Stručné poučení
o člověku a jeho spáse
dle pravoslavného učení
svatých Otců

O stvoření a pádu člověka

Svatý Irenej Lyonský (2. století po Kristu) dí: »Člověk byl stvořen dle obrazu a podoby Boží. Obraz Boží se nachází v lidském těle a duši, ale není ještě zárukou neporušitelnosti a nesmrtelnosti, neboť tělo má stejný sklon k rozkladu i k neporušenosti - ke smrti i k životu.

Díky (svému) duchu se člověk dostává do nejtěsnějšího kontaktu s Bohem a stává se mu podobným. Díky tomu, že duch proniká celou bytost člověka, získává člověk dokonalost, dar neporušenosti (nerozkladnosti), nesmrtelný život, poznání Boha a účastní se tak na všech dobrech, která jsou vlastní Bohu. Toto spojení s Bohem tvořilo základ dokonalého života prvých lidí - Adama a Evy před jejich pádem (do hříchu). Pád prvých lidí odcizil člověka Bohu skrze porušení Jeho přikázání, a tím se lidé zbavili všech výše vzpomenutých darů. Duch života je opustil a následkem toho ztratili podobu Boží. Protože člověk odpadl od Boha, oddělil se od pramene života, a tak na sebe navlékl tělesnou i duchovní smrt. Satan získal moc nad člověkem, a proto člověk koná zlé skutky. Tělo - místo toho, aby bylo chrámem Božím, - stalo se domem hříchu. Tento úděl se vztahuje na celé lidstvo.«

»Člověk se ocitl v moci zlého; odtrhl se od Boha a jeho přirozenost se stala nepřirozenou, protipřirozenou. Mysl člověka je zvrácena a místo toho, aby odrážela (zrcadlila, kontemplovala) věčnost, odráží v sobě chaotickou hmotu. Předtím byl člověk otevřen blahodati (milosti), nyní je původní hierarchické uspořádání člověka - duch, duše, tělo - rozvráceno; dříve žila duše z ducha a tělo z duše, teď se duše stává parazitem těla, čímž se rozviřují vášně; tělo se posléze stává parazitem pozemského světa, aby jej pojídalo, zabíjí, a tak nalézá smrt« (Vladimír Losskij).

Poslyšte, co říká o pádu prvých lidí sv. Athanasios Alexandrijský (4. století po Kristu): »Při pádu odvrátil člověk svůj pohled od Boha, přerušil svůj myšlenkový a duchovní vzestup k Němu, uzavřel se sám do sebe a začal se zabývat sám sebou. Po pádu se v člověku začaly projevovat některé nezdravé touhy a vášně a jeho vnitřní svět se rozdrobil. Duše se začala věnovat věcem tělesným a zapomněla, že je stvořena k obrazu Božímu. Duše jakoby vystupuje ze sebe, soustřeďuje své síly na věci neexistující a objevuje zlo. Zlo totiž nemá podstatu, neboť nemá v Bohu pro sebe žádný obraz ani podobu, vzniklo z pohnutek vůle. Člověk tím oslabil své duchovní síly a není schopen pozorovat velikost Boha, obraz Otce nebeského v Jeho Synu a vznáší se nad věcmi, které se poddávají jen tělesnému vnímání. Je to určitá „opilost a tanec mysli".

Porušení Božího přikázání zbavilo člověka duchovního světla, vrátilo ho do „přírodního stavu" a podmanilo zákonu rozkladu (tlení). Člověk se tím do jisté míry přibližuje říši nerozumných stvoření (tj. zvířat aj.); lidská mysl zmalicherněla a lidstvo se začíná ponořovat do tmy pohanství, zbožňujíc sebe anebo dokonce vlastníma rukama vytvořená díla, přírodní jevy apod. Jinými slovy, člověk následkem hříchu zchudl a zbavil se velikého daru blahodati (milosti). Proto bylo (pro záchranu člověka) nutné obnovit jednotu stvoření, obnovit milost obrazu. A to se také stalo, když se „Slovo stalo tělem" (Jan 1,14), tj. když Syn Boží, Slovo (Logos) na sebe přijímá lidskou přirozenost, která je tím zbavena lidských slabostí. Kristus - Syn Boží - se tak stává Obnovitelem lidstva.«

»Následkem pádu byli všichni lidé zbaveni Boží slávy, a proto se nemohli ospravedlnit a osvobodit vlastními silami. K obnovení původního stavu bylo nutné, aby se Božství opět skutečně sjednotilo s lidstvím, aby byl člověku znovu darován Duch života a ostatní duchovní dary, které ho činily dokonalým a nesmrtelným. A to se děje vtělením Boha - Slova, Syna Božího: narozením Ježíše Krista. Logos Boží se stal tím, čím jsme my … aby spojil konec s počátkem, tj. člověka s Bohem. V Jeho Osobě se lidstvo znovusjednocuje s Božstvím« (sv. Irenej).

O spáse člověka

Svatý Athanasios učí: »Při stvoření byla lidská přirozenost povolána k neporušitelnosti. Člověk však zhřešil, výsledkem čehož byla jeho smrt. Kdyby jí nebylo, stačilo by, aby byl člověku jeho hřích odpuštěn. Leč hřích způsobil smrt; bylo tedy třeba ji odstranit. Bůh by to mohl učinit jediným svým slovem, ale člověka by to neuzdravilo (člověk má svobodnou vůli, a proto - kdyby nebyla blahodatně vyléčena jeho přirozenost - mohl by padnout opět tam, kam dříve). Bůh by projevil svoji všemohoucnost, avšak člověk by zůstal takovým, jakým byl původní Adam; milost by mu byla dána jakoby zvenku; nebyla by vyloučena možnost dalšího pádu. Proto Bůh zvolil jiný způsob spásy lidstva. Dochází ke sjednocení Božské a lidské přirozenosti v jediné Osobě vtěleného Božího Syna, který se tak stal pravým člověkem - kromě hříchu. Tak je při vtělení Boha - Slova lidem udělena milost (blahodať) jako cosi nepomíjejícího, co již není od člověka oddělitelné, co v něm přebývá už neustále. V Kristu je sjednoceno celé lidské pokolení. Kristus je v nás a my v Něm. Božské Slovo se stalo (lidským) tělem, aby toto tělo pozměnilo a učinilo je účastným (věčného) života. Slovo od začátku přebývalo ve světě jako v nějakém velikém těle, proto bylo třeba, aby se zjevilo i v lidském těle a darovalo mu (nepomíjející) život a neporušenost.« V této souvislosti je znám výrok sv. Athanasia: „Bůh se stal člověkem, aby se člověk stal bohem."

»Jako zprostředkovatel musel být Kristus příbuzný Božství i lidství. Kdyby nebyl Pokušitel (satan) přemožen člověkem, bylo by vítězství nad ďáblem nezákonné (nespravedlivé). A zase, kdyby to nebyl Bůh, kdo daroval lidem spásu, nebyla by dokonalá a člověk by nezískal opět neporušenost a nesmrtelnost. Kristus tedy musel být a je pravým Bohem a pravým člověkem. Nesmrtelnost a neporušenost se opět sjednotily s lidským tělem, aby rozklad a smrt byly přemoženy a pohlceny. Ježíš Kristus vrátil lidem podobu Boží (a očistil obraz Boží v člověku), osvobodil a spasil lidstvo z moci ďábla. Dal svoji duši za naše duše, svoje tělo za naše těla a posvětil nás svojí krví« (sv. Irenej).

O narození Krista říká sv. Athanasios, že Bůh se vtělil a přijal na sebe celého člověka se všemi jeho slabostmi (kromě hříchu). Díky tomu je sjednocením se Slovem tělo osvobozeno od svých nedostatků a slabostí. Spasitel dovolil, aby se na jeho těle projevilo vše, co je přirozené pro lidské tělo: hlad, pláč i smrt. Tělo mohlo zemřít, ale nemohlo zůstat v hrobě; Spasitel vstal z mrtvých. Vše, co je vlastní Bohu - Slovu, se uskutečňovalo v průběhu pozemského života Spasitelova prostřednictvím Jeho těla. Tím byla obohacena lidská přirozenost, která byla v Ježíši Kristu obdařena hojnou blahodatí (milostí) Svatého Ducha a zaskvěla se v obnovené čistotě. Od Krista jsme začali i my přijímat „pomazání („pomazání" Duchem Svatým - myslí se tím udělení milosti (blahodati) Ducha Svatého) a pečeť Ducha Svatého", neboť v Něm prvém bylo tělo posvěceno. On se stal naším bratrem podle podoby těla. Spolu s Ním jsme my přestali být pozemskými a byli jsme uvedeni do nejtěsnější jednoty s Bohem - Slovem a skrze Něho i s Otcem. V Osobě Krista vystoupila lidská přirozenost na nebe. Porušenost a rozklad nemohly být v lidech zastaveny jinak než skrze smrt. Vždyť proto přijal Spasitel tělo, aby mohl přijmout smrt. Nenáleželo se bránit smrti, aby nebylo zabráněno vzkříšení. Smrt, které podléhali všichni lidé, došla na kříži k uskutečnění, ale současně byly smrt a tlení v Kristu přemoženy. Ježíš Kristus nezemřel z přirozené slabosti jako obyčejný člověk, nýbrž z vlastní vůle kvůli vzkříšení všech lidí. Jako v prvém Adamovi všichni lidé umírají, tak v druhém Adamovi - Kristu - bylo vzkříšeno celé lidstvo, proto se na všechny lidi rozprostírá dar nesmrtelnosti, možnost spásy a vzkříšení k věčnému životu. Tělesná smrt je nyní již jen „zesnutím", spočinutím před slavným vzkříšením.

»Kristus byl druhým Adamem a zopakoval všechny podrobnosti života prvého Adama. Tak, jako byl Adam stvořen z panenské půdy, i Kristus se narodil z Marie, která byla Pannou. A jako první Adam - nemaje hlad - poslechl hlas své ženy a okusil zakázaný pokrm, tak naopak Kristus po čtyřicetidenním půstu pocítil hlad, ale odmítl návrh Pokušitele proměnit kameny na chléb. Podobně i při svém utrpení, když odstranil neposlušnost Adamovu u dřeva stromu (poznání dobrého a zlého) a na dřevě kříže smazal vinu Adamova přestupku, zopakoval Adamovu smrt a zemřel v den smrti neposlušného Adama. Kristus pak sestoupil do pekla, aby zde kázal Evangelium a sjednotil v sobě celý lidský rod, začínaje od Adama« (sv. Irenej).

»Kristus vstal z mrtvých v těle zbožštěném a oslaveném, zbaveném všech lidských slabostí. I nám náleží tento dar, i naše tělo je tímto povýšeno a oslaveno. Tím jsme se stali spoludědici Království Božího. Bůh - Syn (Slovo) se stal člověkem, aby nás zbožštil. Zbožštění – theosis - je to, čím se synové lidští stávají syny Boha, Božími dětmi. Jsme zbožštěni v těle Kristově. On je vinný kmen a my ratolesti, jsouce s Ním spojeni podle těla. Jako jsou ratolesti stejné podstaty jako jejich kmen, tak i my, majíce sourozenecká těla s tělem Kristovým (při svatém přijímání se naše krev sjednocuje s Krví Kristovou), jsme obohacováni z Jeho plnosti a účastni na Jeho smrti a vzkříšení. Všeobecné obnovení, pomazání (Duchem Svatým), uzdravení a nanebevstoupení všech se uskutečnilo v Osobě Krista. V Něm je všechno lidstvo pomazáno Duchem Svatým, umírá na kříži a s Ním vstává z mrtvých« (sv. Athanasios).

»Sjednocení lidského a Božského se stalo údělem všech lidí, kteří v Něho uvěřili. Syn Boží, který se stal člověkem, daroval lidem spásu, spočívající v darování toho, co bylo lidmi ztraceno skrze Adama. I Duch Boží byl lidem darován, aby Bůh přebýval v lidech a lidé byli sjednoceni s Bohem; lidé se tak stali Božími syny. Obnova lidské bytosti, která nastala darováním Ducha, se týká jak těla tak i duše« (sv. Irenej).

O křesťanském životě

»Avšak tato spoluúčast na těle Kristově se musí ještě projevit a uskutečnit v mravní činnosti lidí. Tím se v každém člověku zobrazuje Kristus, což je hlavním dílem spásy.

Přijímáním Daru Ducha Svatého se sjednocujeme s Kristem a přijímáme účast na Božském životě. Proto se Duch Svatý nazývá Duchem Kristovým, Duchem přijetí za syny. Silou Ducha Svatého se v lidské přirozenosti jakoby spaluje nesmyslná a hříšná náklonnost ke zlým skutkům a je jí darována schopnost povznést se k životu dokonalejšímu. Tím je člověk schopen překonat mnohá pokušení. Nejdůležitější je ovšem to, že z naší přirozenosti byl vytržen osten smrti, která již přestala být strašnou, neboť ve vzkříšení Kristově nám bylo dáno svědectví o našem vzkříšení a oslavení v nebi. Všechno hmotné, celý svět, se dá přemoci zřeknutím se; neboť nejprve je třeba hledat Království Boží a vše ostatní nám bude dáno (Mat 6,33). Kdyby se i dnes lidé dokázali zříci světa jako „idolu", lidstvo by oplývalo nesmírným materiálním bohatstvím. Touto cestou kráčí křesťanští asketové, kteří silou Ducha přemáhají všechny slabosti lidské přirozenosti; postihujíce tajemství víry, jsou nositeli Boha. Jejich mravní hrdinství (duchovní zápas) svědčí o vítězství Krista nad smrtí; toto svědectví vydávají i zástupy mučedníků. Každý, kdo s vírou přistupuje ke Kristu, poznává slabost smrti a sílu vítězství Spasitele Ježíše Krista nad ní. Kristus je položený „základní kámen", abychom na Něm mohli být i my zbudováni jako drahocenné živé kameny velké budovy Církve. Každý kdo (svým životem) vyznává: „Ty jsi Kristus, Syn Boha živého," je „skálou", kamenem zabudovávaným do Církve, kterou je Kristus« (sv. Athanasios).

Při křtu a následném myropomazání (vložení apoštolských rukou) jsme se narodili z vody a Ducha. Obdrželi jsme dar Ducha Svatého - Bůh nás „zapečetil" a do srdce vložil závdavek (zasnoubení) Ducha (2. Kor 1,22); totiž toto „označení" Duchem Svatým je závdavkem (zasnoubením) našeho dědictví - tedy Království Božího (Efez 1,13-14). Zároveň ovšem (podle sv. Kallista a Ignatije z Filokalie) i tento „závdavek" (zasnoubení) už v sobě nese plnost blahodati Ducha Svatého; tato při křtu a myropomazání udělená blahodať pak ovšem musí býti v průběhu křesťanského života osvojena - a to skrze duchovní zápas za křesťanskou dokonalost (5M 18,13; Joz 24,14; Mat 5,48; 19,21; Žid 6,1; 2.Kor 13,11 – v pravoslavném znění Písma), tak prochází procesem získávání. Říká se tomu - chystat si svatební šat pro hostinu Království Božího (Mat 22,11-14). Zde na zemi během tohoto života máme všichni příležitost připravit si tento sváteční šat, zde a nyní je doba určená k chystání oděvu blahodati, roucha neporušitelnosti, abychom mohli zůstat na nebeské hostině blaženosti; zde máme čas určený k otevírání duchovních „smyslů", abychom skrze ně mohli být účastni života v Království Božím (bez nich budeme jako mrtví v tom nebeském blaženém světě). Tam na to vše už bude pozdě: tam už nebude možno chystat si, co je potřebné pro hostinu Božího Království, a otevírat duchovní vnímání, aby bylo možno okusit nebeskou blaženost, tam již není možno uzavírat přátelství (s Kristem) - na to vše je čas zde při pozemském životě. Kdo nebude mít toto vše připraveno před opuštěním zdejšího žití, ten nemá nic společného s budoucím (blaženým) životem. Pouze působením svatých Tajin se v nás mohou vyvinout duchovní orgány schopné přijmout (osvojit si) a vnímat duchovní život; tyto nově utvořené duchovní „smysly" umožní v „onen den" vstoupit v obecenství s Kristem (dle učení Mikoláše Kabasila).

Na závěr slyšme opět sv. Athanasia: »Dílo spásy je ovšem více než jen návratem před pád Adama a Evy; Slovo se stalo tělem a člověk se stal účastným života Boha, rozklad je přemožen a je nám dán nový život; tak se člověk stává novým stvořením (proto je Ježíš v Písmu nazván „prvorozeným"). Při druhém příchodu Spasitele se naplní Boží dílo a Kristus přijde ve slávě dát věrným plody svého utrpení: vzkříšení a neporušenost.«

Citace svatých Otců dle Patrologie
prot. ThDr. Štefana Pružinského

---

Svatý Athanasios učí:
»Jen vtělení Boha mohlo člověka spasit. Kristus opět sjednotil lidství s Božstvím a stvořená lidská přirozenost se znovu sjednocuje s Bohem. To bylo možné jen tím, že se vtělil a člověkem se stal sám Bůh. Spasení - to je zbožštění (theosis) člověka.«

(Vybráno z knihy „Moudrost pouštních Otců“; viz literatura)

Zpět na rozcestník »Pravoslavná theologie«

Zpět na rozcestník „Věrouka“

Skok na Homepage