Naše recense
Gogolova "Rozjímání nad Božskou liturgií" v jezuitském vydání

Římskokatolické nakladatelství Refugium Velehrad - Roma s.r.o. uvedlo začátkem měsíce června 1996 na český knižní trh knížku od N. V. Gogola: Rozjímání o božské liturgii. Kniha vyšla ve spolupráci s Českou provincií Tovaryšstva Ježíšova. (Vyšlo ve spolupráci s Centrem Aletti Velehrad - Roma.) Je to již třetí české vydání tohoto duchovního díla (a zároveň pravoslavně-křesťanského vyznání) velkého pravoslavného spisovatele, tentokrát v překladu Zdeňky Vychodilové. Třetí české vydání je ovšem z pohledu pravoslavných křesťanů edičním počinem žalostným.

V prvé řadě je jistě třeba uvést, že se pochopitelně radujeme ze sílícího zájmu Západu o pravoslavný Východ, bohužel je však tento v jádru jistě upřímný zájem "Zápaďanů" o hlubokou pravoslavnou spiritualitu občas "usměrňován" a korigován římskou církví s cíli, o jejichž čistotě a upřímnosti musíme pochybovat. Dokladem toho je i výše zmíněné jezuitské vydání Gogola.

Prvé, co zarazí českého pravoslavného čtenáře, je velice nepřesný překlad samotného znění liturgie; místy jsou nepřesnosti tak veliké, že je překlad možno označit za chybný. U díla, které se zabývá výkladem liturgie a jehož součástí je tedy i plné znění liturgického textu, je toto vada dosti podstatná. Překladatelka prý vycházela z řeckokatolického překladu liturgie. K tomu není, co dodat; jen se podivujeme, že pravoslavná liturgie musí být českému čtenáři představena v řeckokatolickém překladu, který navíc, jak bylo výše naznačeno, není kvalitní ani po stránce formální správnosti znění ani co se týče krásy jazyka. Jazyk tohoto překladu nám připadá toporný, nemotorný - není to "liturgická řeč".

Bohužel nepřesné (nekorektní) a prkenné uniatské znění posvátného pravoslavného textu liturgie není vrcholnou nehorázností tohoto vydání Gogolova pravoslavného rozjímání. Součástí Božské liturgie je i Niceocařihradské vyznání víry ("Věřím v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země...") I tento posvátný text, paladium Pravoslaví, převzala překladatelka nikoliv dle pravoslavného nýbrž dle římskokatolického znění. Římští katolíci, jak známo, zfalšovali toto posvátné vyznání víry tím, že do něj neoprávněně vložili vsuvku "I od Syna" (filioque) znetvořující vyznání víry v článku o Duchu Svatém. Právě tento neuvěřitelný čin římského papeže - neoprávněná změna znění posvátného Symbolu víru (a tedy změna křesťanské víry!) - byl jednou z hlavních teologických příčin velkého rozkolu křesťanstva na západní a východní křesťany. Římský blud hlásající v rozporu se evangelijními slovy Ježíše Krista, že Duch Svatý vychází nejen od Otce ale i od Syna, byl touto vsuvkou zakotven do věrovyznání římské církve (tento blud - herese /čili kacířství/ o vycházení Ducha Svatého i ze Syna - se v průběhu času stal původcem všech ostatních latinských bludů: učení o moci římského papežství a později i o jeho neomylnosti, učení o očistci, o odpustcích atd.) Heretické znění vyznání víry převzali samozřejmě i řeckokatolíci (tj. uniaté). Odchylka ve vyznání víry je jedním z hlavních teologických rozdílů mezi pravoslavnými a římskými katolíky (ať již západního či východního obřadu). Žádný pravoslavný křesťan nemůže vyslovit posvátný text Vyznání víry v římskokatolickém bludném znění. Když překladatelka Gogolova Rozjímání nahradila Gogolovo pravoslavné znění symbolu víry řeckokatolickým (čili římskokatolickým), činí z Gogola uniata! To je nejhrubší falsifikace Gogolova smýšlení, jakou je možno si jen představit. Pravoslavnému křesťanu Gogolovi, který zbožně psal své rozjímání nad pravoslavnou liturgií, aby pomohl svým pravoslavným spolubratřím v duchovním růstu, je do úst vsouvána římská herese, papežovo vyznání víry! Pravoslavný křesťan se při tom musí zachvět hrůzou... Činit z čestného pravoslavného křesťana posmrtně heretika je z pravoslavného hlediska horší, než znesvěcování hrobů.

Ve stínu výše uvedeného již zůstávají další "drobná" falsa vpravená do Gogolova textu nečestnou českou redakcí tohoto českého vydání. Tam, kde se pravoslavný postup sloužení liturgie liší od řeckokatolického (uniatského), je prostě v textu bezostyšně nahrazen Gogolův text, jiným zněním - odpovídajícím vykonávání řeckokatolického obřadu; někde je na tuto "úpravu" autorova znění upozorněno v poznámce pod čarou, jinde nikoliv.

Do Gogolova popisu svaté liturgie překladatelka "bez mrknutí oka" vpašuje varhany, o kterých tvrdí, že v chrámu při bohoslužbě znějí (ačkoliv snad každý u nás ví, že pravoslavná církev nikdy nepoužívá žádné hudební nástroje při bohoslužbách /po použití hudebního nástroje v pravoslavném chrámu by měl být chrám znovu vysvěcen!/; je to jedna z mála věcí, o kterých panuje mezi lidmi všeobecné povědomí, kdo o nás neví ani toto, neví pak většinou o Pravoslaví již vůbec nic, bohužel). Nesmyslnost a křečovitost varhan v textu je o to zřejmější, že překladatelka dále píše, že mají být naladěny "na jednu strunu" (v Gogolově textu se na tomto místě textu hovoří o tom, že naše srdce mají být v chrámu sladěna jako souhlasně naladěné struny na nástroji, jak správně přeložil Vašica, viz níže).

Jinde překladatelka při své práci nějakou tu větičku klidně vypustila, další pozměnila atd. Takovýto přístup k překladatelské práci považujeme za neseriosní a nemorálně účelový - o úpadku profesionality překladatele i vydavatelů takového "překladu" nemluvě. Ani po stránce redakční není tato knížka ozdobou českého literárního fondu; sazba by určitě potřebovala alespoň ještě jednu korekturu.

Ani slovníček zařazený na závěr knihy není korektně sestaven. Je neúplný, jsou v něm nejasnosti, nepřesnosti, na některých místech dokonce i chyby. Každé pravoslavné dítě, které prošlo výukou náboženství někde na faře, by jej mohlo opravit a doplnit. Leč věru, tyto (jinak jistě závažné) nedostatky nás - ve světle výše uvedeného - trápí nejméně.

Spolu s přihlédnutím k výše uvedenému musíme znění jezuitského vydání Gogolova "Rozjímání" považovat za porušené či spíše za vědomě zfalšované.

Pravděpodobně bude jezuitské vydání Gogola presentováno jako přátelsky (ekumenicky) napřažená ruka římských katolíků (resp. řeckokatolických uniatů) k usmíření s pravoslavnými křesťany. Podobně byla představena i jiná brožurka "Křesťanský Východ", jejíž autor se podepsal jako Jaroslav Vystrčil, ve které jsou pro změnu falsifikovány dějiny Církve a autor (prý učící na katolické bohoslovecké fakultě) se nezastavuje ani před falsifikací děl a "úpravou" výroků svatých Otců. Tímto způsobem se podepírají posice a učení římskokatolické církve. Na takovýchto základech je možné budovat usmíření či snad dokonce sjednocení? Zdá se ovšem, že takovéto způsoby jsou typické pro současné ekumenické hnutí. Problémy nejsou řešeny, ale jsou pouze hledány způsoby, jak je obejít a zamlčet, jak sjednotit církve, aniž by se hledala pravda, aniž by se kdokoliv měl čehokoliv zříci... Jenže na mystifikaci, klamech, lžích, zamlčování a falsech samozřejmě nelze vybudovat nic hodnotného.

Je zajímavé, že dřívější vydání Gogolova "Rozjímání" v překladu dr. J. Vašici z roku 1936 (též péčí římské církve, dokonce opatřené oficiálním církevním schválením) je podstatně objektivnější a věrnější. A to bylo vydáno ještě před zrodem "ekumenické lásky" a dokonce v době značného napětí v Čechách mezi pravoslavnou a římskou církví! Specifické římskokatolické komentáře a poznámky ke Gogolovu textu jsou umístěny vzadu na závěrečných stránkách brožurky a nikterak neruší samotný text, natož aby byl text sám nějak úmyslně "opravován". Niceocařihradský symbol víre je tam uveden ve stejném znění jako u Gogola - tedy pravoslavně (bez filioque). Toto citlivé téma textu vyznání víry je probíráno až v závěru knihy v poznámkách, kde je rozebírána i výše zmíněná římská vsuvka "i od Syna" (čili latinsky: "filio que") a to - v rámci možností pohledu římskokatolického učení - věcně a vcelku objektivně; celkově je v tomto starším vydání poznámkový aparát na vyšší úrovni, než v současném vydání jezuitském. Jsou to skutečnosti o to pozoruhodnější, že současná překladatelka měla jistě tento Vašicův překlad před očima. O to je ovšem také smutnější žalostná a v porovnání s vydáním z r. 1936 citelně nižší úroveň nového vydání - a to po nejen stránce překladatelské ale i morální. Současní ekumenisté se nejspíš mají co do morálky ještě hodně co učit od některých svých předchůdců ve víře, kteří sice neměli tolik "ekumenické lásky", ale zato často stáli na vyšší morální úrovni, z čehož vyplývalo i jejich hlubší porozumění kolegům třeba i jinak smýšlejícím - křesťanům jinak věřícím. Dnes se sice o úctě k jinověrcům v římské církvi mnoho hovoří, ale skutky mnohdy vypovídají spíše o opaku...

Patří se zde učinit otevřenou poznámku o naší ekumenické realitě, jež je tolik odlišná od líbivých proklamací: na jedné straně je totiž halasně propagováno bratrské ekumenické objetí latiníků s pravoslavnou "sestrou církví" a na straně druhé vidíme Řím zřetelně podporující uniatskou církev a její nečisté dílo. O absenci ochoty římských katolíků řešit tento "ekumenický" problém svědčí i současné budování řeckokatolické /tj. uniatské/ církve v Čechách a na Moravě - s čímž ostatně souvisí i třetí vydání Gogolova "Rozjímání..." - a to přes všechna ta různá ekumenická usnesení všelijakých smíšených komisí pro dialog, že unie není modelem jednoty a že je oboustranně odmítnuta jako nesprávná cesta. Situace je velice podobná tomu, co se zde stalo před tisíci lety, kdy papež současně podpořil jak sv. Metoděje, tak i úhlavního nepřítele cyrilometodějského díla - Wichinga. Zdá se, že se na dvojakosti politiky Říma vůči pravoslaví nic nezměnilo. Mezi pravoslavnými křesťany zaznívají hlasy, že současná "přátelsky bratrská" politika římské církve až velice nápadně připomíná biblickou událost, při níž Joáb s pozdravem pokoje na rtech bratrsky políbil Amasu, který si nedal pozor na jeho meč a byl v tomto objetí Joábem probodnut (2. Samuelova 20,9-10).

Co říci na závěr? Nemůžeme radit římským katolíkům, leč můžeme tady snad vyslovit několik zbožných přání.

Kéž by se římští katolíci probrali z euforie universalismu - ať již latinského nebo tzv. "ekumenického" a nahlédli, že Pravoslaví není součástí římské církve - ani formálně ani duchovně! Řím před tisíci lety opustil Církev Kristovu a to se týká i oddělení od její duchovní sféry. Duchovnost latinské církve se od té doby začala pozvolna měnit, zatímco pravoslavná duchovnost zůstává stále při pěstování duchovnosti apoštolů a svatých Otců. Tak vznikl v průběhu dějin propastný rozdíl mezi duchovností latinskou a pravoslavnou. Tento rozdíl je dán právě změnou obsahu křesťanské víry v římské církvi (vždyť spiritualita je žitá dogmatika - viz o tom prolog ke knížce V. Lossky - Dogmatická teologie, který obsahuje telegraficky krátkou zprávu o příčině duchovních rozdílů mezi Východem a Západem, najdete jej zde.). Přehlížet či ignorovat tato zjevná fakta nemůže pomoci zlepšit vzájemné vztahy a ani samotným římským katolíkům nemůže přinést nic positivního (spíše jim přináší jen synkretismus a další duchovní úpadek).

Domníváme se, že - co se vydavatelské práce týče - ideální by bylo, kdyby se římští katolíci věnovali vydávání své literatury a pravoslavnou literaturu přenechali těm, kterým tato práce patří. Nemyslím tím, že by pravoslavná literatura byla jakýmsi právním či hmotným majetkem pravoslavných křesťanů; bezpochyby však patří do pokladnice pravoslavné duchovnosti, ze které pramení a v rámci níž zůstává. Pravoslavnou literaturu může odpovědně a zdařile překládat a vydávat jen překladatel či vydavatel, který je stejného ducha jako autor - tedy v případě pravoslavných statí je to jen pravoslavný křesťan. Zmocní-li se pravoslavného duchovní textu nepravoslavný překladatel či redaktor, pak svou prací toto dílo mrzačí. Je škoda, že v dnešní době má málokdo v římské církvi tolik soudnosti, aby se do takovýchto pochybných aktivit nepouštěl. Bohužel latinská církev pěstuje duch nekritického universalismu, pojímá do sebe vše, co považuje pro šíření papežství za užitečné zahrnout do své ohrady. Vstřebává do sebe jakoukoliv duchovnost, která je zrovna v módě nebo která má úspěch... Je v tom patrná expanzní snaha, jež se výrazně projevila u latinské církve právě po odpadnutí římského patriarchátu od Pravoslaví před tisíci lety, snaha obejmout celý svět do své náruče a ignorovat, že skutečná Církev není z tohoto světa. Není naší věcí hodnotit a rozebírat na tomto místě vnitřní stav latinské církve, k němuž ji tato tendence dovedla. Jen poznamenejme, že je to stav duchovního vyprázdnění; při synkretické snaze vstřebat všechny duchovnosti, aby mohla římská církev svým věřícím vše nabídnout, dochází k tomu, že nakonec nemá lidem duchovně co dát. Ztráta vnitřní identity kvůli mnohosti duchovních proudů vede k rozbředlosti. Jak nedávno kdosi z latinské církve poznamenal: "Smícháním všech barev nevznikne duha, ale špinavá šeď."

V kontextu tohoto úpadkového stavu v západním křesťanstvu je třeba vidět i ediční počin vydání Gogolova Rozjímání. Když katolíci připraví k vydání meditaci nad tak citlivým tématem, jakým je Božská liturgie, ve které se děje samo tajemství Pravoslaví, je to podobně absurdní, jako kdyby pravoslavní překládali a vydávali papežské encykliky či Tomáše Akvinského, Ignáce z Loyoly, Terezu z Avily a pod. autory, kteří jsou od Pravoslaví tolik duchovně vzdáleni! Naštěstí duchovní bohatství autentické křesťanské duchovnosti se v pravoslavné církvi nejen neztenčuje, ale kypí životem a stále tím roste, takže pravoslavný křesťan nemá žádný důvod obracet se k nepravoslavné duchovnosti z důvodu duchovní prázdnoty jeho vlastní církve.

Duchovní soudnost a střízlivost není však jako způsob uvažování v současné duchovně bezbřehé i rozbředlé době příliš rozšířen. A tak se mohou realisovat podobné ediční počiny, mezi jaké patří třetí vydání Gogolova "Rozjímání...", patřící spíše k nezdařilým pokusům o vykrádání duchovních pokladnic (jak takové počíná mnozí pravoslavní vidí), od kterých se církev vydavatelů oddělila vlastní vinou. Ovšemže, duchovní bohatství je nezcizitelé, a proto se vždy může jednat jen o pokus zcizit; z uneseného skvostu se náhle stává jen suché listí či bláto... Ostuda ovšem zůstává a lež (uveřejnění římského nepravoslavného vyznání víry pod Gogolovým jménem) také. Věříme, že se někdo z latinské církve, kdo má ještě soudnost a slušnost, N. V. Gogolově památce omluví.

Škoda, že se překladatelka či vydavatel nespojili s některým pravoslavným teologem; při jejich dobré vůli by jim pomohl odstranit nepřesnosti a doplnit mezery - mohl by v poznámkovém aparátu i poopravit některé Gogolovy nepřesnosti ve výkladu svaté liturgie (ve světle současné teologie - liturgiky se jisté detaily Gogolova výkladu jeví jako překonané; pravoslavná liturgika trpěla v minulých několika staletích západním vlivem - baroko, čímž je v jistých ohledech zatížen i Gogolův výklad...) Na úplný závěr je ovšem třeba sebekriticky přiznat, že naše vydavatelské síly jsou natolik slabé, že čeští pravoslavní by asi nemohli trvat na tom, aby nepřeberné bohatství pravoslavné literatury zpřístupňovali českým čtenářům jen čeští pravoslavní překladatelé a vydavatelé (což je ideálem). Proto bychom se upřímně radovali z jakéhokoliv poctivého vydavatelského počinu z pravoslavné oblasti, ať by již jej realisoval kdokoliv. Nepravoslavný překladatel se sice patrně nikdy nemůže vyhnout nepřesnostem a jistým nedostatkům (pokud se nespojí s některým českým pravoslavným teologem), ale přesto - pokud je jeho práce poctivá, přinese jistě svůj užitek. Bohužel falsifikovaný text, který má údajně být Gogolovým dílem, nemůžeme počítat do kategorie poctivého přístupu k uvádění pravoslavné literatury do českého prostředí. Vždyť každý poctivý překladatel a vydavatel může mít při podobném edičním počinu jen jeden cíl - seznámit českého čtenáře s pravoslavnou duchovností, předložit nezkreslený převod autorova díla. Při současném vydání bylo ovšem použito dílo pravoslavného křesťana Gogola k propagaci řeckokatolické církve - čili zavilých nepřátel Pravoslaví - uniatů. To opravdu není pěkné.

Iw




Zpět na rozcestník „Literatura“



<-Skok na seznam „za dveřmi“    <-<-Skok na Homepage