Ekumenické propasti globalismu
Zamyšlení nad úvahou paní biskupky Československé církve husitské Jany Šilerové nad letošním zasedáním Fóra 2000.
Vzhledem k tomu, že úvaha paní biskupky je výjimečně výstižnou výpovědí o cílích a duchu ekumenismu uvedeme nejdříve plný a doslovný přepis jejího článku:
Mosty přes globální propasti
Globalizace se dotýká nejen ekonomiky, ekologie a armád. Globalizace se dotýká i naší víry a našeho náboženského uchopení světa.
Komunikace vede ke komuniu. Setkáváním, bytím spolu se poznáváme, ztrácíme vzájemné předsudky, zbavujeme se podsouvaných úmyslů. Takový dialog vázne, přiznejme si, i mezi námi křesťany, natož mezi různými náboženstvími a kulturami. Obtěžkáni každý svými zavazadly dogmat, neumíme či nechceme ze strachu a nejistot překročit vlastní stín. Zapomínáme, že ekumena - oikumené, znamená jeden dům, jeden svět s Hospodářem, Hospodinem. A není to svět a dům převážně křesťanský. Naopak - žije v něm mnohem více našich bratří a sester hinduistů, muslimů, buddhistů, židů...
Co je nám společné, je však víra v osobního Boha nebo alespoň v neosobní princip něčeho, někoho nad námi - jakási antropologická konstanta naší existence. Idea mravního zákona a idea Božství patří k nevykořenitelnému vlastnictví lidské duše (C. G. Jung).
My jsme křesťané a víme proč: přijímáme Ježíše Krista jako Božího Syna v plnosti božství i lidství, je pro nás Spasitelem, Vykupitelem. Ale víme, že pro ostatní náboženství je Ježíš jedním z ostatních proroků, učitel moudrosti, velká historická postava. Postoj k Ježíši Kristu nás odlišuje, ale neměl by nás nesnášenlivě rozdělovat. Naše misijní působení bychom měli zbavit blahosklonnosti staršího, vyspělejšího bratra a svědčit věrohodněji svými činy a ovocem Ducha božího.
Právě Duch Boží, Duch Svatý, "třetí způsob" božího působení ve světě nás opět sjednocuje a sceluje se všemi ostatními lidmi. Duch Boží vane, kam chce... Tuto základní teologickou výpověď nemůžeme a nesmíme my křesťané zpochybňovat majetnictvím monopolu na manipulaci s Duchem Svatým. Duch Boží pracuje skrze hinduistickou holčičku, japonského šintoistu, bolívijského katolíka, afrického šamana, čínského buddhistu nebo eskymáckého protestanta. Duch Boží vane kam chce, on sám otevírá srdce člověka a umožňuje mu učinit jeho vlastní nenahraditelnou osobní duchovní zkušenost. Z ní pak teprve může vyrůstat hluboká víra - důvěra v Boha! Až to, co sami vnitřně prožijeme - přijmeme. Fórum znovu potvrdilo slova C. G. Junga, že duševně podvyživenému lidstvu nemůže prospívat ani Bůh. Jen málo lidí zakusilo, že postava Boha je nejniternějším vlastnictvím samotné duše... Bohužel... Na foru hovořili o svých náboženstvích arciopat z Kjóta, rabín z Prahy, dalajláma z Tibetu a mohamedánský učenec, křesťan ze Švédska... Když hovořili o svých svatých knihách od Bhagavadgíty, přes Korán, Starý zákon k Novému zákonu - zdálo se, že všechna náboženství jsou tak vstřícná, otevřená, laskavá, tolerantní, smiřující! A přitom - jak málo se spolu vzájemně neumíme unést!
Mezináboženský dialog Fóra připomněl křesťanům u nás, aby církve usilovaly o to, co ve své konfesní sebestřednosti tak nerady slyší: Zůstávat v globalizujícím se světě otevřeným prostorem pro znovu prožití ducha k vlastní nepřenosné náboženské zkušenosti! Bez mentorování a bez odstrašující zátěže dogmat, vést k úctě ke křesťanské tradici, ale i k jiným náboženstvím. Tím bychom nejlépe napomohli přemáhat a odkrývat v našem údajně nenáboženském národě všechna skrytá duchovní TABU... Mladí dneska a jejich děti, vaše děti se docela dobře mohou zítra někde ve světě zamilovat do čínského konfucialisty nebo dcery afrického šamana ze Zimbabwe... Dnes nás to leká - ale zítra bychom na to měli být připraveni - jako křesťané... Čemu všemu nás Fóra učí - klopýtavě a bolestně!
Kéž by se média stejně zaujatě a jako dalajlámovi věnovala se znalostí věci a konstruktivně i dialogu s církvemi a křesťany u nás. Znovu mne překvapilo, jak málo žen je nejen mezi křesťany, ale i mezi strukturami jiných náboženství, na místech nejen služebných, ale i tam kde se rozhoduje... Ano ve služebné rovině mariánského ženství a mateřství a mateřské pastorace jsou ženy nenahraditelné se svou ochotou k oběti. Ale přesto: jejich "scelující" role chybí i jinde - to je ovšem téma pro jinou diskusi.
Nejmilejší a docela obyčejný poznatek (kéž by nikoho neurazil). Jsem si jista, že by dalajláma z Tibetu byl výborným a milovaným farářem mezi horníky! I o tom je globalizace...
(Uveřejněno: Naše rodina č. 35, 27.8.2002)
Domnívám se, že projev paní biskupky je nutno ocenit a pochválit za upřímnost. Bez obalu a přímočaře je v něm ukázán stav a směrování současného ekumenismu. Níže uvedený komentář by neměl být chápán jako kritizování paní biskupky a její osobní víry (víra je osobní věcí každého, a případně věcí církve, ve které se nalézá). Na odlišnosti, či spíše oddělení, paní biskupky od původního křesťanství je však vidět, jak veliká je vzdálenost toho, co její projev reprezentuje, od pravoslaví.
Komentář k projevu paní biskupky
Globalizace se dotýká i naší víry a našeho náboženského uchopení světa. Vykládáme-li tato slova ve smyslu obvyklém pro zasedání Fóra 2000 a potažmo pro pokročilé stupně ekumenismu, znamenají, že globalizace si žádá vytvoření nějaké nové společné víry - resp. nového náboženství. Křesťan by nejspíše řekl, že je to náboženství (křesťanství), které ovlivňuje a formuje nás, naši společnost a - přáli bychom si - celé lidstvo. Nikoliv abychom my, lidé, či společnost a její problémy či vývoj, formovali či dokonce vytvářeli náboženství.
Komunikace vede ke komuniu. Je toto autenticky křesťanská teze? Ke komuniu (společenství, sjednocení v jednom Těle Kristově skrze společnou účast na svatých Tajinách) vede přece sjednocení v apoštolské víře. Komunikace sama o sobě může sice vést k přijetí pravoslavné víry, ale stejně tak může vést i k jejímu odmítnutí (v některých případech dokonce i k odpadnutí od víry). Komunikace není nic více, než otevřená možnost: přijmi či odmítni. Komunikace může vést k lecčemus. Ekumenické dialogy jsou toho živoucím dokladem.
Obtěžkáni každý svými zavazadly dogmat, neumíme či nechceme ze strachu a nejistot překročit vlastní stín. ... (Měli bychom jako křesťané) bez mentorování a bez odstrašující zátěže dogmat, vést k úctě ke křesťanské tradici... Jestliže dogmata svatých otců považuje paní biskupka za tížící "zavazadla" či dokonce za "odstrašující zátěž", pak není zcela jasné, co vlastně myslí tou proklamovanou "úctou ke křesťanské tradici". Ba, pravoslavný se na tomto místě začíná obávat, zda nejsou v ústech paní biskupky slova o křesťanské tradici poněkud prázdnou frází bez konkrétního smysluplného obsahu.
...vést k úctě ke křesťanské tradici, ale i k jiným náboženstvím. Přiznám se, že mi působí určité obtíže představit si svaté apoštoly, kteří podle pokynu Kristova (a řekl jim: "Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření; kdo uvěří a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen," Mar 16,15-16) procházeli svět křížem krážem, hlásajíce Krista, jak místo křesťanského kázání ("aby každý, kdo v Něho věří, měl život věčný," Jan 3,15; "kdo v něho věří, není souzen; kdo nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího," Jan 3,18) učí úctě k jiným náboženstvím. (Aby nedošlo k nedorozumění, podotýkám, že mám na mysli ten druh úcty, jaký vymezila sama paní biskupka, když vztáhla toto slovo jak "ke křesťanské tradici" tak zároveň "k jiným náboženstvím".)
...ekumena - oikumené, znamená jeden dům, jeden svět... Význam slova "ekumena" je dnes takový, jaký mu kdo dává. Za Byzance se tím myslel křesťanský kulturní svět (pro svět jako celek je v řečtině slovo "kosmos") na rozdíl od světa nekřesťanského čili barbarů. Možná - abychom se vyhnuli zmatení - bychom měli dávat přednost tomu původnímu byzantskému významu onoho slova.
Co je nám společné, je však víra v osobního Boha nebo alespoň v neosobní princip něčeho, někoho nad námi - jakási antropologická konstanta naší existence. Ano, to nelze popřít. Skutečně mají výše uvedení věřící něco společného. Stejně tak mají vůbec všichni věřící společné minimálně to, že "v něco věří" (třeba v nějakou konstantu). Otázkou je, jakou má tato skutečnost hodnotu. Netvrdíme, že žádnou. Avšak má tato hodnota dostatečnou váhu k tomu, aby na ní bylo možno budovat nějaké náboženské společenství či dokonce sjednocení, jak to mají příznivci nejpokročilejších forem ekumenismu v úmyslu? Ten, jehož víra se omezuje na zcela nedogmatické a "svobodné" vyznávání nějaké konstanty či něčeho (tj. čehokoliv), co je nad námi, bude asi tvrdit, že už můžeme mít společenství či sjednocení. Křesťan, který věří nejen v nějakého "osobního boha", ale v Boha zjeveného Písmem, vtěleným Božím Synem, který věří dle pravidel víry svatých apoštolů a svatých církevních otců, by se asi těžko mohl sjednotit s někým, kdo věří jen v nějakou konstantu (ještě ke všemu ne Božskou ale pouze "antropologickou"), aniž by tím opustil svoji víru čili zradil Krista. Připomeňme svaté mučedníky, kteří odmítali jakoukoliv účast na pohanství, a odmítli přinést oběť jakémukoliv pohanskému "osobnímu bohu", protože to považovali za zradu Krista.
My jsme křesťané a víme proč: přijímáme Ježíše Krista jako Božího Syna v plnosti božství i lidství, je pro nás Spasitelem, Vykupitelem. V kontextu celého projevu paní biskupky vzbuzuje vnitřní obsah tohoto vyznání určité otazníky. Celým jejím projevem se totiž jako červená niť táhne malá víra v Církev - v její dogmata, v její ohraničenost, v její nevyhnutelnou potřebnost ke spáse atd. Jaká je víra v plnost lidství i Božství Božího Syna Ježíše Krista u člověka, který odmítá reálné historické Tělo Kristovo, tj. Církev vzdělanou na apoštolech, církev svatých Otců a sedmi všeobecných sněmů?
Ale víme, že pro ostatní náboženství je Ježíš jedním z ostatních proroků, učitel moudrosti, velká historická postava. Cítíme zde zaznívat "tradiční" vyznání Československé církve. Řada velkých postav lidských dějin: Konfucius, Buddha, Kristus, Mohamed, Hus, Komenský, Masaryk a Farský... Pokud však odmyslíme náboženské zařazení autorky těchto slov, pak se můžeme tázat, jaký význam má pro hinduistu, buddhistu či mohamedána uznávání Ježíše jako jednoho z velikých proroků, učitele moudrosti či velké historické postavy? Z hlediska lidského - jistě pozitivní. Z hlediska spásy - žádný. Řečeno s apoštolem Pavlem: "My věříme v Krista ukřižovaného" (1.Kor 2,2). Tj. nikoliv pouze v Krista - proroka, či učitele moudrosti. Naše víra v Krista, má-li být spásonosná, zakládá se na vyznávání Krista nikoliv jako pouhého učitele, nýbrž jako Božího Syna, který se vtělil, dal se dobrovolně ukřižovat a vstal z mrtvých třetího dne. Na tomto kameni víry je postavena Církev.
Postoj k Ježíši Kristu nás odlišuje, ale neměl by nás nesnášenlivě rozdělovat. Postoj k Ježíši Kristu je u křesťanů natolik zásadně odlišný od postoje nekřesťanů (byť by byl kladný), že nás nejen odlišuje, ale nutně i odděluje. Slov o oddělení a výzev k tomu, je Písmu celá řada, proto se nemusíme tohoto slova bát - je to plně biblický postoj. Čeho se však poněkud obávám je, když někdo toto oddělení pevně spojuje s nesnášenlivosti, jak to činí paní biskupka. Na samotném oddělení ještě nemusí být nic nesnášenlivého, to by měl křesťan chápat. Křesťanství není nesnášenlivým náboženstvím. A jestliže někdo se sice prohlašuje za křesťana, ale přesto si nedokáže představit křesťanské oddělení bez nesnášenlivosti, pak tím nevydává svědectví o křesťanství, nýbrž spíše sám o sobě. Písmo svaté o oddělení: "Netáhněte jha s nevěřícími. Nebo jaký jest spolek spravedlnosti s nepravostí? a jaké obcování světla s temnostmi? A jaké srovnání Krista s Beliálem? aneb jaký díl věrnému s nevěrným? A jaké spolčení chrámu Božího s modlami? Nebo vy jste chrám Boha živého; jakž pověděl Bůh: Přebývati budu v nich a procházeti se; a budu jejich Bohem, a oni budou mým lidem. A protož vyjdětež z prostředku jejich a oddělte se, praví Pán; a nečistého se nedotýkejte, a já přijmu vás; A budu vám za Otce, a vy mi budete za syny a za dcery, praví Pán všemohoucí" (2.Kor 6,14-18). Jinde káže ap. Pavel: "Přikazujemeť pak vám, bratří, ve jménu Pána našeho Jezukrista, abyste se oddělovali od každého bratra, kterýžby se choval neřádně, a ne podlé naučení vydaného, kteréž přijato od nás" (2.Tes 3,6). (Dále např. Skut 2,40; 19,9)
Právě Duch Boží, Duch Svatý, "třetí způsob" božího působení ve světě nás opět sjednocuje a sceluje se všemi ostatními lidmi. Slova o třetím způsobu Božího působení by mohla být považována za dávno odsouzenou starou herezi modalismu, leč věnujme spíše pozornost této větě jako celku. Teze, že "Duch Svatý nás opět sjednocuje a sceluje se všemi ostatními lidmi, kdyby se vytrhla z kontextu článku a vyložila by se křesťansky, mohla by být považována za plně pravoslavnou. Jenže k tomu bychom ji museli vykládat tak, že Svatý Duch přivádí lidi do Církve, kde skrze svaté Tajiny se všichni sjednocujeme a scelujeme do jednoho Těla, Těla Kristova. Bohužel, ostatní místa článku nedávají příliš prostoru vykládat tuto větu tímto způsobem. Paní biskupka má spíše na mysli jakési obecné působení Svatého Ducha po celém světě a ve všech náboženstvích, v němž spatřuje opětovné sjednocení a scelení všech lidí. Z toho by mohlo vyplynout, že Církev - jako místo sjednocení - už není potřeba, a to není možno považovat za křesťanský postoj. Jakoby nebyl podstatný rozdíl mezi bytím v Církvi a vně Církve. Idea relativnosti Církve, víra v to, že Církev není nevyhnutelně potřebna pro spásu, prosvítá mezi řádky v celém článku, což pravoslavného čtenáře zarmucuje.
Duch Boží vane, kam chce... Tuto základní teologickou výpověď nemůžeme a nesmíme my křesťané zpochybňovat majetnictvím monopolu na manipulaci s Duchem Svatým. Ano, Duch Svatý opravdu vane, kam chce. Lidé skutečně nemají žádnou magickou moc panovat nad Svatým Duchem. Avšak křesťanům bylo zjeveno (ať už skrze Písmo či posvátnou Tradici) něco z Boží vůle, v souladu se kterou Duch Boží vane. Víme, že i mimo Církev Duch vane, oslovuje lidská srdce a působí v lidech - a to s cílem přivést je k Církvi a skrze Ni k Bohopoznání a ke zbožštění. V Církvi Duch Svatý koná svaté Tajiny, které se mimo Církev nedějí. A prostřednictvím svatých Tajin dosahujeme vyššího stupně duchovního života, poznáváme Boha a stáváme se jeho důvěrnými přáteli, což je bez svatých Tajin nemyslitelné. Praví Pán: Nikdo nepřichází k Otci, než skrze Mne (viz níže).
"Neboť to je vůle mého Otce, aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl život věčný; a já jej vzkřísím v poslední den" (Jan 6,40). "Já jsem vzkříšení a život" (Jan 11,25). "Amen, amen, pravím vám, kdo (ve Mně) věří, má život věčný. Já jsem chléb života... Toto je chléb, který sestupuje s nebe, kdo z něho jí nezemře. Já jsem ten chléb živý, který sestoupil s nebe; kdo jí z tohoto chleba, živ bude na věky... Nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život" (Jan 6,47-54). Praví Pán: "Kdo věří ve mne, 'proudy živé vody poplynou z jeho nitra', jak praví Písmo." To řekl o Duchu, jejž měli přijmout ti, kteří v něj uvěřili. Dosud totiž Duch nebyl dán, neboť Ježíš ještě nebyl oslaven" (Jan 7, 38-39). Na těchto slovech vidíme, že se přijímání darů Svatého Ducha týká těch, kteří uvěřili v Krista (stejně to vyplývá z mnoha míst ve Skutcích apoštolských - např.: "Když apoštolové v Jeruzalémě uslyšeli, že v Samařsku přijali Boží slovo, poslali k nim Petra a Jana. Oni tam přišli a modlili se za ně, aby také jim byl dán Duch svatý, neboť ještě na nikoho z nich nesestoupil; byli jen pokřtěni ve jméno Pána Ježíše. Petr a Jan tedy na ně vložili ruce a oni přijali Ducha svatého... ten, na koho apoštolové vloží ruce, dostává Ducha svatého" Skut 8,14-18).
My lidé jistě nemáme žádný majetnický "monopol na manipulaci s Duchem Svatým", pronesla-li by se taková slova na adresu pravoslavných, pak by to byla hrubá vulgarizace pravoslavné víry v Církev a ve Svatého Ducha. Bůh sám si vyvolil svoji Církev jako svou jedinou nevěstu, Bůh sám ji obdařil výjimečnými a jinde se nevyskytujícími dary Svatého Ducha. My jsme jen lidmi, kteří do této Církve vstoupili a přijali na tomto Božím dění účast.
Duch Boží pracuje skrze hinduistickou holčičku, japonského šintoistu, bolívijského katolíka, afrického šamana, čínského buddhistu... Nelze srovnávat působení Ducha Božího skrze hinduistickou holčičku (tj. mimo církev) a působení Ducha Svatého v Církvi - např. skrze kněze při konání svatých Tajin. Jestliže paní biskupka je připravena srovnávat své "kněžské úkony" s údajným "působením Ducha Božího skrze afrického šamana", pak pravoslavný kněz by musel podobné přirovnání zcela rozhodně odmítnout!
Žádat po křesťanovi, aby ztotožnil nějakého pochybného ducha, který se projevuje skrze čarování afrického šamana, s Duchem Svatým, je nejen rozchodem s celou svatootcovskou tradicí a tradiční křesťanskou duchovností, ale především s Písmem svatým, kde jsou šamani, resp. kouzelníci a různí posedlí jasně kvalifikováni (viz Skutky apoštolské: o mladé otrokyni, která měla věšteckého ducha a předpovídala budoucnost a ap. Pavel z ní vyhnal toho zlého ducha; 16,16-18; nebo o kouzelníkovi Šimonovi; Skut 8,9-24 a pokračování tohoto příběhu v životě ap. Petra).
Duch Boží vane kam chce, on sám otevírá srdce člověka a umožňuje mu učinit jeho vlastní nenahraditelnou osobní duchovní zkušenost. Pravoslavný křesťan má na paměti Písmo, učení svatých Otců a mnohé příklady ze životů svatých, kde se uvádí, kolikrát se už stalo, že byl člověk oklamán ďáblem, který se mu zjevil "převlečen za anděla světla" (jak o tom píše ap. Pavel; 2.Kor 11,14), a daroval mu falešné zjevení, lživé "bohopoznání" a klamnou "duchovní zkušenost", uváděje ho tak do věčné záhuby. Proto křesťan vnímá důležitost církevního vedení v osobním duchovním životě a staví se rezervovaně k duchovní zkušenosti, která se děje mimo Církev, byť by vypadala na první pohled velice slibně.
Z ní (z osobní duchovní zkušenosti) pak teprve může vyrůstat hluboká víra - důvěra v Boha! Otcové nás učí, že víra a duchovní život vyrůstají nejprve z Evangelia a teprve pak z osobní zkušenosti. Toto pořadí je z výše uvedených příčin velice důležité.
...slova C. G. Junga, že duševně podvyživenému lidstvu nemůže prospívat ani Bůh. Kdo už tedy může podvyživenému lidstvu jedině pomoci, paní biskupko? Nebo je snad za těmi řádky skrytá víra, že si lidé mají (a musejí) pomoci sami a že Boha vlastně ani nepotřebují? (Nepohrdejme "Boží milostí: Kdybychom mohli dosáhnout spravedlnosti skrze zákon, byla by Kristova smrt zbytečná," Galat 2,21).
...aby církve usilovaly o to... Zůstávat v globalizujícím se světě otevřeným prostorem pro znovu prožití ducha k vlastní nepřenosné náboženské zkušenosti! Bez mentorování a bez odstrašující zátěže dogmat, vést k úctě ke křesťanské tradici, ale i k jiným náboženstvím. Zde bez obalu zaznívá, jak si ekumenismus v pokročilém stádiu vývoje představuje "otevřenost". Církev, která má být považována za otevřenou, se musí nejprve zříci mentorování (výklad toho slovo podle slovníku je: poučovat, kárat, napomínat), nu a hlavně - musí konečně střást "odstrašující zátěž dogmat" (to, jak se zdá, leží ekumenistům hlavně na srdci). Myslím, že většina pravoslavných farností je skutečně a opravdově křesťansky otevřená, a skrze svatou Tajinu křtu do nich může vstoupit opravdu každý. Jestliže by se nějaká pravoslavná církev vzdala učení a pastorace ("hlásej slovo Boží, ať přijdeš vhod či nevhod, usvědčuj, domlouvej, napomínej v trpělivém vyučování," 2.Tim 4,2; "přísně je kárej, aby měli zdravou víru a nedrželi se židovských bájí a příkazů lidí, kteří se odvracejí od pravdy," Tit 1,13 a dále 1. Tes 5,14 či 1. Tim 5,20) a dokonce i svatých dogmat víry, aby se více otevřela příchozím, byla by to ještě pravoslavná církev, do níž by tito příchozí vstoupili?
Jsem si jista, že by dalajláma z Tibetu byl výborným a milovaným farářem mezi horníky! Ano, snědý dalajláma by mezi zaprášené horníky asi dobře zapadl... Jenže, kam by je mohl duchovně vést? K uctívání Mahákály - Nagpo čhenpo - čili "Velkého černého"? Mohl by je učit skládat z vytěžených nerostů pestré mandaly? Místo křesťanského učení o Božské Trojici by je vyučoval v uctívání trojice buddhistických klenotů: Buddhy, Dharmy a Sanghy... Zdá se, jakoby paní biskupka v ekumenickém nadšení nepovažovala u křesťanského hornického faráře jeho víru v Krista za nic podstatného...
Ekumenický dialog chápali jeho pravoslavní účastníci jako svědectví o pravoslaví před západním světem. Přes některé dílčí úspěchy je výsledek několika ekumenických desetiletí přinejmenším problematický. Řada zasedání Fóra 2000, víra a projevy různých představitelů nepravoslavných církví (viz např. paní biskupka) svědčí o tom, že loď ekumenismu po složitém rejdování nyní zřetelně nabírá kurs směrem přímo od pravoslaví. Není na čase, aby se pravoslavní účastníci ekumenismu začali obávat, kam je tato loď donese...?
Jestliže výše uvedený projev paní biskupky vzbuzuje rozpaky či nedůvěru nad její křesťanskou vírou v Církev a nad jejím vztahem k dogmatům víry vůbec, pak níže uvedené řádky z pera této paní vzbuzují jisté pochyby nad samotnou vírou ekumenistů v Krista Boha.
"Komunikací ke komuniu. Dialogem k lásce. Otec náš, k němuž se modlíme, nepatří jenom nám. Nemáme pro něj monopol a nemůžeme jím manipulovat. Je to Otec nás všech, celé lidské rodiny. ... Mysleme na to, až si zítra vedle nás otevře ordinaci lékař ze Zimbabwe, za souseda budeme mít Itala s pizzerií, stavět dům nám bude Ukrajinec, učit angličtině Američan, Rakušan hospodařit na moravské vinici... a směrem k Mekce se na koberečku bude modlit mohamedán. A my se budeme učit žít s Kristem ve světě, o němž básník Mička napsal:Jsem křesťan,
jméno mého Hospodina
je Alláh.Nestravitelné? Leká vás to? Ale přesto to bude náš svět a svět našich dětí. Pokoj nám a nebojme se.
Jana Šilerová, olomoucká biskupka Církve československé husitské."
(Uveřejněno: Naše rodina č. 30, 23.7.2002)
Otázka, která je společným jmenovatelem všech tezí paní biskupky, zní: Je náš nebeský Otec, kterého vzýváme jako našeho Boha, otcem a Bohem i ostatních náboženství? Pravil Pán: "Nikdo nemůže přijít ke Mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který Mne poslal. ... Každý, kdo slyšel Otce a vyučil se u Něho, přichází ke Mně" (Jan 6,44-45).
"Amen, amen, pravím tobě. Nenarodí-li se kdo z vody a Ducha nemůže vejít do Království Božího" (Jan 3,5). "Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze Mne" (Jan 14,6).
Musí být duchovním otcem, jehož někdo vzývá v modlitbách, vždy pravý Otec nebeský? Pán Ježíš Kristus pravil židům (farizeům): "Vaším otcem je ďábel" (Jan 8,44).
A na konec ještě proslulý prvokřesťanský výrok, pocházející dle tradice od svatých apoštolů. Najdeme jej v díle sv. Kypriana Kartagenského: "Nemůže mít Boha za Otce ten, kdo nemá Církev za matku" (kniha O jednotě Církve). Známý spisovatel Ruské církve, archim. Rafael píše, že upravený apoštolský výrok, "Komu Církev není matkou, tomu Bůh není otcem," měl ve všech periodách církevních dějin důstojenství dogmatu. "Pouze v Církvi vykoupené krví Krista Spasitele, můžeme nazývat Boha a Stvořitele světa svým Otcem."
Na závěr bych si i já dovolil připojit jedno upřímné vyznání. Je pro mne nepochopitelné s jakou lehkostí, ve jménu dočasných hodnot a momentální společenské objednávky házejí někteří "křesťané" přes palubu to nejcennější - tj. plnost křesťanské víry: víry v jedinečnost Božího Syna a neopakovatelnost jeho spásy, Kříž a Vzkříšení. Pro tyto spásonosné hodnoty nesčíslní křesťané předcházejících generací pokládali své životy, aby neztratili život věčný; dávali svá těla římským lvům, trpěli stahování kůže a řezání pilou od pohanů v Africe, na Balkáně i jinde se nechávali se nabodávat na muslimské kůly... To vše kvůli tomu, že měli ti "blázni pro Krista" bázeň Boží a odmítli nazvat Krista Boha Apolónem nebo Alláhem.
"Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží. Je psáno: 'Zahubím moudrost moudrých a rozumnost rozumných zavrhnu.' Kde jsou učenci, kde znalci, kde řečníci tohoto věku? Neučinil Bůh moudrost světa bláznovstvím? Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí. ... my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství, ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé. Pohleďte, bratří, koho si Bůh povolává: Není mezi vámi mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených; ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic - aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem. Vy však jste z Boží moci v Kristu Ježíši; on se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením a vykoupením..." (1.Kor 1,18-30) "Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného" (1.Kor 2,2).
jer. Jan Baudiš
P.S.
Nikoliv náboženské války a mezikonfesijní nesnášenlivost, nýbrž duchovní zmatení, lhostejnost a záměnnost všeho za cokoliv mohou být začátkem skutečného pekla na zemi. Rovnost všeho se vším může totiž znamenat i rovnost pravdy a lži, dobra a zla...
Nová výzva, která zaměnila ateismus, jenž zemřel, je: nevíra ve slovo jako takové je nepřátelstvím k Logu. V tomto zničení slova Averincev spatřuje rozkladnou vůli nebytí. V našem světě "postmodernismu" je příliš mnoho neprůhledné nesrozumitelnosti, rozvleklosti, plytkosti, vzájemné nahraditelnosti - té "totální nezřetelnosti", jež je "mistrným dílem pekla" (ze stati o S.S. Averincevovi, slovník, "Duch i litěra", Kijev, 2000).
Svět je postaven na pilířích Božího řádu, který byl částečně vysloven na Sinaji k proroku Mojžíšovi, ale teprve vtělením Božího Syna bylo vysloveno nevyslovitelné. Vymkne-li se lidstvo Bohem stvořenému řádu věcí, jehož korunou je Kristus, vtělený Logos (Božské Slovo), ztratí takoví lidé schopnost vzájemného soužití a rozhovoru. Mimo daný Boží řád není skutečný rozhovor dvou lidí možný, protože opravdový dialog znamená sdílet se. Dva lidé se mohou sejít ke sdílení jen tam, kde mají společné kořeny, kde je spojuje Boží řád, jehož vrcholem je Evangelium. Sdílení se v plné hloubce významu toho slova je tudíž možné jen v Kristu, v bytostném sjednocení lidí v Církvi, spojení všech v jedné oživující Kristově Krvi smývající naše hříchy, v jednom Boholidském Těle Páně. Plnost sdílení je skryta v theosis, v níž se různí lidé stávají jedním Kristem.
Prvotním posláním bytí je jeho "slovesnost, jeho základní příbuznost se sdílením se". "Stvořitel uvedl stvoření k bytí tím, že povolal (svá) díla, obracel se k nim, odvážím se říci - rozmlouval, oslovoval je a ona začínala existovat, neboť bytí - to je přebývání v rozhovoru, ve sdílení se". Znamená to, že i mé bytí spočívá pouze ve sdílení se s Druhým (Bohem a bližními). A do té doby, dokud neumím přijmout "nezvratnou skutečnost života" tohoto Druhého, (vždyť jeho jsem /já/ neoslovil, nepovolal k bytí!), budu ve svém neukojitelném "sebezpřítomňování" a "seberealizaci" sám sebou zaplňovat celý prostor dialogu, zaměňuje místo Jiného (Boha a bližního) odrazy sebe sama, přijímaje je za jedinou realitu hodnou mé lásky a pozornosti. Avšak, "mimo Druhého není spásy", neboť podstata pekla spočívá právě v mučivé a již definitivní nemožnosti odpovědět láskou na skutečnost existence Boha a Bližního (ze stati o S.S. Averincevovi, slovník, "Duch i litěra", Kijev, 2000).
Jedině v Církvi, kde umírá v člověku starý Adam, aby se narodil nový člověk, občan nebes, nezaplňuji prostor kolem pouhými odrazy sebe. Vždyť v křesťanství platí jako cíl a smysl našeho života: "Nežiji již já, žije ve mně Kristus" (Galat 2,20). Tedy jedině uvnitř Církve se může dít opravdová sjednocující a vše překonávající láska, protože všude a ve všem je Kristus. Odsunováním Církve ve jménu všelidské lásky a bratrství je ve skutečnosti ničení možnosti lásky.
Přijde čas, kdy se právě budované "nové náboženství lásky a snášenlivosti", založené na principech hrůzně krvavé francouzské revoluce: "rovnost, volnost, bratrství", ukáže svou pravou hrůznou nelidskou tvář a dnešní "proroci nového věku lásky bez církve" budou možná sami hořce naříkat nad tím, co pomáhali přivést do světa.
Zpět na rozcestník „Srovnávací bohosloví, sektologie, ekumenismus“
