neodejmi od nás, ale obnov nás modlící se k tobě. A učiň tento chléb drahocenným Tělem Krista svého. Amen. A co je v tomto kalichu, učiň drahocennou krví Krista svého. Amen. Proměňujíce je svým Duchem Svatým. Amen. Amen. Amen.

Vycházení Ducha svatého a pneumatologie

Nyní přistupme k problematice vycházení Ducha Svatého. Na počátku je důležité si vyjasnit místo pneumatologie v theologii a důsledky rozdílů v pneumatologii. Pneumatologii nelze oddělit od triadologie a triadologie je základem, nebo lépe předmětem theologie. Pokud se lišíme v triadologii, pak se lišíme v celé theologii. Pro východní theologii je příznačný apofatismus a myšlení v antinomiích. Příklad, který se nabízí je: 1=3; 3=1. Bůh je jeden. Je nevýslovnou jednotou tří osob, kde každá je idios. Východní theolog se toto tajemství nesnaží pitvat, ani nenechává jednu stránku této antinomie převážit nad druhou, nýbrž se pokorně skloní před tajemstvím. Trojice je nevýslovná jednota a nekonečná rozdílnost. Tři osoby, které nesplývají v jednu, můžeme rozlišit podle "způsobu bytí" (tropos tés hyparxeos). Rozdílnost osob se projevuje ve způsobu vztahu (Otec - to agennéton; Syn - to gennéton; Duch Svatý - to ekporeuton). Otec je bezpočátečný, nezrozený; Syn je zrozen a Duch Svatý vychází. Takto je můžeme dostatečně rozlišit. Otec není Syn; Duch není Otec atd. Rozdílnost Osob však není konstituována těmito vztahy, jak by si přáli západní theologové. Plození a vycházení odkazují k Otci, který je jediným počátkem -- odtud monarchia. Pokud tuto monarchii zrušíme, máme před sebou tři individua spojená jakousi abstraktní ideou božství. Jednotu třech hypostasí nelze myslet vně monarchie Otce. Zde může dojít k obvinění ze subordiniacismu. Na vše, co jsme právě řekli, se však musíme dívat očima negativní theologie. Termíny jako počátek, příčina, rození, vycházení je nutné chápat v prostředí, do kterého jsou zasazeny. Je to věčnost, kde první nepředchází druhé, není počátek ani žádný proces. Od nejdokonalejší příčiny nemůže vzejít nic menšího, ona je tak příčinou jejich rovnosti a pramenem jedné a téže podstaty. Otec ale není onou podstatou. U žádného pravoslavného autora nenalezneme termíny hovořící o soupodstatnosti jako účasti Syna a Ducha Svatého na bytnosti Otce. Každá osoba je Bohem svou přirozeností. Většina západních theologů nebude s touto původní triadologií a takto podanou monarchií Otce souhlasit. Není však nic lehčího než ukázat, že u většiny předníkajských otců je monarchie Otce chápána spíše silněji a naopak, že victorinovsko-augustinovský model byl naprosto netradiční spekulací úzkého okruhu osob, tj. soukromým míněním a ne vírou církve. Pravoslavná theologie vychází z prvotní antinomie mezi podstatou a osobami. Monarchie Otce nám dává možnost jasně a dostatečně rozlišit osoby v Trojici. A správně vyznávat, že Duch Svatý vychází pouze z Otce (ek monoú tú Patros). Na důležitou otázku, jak je to se spojením Syna a Ducha Svatého, můžeme zopakovat, co bylo řečeno dříve. Duch Svatý nepůsobí mimo Trojici. I samotný svátek Letnic je svátkem Trojice. Tzv. veličánije na Padesátnici říká toto: Velebíme tě, dárce života, Kriste a oslavujeme nejsvětějšího Tvého Ducha, kterého jsi poslal od Otce svým božským učedníkům. A celá liturgie je jedinou oslavou Trojice, která vrcholí v epiklesi. Zde prosíme Otce o seslání Ducha Svatého, aby byly proměněny dary na tělo a krev Ježíše Krista. Vztah Syna a Ducha Svatého je někdy vyjadřován předložkou dia, která není chápána ve smyslu ek. Musíme upozornit, jak vidíme např. ve veličániji, že pravoslavná církev neupravuje Spasitelova slova a nezamlčuje první část věty, na kterou mimo jiné poukazují zastánci filioque: "Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, který vychází od Otce, ten vydá o mně svědectví." A pokud se vrátíme zpět k epiklési zjistíme, že prosba o seslání Ducha Svatého je směrována k Otci a poté ve slovech nalézajících se pouze ve slovanských služebnících, která začínají slovy: "Hospodine, jenž jsi Přesvatého Ducha svého..." zřejmě i k Synu (Jedná se však o pozdní doplněk (14-15. stol.; do služebníku vešel zřejmě až v 16. stol.), který mnozí liturgikové považují za ne zcela šťasntý). Z toho co bylo řečeno můžeme vyvodit závěr: filioque slovy, "Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce", není nutně implikováno!

Proměny filioque

K dějinám sporu o filioque je třeba uvést, že první obvinění z herese nejdou z Východu vůči Západu, ale franská církev již v r. 794 na synodě ve Frankfurtu vznesla výtky vůči konstantinopolskému patriarchovi Tarasiovi (Tedy více než 70. let před patriarchou Fótiem, který bývá považován za původce útoků východu proti západu), který užíval ve formulaci vztahu Syna a Ducha Svatého (mimo vyznání víry) předložku día, což se zdálo být neekvivalentní zastáncům filioque a tudíž heretické. Samozřejmě podíváme-li se na filioque bez emocí, můžeme říci, že v prvopočátku šlo o snahu zabránit myšlence o působení Ducha Svatého mimo Syna v šíření a také o protiariánské posílení postavení Syna v Trojici. Později bohužel tento pojem začal mít jiný význam. Ostatně již v rané době můžeme filioque spojovat s ne zcela tradiční naukou a přes pokusy filioque interpretovat pravověrně je zde toto zrnko zkázy zaseto (Máme na mysli vliv Maria Victorina na Augustina, u kterého nalézáme trinitární nauku spíše jako - novoplatónskou - filosofickou spekulaci v křesťanském hávu. Příznačné pro tuto theologii je, že před námi stojí vždy dyáda a nikdy Trojice. Tato tendence zvítězila na západě.). Nejjasněji je posun v chápání na Západě vidět u Tomáše Akvinského, který věroučné formulace Západu na mnoho staletí ovlivnil. U něho, pokud nahlédneme do Summy Theologické, přichází ke slovu převážně filosofie (S. th. I,36.). Prvním východiskem Tomáše je pojmová analýza. Vidí, že pojmy otec a syn na sebe odkazují a jsou jasně vymezeny vztahem. Pojem Duch Svatý proti tomu takovou vnitřní disposici postrádá. Když k tomu přistoupí ještě Tomášova nauka o individuaci látkou (Bůh je duch, jednoduchý ap. a nemůže být složený z látky a formy, přičemž látka je podle Tomáše principem individuace. Takže musí Osoby v Trojici individualisovat jiným způsobem a tím je kontradikce.), tak před sebou máme Boha filosofů, kde vycházíme od podstaty, tudíž od spekulace, a všechny svoje síly jako křesťané (logikové) musíme napnout, abychom se vyhnuli modalismu, kterému se nakonec možná ani vyhnout nechceme. Porovnáme-li nauku Východu a Západu, je zjevné, že proti sobě stojí dvě triadologie -- dvě theologie. Ne nedůležitou skutečností je, že základním učitelem většiny západních theologů byl Aristotelés, spíše ale Aristotelův komentátor Avicenna a skrze něho se do západní theologie nepozorovaně dostává muslimsko-aristotelské pojetí Boha.

Sóteriologické implikace filioque

Filioque kromě těchto rozdílů v triadologii vneslo rozdíly i do soteriologie. Západ postupně zapomněl na theosis zmenšením role Ducha Svatého. Do působnosti Ducha Svatého spadá naše zbožštění, jak jsme se mohli dočíst také ve stichiře 'Duch Svatý, světlo a život' (Bůh i zbožšťující - theopoió). Sv. Basil Veliký na to výslovně upozorňuje např. v homíliích na žalmy: "Cokoliv je posvěcováno, posvěcuje se pouze přítomností Ducha"( Hom. in psal. P.G. 29, 333CD); a Athanasios dokonce prokazuje skrze naše zbožštění Božství Ducha Svatého: "Jestliže se skrze přítomnost (metúsiá) Ducha stáváme účastni Boží přirozenosti, pak je šílený ten, kdo říká, že Duch je stvořené přirozenosti a ne Boží. Proto i v kterých /Duch Svatý/ je, ti jsou zbožšťováni. A jestliže zbožšťuje, tak není pochyb, že Jeho přirozenost je /přirozeností/ Boha" (Ad Serap. I, 24; P.G. 26, 585-588) Západ ztratil pravdivou představu o Osobě Ducha Svatého a tím ho odsunul do role jakéhosi pomocníka či "vikáře" Synova. A protože vykoupení mělo za svůj bezprostřední cíl naše spasení, je toto spasení -- ve své konečné realizaci v budoucím věku -- naším sjednocením s Bohem, zbožštěním tvorstva vykoupeného Kristem. Pojem našeho konečného zbožštění nemůže být vyjádřen pouze na christologickém základě a, jak upozorňuje Lossky, vyžaduje pneumatologické rozvinutí. Jestliže se totiž naše individuální přirozenosti zapojují do oslaveného Kristova lidství, vcházejí do jednoty jeho Těla křtem, spojením se s Jeho smrtí a vzkříšením. Individua pak, aby každé z nich mohlo svobodně uskutečnit své sjednocení s Bohem, se musí upevnit ve své osobní důstojnosti Svatým Duchem. Tajemství našeho vykoupení se dovršuje, podle terminologie otců, obnovením naší přirozenosti Kristem a v Kristu. To jsou christologické základy Církve vyjádřené především ve svátostném životě s Jemu příslušejícím charakterem naprosté objektivnosti. Má-li být ale zachován druhý aspekt Církve, nesoucí ráz subjektivnosti, ne méně absolutní, tak ho musíme založit na spasitelném konání jiné Boží Osoby, nezávislé ve svém původu na Osobě vtěleného Syna.

Ekonomická a imanentní Trojice

Dále musíme upozornit na rozdíl mezi oikonomií spásy a vnitřním životem Trojice. I v pravoslavné theologii samozřejmě platí, že není rozdíl mezi oikonomickou a imanentní Trojicí. Tato věta, dle našeho mínění, neříká nic jiného, než že ta Trojice, která se zjevila v dějinách spásy, se neliší od skryté (nedostupné) (Pro západ pak tato věta musí znamenat, že oikonomická Trojice se nesmí lišit od té vyspekulované, a tedy neexistují dvě Trojice, ale jedna.). Tuto pozitivní tezi však nelze chápat v eunomiánském smyslu (Tedy, že by Boží podstata byla poznatelná.). Důležité je nepřejít z jedné krajnosti do druhé. Pokud bude chtít theolog odvozovat z oikonomie filioque a to konkrétně z první části věty (Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce), kterou argumentuje Východ proti, bude vystaven nepříjemným dotazům pravoslavného theologa např.: jak vychází Duch Svatý i ze Syna při vtělení, nebo jak je tomu při křtu v Jordáně ap. A pravoslavná (orthodoxní) víra, že Duch Svatý vychází z Otce, je nevyvratitelně doložena zjevením, bez nutnosti popření toho, že Ho v dějinách spásy učedníkům posílá Syn.

Ferrarsko – florentský koncil

Text nového katechismu katolické církve nás nutí k ještě jedné odbočce. Nejprve pomineme základní formulace a zběžně se vyjádříme k formální stránce. Nejčastěji je zde citován florentský koncil. To se základním způsobem dotýká pravoslavného theologa. K pochopení proč, si uvedeme několik základních informací o tomto koncilu. Koncil se konal v době, kdy pád Konstantinopole byl jen otázkou času. Proto se jako již několikrát dříve rozhodl císař jednat o unii. Východ však nebyl informován o situaci a krizi západního křesťanství. Řecká delegace odjížděla s tím, že se jim podaří přesvědčit latiníky o své pravdě, kterou přijmou. Sněm však nebyl representativní, byl bez kritiků papežství ap. Celá řecká delegace byla pod tlakem, že když unii nedojedná, bude to katastrofa pro celý stát. Východní patriarcháty dokonce nemohly poslat pro složité domácí podmínky své zástupce. Nejprve byla zahájena předsněmovní jednání. Císař zakázal začínat od otázky filioque. Začalo se tedy odjinud, přesto však řecká delegace vyvracela všechny novoty. Tehdy začal papež užívat různé nátlakové prostředky. Postupně zmenšoval příspěvek na stravu (kterou se zavázal hradit) a později ho dokonce po tři měsíce nevyplácel. Řekové byli v těžké situaci a chtěli se vrátit do vlasti. Císař jim to zakázal a byl vydán příkaz nikoho z Řeků nepouštět z města. Posléze se pokračovalo v přípravách sněmu. Byli určeni delegáti a stanoveno, že bude rozhodovat pouze plná shoda stanovisek. Začalo se jednat o filioque. Řekové trvali na projednání po doktrinální stránce. Bez ohledu na nepřípustnost dodatku do Vyznání víry pro Východ je důležité odpovědět na otázku, má-li papež právo bez souhlasu církve měnit jednotný Symbol víry? Stojíme před problémem zachování identity církve. Identitou věřících se nezachovává. Identitou víry podle tohoto přístupu také ne. Pak zbývá jediná možnost, kterou můžeme formulovat vulgárně asi takto: je zachována identitou papeže, který je jakousi reinkarnací Petra. Pokud tomu tak je a papež může měnit Vyznání víry, je jakákoliv debata zbytečná. Při diskusích nebylo dosaženo shody a pravoslavné delegaci se podařilo dokázat, že latiníci používali interpolované texty Otců. Když papež viděl neochvějnost Řeků, opět jim omezil příspěvek na stravu. Poté byl koncil, který se do této doby konal v Ferraře, přemístěn do Florencie. Zde se jednalo o filioque po věcné stránce. Když se zdálo, že se jednání rozpadne, docházely opět špatné zprávy z Řecka, a proto byli delegáti znovu přesvědčováni, aby vytrvali. Při konečném hlasování o otázce filioque byli vyloučeni pravoslavní úředníci patriarchátu, igumeni klášterů, ale zato byl vyslechnut názor císařových komořích a lékařů. Jednání bylo velmi bouřlivé a velmi pokořující pro pravoslavné, kterým bylo zakázáno se odvolávat na závazná rozhodnutí místních sněmů. Nakonec jediný sv. Marek Efezský nepodepsal a otevřeně prohlásil, že se hájí herese. Řekl, že v otázkách víry není možná oikonomie (mírnost). (Rozhodně to tedy není tak, jak nepravdivě tvrdí Theologický slovník, K. Rahner, H. Vorgrimler, Praha 1996, s 92: "Co do oprávněnosti formule Filioque - pokud jde o sám obsah formule i o její vložení do vyznání víry - panovala mezí oběma stranami (latinskou a pravoslavnou, pozn. aut.) na ekumenickém koncilu ve Florencii (1439) shoda.")

Dnes i ve Florencii

Protože, jak jsme již uvedli, nový Katechismus katolické církve stále trvá na formulacích koncilu ve Florencii, není od věci podívat se na protifilioquistickou, stále platnou argumentaci sv. Marka Efezského. Nejprve argumenty Florentského koncilu, citované z Katechismu: "Duch svatý má svou podstatu a své bytí zároveň od Otce a Syna a od věčnosti vychází z obou, jako z jediného principu a jediným vydechováním... A protože všechno co je Otcovo, kromě svého otcovství, dal sám Otec svému jednorozenému Synu, když ho zplodil, tedy i toto vycházení Ducha svatého ze Syna dostává Syn od věčnosti od Otce, který ho od věčnosti zplodil. Západní tradice více zdůrazňuje spoupodstatné společenství Otce a Syna, když tvrdí, že Duch vychází z Otce i Syna (Filioque). Říká to 'oprávněně a odůvodněně' (Florentský koncil 1439: DS 1302); vždyť věčný řád božských osob v jejich soupodstatném společenství zahrnuje, že Otec je prvním původcem Ducha, nakolik je 'počátek bez počátku' (Florentský koncil 1442: DS 1331), ale také nakolik je Otcem jednorozeného Syna, je s ním 'jediným počátkem', z něhož vychází Duch svatý (Srv. 2. lyonský koncil 1247: DS 850)."

MARCI EPHESII CAPITA SYLLOGISTICA
ADVERSUS LATINOS DE SPIRITUS SANCTI
EX SOLO PATRE PROCESSIONE*

Výběr podstatných argumentů

1. Jestliže Duch Svatý vychází od Otce i Syna jako od dvou hypostasí, pak budou v Trojici dva počátky, dvě příčiny a naruší se tím monarchie Otce. Jestliže Duch Svatý vychází z jejich společné přirozenosti (fýseos), je naprosto novou myšlenkou, že by, když je od dvou hypostasí, třetí pocházela z jejich společné přirozenosti. Jestliže Duch Svatý vychází z produkující síly (ek tés problétikés dynameos), ta je buď odlišná od přirozenosti -- a pak Bohu přikládáme něco, co je mu nepřirozené, nebo je s ní shodná, a pak viz. výše. Co se rodí od otce a matky, od jejich dynamis, nerodí se od nich jako od jedné příčiny, ale od nich, kteří jsou dvěma příčinami. Pokud vycházení Ducha Svatého srovnáme s příčinným působením Trojice, která působí jako jedna příčina při stvoření, srovnáváme Ducha Svatého se stvořením. Pokud připustíme, že první příčině se podřizuje druhá a proto hovoříme o jedné příčině, pak Adam a Šet jsou jednou příčinou Enose. Jak by jí však mohli být?

3. Pro jasné rozlišení hypostase Syna a Ducha Svatého stačí rozlišení: Syn a Duch Svatý. Je totiž kontradikce být Syn a nebýt Syn -- být Duch Svatý.

4. Latiníci rozlišují osobní společné (pro dvě osoby) a společnější (pro tři). Co je však společné Otci a Synu, aby to nebylo společné i Duchu Svatému? Že Duch Svatý je od Otce i Syna odkazuje na zjevení, a to se týká energie (Zjednodušeně můžeme říci oikonomie. Základně k rozdílu mezi Božími energiemi a podstatou viz. např. Kallistos Ware, Cestou orthodoxie, Praha 1996, s. 24-28.) a ne bytnosti.

5. Je jasné, že produkovat Ducha Svatého je hypostatickou, či osobní vlastností Otce. Stejně jako vtělení je osobní (hypostatickou) vlastností pouze Syna.

6. Že Duch Svatý je třetím podle pořádku osob v Trojici a je poznáván se Synem, je zachováno u theologů, kteří neužívají filioque. Např. sv. Basil Veliký a Řehoř Nysský. Říkají tím, že Duch Svatý závisí (értétai) na Synu, ne že z něho vychází (ekporeuétai). Filioque nijak nezaručuje spojení se Synem, není tedy nutné.

7. Že Duch Svatý není cizí (úk allótrion) Synu je zaručeno tím, že je stejné přirozenosti (oikeioménon kata fysin auto).

10. Pokud latiníci zaměňují dia a ek, lze uvést příklad přímo z Trojice, že to znamená něco jiného. Neboť, že skrze Syna bylo vše stvořeno (J 1,3) neznamená, že to bylo jím stvořeno. Sv. Jan Damašský říká, že skrze Syna znamená, že se nám skrze Syna jeví a dává. Tedy skrze Syna znamená něco jiného, než chtějí latiníci. Skrze Syna znamená, že není pozdější v bytí a vycházení po Synu.

11. Otec je příčinou Syna a Ducha Svatého. Latiníci tvrdí, že příčinou Božství (theotétos aition) je Otec a Syn. Je tedy třeba se zeptat, kdo z nich je příčina. Jestli Syn, což by bylo nemyslitelné, bude narušena monarchie.

12. Příčinnost latiníci tedy pak rozlišují dvojí: u Otce, který je "gennétor a proboleus", u Syna který je "monon proboleus". Tím však jsou v Trojici dvě příčiny.

13. Na tomistický argument o nutnosti rozlišení osob v Trojici kontradikcí lze říci, že více než dostačující k rozlišení je způsob jejich bytí to agennéton, to gennéton, to ekporeuton. Zrozený není vycházející ani nezrozený; nezrozený není vycházející ani ......

14. Otec je příčinou v různém smyslu. Neboť Syn je plozen a Duch vychází. Rozdíl s sebou přináší množství (číslo). Otec je tedy příčinou dvou. Neboť dva pocházejí od Otce. Avšak jestliže náleží Otci a Synu různá příčinnost, pak s sebou opět přináší množství (číslo) a to dvě, tudíž jsou to dvě příčiny.

15. Jestliže je významnější co do cti být příčinou božství než příčinou stvoření, jakým způsobem bude pak stejné cti Duch Svatý? Vše v Trojici není společné. Hypostase mají osobní vlastnosti, jako např. Otec je to anaition a Syn se toho nikterak neúčastní. Syn tedy nemá podíl na všem, jak by si přáli latiníci.

16. Netvrdíme, že být příčinou božství je společná vlastnost Otce a Syna, jako není společná vlastnost být bez příčiny, nebo být otcem. Tím, jak latiníci tvrdí -- že být příčinou božství je společná vlastnost Otce i Syna -- činí Ducha Svatého nižším.

17. Jestliže Duch Svatý vychází od Otce a Syna, pak od nich vychází jako od dvou oddělených, nebo jako sjednocených. Jestli jako od oddělených, pak vychází od dvou Hypostasí a má dvě příčiny. Jestli od sjednocených, pak nemůžeme říci, že od nich obou. Co však znamená sjednoceni. Buď že vychází z jejich společné přirozenosti -- pak vychází sám ze sebe. Jestliže vychází z produkující síly (ek tés problétikés dynameos) -- i ta je společná všem třem. Neboť Otcové říkají, že co je společné Otci i Synu, je společné i Duchu. Proti argumentu, že by tomu tak bylo, kdyby nevycházel z obou, lze říci, že je to, jako když někdo řekne na otázku: proč není člověk kámen -- že by byl kamenem, kdyby nebyl člověkem.

19. Zeptejme se latiníků, když chtějí, aby vše, co náleží Otci, náleželo i Synu, proč ho též neučiní Otcem? Je v rozporu, aby Syn zároveň pocházel od příčiny a zároveň byl příčinou.

24. Latiníci říkají, že Otec a Syn jsou jednou příčinou Ducha Svatého. Zeptejme se, jestli jsou Otec a Syn stejně jednou příčinou? Jestliže ano, je to modalismus, jestliže ne, jsou to dvě příčiny.

25. Jestliže se dvě věci liší svým vztahem, pak se liší tím, co je pozdější, než jejich existence. (My dodejme pak by v Trojici byl protiklad - spor - dříve než láska.)

28. Jestliže má něco stejnou přirozenost jako Otec a Syn, pak bude i stejně příčinou Božství. Jestliže ne, bude této přirozenosti cizí, a to říkal Makedonios. Buď je energie působící vycházení Ducha Svatého Hypostase nebo přirozenosti. Jestli přirozenosti viz výše, jestli Hypostase, pak z toho plyne modalismus.

29. Jedna energie vyžaduje jednoho působitele. Jsou-li dva, jsou to dvě energie.

31. Způsob bytí Ducha Svatého je ne pouze vycházet, ale vycházet od Otce.

32. Mluvíme-li o tom, že Trojice je jedinou příčinou stvoření, myslíme tím jednu přirozenost ve srovnání s mnohými stvořeními. Je rozhodně lepší, když je příčina mnohého jedna, než mnohá. Tak je tomu i v Trojici.

34. Na otázku, jestli Duch Svatý vychází z Otce bez moudrosti a síly, lze odpovědět poukazem na Syna, o kterém také nevíme, jak je to s těmito vlastnostmi u něho. Ale Duch Svatý vychází současně se Synem. Otec je stejně jako Syn silou a moudrostí (srv. Augustin) a Duch Svatý rovněž. Jestliže dva pocházejí od jednoho, je těžko představitelné, že by byli svázáni příčinností ještě mezi sebou.

36. Jestliže je jiná přirozenost Otce a Syna, než Ducha Svatého, pak je v Trojici mnoho přirozeností.

38. Pokud latiníci staví posloupnost příčin (bližší a vzdálenější) jako u Enose - tj. Šéta a Adama, pak je Duch Svatý vnuk. A navíc z toho plynou dvě příčiny.

40. Na otázku -- když něco je skrze něco -- , jestli to skrze, co je, není jeho příčina, odpovíme ano, ale druhá jako matka je příčinou syna plozeného otcem.

41. Stvoření nepochází od přirozenosti nebo hypostasí Otce Syna a Ducha Svatého, ale od jejich společné vůle a dynamis.

Závěrem

Ještě několik slov na závěr. V poslední době se velmi hovoří o nutnosti ekumenismu. Současně s tím jde tendence snižování dogmatických důvodů rozdělení křesťanů. V pravoslavné církvi však není rozdíl mezi duchovností a dogmatikou, je to cosi spojeného a neoddělitelného. Často jsou zdůrazňovány politické a společenské důvody rozdělení. Nepopíráme tím jejich roli. Musíme se ale zeptat, jak mohli západní křesťané v r. 1204 vyplenit Konstantinopol při své křížové výpravě proti bezvěrcům? Nehrála zde hlavní roli jiná víra více než politika? Zde došlo podle mnohých k faktickému rozdělení křesťanů (Srv. P. Aleš, Cirkevné dějiny III., Košice 19932, s. 89nn). Pro theologa, který nahlíží problém zevnitř, je to nepřípustný postoj. Musí znovu a znovu zdůrazňovat, že hlavní příčinou je dogmatický důvod. Vyznání víry, dogmata, liturgie to je vzduch, který křesťan dýchá, voda, kterou pije. Tím je jeho víra a duchovnost napájena, oživována a formována. Proto nejsme jedné víry. Každý latiník vyrůstá do duchovnosti cizí té prvotní a "filioque" po Lyonu a Florencii nepochybně narušuje totožnost víry. (Tvrdíme proti: Katechismus katolické církve, Praha 1996, s. 77 ("není-li toto oprávněné doplnění jednostranně zdůrazňováno, nenarušuje totožnost víry ve skutečnosti téhož vyznávaného tajemství"). To však nezabraňuje Církvi, aby jednu z prvních proseb při liturgii formulovala takto: "Za mír celého světa, za blaho svatých Církví Božích a sjednocení všech, k Hospodinu modleme se.")

---

Transliterace řeckých slov do latinky provedena redakcí WWW stránky při převodu do HTML (za nedostatky a nedokonalost se autoru i čtenářům omlouváme); špičaté závorky jsme z technických důvodů změnili na lomítka; texty psané kursivou a v kulatých závorkách jsou v autorově originále uvedeny jako poznámky pod čarou; odkazy na literaturu jsme nechali v závěru článku

* = Patrologia Orientalis 17, 368 - 415

---

Literatura (původně jako odkazy v pozn. pod čarou):

Prot. P. Kormaník, Základné sväté tajiny pravoslávnej cirkvi, Prešov 1996,
P. Aleš, Cirkevné dějiny III., Košice 1992
V. Lossky - Vycházení Ducha Svatého v pravoslavné triadologii, Žurnal moskovskoj patriarchii 1973/9
V. Lossky - Redemption et déification, Paris 1953,
V. Lossky, Náčrt mystickej teólogie východnej církvi, Pravoslavný theologický sborník V., Praha 1977
Marek Efeský: Kapitolky proti filioque (Patrologia Orientalis 17, 368 - 415)
Katechismus katolické církve, Praha 1996 (překlad DS 1300-1301).

Zpět na rozcestník »Pravoslavná theologie«

Zpět na rozcestník „Věrouka“

Skok na Homepage