Skok na seznam „za dveřmi“
Skok na Homepage
Jeden ze zástupu řekl (Pánu): "Mistře, přivedl jsem k tobě syna svého, kterýž má ducha němého,
a ten, kdekoliv jej uchopí, lomcuje jím, a on sliní a skřípe zuby svými a trne; i řekl jsem učedníkům tvým, aby jej
vyhnali, ale nemohli." ... Ježíš pohrozil duchu nečistému, řka jemu: "Duchu němý a hluchý, já přikazuji tobě -
vyjdi z něho a nevcházej více do něho." I vzkřiknuv a velmi jím zalomcovav, vyšel... Jeho učedníci otázali se ho v soukromí:
"Proč jsme my ho nemohli vyhnat?" I řekl jim (Pán): "Toto pokolení jinak nemůže vyjít, jedině modlitbou
a půstem". (Mk 9:17-29)
Na tomto místě Písma nám Pán názorným způsobem shrnuje, co je základem správného duchovního života. Jsou to tři sloupy křesťanské ortopraxe: modlitba, půst a milosrdenství. V tomto příběhu jde především o milosrdenství - o uzdravení, vysvobození trpícího. Ale, jak ze závěru příběhu vyplývá, pravé křesťanské milosrdenství není možné bez oněch dvou prvních sloupů. Je zapotřebí modlitby a postu. Tak to čteme ve všech pravoslavných vydáních Evangelií, tak to čteme v mnohých západních vydáních včetně překladu kralického.
V moderním ekumenickém překladu Bible do češtiny je však už přikázání postu na tomto místě odsunuté pod čáru jako text "méně důvěryhodný". Přesto celá tradice včetně Písma dosvědčuje, že půst spolu s modlitbou a milosrdenstvím jsou třemi základními kameny křesťanské duchovnosti.
Zastavme se tedy tohoto kamene, kterým člověk může mít podle Pánových slov podíl na Boží moci a připomeňme si jeho význam v duchovním životě. Půst je, jak už bylo řečeno, jedním ze základních pilířů křesťanské praxe. Ale víme také, že je se jedná vůbec o obecný náboženský jev. Snad v každém tradičním náboženství nalezneme nějakou formu postní praxe a jistě by bylo zajímavé tyto různé praxe v nekřesťanských náboženství porovnat s praxí křesťanskou. Víme, že půst hraje velikou úlohu v životě zbožných hinduistů i buddhistů, kdy je často jedním z prostředkům popíráním hmotného těla a světa. Jako prostředek boje proti tělu byl půst součástí i gnosticismu, se kterým Církev vedla boj v prvních staletích a s jeho různými podobami ho vede vlastně až do dneška. Svojí postní praxí jsou známí i muslimové, u kterých je půst jedním z pěti hlavních "pilířů víry". Islám, alespoň ve své většinové "ortodoxní" podobě, však rozhodně není náboženství asketické či mystické - tím vším důrazně pohrdá. Pro racionalistické Muhammadovo náboženství je půst především projevem poslušnosti vůli Alláha a cvičením vůle vlastní. Není to popírání tělesnosti, jak muslimové zdůrazňují, ale naopak její radostné přijetí, svobodné přitakání Božímu stvoření.
Jak je to tedy s postem v křesťanství? Protestantské skupiny půst odvrhly zcela jako nesmysl a rouhavou lidskou snahu po ovlivňování Boží vůle. Moderní katolicismus jde, zdá se, (také) v této věci ve šlépějích protestantismu. Reforma posledního katolického koncilu téměř zcela odstranila ze svých řádů povinný půst, ponechala pouze dva dny v roce, kdy je zapovězeno pojídání masa. To je plně v souladu s oním "duchem" II. Vatikánu, s jeho přizpůsobováním se "dnešní době" a "potřebám moderního člověka". Ale abychom "otcům" tohoto posledního katolického shromáždění příliš nekřivdili. Vždyť pouze svým rozumem reagovali (a to vlastně platí o celé této akci) na nějakou dřívější praxi, která se zdála prostě neudržitelnou. Podíváme-li se na spirituální tradici latinské církve druhého tisíciletí, uvidíme že zde na asketická cvičení byl často veliký důraz; připomeňme si známé obrazy sebetrýznících se katolických světců. Asketická praxe v katolické spiritualitě, zvláště středověké, nám mnohdy připomíná právě ono gnostické opovrhování tělesností.
Pohleďme tedy na to, jak postu rozumí theologie Církve pravoslavné.
Přizvěme si na pomoc zvláště studii, která za tímto účelem (obhájit či
připomenout smysl a praxi pravoslavného postu) vyšla před pár lety v Kalifornii:
Fasting in the Orthodox Church. Its Theological, Pastoral, and Social
Implications od archimandrity Akakiose (Etna, 1990).
Půst v Písmu a tradici
Nejdříve je pochopitelně třeba tázat se Písma svatého. Ve Starém zákoně je mnoho míst odkazujících nás na praxi postu u Izraele. V Deuteronomiu (9: 9) čteme o tom, jak Mojžíš při seslání desek Zákona byl čtyřicet dní na hoře Choréb a "chleba nejedl a vody nepil". O Davidovi se dovídáme, že se "tvrdě postil", když jeho první syn s Uriášovou ženou byl smrtelně nemocný (2 Sam 12: 16-23). Jonáš ve svém kázání niniveckým přikazuje také to, aby se v rámci svého pokání zdržovali jídla oni i jejich dobytek (Jon 3:7).
Takových starozákonních příkladů bychom mohli uvést mnohem víc, ale přejděme ke zvěsti Nového zákona. Hned na počátku se setkáváme se sv. Janem Křtitelem, Předchůdcem Páně. O něm se dovídáme, že jedl pouze med divokých včel a cosi, co je v řeckém textu uvedeno jako akrides, což bývá tradičně překládáno jako "kobylky" (ve Vulgátě sv. Jeronýma locutes). Někteří autoři, na pravoslavné straně např. prof. Cavarnos, jsou toho názoru, že by se toto slovo mohlo chápat také jako kořínky či výhonky malých dřevin (C. Cavarnos, Path and Means to Holiness, Etna, 1986, str. 14). Také by mohlo jít o karobové lusky známé jako "svatojánský chléb". Sv. Jan by tak byl příkladem askety který se zcela zdržoval jakýchkoli živočišných produktů. Na počátku svého svědectví nás sv. Evangelista Lukáš seznamuje se sv. Annou, "která dnem i nocí sloužila Bohu posty a modlitbami".
Jan i Anna jsou však stále ještě lidé Staré smlouvy. S ní však pochopitelně důraz na půst nekončí. Počátek Ježíšova veřejného působení je uvedený jeho čtyřicetidenním pobytem na poušti. Výzva k postu je častým námětem jeho kázání, jak o tom svědčí náš úvodní text a další místa. Přesněji řečeno, Pán o postu hovoří jako o naprosté samozřejmosti a v souvislosti s kritikou pokrytecké zbožnosti mnohých farizejů ukazuje jeho pravý význam a podobu (Mt 6: 16 - 18; 9: 14-15). Půst v Ježíšově kázání není záslužnický skutek, ale výrazem pokání, prostředkem k návratu k Bohu. O křesťanských postech svědčí i další místa v Novém zákoně. Není pravda, jak to píše A. Novotný ve svém Biblickém slovníku (Praha, 1992, str. 767), že "v epištolách chybí jakákoli zmínka o postech". Sv. apoštol Pavel hovoří o svých postech (2K 11: 27) i o tom, že půst patří k životu všech křesťanů (2K 6: 5). V obou případech je užito řeckého slova nesteia, což znamená dobrovolné zdržování se jídla, narozdíl od slova l i m o s (hlad). Slovo o postu v 1K 7: 5, kde se o něm spolu s modlitbou hovoří v souvislosti se sexuální abstinencí v manželství je v českém ekumenickém překladu vypuštěna úplně!
Ze zmínek o postu, které nalezneme ve Skutcích apoštolských, vidíme, že tvořil samozřejmou součást života prvotní křesťanské Církve (10:30; 13, 3; 14, 23 - dvě poslední místa ponechal i ekum. překlad).
To, jak se tato praxe rozvíjela dále, můžeme pozorovat na těch nejranějších
svědectvích o pobiblické Církvi. V Eusebiových Církevních dějinách se dočteme
o tom, jak sv. Ireneus (2. pol. 2. stol.) diskutuje o podobě církevního
postu před svátkem sv. Paschy, přičemž se dovolává tradice předků. Dydaché
(1. pol. 2. stol.) zase hovoří o pravidelných týdenních postech ve středu
a v pátek.
Postní pravidla
Postupně se praxe postu vyvíjela až do podoby, kterou do dnešních dnů
zachová pravoslavná Církev. V jejím kalendáři jsou čtyři postní období
(před sv. Paschou, před svátkem Narození Páně, před svátkem sv. apoštolů
Petra a Pavla a před svátkem Zesnutí přesv. Bohorodice) a dva postní dny
v týdnu (středa a pátek, dny počátku a konce Kristova utrpení). Půst v
pravém a původním slova smyslu znamená naprosté zdržování se jídla.
Tento nejpřísnější půst je ovšem požadován po každém křesťanu pouze dva
dny v roce (Velký pátek a Velká sobota a doporučuje se na začátku Velkého
postu) a pak před každým přijímáním Eucharistie. Další typ postu je tzv.
xerofagie, což znamená omezení druhu jídla; v praxi je to přijímání
suché (tj. bez oleje) veganské stravy - chleba, zeleniny, ovoce a vody.
Dalším typem postu praktikovaným v Církvi je omezení množství jídla,
tedy jezení jednou nebo dvakrát denně. Kromě újmy od jídla pravoslavný
půst zahrnuje ještě abstinenci manželů od sexuálního styku. Posvátnými kánony
je postem zavázaný každý pravoslavný křesťan, pakliže mu nebrání jeho zdravotní
stav. Nedodržování těchto pravidel vylučuje věřícího od přijímání svátostí.
(srv. kan. 69 Apošt. ustanovení, kan. 29 a 89 VI. ekum. sněmu, 50. laod.)
Smysl postu
Mnohem důležitější než způsob, jak se má půst provádět je ovšem důvod, proč se vůbec postit. Matky i otcové Církve, kteří o postu pojednávají, se shodují ve zdůrazňování toho, že půst nikdy nesmí mít účel sám v sobě. Půst rozhodně není nějaká zásluha, která by člověka ospravedlňovala před Bohem. Církev překrásným a moudrým způsobem varuje před falešným pokryteckým přístupem k postům už i ve své postní praxi tím, že sice vyžaduje pečlivé dodržování pravidel, nicméně v týdnu po té, co se při sv. Liturgii čte perikopa o farizei, který se v Chrámě při modlitbě holedbal, že se podle všech pravidel postí dvakrát týdně, žádný půst není, aby měl křesťan příležitost lépe si jeho význam uvědomit. Smysl postu či asketického úsilí vůbec je pochopitelný pouze na pozadí pravoslavné antropologie. Jak se totiž liší pravoslavný pohled na člověka od jiných náboženských představ, tak se liší i jeho výklad askese.
Pravoslavná theologie nevidí narozdíl od západních názorů člověka jako zcela zkaženého, hříchem není lidská přirozenost zcela porušena či dokonce zničena, nýbrž ztrácí pouze svoji pravou podobu, Boží podobu; ztrácí svoje přirozené společenství s Bohem. Nicméně i nadále člověk zůstává Božím obrazem a je i nadále specifickým Božím stvořením obdarované cenným darem svobodné vůle. Může tedy nadále volit dobro, toužit po návratu ke své pravé přirozenosti. Askese pak znamená boj proti tomu, co je v rozporu s přirozeností, proti nečistotě, proti vášním. (Přesněji řečeno, je to jedna stránka tohoto boje, tou druhou je Boží milost projevená vykupitelským činem Bohočlověka. Spasitelný duchovní život je v pravoslavném učení souhrou dvou vůlí - Boží a lidské). Nebojuje se proti tělu, které je nedílnou součástí lidské osobnosti, ale naopak proti jeho zkaženosti, proti tomu, co tělo svádí od jeho pravého určení (o tom více Š. Pružinský, Pravoslavná duchovnost II., skripta prešovské fakulty). A nejde o opovrhování světem, ale o hledání správného vztahu k němu; jde o to, proměnit ho, přiblížit ho jeho původní podobě. Stručně řečeno, pravoslavná askese je pozitivní tvůrčí činnost, nikoli negace čehosi. V tom vidí archimandrita Akakios zásadní rozdíl mezi pravoslavím a západní spiritualitou (str. 48-49). V případě zdržování se jídla to tedy znamená, že se jím neopovrhuje, ale vyjadřuje se tím svobodný přístup k tomuto Božímu daru. To platí i o sexualitě. Zdržují-li se manželé od fyzického styku, není to kvůli potlačování, nýbrž očištění sexuality; je to pro její osvobození, tím že se podřídí Božímu řádu a odpoutá se tak od lidské vášnivé svévole. Jinými slovy: v postu a v askesi vůbec jde o nacházení a navazování správného a původního vztahu ke Božímu stvoření, očištění našeho přístupu ke světu od zotročujících vášní.
Z toho důvodu , jde-li o podřízení se řádu, jsou důležitá i pravidla.
Ne proto, aby byl člověk omezován, ale aby nic nebylo ponecháno jeho svévoli
a nebyl tak sváděn k duchovní pýše. Z pravoslavného hlediska považujeme
za hrubě duchovně škodlivé odstranění všech postních pravidel v římsko-katolické církvi, kde je půst ponechán "svobodnému" rozhodnutí každého jednotlivce.
Pastorační otázka
Bylo by jistě nespravedlivé a tedy i škodlivé zůstat zde jen u kritiky jinoslavných. Skutečná situace v pravoslavné církvi ovšem také není ideální. Archim. Akakios ji věnuje podstatnou část své studie, přičemž si všímá zvláště situace v Americe. S lítostí konstatuje, jak mnohé skupiny pravoslavných křesťanů v cizím prostředí nedokáží nalézt svoji identitu což se odráží i v postní praxi. Uvádí své zkušenosti z liberálně a ekumenicky orientovaných skupin včetně klášterů, kde se setkal s naprostou nevěrností k závazným pravidlům. Otec Akakios se snaží nalézt duchovní příčiny špatného stavu. Je přesvědčený, že duch, který před lety přizpůsobil pravoslavný lid světu a jinoslavnému křesťanství přijetím gregoriánského kalendáře, je ten samý duch,který nabourává správné pochopení významu postu pro duchovní život. Věrnost tradiční spiritualitě, k níž patří jak zachovávání starého kalendáře tak i postních pravidel, může člověku mnohem více pomoci odolávat svodům materialistického světa. Biskup Chrysostomos, sám vzdělaný psycholog, např. uvádí výsledky pozorování psychologů, že dětí z tradičních pravoslavných rodin mají mnohem menší problémy s drogami a kriminalitou než děti , které byly vychovány v liberálnějším pravoslavném prostředí. (Chrysostomos, Orthodox Tradicionalism and Drug Abuse the Young, in: Orthodox Tradition 6, 1989). Závažné je, že příčinu špatného duchovního stavu Akakios nevidí pouze v laxnosti, která byla v Církvi přítomná vždy a všude, ale přímo ve špatné theologii, která se v současnosti do Církve vtírá. Theologie, jejímž cílem " není proměnění upadlé lidské přirozenosti, nýbrž glorifikace lidského života bez bolestného procesu, který je k tomuto proměnění nezbytný" (str. 77).
Ale vraťme se k pastoračním problémům. K nim patří i to, jak prakticky
dodržovat postní pravidla. Samotné kánony uvádějí, že jsou jimi vázáni
jen ti, kterým to dovoluje jejich zdravotní stav. Pro ty, pro které jsou
požadavky příliš tvrdé, jsou možné různé úlevy, které ovšem mají bát
schváleny duchovním otcem. Platí to i o manželském postu. Pakliže je
konkrétní situace mezi manželi taková, že by abstinence překážela v plnění
poslání svátosti manželství a rodinného života, i tam může duchovní otec
schválit úlevu. Na druhé straně pro mnohé standardní pravidla mohou být
příliš mírná. Nemusí to být pouze z velikých nároků na sebe. Např. vstupuje-li
do církve člověk, který je z nejrůznějších důvodů zvyklý na vegetariánskou
nebo veganskou stravu, jistě pro něj odříkání si masa v postní dobu nemá
žádný význam. V takových případech je ovšem také zapotřebí, aby přísnější
formu postu schvávil podle svého uvážení duchovní otec, pakliže vidí, že
to nepovede k duchovní pýše. V souvislosti s nahlížením na půst z pastoračního
hlediska je dobré také znova připomnět , že ony tři sloupy křesťanské ortopraxe
patří skutečně dohromady a nedají se od sebe oddělit. Otcové a matky Církve
neustále zdůrazňují, že půst má smysl pouze tehdy, když je spojený s modlitbou.
Stejně tak je nutné mít na paměti to, že je úzce spojený s almužnou. Postem
člověk vyjadřuje solidaritu s hladovějícími. Pravoslavný půst zvláště těch
křesťanů, kteří žijí ve světě, má tedy nutně i sociální význam.
Skok na seznam „za dveřmi“
Skok na Homepage