Biskup Kryštof

Teologie církevní obce

V pravoslavné tradici je základní jednotkou církve církevní obec – farnost. Jako eucharistické společenství představuje církevní obec Církev v konkrétním čase a místě. Věřící prožívají tajemství Církve ve své farnosti, v níž uskutečňují obecenství s Kristem a v Kristu s bratřími a sestrami, a tak realizují svoji křesťanskou identitu. Proto, když hovoříme o církevní obci shromážděné při svaté eucharistii, máme na mysli samu Církev.

Církev je podle sv. apoštola Pavla „Tělem Kristovým“ (1 Kor 12), které přichází o letnicích opět na svět v Duchu Svatém. Kristus se tak stává místem setkání a obecenství v něho věřícího lidu. Proto svým učedníkům při poslední večeři přislíbil: „zase přijdu a poberu vás k sobě samému, abyste, kde jsem já, i vy byli,“ ( J 14,3).

Tento Kristův příslib se tedy uskutečnil o letnicích, v den svaté Padesátnice. Kristus přišel v Duchu Svatém a přebývá mezi svými věrnými. Jen proto mohou věřící zřít jeho nestvořenou slávu, nestvořené světlo Přesvaté Trojice. Zření tohoto nestvořeného světla představuje theosis (obožnění), čili absolutní jednotu s Kristem a celou Přesvatou Trojicí, vrchol duchovního růstu a spasení. Uskutečňuje se pouze v Církvi a je smyslem existence Církve na zemi.

Svátek svaté Padesátnice neboli letnice z toho důvodu také nazýváme „narozeninami“ Církve. Tehdy se Církev stala tělem Kristovým ve světě. Když tedy hovoříme o Církvi, myslíme tím samotného Krista, v němž uskutečňujeme naše sjednocení s ním a také mezi sebou navzájem.

Toto si intenzívně uvědomujeme, když na konci božské liturgie kněz vkládá do kalicha částečky svatých Darů z diskosu: Beránka, Bohorodici, řády andělské a svatých spolu s živými i mrtvými údy Církve. Přítomní údové Církve spolu s viditelným garantem pravosti sv . eucharistie, místním biskupem, slouží božskou liturgii. Ve svatém kalichu máme v tomto okamžiku pohromadě celou Církev, jako Tělo Kristovo v konkrétním prostoru a čase. Tato skutečnost je oním vnitřním životem každé církevní obce.

Existence mnoha liturgických společenství v podobě církevních obcí nikterak nenarušuje jednotu Církve. Kristus zůstává jeden a celý na každém svatém prestolu, na němž je rozdílen všem věřícím jako pokrm nesmrtelný. Ve svaté eucharistii se celý Kristus sjednocuje s každým přijímajícím , neboť se „drobí a nedělí, povždy se požívá a nikdy neubývá, ale přijímající posvěcuje.“ Proto každá eucharistická slavnost je reálným zjevením jediné, svaté, obecné a apoštolské Církve, v konkrétním místě a časovém rámci.

Svatá eucharistie zaručuje jednotu Církve (1 Kor. 10. 15,17). Ve svaté eucharistii se za předpokladu čistoty srdce a opravdovosti křesťanského života s Kristem sjednocujeme a překonáváme také vše, co nás mezi sebou rozděluje. V ní spočívá naše vzájemná rovnost a bratrství. Když je církevní společenství pravé, „ortodoxní“, není v něm už „ani Žid, ani Řek, neexistuje otrok nebo svobodný, muž nebo žena. Všichni jsme jedno v Kristu“ (Gal 3,28).

Dříve než byl ustanoven dnešní bohoslužebný řád (konec 3. stol.), konala se v jedné církevní obci (místní církvi) pouze jedna svatá eucharistie během jednoho dne. Bylo tomu tak proto, aby se všichni věřící mohli účastnit jedné svaté eucharistie spolu s místním biskupem (episkopem) , a tak prožít opravdu jednotu Těla Kristova.

V první století po Kristu splývalo biskupství a církevní obec. Svatá eucharistie byla episkopocentrická. Tento jev se však neudržel a z praktických důvodů ( pro větší počet věřících) vznikaly místní oddělené farnosti. Biskup zůstal však stále v centru života místní církve, jejímiž organickými větvemi začaly být církevní obce. Klíčová úloha biskupa v duchovním životě místní církve je stále zřetelná: proto se vzpomíná jeho jméno hlasitě ve všech církevních obcích po proměnění svatých Darů.

Na místě biskupově, s jeho požehnáním a v jeho zastoupení, konají také samostatně kněží spolu s místní církevní obcí božskou liturgii. jejich úloha je přímo odvozena od plnosti apoštolské služby v Církvi, kterou mají biskupové. To znamená, že biskup je vlastně duchovní správce par excellence v každé církevní obci své eparchie.

Život Církve se vyznačoval a vyznačuje v pravoslaví od dob apoštolských charakterem teokratickým (církev řídí Bůh), nikoliv klerikokratickým (řízení v rukou kléru). Tuto skutečnost ozřejmují výstižně dvě místa ve svaté liturgii: „Jeden svatý, jeden Pán, Ježíš Kristus!“, a „Sami sebe a druh druha, a celý život náš Kristu Bohu poručme!“ V prvním zpěvu říkáme, že to není světský mocipán ten, kdo je pánem v Církvi, ale že jím je Ježíš Kristus. Teokracie v pravoslavné církvi tedy znamená neustálé vědomí a zkušenost živé přítomnosti Kristovy v životě církevního Těla a též jeho neustálou, všeobjímající péči o toto své Tělo, kterým je Církev. Biskup, přes svou mimořádnou a nezaměnitelnou úlohu v eucharistickém obecenství a životě místní církve není chápán v pravoslaví jako náhradník Kristův. V jeho osobě se stává viditelným vždy „neviditelně přítomný Kristus“.

Druhé místo, které jsme vybrali ze svaté liturgie, nám připomíná, že celý náš život náleží Kristu: život duchovní, rodinný i společenský. Toto má na mysli sv. apoštol Pavel, když v 1. listu Korinťanům 1O, 31 píše. „Ať jíte či pijete, nebo děláte cokoliv jiného, čiňte to pro slávu Boží.“ Kristus přijímá do svého Těla celého člověka. Nedělí ho na části. Proto též diakonie, čili služba Církve, je určena celému člověku. Je to jak diakonie duchovní, tak tělesná. Celý člověk se musí osvobodit od hříchu, celý člověk má potřebu spásy, sjednocení s Kristem.

Proto je nutné, aby člověk s celou tíží svého bytí na zemi vešel do společenství Církve v podobě církevní obce, své konkrétní farnosti. Tím se celý jeho osobní život i společenský život začne proměňovat v oslavu trojjediného Boha.

Ideálem života v Církvi je vzájemná úcta, rovnost a harmonie darů mezi jejími údy. Duchovní osoby i prostí věřící tvoří dohromady jedno Tělo s jedinou Hlavou – Ježíšem Kristem. Společně pak sledují jediný cíl – spasení, a to bez jakýchkoliv rozdílů ve smyslu nadřazenosti jedněch nad druhými.

Duchovní osoby, které mají „pásti ovečky Kristovy“ (J 21,16), nejsou nějací „mocipánové“, nýbrž nehodní nositelé duchovních darů svaté tajiny kněžství. Obdařeni těmito duchovními dary byli povoláni k nezištné službě Božímu lidu. Nikdy nemají zapomínat na skutečnost, že nepečují o své vlastní společenství, ale o „Kristovo duchovní stádce.“ Pán Ježíš Kristus přece řekl jasně: „paste ovečky.“

Na druhé straně i věřící nemohou popírat existenci zvláštních darů obsažených ve svaté tajině kněžství u duchovních osob a jako takové je přijímat a být nápomocní v jejich službě. Ve svaté tajině křtu a myropomazání se dokonce sami účastní Kristova kněžství, kterému sv. apoštol Petr říká: „královské kněžství“ (1 Petr 2,9).

Duchovní osoby slouží věřícím jako duchovní otcové, kteří jim pomáhají jít za Kristem po cestě spásy. V životě církve jako Těla Kristova není možné rozdělovat jeho údy podle světských měřítek. Neexistují tu žádné hodnosti a výsady, pouze vzájemná služba. Každý dobrý čin v Církvi vychází ze samotného Krista a je službou jeho Těla. Schopnost služby je dána v duchovních darech každému údu zvlášť v jedinečných životních souvislostech, nikoliv jaksi nuceně „se shora“. proto také Církev pověřuje zvláštní odpovědnou duchovenskou službou jen takové kandidáty, u nichž je zřetelný duchovní růst, schopnost duchovně vést druhé a pro tuto službu se cele obětovat.

Na vzájemnou podporu a doplňování se údů Církve výrazně upozorňuje sv. Jan Zlatoústý. Svatou eucharistii, Tělo a Krev Páně podle něho nepřináší pouze kněz, ale spolu s ním také celá církevní obec. Když uvažuje o známém a často okřídleně přeháněném rozdělování církve na „ovečky a pastýře“ důrazně upozorňuje, že toto dělení je plodem pouhé lidské logiky. Neboť směrem ke Kristu jsme všichni jen „ovečky“; duchovenstvo i věřící lid přece pase pouze jeden Pastýř – Pán Ježíš Kristus.

Vlastní život celé církevní obce vede Dobrý Pastýř – Ježíš Kristus k jednomu duchovnímu cíli, označovanému v řecké pravoslavné terminologii slovem „theosis“, jež znamená absolutní jednotu s Kristem v Duchu Svatém. V uskutečnění ideálu „theosis“ (zbožštění) shledáváme vnitřní smysl Kristova vtělení. Sv. Athanasius to geniálně vyjadřuje rčením: „Bůh se (v Ježíši Kristu) stal člověkem, aby se člověk stal Bohem“ (čili schopným přijetí božství).

Proto nemůže být křesťanství nikdy považováno za ideologii, kterou člověk přijímá jen myšlenkově a snaží se o její rozšiřování. Křesťanství, jak je v jeho pravé, čili pravoslavné, podobě spatřujeme, žité svatými otci a mučedníky, není vůbec jen náboženstvím spočívajícím v obřadnostech a vnější organizaci. Křesťanství je způsob života s jasným cílem: žít nový život, Bohem daný, který je charakteristický svou mimořádnou kvalitou, jak to vyjádřil sv. Pavel v listu ke Galatským: „Živ jsem již ne já, ale živ jest ve mně Kristus“ (Gal. 2,20). Tato slova odrážejí apoštolovu osobní zkušenost proměny starého člověka v člověka nového, který se tak mění v Boží chrám.

Předpokladem takové proměny je poctivá duchovní práce. V prvé řadě si člověk musí uvědomit, že není neomylným středem světa, že nemá vždy pravdu, a v neposlední řadě, že jeho život není takový, jaký by měl ve světle Kristova evangelia být.

Přestože jsme věřící pravoslavní křesťané, všichni máme mnoho nedostatků a často chybujeme. Otcové duchovního života říkají, že naše „srdce“ (tj. centrum naší existence) je nemocné. Potřebuje léčení. Jedná se o duchovní léčení, kterým se zbavuje zlých náklonností, jimž také říkáme vášně.

Léčit své srdce musíme tak dlouho, až se zbaví všeho nečistého, jež v sobě má, až je schopno vnímat a přijímat světlo Kristovo, darované člověku působením Svatého Ducha. Neboť pouze když Svatý Duch osvítí naše srdce Boží milostí, můžeme dospět k vrcholům duchovního života. Podle učení pravoslavné církve je tedy největším a nejkrásnějším duchovním stavem „theosis“, jinými slovy prožívání vlastního smyslu existence v nestvořené slávě Přesvaté Trojice.

Očišťovat své srdce, prosit o jeho osvětlení a mířit k duchovnímu stavu, jež skýtá „theosis“ – to je cesta k nalezení pravého smyslu lidské existence. Jediným místem, kde se může toto dít, je živé Tělo Kristovo – Církev.

Pouze v Církvi se uskutečňuje jednota člověka s Bohem. Jedním z velkých důkazů vyjímečnosti pravoslavné církve jsou ostatky svatých, jež nepodléhají zákonům rozpadu a tlení. Jejich uzdravující moc souvisí s překonáním těchto přírodních zákonů. Podobně tomu je i s vodou svěcenou o svátku Zjevení Páně. Tato voda zůstává stále čerstvá a je pitná. Nikdy, ani po letech, se nezkazí, přestože se do ní nedávají žádné konservační přísady.

Církev ve světě plní úlohu duchovní polikliniky (léčebnice): pomáhá člověku zbavovat se duchovních chorob – zlých náklonností, a připravuje jeho srdce k tomu, aby se mohlo stát chrámem Božím. Proto nám Církev tak často ukládá modlit se spolu se žalmistou: „Srdce čisté stvoř ve mně, Bože, a Ducha pravého obnov v nitru mém“ (Žalm 50). Aktivním duchovním životem v Církvi, pravidelnou účastí na svatých tajinách, zvláště pokání a svaté eucharistii, posvěcujme celý svůj život. Postupně každý okamžik našeho bytí vědomě a s radostí obětujme našemu Pánu Ježíši Kristu.

Takovým konkrétním místem duchovní proměny života byla a je stále církevní obec. Můžeme to sledovat jak v prvých staletích po Kristu v dobách apoštolských a v dalších třech staletích pronásledování Církve, tak i po roce 313, kdy vyhlášením tzv. Milánského ediktu byla zaručena Církvi vnější svoboda. Křesťanský stát, nazývaný později Byzancí, vypravil v 9. stol. do naší vlasti duchovní misii, vedenou svatými věrozvěsty Cyrilem a Metodějem, která u nás vytvořila typ (obraz) právě takové církevní obce, jakou znala a žila prvokřesťanská církev.

Postupem času začaly na chápání a poslání církevní obce působit výrazné změny, inspirované západním pragmatismem a osvícenectvím. Duchovní otec přestal být nositelem Svatého Ducha a stal se učitelem a jakýmsi teoretikem duchovního života věřících. Za pramen skutečného poznání se přestala pokládat milost Ducha Svatého, ale pouhé světské znalosti. Dosáhnout takového poznání bylo možné jen správným myšlením. Proto stranou zájmu v životě církevní obce se zákonitě ocitla péče o čistotu srdce a jeho zaplnění nestvořeným světlem milosti Boží. Nalézt apoštolské a prvokřesťanské základy duchovního života církevní obce je proto dnes prvořadým úkolem naší církve, který ovšem není nikterak jednoduchý.

Pravoslavná církevní tradice nepokládá církevní obce pouze za náboženská společenství. Církevní obec má být osobitou společností nezávislou na světských společenských útvarech a zřízeních. Světské společnosti mají totiž jiný charakter. Jsou tvořeny osobami, které nemohou dosáhnout vnitřní jednoty. Jejich spojení je pouze vnější. V případě církevní obce se jedná o společenství v Kristu, jež je osobní a vždy svobodné od jakéhokoliv vnějšího tlaku a závislosti. Vnitřní spojení věřících krásně charakterisuje sv. Lukáš ve Skutcích apoštolských, když říká: „A když přišel den padesátý, byli všichni jednomyslně spolu“ (Sk 2,1). Jedním ze vznešených cílů života církevní obce je dosažení jednoty a společenství „přátel“, jak to vyjádřil při poslední večeři sám Ježíš Kristus (Jan 15,15).

Světské společnosti se dávají dohromady na principech národnostních, ideových a pod. V církevní obci se věřící sdružují v boholidské společnosti, v „království“ připraveném člověku od počátku světa (Mt 25,34). Církevní obec se ztotožňuje v tomto smysl s Církví, jako společenstvím pro posvěcení a spásu, jež existuje od počátku v Kristu. Svůj počátek a původ má v Trojjediném Bohu. Proto Ježíš Kristus říká, že Jeho Království není z tohoto světa (J 18,36). Také podle sv. Athanasia byla Církev nejprve stvořena a zrozena v Bohu. Církev jako společnost Boží a nebeská, vznikla na světě, aby svět spasila. Jejím základem je Trojjediný Bůh, jako věčné společenství lásky, rovnosti a jednoty.

Pro věřící v církevní obci představuje Trojjediný Bůh vznešený vzor, podle něhož mají všichni řídit svůj život. Přitom ovšem záleží velmi na tom, jak intensivně se věřící člověk zapojí do života církevní obce. Podle pravoslavného učení nemůže člověk dosáhnout spásy sám, sobecky a odděleně, ale pouze ve společenství a bratrském svazku se svými v Kristu bratry a sestrami.

Společenství církevní obce je pro věřícího místem uskutečňování spásy. Také všechny obrazy posledního soudu nám připomínají tuto skutečnost. Souzeni budeme podle našeho konkrétního chování k bližním, podle toho, jak jsme žili pohromadě se svými bratry a sestrami. Život v Kristu je životem lásky a služby.

Církevní obec přesahuje každé lidské společenství hlavně v následujících aspektech:

1. Je bratrstvím v Kristu. Věřící jsou i navzájem bratry a sestrami, protože se znovu narodili v duchovním lůně Církve. Toto společenství je dílem Ducha Svatého. Účastí na svatých tajinách bratrství v Kristu vzniká a stále se v Kristu obnovuje.

2. Díky působení milosti Boží si věřící uvědomují, že jsou vůči sobě navzájem služebníky. Od biskupa až do posledního věřícího člena církevní obce, všichni jsme spoluslužebníky Božími. Jako Bůh odpustil všem viny, tak i věřící mají všem odpouštět a cvičit se tak v pravé pokoře. Jenom tímto způsobem může věřící v církevní obci zvítězit nad egoismem a panovačností. To je i smyslem poslední prosby postní modlitby sv. Efréma: „Pane, dej, abych viděl provinění svá a neodsuzoval bratra svého.“

3. Mimořádné je také pojetí „bližního“, které se liší od chápání spoluobčana ve světské společnosti. V bližním nevidí věřící nikdy konkurenta nebo dokonce předmět osobního zisku, ale svého vlastního bratra v Kristu. V každém člověku k nám přichází sám Ježíš Kristus, jehož obraz v sobě lidé nosí. Když milujeme člověka, svého bližního, milujeme samotného Krista (Mt 25,31-46). Škodíme-li bližnímu, ubližujeme tím také Ježíši Kristu. Bez svazku lásky a bratrství s bližním je nemožné být ve společenství s Bohem. V církevní obci se jedinečným způsobem toto společenství uskutečňuje.

Tento článek byl uveřejněn v "Pravoslavném kalendáři na rok 1994" (na str. 65)
a v "Elijáši č. 1" (na str. 16)




Zpět na rozcestník »Pravoslavná theologie«



<-Skok na seznam »za dveřmi«    <-<-Skok na Homepage