Vyvolený divotvůrce, obdivuhodný poustevníku, proroku a bohomyslný učiteli duchovního zápasu, ctihodný otče Prokope! Čechům zmítaným bouří na moři světa jsi majákem Evangelia Kristova, který ti udělil moc nad démony, abys je vyháněl z lidu i země naší. V paměti národa jsi vůdcem mnichů s pastýřskou berlou pozdviženou proti cizáckému vetřelci a s křížem v ruce potírající ďábla. Oslavujeme Pána slávy, který tě již zde na zemi proslavil, a tobě zpíváme děkovné písně, neboť věříme, že přímluvami svými upevňuješ v pravoslavné víře a z rukou všech nepřátel vytrhuješ nás, kteří s láskou k tobě voláme:
Raduj se, bohonosný otče Prokope, tichý bojovníku za víru otců našich.
Andělů i lidí Tvůrce, který všechno předem ví, poslal anděla svého do Chotouně k zbožným rodičům tvým, aby tě již od dětství připravoval k slavnému dílu na Kristově vinici zasazené do půdy národa našeho. V tomto kraji bylo známo moravské křesťanství východní, slovanským slovem Boha v Trojici chválící a Krista zvěstující. Dodnes prýští voda čistá z pramene zázračně andělem otevřeného, podle tebe pojmenovaného, aby bylo ukázáno, že otvíráš v zemi české vydatný nevysychající pramen apoštolského dědictví slavných bratří soluňských. Vinohrad Páně, tou vláhou napájený, urodí v tvé zemi století za stoletím nepřeberné hrozny spásy. Rodiče se podivili tomu a prorokovali o tobě:
Raduj se, dítě, Bohem vyhlédnuté již od lůna mateřského.
Raduj se, synu, vyvolený za strážce tradice cyrilometodějské.
Raduj se, neboť udivuješ novým otevřením pramene víry původní.
Raduj se, vždyť pít budou tuto vodu všichni žíznící po Pravdě.
Raduj se, semínko hořčičné, z něhož vyroste kmen východní zbožnosti.
Raduj se, strome rašící pro nasycení těch, kdo po pravé zbožnosti hladoví.
Raduj se, bohonosný otče Prokope, tichý bojovníku za víru otců našich.
Prokope, rodem z Čech, pokřtěn s řeckým jménem, učil ses na slovanské škole na Vyšehradě, kde při chrámu sv. Klimenta »byl jsi v slovanském písmě, od nejsvětějšího biskupa Cyrila vynalezeném, dokonale vzdělán«. Po celý život jsi hlásal odkaz Metodějův a víru Řeků. Jako kněz jsi kypřil srdce Čechů pro setbu Evangelia, oraje tvrdou půdu hlásáním Božích přikázání a naučením pravého následování Krista Pána. Kráčel jsi ve šlépějích sv. Cyrila a Metoděje a vedl zápas za pravé křesťanství v zemích našich. Osvěcoval lid svůj, který již na mnoha místech klamán byl cizím učením, a ukazoval mu pravou cestu směřující ke Kristu, nebeskou manu, pokoj a věčnou blaženost lidským srdcím skýtající. Lid náš nadšeně spěchal za tebou, volaje:
Alleluja, alleluja, alleluja.
Bohonosný otče Prokope, živil jsi svého ducha manou darů Ducha a nápojem učení Kristova. Blahodať Svatého Ducha obdařila tě bohopoznáním a v tvé očištěné mysli jako zrcadle zazářilo Božské světlo. Skrze své duchovní úsilí byl jsi proniknut nevyjádřitelným poznáním Pravdy Kristovy. Stal ses pro tuto zemi požehnáním a Božím darem, šířil jsi všude poznání Krista, vléval do srdcí útěchu blahodati Svatého Ducha, ukazoval, jakou oporu máme v modlitbě, a nasycoval duše slovanskou liturgií. Vedl jsi nevědomé po cestě zbožného života k očištění duše. Tím jsi učil bojovat s pokušeními od zlého. Za to dodnes lid tvůj v básni volá: „Když nás ďábel k hříchu zve, svou lží nám smysly mámí, jej zažeň, sv. Prokope, a zůstávej navždy s námi,“ kteří ti s díky zpíváme:
Raduj se, bohomoudrý vůdce nás opuštěných a oklamaných.
Raduj se, dobrý otče nás, dětí osiřelých a bloudících.
Raduj se, ty, jenž jsi nás nalezl jako minci ztracenou a ovci zatoulanou.
Raduj se, který nám vracíš víru svaté Ludmily.
Raduj se, neohrožený kazateli Evangelia Kristova.
Raduj se, bohomoudrý učiteli čistoty, pokory a zbožnosti.
Raduj se, bohonosný otče Prokope, tichý bojovníku za víru otců našich.
Ještě jako ženatý kněz, otče Prokope, byl jsi známý svou mírnou povahou, skromností, netečností ke světským ziskům a láskou k chrámu Božímu. Moc Nejvyššího shůry uchvátila tě, proto jsi v době sílícího západního útlaku zatoužil zde církev slovanskou zvelebit. Poté, co si Hospodin duši tvé ženy k sobě vzal, domova ses zřekl, pole, majetku i příbuzné opustil a mnišským postřižením ses s tímto světem a vším, co je v něm, rozloučil. Pohrdl jsi světem, jenž ve zlu leží, se všemi jeho klamy, marností a pomíjivou slávou! Zbaven pout tohoto daremného světa zpíval jsi Bohu s díky:
Alleluja, alleluja, alleluja.
Svatý Prokope, v sázavské pustině jsi rozkvetl jako krásný květ na ratolesti zasazené osvícenými apoštoly Cyrilem a Metodějem. Na své srdce jsi znak Kříže Kristova vryl jako nepřemožitelnou zbraň proti hříchu, proti temnému duchu a ďáblu světapánu, který často na tebe útočil. Pak ses běsům s odvahou postavil a chválil Pána, jenž ti dal sílu vítězit nad nimi a krotit jejich zlobu. Protože ses od hříšných vášní očistil, prchali před tebou démoni i nečisté bytosti lesní. Samotný Bůh tě povolal, abys ďábla vymítal a ze Sázavy hnal, posedlé uzdravoval a další nemocné léčil. Za to jsi hoden našeho velebení a chvály této:
Raduj se, přemožiteli pokušení nepřítele, jenž jsi jako světlo v pustině zářil.
Raduj se, který jsi střežil srdce čisté a bdělé.
Raduj se, který ses postem a modlitbou osvobodil ze zajetí vášní.
Raduj se, který jsi znamením Kříže odrážel útoky ďábla.
Raduj se, pochodni víry, která daleko za hranice země zářila.
Raduj se, neboť Pán otevřel v tobě pramen prýštící do života věčného.
Raduj se, bohonosný otče Prokope, tichý bojovníku za víru otců našich.
Monastýrským životem zocelen a do šatu mnicha oděn, blažený Prokope, zůstal jsi na pokyn Ducha Svatého v údolí řeky Sázavy, abys tu svým tichým zápasem, půstem a bohomyslným mlčením tišil bouři útoků nepřátel proti slovanské církvi domácí. Zde, před světem ukryt mnoho let, živil ses plody lesními a prací rukou svých. Přebýval jsi v jeskyni, hlubině údolní, nad kterou se jako strop skláněly koruny stromů prastarých. Očistil jsi duši pokáním a v pustině stal ses vpravdě nebeským člověkem a pozemským andělem. Celá příroda vůkol jako dávný ráj zapěla šumem borů, šelestem listoví a hlasem ptactva s tebou k Bohu:
Alleluja, alleluja, alleluja.
Nepřál si Všemohoucí, aby zůstala skryta zářící svíce, ale aby svítilo světlo tvé lidem a viděli skutky tvé dobré, ctihodný otče Prokope. Řízením Božím tě u poustevny nalezl český kníže Oldřich a vnuknutím Božím se rozhodl zbudovat zde posvátný monastýr pro mnichy z národa našeho. Jásali všichni blízcí i vzdálení, jakmile uslyšeli, že kníže je nakloněn tvému záměru pozdvihnout církev slovanskou z prachu ponížení opět na vrchol bývalé slávy její a že vystavěl ti monastýr. Když pak mnichů přibývalo, opisoval jsi s nimi knihy slovanské obřadu řeckého, takže je o Sázavě psáno, že se stala „semeništěm cyrilské literatury v Čechách“. Pak počali velkou lávru budovat, která se proslavila „v učených věcech nad jiné kláštery české“. Všichni bratři i hlas národa takto chválili tebe, prvního igumena monastýru Sázavského:
Raduj se, učiteli bohomyslného mlčení a ukazateli pravého bohopoznání.
Raduj se, slavný obnoviteli monastýrů cyrilometodějských.
Raduj se, zakladateli učilišť zbožnosti východní.
Raduj se, ty, jemuž i kníže český pozorně naslouchal.
Raduj se, obnoviteli školy písma slovanského.
Raduj se, osvětiteli české i moravské země.
Raduj se, bohonosný otče Prokope, tichý bojovníku za víru otců našich.
Usilovnou prací a duchovním zápasem jsi srdcem i myslí rázně kráčel, ctihodný Prokope, v modlitbách a půstech za božskou hvězdou svatého Pravoslaví. S bratry jsi s námahou mýtil lesy, vypaloval trní a zúrodňoval půdu; v srdci svém jsi duchovním úsilím vymýtil houštinu spletitých vášní a sežehnul pavučiny démonických lstí. Klučili jste pařezy a zároveň jste bohomyslným mlčením svým vyrvali ze srdcí svých kořeny hříchů. Oral jsi zemi pluhem, abys ukázal záměr, kypřit kamenitou půdu srdcí Čechů pluhem Evangelia. Zdolal jsi všechny překážky nepřátel a rozlámal úskalí ducha světa tohoto. Pečoval jsi o choré a mocí Kristovou zázračně uzdravoval nemocné. Pán tě posiloval v tomto ušlechtilém úsilí, do tvých žil vléval neumdlévající odvahu, abys přes odpor nepřátel viditelných i neviditelných zpíval Králi nebeskému:
Alleluja, alleluja, alleluja.
Ó svatý Prokope, učiteli našich mnichů a nepřemožitelný bojovníku! Sotva lid venkovský, tehdy ještě na tradici svatých otců se rozpomínající, uviděl zázrak vytrysknutí pramene východní zbožnosti v tichém údolí Sázavy, spěchal v nesčetných zástupech za tebou, otče věřících, jako ovce spěchají za svým pastýřem, aby je vedl na travnaté luhy svěží. Vždyť rozuměly hlasu tvému hlásajícímu víru apoštolů slovanských a sloužícímu Bohu slovanskou liturgii. Tím se jejich srdce jako klíčem radostně otevírala pro blahoslavenství Kristova. Slovanské bohoslužby zpívané zde slovanským jazykem, vábily zástupy lidí do nejmilovanějšího monastýru v Čechách. Z úst lidu se řinula nadšená slova chvály:
Raduj se, dobrý a moudrý pastýři svých oveček duchovních.
Raduj se, pečlivý strážce původních podání od svatých otců našich.
Raduj se, včelo, med učení pravoslavného z nektaru modlitby tvořící.
Raduj se, duchovní oráči, ty jsi pluhem Kristovým zúrodnil půdu národa k hojné sklizni spásy.
Raduj se, který jsi lid svůj upevňoval ve věrnosti svatému Metoději.
Raduj se, neboť tvé dny všem dobro přinášely a byly příjemné Bohu i lidem.
Raduj se, bohonosný otče Prokope, tichý bojovníku za víru otců našich.
Jakmile byla stavba chrámu i mnišských příbytků dokončena, slavnost jejich vysvěcení se jako hvězda východní přiblížila. Zvěst o monastýru se již rozšířila i do zemí okolních a na Sázavu přicházejí poutníci z Moravy, Lužice, Polska, Uher a Bulharska. Doputovalo též poselstvo od Kyjeva s ostatky svatých mučedníků Borise i Glěba, a tak se celým údolím Sázavy rozléhalo stonásobnou ozvěnou pění modliteb společnou řečí a v jednom duchu a poté jásavé zvolání:
Alleluja, alleluja, alleluja.
Rozzářila se Sázava tisíci světel a vzápětí zajásala provoláním slávy, když přijížděl sám kníže český Břetislav, který tě, otče, takto oslovil: »Důstojný otče Prokope, v Kristu otcové a bratři, vám a nástupcům vašim listiny tyto zakládající odevzdávám, mými pečetěmi stvrzené, a na prestol přesvaté Bohorodice je kladu. Kdyby někdo po mně chtěl vás na právech vašich omezovat, nechť Boží hněv padne na něj!« Tehdy národ, vida, že milovaný jimi Prokop, ustanovený právě za igumena monastýru sázavského, má slzy v očích, zpíval:
Raduj se, neboť jsi za Kristem stále kráčel jen stezkou úzkou.
Raduj se, neboť ta stezka je dnes ozdobena vítězstvím víry naší.
Raduj se, neboť jsi ruce své položil na opuštěný pluh Páně.
Raduj se, neboť jsi na poli Božím brázdu hlubokou vyoral.
Raduj se, neboť jsi nekolísal, neohlížel se zpět a rozhodnost v dílu jsi ukázal.
Raduj se, neboť jsi dospěl až k slavnému korunování práce své.
Raduj se, bohonosný otče Prokope, tichý bojovníku za víru otců našich.
Otče Prokope, lávra Sázavská stala se mateřincem nesčetných pousteven a mnišských příbytků, které byly rozesety po lesích v širém okolí. Mohutný hvozd táhnoucí se až na Moravu jsi osídlil askety. Tam přebývali poustevníci v černých řízách a modlitbou pomáhali lidu všemu. Bůh tehdy způsobil, aby panovník monastýr Sázavský poctami a dary obdařil. Ty však, sám na sebe hleděv jako na služebníka neužitečného, zůstav jako nejmenší mezi nepatrnými, dával jsi příklad všem v práci i modlitbě; ve své pokorné chudobě vlastníma rukama na jídlo i oděv sis vydělával. Všechno bratrstvo tě za to milovalo a tichem Sázavské lávry se z chrámu nesla dnem i nocí k Bohu píseň:
Alleluja, alleluja, alleluja.
Veškerenstva Tvůrce ukázal v tobě, otče Prokope, národu českému člověka Bohem obnoveného, plného lásky a soucitu, pečujícího se zanícením o vzdělání a osvícení lidu svého. Tento lid se znovu učil nasloucháním čtení z knih slovanských a mnozí i písmu Cyrilovu. Vlastní rukou jsi opsal Evangelium písmem sv. Cyrila, takže monastýr tvůj se stal nástupcem moravského Velegradu a novým střediskem pravoslavné kultury slovanské. Proto slyš tyto chvály naše:
Raduj se, ty, který ses v potu tváře lopotil pro Krista a Církev Jeho.
Raduj se, kdo jsi do srdce národa setbu Pravdy Kristovy zaséval.
Raduj se, pracovitá včelo snášející do knih med východní víry.
Raduj se, jenž jsi bránu poznání otevřel těm, kdo poučení hledali.
Raduj se, přísný karateli pokažené víry a pověr zlých.
Raduj se, rozsévači semen víry a osvětiteli země české i moravské.
Raduj se, bohonosný otče Prokope, tichý bojovníku za víru otců našich.
Hledíme, otče Prokope, na tvůj neobvyklý a slavný život, jak jsi za svou vroucí víru, pokání a vytrvalost získal od Krista, Lékaře duší a těl, uzdravení své duše k životu věčnému. Stal ses pak lidu sám lékařem neduhů tělesných i krutých zranění srdce. Jako jsi uzdravoval všechny churavějící, kteří za tebou s nadějí přicházeli, vyléč i naše nemocné duše, raněné hříchem a zlem. Pak můžeme při pozemské pouti své cizinou světa zdejšího dosáhnout tvého vnitřního míru a pokory. Zhoj krvácející rány našich srdcí, aby oslabena zraněním od otrávených šípů nečistých vášní, nepodlehla mámení světského ducha, vábení hříchu a nelnula k marnostem věku tohoto. Pak budeme oslavovat bezustání Toho, kdo je pramenem všeho uzdravení a vkládá do lidských srdcí touhu po vyšším způsobu života a jeho cíli nebeském:
Alleluja, alleluja, alleluja.
Duchem jsi již za pozemského života mezi nebešťany vstoupil, avšak tělem jsi na zemi žil a při tom lid svůj vychovával k ušlechtilosti duchovní. Na planý kmen národa jsi narouboval rajský štěp vznešenosti nebeské a bratrstvo mnišské jsi vypěstil jako stromy vzácného sadu nebeské zahrady. Poučoval jsi slovy i vlastním příkladem, když jsi vše tělesné a osobní odložil, chudobou ses pro Krista okrášlil, pokorou a zdrženlivostí ses povznesl, abys duchem i myslí už v nebi přebýval. Ačkoliv jsi člověkem z prachu země vzatým, jako nebeský anděl jsi zde žil. Léčil a napájel jsi duši svou i lidu milovaného živou vodou čerpanou z hlubin studnice Písma svatého a sestupující jako rosa shůry, takže ode všech slyšíš:
Raduj se, který ses modlitbou a půstem učinil nádobou naplněnou Boží blahodatí.
Raduj se, hvězdo jasná na obloze církve naší se skvoucí a směr nám ukazující.
Raduj se, strome rajský, jehož ovocem se nasycují hladovějící.
Raduj se, neboť vyprahlá srdce napájíš živou vodou blahodati z Evangelia prýštící.
Raduj se, patrone místních lékařů a uzdraviteli nemocných.
Raduj se, vždyť přímluvy tvé svolávají na zemi milost Boží a požehnání.
Raduj se, bohonosný otče Prokope, tichý bojovníku za víru otců našich.
Nejen lidi, ale i mocnosti andělské, jsi, obdivuhodný Prokope, překvapil, když jsi na sklonku svého života bratrstvo svolal a se slzami jim takto prorokoval: »Dítka nejdražší! Jako kuřátka jsem vás vychoval, buďte nyní obezřetní! Po odchodu mém zmítáni budete řadou pomluv a vlnobitím útoků. Plných šest let vyhnanci budete v zemi cizí a kníže vaše posvátné příbytky cizincům odevzdá. Buďte však ve víře pevní a za vše Bohu děkujte. Po šesti letech se Pán smiluje a zpět domů vás uvede. Zachováte-li svornost a jednotu, pak zde budete chválit Boha jazykem slovanským a zpívat mu radostné:
Alleluja, alleluja, alleluja.«
Výmluvní řečníci postihnout neumí hloubku tvého pokání, čistotu tvého dojetí a pokornou odevzdanost s jakými jsi, požehnaný Prokope, podle svých slov v třetí den po večerní službě ulehl a přes slabost tělesnou ještě bratřím poslední poučení a útěchu uděloval; pak posílen svatým přijímáním Těla a Krve Páně jsi tiše skonal. Zalkali bratří a s nimi národ, ale mocnosti beztělesné otevřely své brány a za zpěvů sborů andělských duši tvou čistou u sebe vítaly. K tvému hrobu hrne se nesčíslný počet věřících, aby zde dosáhli uzdravení. Ano, z míst daleko za hranicemi vlasti přicházejí zástupy, aby se na Sázavě poklonily tvým ostatkům. Andělé na nebi i poutníci na zemi a s nimi i my, potomci tví takto tě zdravíme:
Raduj se, obdivuhodný proroku událostí budoucích.
Raduj se, neslábnoucí prameni horlení pro Hospodina zástupů.
Raduj se, věrný ochránce země české.
Raduj se, pevný obránce svatého odkazu apoštolů slovanských.
Raduj se, ty, který jsi vzorem svaté touhy po příbytcích nebeských.
Raduj se, který máš smělost přimlouvat se za nás se u trůnu Beránkova.
Raduj se, bohonosný otče Prokope, tichý bojovníku za víru otců našich.
Brzy poté, co jsi, otče Prokope, oči své zavřel, uši nového knížete se pomluvačům otevřely; že prý Sázava byla písmem slovanským do bludařství zapletena, a tak vznesli požadavek, aby monaši tví vyhnáni byli za hranice země a monastýr byl odevzdán sluhům římských latiníků. Ďáblova závist, úskoky a touha po vládě nad světem si našly své služebníky, kteří ihned po odchodu tvém, ctihodný Prokope, kuli své temné plány. Ducha Čechů chtěli nesrozumitelnými službami spoutat, aby nemohli ve svých chrámech jazykem rodným Boha oslavovat. Rozpomeň se na svůj lid, který byl mrakem tmářství obklopen, od Boží chvály odvlečen a umlčen a do mlhy klamů opět vtahován. Nedej zhynout nám všem i budoucím Čechům, dokud budou pamětlivi dědictví svých velkých otců. Pak bude znovu slyšet v chrámech českých jásavé:
Alleluja, alleluja, alleluja.
Nový igumen Vít zvolený bratrstvem byl latiníky pomluven a mniši tví vyhnáni ze Sázavy. Ty však, ctihodný Prokope, jsi zůstal igumenem nebeským na Sázavě, i když tam cizák uveden byl; vždyť sotvaže on poprvé do chrámu vstoupil, tvá postava se mu ve svatých dveřích oltáře zjevila, pravíc: »Co tu pohledáváš? Vzdal se odtud co nejrychleji!« Čtvrtý den ses mu opět zjevil se slovy: »Proč se zdráháš uposlechnout výzvy mé? Monastýr tento jsem si na Bohu vyprosil pro duchovní syny mé, a ne pro vetřelce cizího původu i víry.« I pozvedl's hůl svou igumenskou a údery jsi cizáka z chrámu vypudil. Chválíme čin tento tvůj spravedlivý, k němuž tě náš Pán vyzval, a voláme k tobě:
Raduj se, který jsi po zesnutí chránil svůj monastýr před vlky dravými.
Raduj se, který jsi ani po svém tělesném skonání duchovní meč nesložil.
Raduj se, který jsi svolal na vetřelce plamen Božího hněvu šlehající.
Raduj se, neboť popálil dorážející nepřátele původní víry a slovanské zbožnosti.
Raduj se, který jsi zaslepeným ukazoval, kudy vede cesta přímá.
Raduj se, neboť jsi i ve vyhnanství bratry na duchu posiloval.
Raduj se, bohonosný otče Prokope, tichý bojovníku za víru otců našich.
Mniši tví, blažený Prokope, byli za pár let zpět na Sázavu povoláni, leč nepřátelé slovanské liturgie a sluhové Říma po třech desetiletích a pěti letech přivodili jejich další vyhnání. Pro nesvornost tvých dítek a tvého národa tedy nakonec utichla Sázava, tví mniši jsou rozehnáni a jejich knihy spáleny němými nepřáteli cyrilometodějského dědictví. Avšak sázavské osvětitelské dílo na přímluvy tvé pokračuje u lesních mnichů v poustevnách, odkud září lidu duchovní světlo. Tam pravoslavní „černorizci“ sloužili Bohu i lidem slovanské liturgie, latinské církvi se protivili, ale českým lidem uctíváni, vytrvali až do slavné doby Jana Husa a Jeronýma Pražského. Po následujících staletích doby temna opět nezničitelnou duchovní silou vyrazil z podzemních kořenů svěží proutek pravoslavné úcty k tvé památce, aby tví noví učedníci chválili Boha východní liturgií a zpívali Mu:
Alleluja, alleluja, alleluja.
Bojovníku proti cizí víře, stal ses sloupem naší víry cyrilometodějské Po odchodu své jsi množstvím zázraků zaháněl cizáky, opata, který se vetřel do tvého monastýru, jsi vyhnal svou berlou a obnovil zde dědictví své; jindy na bitevním poli spolu s Václavem a Ludmilou pomáhal jsi obráncům země naší. I nyní svými přímluvami stále pomáháš svolávat ty, kteří ohnivě touží po Bohu a východní víře svatých apoštolů slovanských. Hledíme na tebe, bohomyslný otče Prokope, jako na pochodeň plamennou na obloze naší; ukazuješ jedinou pravou cestu k osvícení Čechů. Kéž svou září osvítíš i mysl veškerého lidu našeho, který stále bloudí, pravdu hledá a nemůže ji nalézti, protože temný mrak cizích nauk a nevíry padl na něj, hustý dým hříchu mu Slunce pravdy zastínil. Neodmítej naše prosby, ty jenž v obecenství svatých požíváš blaženosti, vyslyš náš, kteří ti zpíváme:
Raduj se, sloupe ohnivý Kristovy víry pravoslavné, vedoucí odhodlané prchající z otroctví egyptského.
Raduj se, zářivý oblaku, který nám ukazuje cestu do ráje a chrání před faraónem.
Raduj se, nehasnoucí pochodni zažehnutá Sluncem spravedlnosti nezapadajícím.
Raduj se, mocný hlase Kristovy zvěsti radostné a spasitelné.
Raduj se, harfo, znějící velebnou melodií věčné spásy.
Raduj se, pevný ochránce věrné víry apoštolů slovanských.
Raduj se, bohonosný otče Prokope, tichý bojovníku za víru otců našich.
S láskou a nesmírnou vděčností ze srdce zpíváme tobě, ctihodný otče Prokope, tuto píseň chvály. Učíš nás, abychom za vše děkovali Bohu a hovořili umlknutím svých vášní, prchali před slávou světskou a chválou lidí, utíkajíce do pokojíku svého srdce, kde Bůh vidí, co je lidem skryto. Vypros nám, pastýři náš dobrotivý, od slitovného Spasitele našeho a Boha svatých otců našich blahodať Ducha Svatého, která by nás v díle spásy vedla, očišťovala a posilovala. Daruj nám jednomyslnost a blahoslavenou jednotu. Vždyť jsi ty sám uložil svým dítkám, aby se varovali svárů a měli jednu mysl. Pak bude Církev Boží pravoslavná svatých Cyrila a Metoděje u nás rodit plody bohaté. Tehdy se synové její, ač nehodní, vyvarují kolísání, sporů i sobectví a vyhnou se bloudění po cestách křivých, aby ve světle přikázání Božích žili a Bohu zpívali:
Alleluja, alleluja, alleluja.
Opěvujeme, svatý otče Prokope, život tvůj svatý a vzestup duchovní od slávy ke slávě, protože blažené skonání tvé stalo se ti narozením k blaženému životu věčnému a ochrana Matky Boží dala ti najít dobrou cestu, když tvá duše stoupala do nebeského domova. Tvá touha Bohu sloužit zavedla tě ke sborům andělů, jimž ses už tady svou askezí připodobnil. Nyní se raduješ se svatými na nebesích, odtud pak stále shlížíš na národ svůj, který byl od tvé víry odvlečen, a Pána stále prosíš, aby v zemi české pravoslaví obnovil a všechny Čechy i Moravany k apoštolské víře jejich otců vrátil, odkaz Metodějův v národě posiloval. Dědictvím tvým je církev zdejší, která je větví rozložité koruny stromu východního křesťanství. Pravoslavní synové tvoji se k tobě hlásí a jedněmi ústy zpívají tobě:
Raduj se, neboť jsi pevně kráčel po cestě, na kterou tě Pán vypravil.
Raduj se, neboť jsi odměnou za svou námahu získal za pozemské nebeské.
Raduj se, který jsi vyměnil pomíjející za nepomíjející a obdržel za dočasné věčné.
Raduj se, za věrnost v utrpení jsi od Něho obdržel korunu vítězství.
Raduj se, bohumilý Prokope, a nakloň ucho k hlasu volajícímu z údolí pláče.
Raduj se, udatný zápasníku se silami zla, bojuješ proti pletichám ďábla.
Raduj se, bohonosný otče Prokope, tichý bojovníku za víru otců našich.
Slavný otče Prokope, který ses nelekal zlých. Vojáku na stráži naší víry. Oporo pravoslavných v zemi zdejší. Pramen prýštící v Chotouni nikdy nevysychá, tak neustále plynou tvé přímluvy, ochránce Čechů, tak je stále živý příklad tvůj a neochabuje paže nám k pomoci vztažená. Přijmi nás za dědictví své a shlédni na tuto nepatrnou chválu k oslavě tvé. Modlitbou smělou upros Pána veškerenstva, aby nás ve víře dávné, v pravdě Kristově a v zbožnosti otců upevnil. Ať nás zachovává ve vroucí víře, pokání a jednomyslnosti. Kéž nám dá horlivost tvou a odhodlání, a rozžehne v nás oheň tvůj stále planoucí a úzkou cestu osvětlující. Abychom, následujíce tebe, přede všemi zpívali Bohu hlasité:
Alleluja, alleluja, alleluja.
(Tento kondak třikráte)
Ikos 1. (znovu)
Kondak 1. (znovu)
Ctihodný Prokope, udatný bojovníku, svedl jsi krutý zápas s mocnostmi zla podnebeskými a byl jsi korunován! Ukazuješ nám vzor lásky k Pánu Ježíši, kterou jsi projevil postní zdrženlivostí a trpělivostí, uděl nám přízeň svou, abychom mohli napodobit tvého příkladu. Hořel jsi touhou po Bohu, zažehni tímto nehmotným plamenem i duše naše. Šířil jsi východní zbožnost v zemi naší, naplň naše nitra duchem svatosti a blahodati Boží. Neustávající modlitbou, půsty, naplňováním Kristových přikázání lásky a Jeho blahoslavenství ses zalíbil Bohu, veď i naše životy k posvěcení, aby se Bohu líbily. Bohonosný otče, asketicky ses očistil od hříšných vášní, dej, aby se i v nás rozhořela touha po čistotě duše. Osvíceno bylo srdce tvé blahodatí Ducha Svatého, přimlouvej se za nás, abychom obdrželi shůry sílu a rozhodnost neprodlévat duchem ve tmě noci duchovní, ale vést své životy ve světle Božím. Zavrhl jsi světského ducha a vyvolil sis jako Marie, co jediné je člověku vskutku zapotřebí, pomáhej nám, aby nás nepoutaly marnosti světa. Léčil jsi bolesti a choroby lidu svého, uzdrav i nemocné a zmírající duše naše. Daremnosti labyrintu světa jsi od sebe odsekl, přispěj nám, abychom se v srdcích svých odvrátili od toho, co je dočasné a pomíjející. Vyměnil jsi péči o dočasné za usilování o věčné a Bůh ti daroval za pomíjivé nepomíjející, veď naše kroky, abychom i my vyměnili pozemské za nebeské. Upevnil jsi slovanskou bohoslužbu v Čechách, rozdmýchej v našich srdcích lásku k pravoslavným službám našim. Svatý bohumilý Prokope, igumene monastýru Sázavského, pozvi děti svého národa, aby se ujaly jejich dávného dědictví, tradice svatých bratří soluňských Cyrila a Metoděje. Neboť to je pro Čechy a Moravany ten jediný základ pevný, vedle nějž jiného už býti nemůže, a stavbou na těchto základech nejlépe oslaví národ náš nejuctívanější a nejvznešenější jméno Boha našeho, Otce i Syna i Svatého Ducha, nyní i vždycky, až na věky věkův. Amen.
Oslavujeme Pána slávy, který tě, ctihodný Prokope, již na zemi proslavil, byl jsi již od lůna mateřského vybrán za udatného vojína církve slovanské, udivil's novým otevřením pramene apoštolské víry původní. Opustil jsi zmatek světa a jeho radosti, abys získal útěchu Ducha Svatého a radost spásy Kristovy. Do šatu monašského oděn vrátil ses jako poutník do vlasti svojí, abys tu tišil bouři útoků nepřátel proti slovanské církvi domácí. Ty jsi duchovní květ sázavské pustiny, živen rosou požehnání Božího jsi vyzrál v plod k nasycení západních Slovanů. Jsi plodonosný kmen dávající ovoce pravoslavné víry na duchovním úhoru země západní k nasycení všech, kdož zde po zbožnosti hladoví; setbou nebeskou jsi kamenitou půdu zdejší spolu s Cyrilem a Metodějem zúrodnil a kořeny nesoucí klasy stonásobné úrody již nedokázali vytrhat nepřátelé. Křížem ses zaštítil a ďábla z pustiny hnal, Božím řízením jsi tam pak svatý slovanský monastýr zbudoval, kde štípilo se pravoslavné křesťanství východní na planý kořen Slovanů pohanských, aby hojné ovoce spásy nesl strom Čechů a Moravanů. Rozkvetla sázavská pustina, aby vydala krásné plody křesťanské víry. Zde mniši tví slovanským jazykem Bohu chvály pěli, lid v učení spásy vzdělávali, knihy svaté jazykem zdejším opisovali, o Pravdě Boží svědectví vydávali. Do všech končin české země se odtud šířily knihy Písem svatých, a tak škodu utrpěl ďábel a chřadlo jeho dílo tmářství, nevědomosti a pohanství. Když pak nepřátelé Boží spásy dílo tvé z povrchu země zahladili, ty, igumene náš, spolu s Cyrilem a Metodějem duchovně s námi zůstáváš. Povoláváš si zde vždy nové poutníky ke spáse, toužící po pravdě a ze studnic Pravdy věčné jim svaté Pravoslaví v kalichu podáváš; stal ses pramenem prýštícím do života věčného podávej nám, synům národa tvého, tu vodu stále. Jako jsi za vyhnané bratry své prosil Pána, aby jim vráceno bylo dědictví tvé, přimlouvej se za zemi naši od Krista unášenou duchem světa tohoto. Modlíme se, ujmi se i nás, dědictví svého a pastýřskou berlou svou nás k potokům živé vody Kristovy přiváděj. Pak budou dědicové tví v duchu odkazu sv. Cyrila a Metoděje neustále chválit a velebit nejsvětější jméno Otce i Syna i Svatého Ducha, nyní i vždycky, až na věky věkův. Amen.
Poslední verze tohoto akathistu sv. Prokopu, vysázeného jako brožura - v PDF.
K tomu byla připojena i Služba na svátek sv. Prokopa.
(2023)
1. vydání — podle staršího samizdatového tisku (patrně z dílny archimandrity Sávvy) v r. 1993; publikováno jen na webové stránce
2. vydání — nová zcela přepracovaná verze z r. 2022, která čerpala hlavně ze svatoprokopských legend a pravoslavných studií i prací katolických historiků, především J. Kadlece
Prameny:
Samizdatový tisk (patrně z autorské dílny archimandrity Sávvy Nerudy), Opava 1977
Historiografické dílo biskupa Gorazda (různé publikace)
Kadlec Jaroslav: Svatý Prokop, český strážce odkazu cyrilometodějského (I. a II. vyd. Praha 2000)
Svatoprokopské legendy
V 2. kondaku citace z latinské legendy prokopské (Vita maior)
V 4. ikosu citace Palackého
Viz též naše články on-line orthodoxia.cz/dejiny/
(Pro web orthodoxia.cz jako příloha studie o sv. Prokopu orthodoxia.cz/svati/prokop.htm - 2007-2023)