Při pročítání odvodního spisu tušíme z literárního stylu díla a podrobného líčení všech souvislostí, že zde nejde jen o obhajobu před žalobou (stížností) podanou na něho k protektorátnímu soudu. Vždyť na samotnou obhajobu proti stížnosti by byla bohatě a přesvědčivě stačila první polovina samotné kapitoly IV. tohoto odvodního spisu. Je patrno, že sv. biskup Gorazd při koncipování tohoto textu nemyslel jen na probíhající soudní proces, nýbrž že se chtěl k celé záležitosti cařihradské jurisdikce definitivně a komplexně veřejně vyjádřit, „aby bylo jasno“. (Nutný rozsah obhajoby před soudem totiž poněkud přesahuje již onen krátký církevně právní esej o jurisdikční problematice /kap. I./, tak i historicko-kanonické pojednání o vývoji jurisdikce na našem území /kap. II./; ale zvláště pak velice podrobný záznam historických událostí v kapitole III., kde je líčen vznik jurisdikčního sporu, jeho okolnosti a vývoj, včetně podrobností a souvislostí skrytých před nezasvěcenými pozorovateli /pro účel obhajoby by bohatě stačilo stručně načrtnout základní právní fakta/. A konečně i druhá polovina kap. IV., v níž je podáván pohled na ustanovení a činnost archiep. Sawatije z hlediska církevního soudnictví, což - jak sám autor podotýká - nemá vlastně z hlediska veřejno-právního /tudíž pro jeho obhajobu před soudem/ zvláštního významu.) Nemáme tudíž před sebou jen obhajobu vypracovanou a určenou pouze pro právě probíhající soudní proces, nýbrž spíše fundované kanonicko-historické dílo a zároveň svědectví o dobových skutečnostech a souvislostech pro příští generace. Jedná se tedy o vladykův dopis všem, o nichž tušil, že v budoucnu přijdou a budou opět zpochybňovat oprávněnost srbské jurisdikce a klást na stůl nároky cařihradského trůnu a obhajovat ustanovení a působení arcibiskupa Sawatije.

V textu celé první kapitoly (od str. zde do str. zde) čteme podrobný kanonický a historický rozbor jurisdikční otázky a osvětlení principů církevně-právních slouží jako podklad pro pozdější přinesení důkazu, že naše země v novověku patří pod jurisdikci srbskou a nemůže spadat pod jurisdikci cařihradského patriarchátu; z aplikace posvátných kánonů (jednoho z pramenů církevního práva) na naši situaci plyne, že ustanovení cařihradského hierarchy Sawatije bylo neplatné (viz str. zde). Připojena je i poznámka o tom, že k jurisdikčním změnám při změnách státoprávních nedochází automaticky, nýbrž na základě vydaných aktů (propouštěcích listin) (viz str. zde). Svázání určité jurisdikce s daným územím a podléhání věřících tam žijících této jurisdikci je popisováno na str. zde.

V druhé kapitole (od str. zde do str. zde) je nejdříve popisován zánik cařihradské jurisdikce na našem území a příchod jurisdikce srbské, která se sem rozšířila na základě přisídlení Srbů a jejich odolávání tlaku unie; popisován je další vývoj této jurisdikční oblasti (15.-19. stol.) (od str. zde dále); tři pravoslavné církevní obce ve Vídni a jejich jurisdikce (viz str. zde). Je přinesen doklad o tom, že srbská jurisdikce byla na našem území reálně vykonávána (od str. zde) (doloženo i seznamem konkrétních případů na str. zde). Situace srbské jurisdikce po rozpadu Rakousko-Uherska viz str. zde. Vykonávání srbské jurisdikce na území habsburské monarchie (19. stol.) nebylo předmětem sporu ani nebylo zpochybňováno - bylo uznáváno za právoplatné jak ze strany státní správy (viz např. str. zde), tak ze strany ostatních místních církví (i cařihradského patriarchy) (str. zde) i zdejších věřících (str. zde).

Následuje třetí kapitola (od str. zde do str. zde). V ní je nejdříve referováno o zřízení občanského spolku »Československá obec pravoslavná v Praze« a jeho stanovách; jsou uvedeny doklady, že srbskou jurisdikci uznával za oprávněnou i dr. M. Červinka, jako předseda spolku »Československá obec pravoslavná v Praze«, a že srbského biskupa Dositeje uznávali za svého biskupa (např. při rozhovoru s presidentem, viz str. zde; a hned poté při poděkování za vysvěcení kněze Alexeje Vaňka; dále v osobním děkovném listu Dr. Červinky b. Dositeji a jinde, viz str. zde; nebo při žádosti k vládě o intervenci v Cařihradě za vysvěcení archim. Sawatije, str. zde; a dal.). Uvedeny jsou i podivnosti jednání M. Červinky (předznamenávají budoucí rozdělení zdejších pravoslavných), jako např. založení »České náboženské obce pravoslavné v Praze« bez vědomí biskupa Dositeje (str. zde). Na str. zde je popsáno, proč biskup Dositej odmítl Dr. Červinku vysvětit na kněze a něco o minulosti této osoby. Pak (str. zde) je poukázáno na neblahé působení a nekanonické jednání Dr. M. Červinky, jeho otevřeném postoji proti biskupu Dositeji a popsány jsou okolnosti nekanonického sněmu, na němž byl za zády biskupa Dositeje neprávoplatně zvolen za biskupa tehdejší archimandrita Sawatij. Dr. Červinka účelově zaměňoval název občanského spolku s ještě neustanovenou Českou náboženskou obcí pravoslavnou; ministerstvo pak potvrdilo volbu, protože jednalo v omylu (str. zde). Na to se Dr. Červinka s archim. Sawatijem obrátili do Cařihradu s žádostí o vysvěcení, používajíce k dosažení tohoto cíle žádosti k české vládě o intervenci. Popsán je průběh biskupského svěcení Sawatije a okolnosti jeho ustanovení, při čemž je nastíněno, že cařihradský patriarchát při svěcení a ustanovení Sawatiově jednal patrně v omylu a pod vlivem nesprávných informací o zdejších poměrech (od str. zde dál). Po návratu jednají o uznání vysvěcení a ustanovení archiepiskopa státní správou; Dr. M. Červinka při tom nepravdivě tvrdí, že Cařihradský patriarchát dává místním pravoslavným samostatnost, kdežto Srbská církev nikoliv, přičemž ve skutečnosti v cařihradském Tomosu není ani řeči o autokefalitě pravoslaví v Československu a Cařihradem vytvořená Archiepiskopie pražská je v každém ohledu v naprosté závislosti na cařihradském patriarchovi. Vysvěcení a ustanovení archiep. Sawatije není ze strany státu vzato na vědomí a je považováno za bezpředmětné (str. zde); právně neplatné je toto vysvěcení nejen ze stanoviska státu, nýbrž i z hlediska církevního (str. zde); tedy i zřízení Archiepiskopie pražské Cařihradským patriarchátem je z hlediska církevního neplatné. Vysvěcení a ustanovení archiep. Sawatije tudíž odmítá vzít na vědomí i srbská církev a ponechává zde působit svého delegáta. Ještě téhož roku uznává cařihradský synod chybu, které se vysvěcením Sawatije dopustil, a rád by ji ve spolupráci se srbskou církví napravil, avšak to je znemožněno úporným odporem archiep. Sawatije (na str. zde).

Dále je popisována cesta vladyky Gorazda k setkání s archiep. Sawatijem, jejich schůzka a vzájemná dohoda, která z toho vzešla, o společné práci pod jedinou jurisdikcí, na níž se Srbská a Cařihradská církev dohodnou; zatímco biskup Gorazd nadále vedl své jednání v souladu s dohodou, archiep. Sawatij neučinil ani jediný dohodnutý krok, počínaje si zcela v rozporu s uzavřenou dohodou, žádaje od Gorazda, aby bezpodmínečně opustil srbskou jurisdikci a přijal cařihradskou. Biskup Gorazd se nadále zdržel správy církve. Archiepiskop Sawatij ani protopresbyter Červinka neprojevovali jakožto (údajní) představitelé náboženské obce řádnou péči o ni (str. zde). Zjistilo se, že archiep. Sawatij nebyl řádně zvolen jakožto duchovní správce české náboženské obce pravoslavné v Praze. Na stížnost věřících u státní správy byl ministerstvem jmenován vládní komisař, který vykonal přípravy ke svolání ustavujícího všeobecného neboli velkého shromáždění, na němž byla provedena volba duchovního správce (biskupa), při níž byl zvolen všemi hlasy biskup Gorazd. Duchovní správa české náboženské obce pravoslavné byla archiepiskopu Sawatiji odebrána a odevzdána do rukou Gorazdových. Organisace pravoslavných v našich zemích je po roční správě archiep. Sawatije v katastrofálním stavu. Všechny nabízené možnosti ke smíru archiep. Sawatij rezolutně odmítá (str. zde).

Archiep. Sawatij poslal po zřízení Protektorátu do Berlína svého kancléře protopresbytera Rybáka, který předložil Říšskému ministerstvu církevních záležitostí žádost, aby schválilo pro Protektorát státně jeho církevní organisaci. (Jednalo se o dobrodruha Joe Rybáka z Prahy, který se vydával za lodního kapitána a pro podvody se dostal do žaláře. Toho archiepiskop Sawatij vysvětil na kněze, ačkoliv Rybák byl rozveden a podruhé ženatý. (Od str. zde)

V kapitole čtvrté (od str. zde do str. zde) biskup Gorazd bod po bodu vyvrací stížnost podanou soudu arcibiskupem Sawatijem. Zajímavým detailem (str. zde) je zmínka o audienci archiep. Sawatije u presidenta Masaryka po návratu od cařihradského patriarchy Meletia; zdá se, jakoby při pokusu zřídit zde arcibiskupství pod cařihradským patriarchátem byla celkově obcházena obvyklá instance: státní správa a vládní úřady, a byl činěn pokus přesunout jednání především na úroveň: patriarcha Meletios –- president Masaryk; předpokládal snad archiep. Sawatij nějaké spojení těchto dvou osob?

Mj. vysvítá z jednoho bodu citovaného ze stížnosti (str. zde), proč nejspíš archiep. Sawatij tak neústupně trval na tom, že byl, je a vždy bude pod cařihradskou jurisdikcí, odmítaje naprosto jakýkoliv kompromis, byť by jeho posice již byly neudržitelné. Je možné, že archiep. Sawatij vnímal sám sebe jako historickou osobnost - »první pravoslavný arcibiskup pražský«, které se jednou musí dostat výjimečného postavení v církevním, občanském a možná i politickém dějepisu. Možná doufal, že mu jeho vytrvalé lpění na nekanonicky zřízeném arcibiskupství nakonec přece jen přinese uznání, ospravedlnění všech církevně-kanonických poklesků, přehlédnutí nedostatků v církevně-správním působení a přiznání jeho výsad. Snad věřil, že všechny problematické jevy, jimiž je stiženo zřízení arcibiskupství, jeho ustanovení i působnost, budou prostě označeny za „těžkosti počátků a protivenství, jež bylo nutno při zřizování arcibiskupství překonávat“; všechny pochybné okolnosti, jimž je zproblematisováno (ba, diskvalifikováno) ustanovení a působení archiep. Sawatije, snad on sám chápal jako něco, co bude jednou ospravedlněno poukázáním na jeho historickou průkopnickou úlohu...

Zdá se, jakoby archiep. Sawatij uznával římského papeže „jakožto zástupce Boha a křesťanství na západě Evropy a zeměkoule“ a pro Východ přiřazoval podobnou pravomoc cařihradskému patriarchovi. Aby mohlo být prokázáno, že archiep. Sawatij skutečně šířil takovýto bludný názor, museli bychom mít k disposici text jeho »stížnosti«, kterou na biskupa Gorazda podal k protektorátnímu soudu. Pokud by tomu tak bylo, pak by učení archiepiskopa byla zatíženo zcela vadnou eklesiologií a v podstatě heretickým uznáváním římského papeže (podle svatootcovského principu: kdo souhlasí s heretikem je sám heretik) (viz str. zde).

O pravděpodobně padělaném dopise biskupa Dr. Nikodima Milaše, hlavním to důkazu používaném proti srbské jurisdikci u nás, viz na str. zde (přetištěn je též v příloze prvního vydání knihy V. Grigoriče »Pravoslavná církev v RČS«).

Pokusy archiep. Sawatije v Budapešti a osoba Dr. Michala Popova (str. zde).

Církevně-soudní a pastýřský pohled na ustanovení a činnost archiep. Sawatije prismatem posvátných kánonů a z pohledu pastýřství viz jednak v průběhu celé této kapitoly, zvláště pak na str. zde-zde.

Na straně zde si autor »odvodního spisu« všímá u stížnosti archiep. Sawatije zarážející nepřesnosti v citacích a odkazech, chaotické či mlhavé argumentace, neschopnosti logicky vyvozovat, seriosně dokazovat; to patrně koresponduje i se zvláštní neochotou archiep. Sawatije naplňovat dohodnuté závěry, a přijmout a podřídit se reálnému stavu věcí, při současném (až snad chorobně) úporném lpění na své pravdě a svém vidění skutečnosti na jedné straně a naprosté pasivitě až ochromenosti (když se pod jeho vedením ocitla církevní správa v naprosto paralyzovaném stavu a hrozila přivést k rozkladu celé rodící se církevní společenství; viz str. zde a str. zde) na straně druhé.

Od str. zde dovozuje sv. Gorazd, že pražská archiepiskopie pod cařihradským patriarchátem s archiep. Sawatijem v čele neexistuje ani kanonicky ani veřejnoprávně a neexistuje ani žádný pravoslavný archiepiskop pražský.

Na str. zde vladyka Gorazd vyvozuje ze sledu počínání archiepiskopa Sawatije, že se jednalo o zaslepenou dychtivost po biskupství a touhu rychle a snadno dosáhnout církevní moci. Do této představy se snad natolik vžil, že se stala utkvělou, a pod jejím vlivem ignoroval realitu a způsobil církvi nesmírné škody.

Dílo končí poukázáním na podivuhodnou nečinnost archiepiskopa Sawatije v době, kdy měl možnost řídit působení pravoslavné církve u nás. Církevní vedení, jehož hlavou byl, působí žalostným dojmem ochromení. Je to stručný tristní výčet toho, co mohl a měl archiepiskop Sawatij činit a nečinil. O to podivněji vyhlíží jeho naprosto neústupná vůle stát za každou cenu v čele pravoslavných Čechů, Moravanů, Slováků a Podkarpatských Rusínů. (Viz str. zde.)

Titl.

nejvyššímu správnímu soudu v Praze

Ve věci stížnosti Antonína Vrabce, církevním jménem Sawatij, pravoslavný arcibiskup v Praze II., Lutherova ul 89 n.,

zast. JUDrem Bělou Procházkovou, advokátkou v Praze II., Myslíkova ul. 31 n. a 

spolužalované strany:

1./ Gorazd - Pavlík, episkop v Praze,

2./ Česká pravoslavná obec a církev v Praze,

zast. JUDrem Jaromírem Bílým, advokátem v Praze II., Palackého ul. č. 15.

podávají odvodní spis.

Trojmo

plná moc

Slovutnému nejvyššímu správnímu soudu!

Ku stížnosti Ant. Vrabce, círk. jménem Sawatij v Praze, na rozhodnutí ministerstva školství a národní osvěty ze dne 19./2. 1941, č. 160.522/41/V-1 o úpravě poměru k české pravoslavné obci, ^{(Podání stížnosti k protektorátnímu soudu na biskupa Gorazda, kterou si chtěl zajistit archiepiskop Sawatij vládu nad českou pravoslavnou církví, by mohlo být v rozporu posvátnými kánony; konkrétně s XXX. pravidlem apoštolským.)} dovolují si podati spolužalovaní

1/ Gorazd Pavlík, episkop v Praze,

2/ Česká pravoslavná obec a církev v Praze

současně najednou tento

odvodní spis.

Podepsaný Gorazd Pavlík, pravoslavný biskup český a moravský, dovoluje si za svou osobu, jakožto spolužalovaný, i za spoluobžalovanou českou pravoslavnou obec a církev v Praze, jejichž jest představitelem, předložiti ve stanovené lhůtě společný odvodní spis ke stížnosti archiepiskopa Sawatije, jejíž opis mu byl doručen 10. listopadu 1941.

Aby bylo zjednáno pokud možno úplné jasno ve věci, jež zcela zbytečně jest už plných 15 let činěna předmětem sporu, rozhodl jsem se rozdělit odvodní spis na čtyři části.

V první části podám stručně základní kanonické organisační zásady pravoslavné církve, pokud jest tím možno osvětliti důvody stížnosti archiepiskopa Sawatije. Ve druhé části pojednám o historicko-právním vývoji místní církve pravoslavné v zemích rakouských, případně rakousko-uherských až do 28. října 1918, neboť existence a vývoj pravoslavné církve v Čechách a na Moravě jsou úzce spojeny s vývojem rakousko-uherské pravoslavné církve. Ve třetí části uvedu vývoj pravoslavné církve v Čechách a na Moravě od 28. října 1918 do 23. února 1926, kdy archiepiskopu Sawatiji byly odebrány veřejné matriky i duchovní správa když bylo zjištěno, že nebyl právoplatně zvolen duchovní správcem České náboženské obce pravoslavné v Praze. Čtvrtá část bude obsahovati odpověď na tvrzení a důvody, obsažené ve stížnosti archiepiskopa Sawatije.

Pravoslavná církev je křesťanskou církví všeobecnou, určeno pro všecky národy. Toto své poslání snažila a snaží se církev naše konati vysíláním misionářů k novým a novým národům. V přítomné době pracuje pravoslavná církev misijně hlavně v Asii (Sibiř, Mongolsko, Mandžusko, Japonsko, Čína a ostrov Ceylon) a v Americe. Uvádějíc v život své konkrétní místní organisace, respektuje zásadně dva činitele: stát a národnost, jež vysoce hodností. Již IV. všeobecný sněm církevní, konaný v r. 451 ve městě Chalcedonu stanovil, že hranice místních církevních oblastí mají se zpravidla shodovati s hranicemi státní organisace, a tedy s hranicemi států jako celků, s hranicemi jeho provincií, okresů a obcí. Zavádějíc u každého národa jeho vlastní jazyk do bohoslužeb, přihlíží pravoslavná církev při své organisaci vždy též k národnosti. Tyto dvě zásady jsou stanoveny a prováděny také z důvodů praktických, aby se předešlo konfliktům se státní mocí i vzájemným národním třenicím a bojům uvnitř církve. Proto každá místní církev pravoslavná má svůj národní charakter, čímž ze strany církevní je splněn důležitý úsek národních ideálů každého národa.

Duchovní jurisdikce vztahuje se na určité území. Na jednom a témže území může býti jen jedna jurisdikce. Jsou-li na některém území národnostní menšiny, podléhají jurisdikci příslušného církevního funkcionáře tohoto území, ale tvoří-li alespoň jednu životaschopnou jednotku, např. farnost, dostávají národní autonomii co do bohoslužebného života i co do své lokální správy. Církev rumunská má své menšiny bulharské, církev srbská menšiny rumunské. Všechny tyto menšiny mají jazykovou i správní autonomii.

Další charakteristikou pravoslavné církve pozůstává v tom, že věřící jsou v rozsáhlé míře účastni na správě církve, zvláště pokud běží o správu majetku a volby funkcionářů, jak správních tak i duchovních. Duchovní pravomoce jest ovšem biskupům a kněžím udělována ne od věřících, kteří je volí, nýbrž od biskupského sboru (jednotlivým biskupům), jednak od příslušného biskupa (jednotlivým kněžím, jáhnům a nižším duchovním osobám a to i pokud jsou mnichy).

Místní církve jsou děleny na autokefální a autonomní. Autokefalita záleží v tom, že církev se spravuje sama a že ve své správě, ve svěcení svých biskupů i v provádění církevní discipliny není závislá na jiné místní církvi. Autokefální církví se může státi jen ta místní církev, která má nejméně tři řádně zřízené a vším potřebným opatřené eparchie (diecése), aby měla sbor nejméně tří biskupů. Apoštolské pravidlo I. stanoví, že kanonické ustanovení a vysvěcení (rukopoložení) biskupa musí býti vykonáno nejméně od dvou nebo tří biskupů. Má-li místní církev tři eparchie, má možnost, aby při úmrtí jednoho biskupa jeho nástupce byl rukopoložen vlastními dvěma biskupy a aby za tím účelem nebyla nucena dožadovati se výpomoci od jiné místní církve. Existence nejméně tří eparchií jest k autokefalitě místní církve požadována též z toho důvodu, že jednotliví biskupové podléhají soudu biskupského sboru své místní církve. Má-li místní církev jen dvě eparchie, není schopna soudit svého provinilého biskupa, neboť by ho v tom případě soudil jen jeden biskup, což není přípustno. Má-li však aspoň tři eparchie, vykonávají soud nad biskupem aspoň dva ostatní biskupi, což jest nejmenší přípustný počet. Autokefality nedosahuje místní církev automaticky samým zřízením tří eparchií, nýbrž její autokefalita musí býti uznána ode všech ostatních místních autokefálních pravoslavných církví, kterou jsou celé církvi spoluzodpovědny za prohlášení autokefality. To je důležito hlavně u mladých církví, vzniklých např. v bývalém misijním území. Církev, jež má se státi autokefální, má míti za sebou už určité zkušenosti a určitou tradici, aby nebylo třeba se obávati, že se snad odkloní od pravoslavných zásad, když dosáhnuvši autokefality nestojí už pod přímým mateřským vlivem jiné místní církve a nemůže se už o ni opírat. (Sinajská církev, pozůstávající s monastýru na hoře Sinaji a z ostatního obyvatelstva této hory, byla prohlášena také autokefální, ač nemá k tomu kanonických předpokladů. Je to však autokefalita zvláštního zcela výjimečného rázu. Monastýry pravoslavné církve podléhají eparchiálním biskupům. Výjimku z této zásady tvoří monastýr sinajský. Jeho zvolený představený je pokaždé rukopoložen na biskupa s titulem arcibiskupa, a monastýr podléhá jemu. Rukopoložení jeho koná pravoslavný patriarcha jerusalemský.)

Autonomními církvemi jsou všecky pravoslavné církve, které nejsou autokefální. Každá autonomní církev musí býti v kanonickém svazku s některou autokefální církví, jejíž je kanonickou součástkou. Pokud autonomní církev má už jednu, dvě nebo tři i čtyři eparchie, jsou její biskupové členy biskupského sboru církve mateřské. Biskupové autonomních církví nejsou tedy druhořadými biskupy, ale uplatňují se rovnocenně v biskupském sboru své mateřské církve, kterým jsou také souzeni, jestliže se provinili.

Pohlavár autokefální církve (patriarcha, metropolita) má jakožto biskup sídelní metropolitní eparchie v této své eparchii stejnou duchovní jurisdikci, jako každý jiný biskup ve své eparchii. Jeho jurisdikce, jakožto pohlavára místní autokefální církve, není originální, nýbrž pochází z usnesení biskupského sboru církve, jejímž jest pohlavárem. Toto usnesení děje se při prohlášení autokefality, ale platí už navždy, pokud autokefalita trvá. Pohlavár je odpověden biskupskému sboru, který je soudcem jeho jako každého jiného biskupa vlastní místní církve. Je také sesaditelný. V pravoslavné církvi je tedy zachován původní episkopální systém. Ona nezná systém universálního episkopátu, representovaného jedince, jak se tento systém vyvinul v římské církvi ve formě papežství v tom smyslu, že římský biskup čili papež jest universálním biskupem celé církve, od něhož ostatní biskupové přijímají pravomoc. Pohlavár pravoslavné místní autokefální církve jest pouze prvním mezi rovnými.

Mezi pohlaváry všech místních autokefálních pravoslavným církví zaujímá první míst patriarcha cařihradský, jehož vysokou autoritu každý pravoslavný biskup uznává. Jeho prvenství jest však jen prvenstvím cti. On není představeným pohlavárů ostatních autokefálních církví. Každý pohlavár místní místní autokefální církve spravuje svou církev za spolupráce příslušného biskupského sboru a jiných orgánů své církve zcela samostatně a naprosto nezávisle na patriarchovi cařihradském nebo jiném.

Nade všemi patriarchy, metropolity, arcibiskupy a biskupy a vůbec celou pravoslavnou církví je společný pozemský orgán a to všeobecný sněm celé pravoslavné církve, tedy všech místních církví. Pravoslaví neuznává a nemá žádné nejvyšší viditelné individuální hlavy celé církve. Ono uznává jen nejvyšší společnou neviditelnou hlavu: Ježíše Krista, v jeho stálou přítomnost i milostivé působení v církvi věří na základě Jeho slova: „A aj, já s vámi jsem po všecky dny až do skonání světa.“

Apoštolským pravidlem XXXV. a usneseními všeobecných sněmů církevních (na příklad pravidlem II. druhého sněmu, pravidlem VIII. třetího sněmu aj.) jest pohlavárům místních církví, dále biskupům a farářům přísně zakázáno zasahovati do jurisdikčních oblastí jiných místních církví, eparchií a farností. Pokud které území je zákonným způsobem vsunuto do jurisdikce některé autokefální místní církve, nesmí jiná místní církev na tomto území žádnou církevní činnost zahajovat nebo provozovat, tedy ani ustanovovat kněze nebo biskupy. Akty takové jsou neplatny. Každá autokefální místní církev, ať cařihradská, ať ruská, ať srbská a kterákoliv jiná, má přesně vymezené jurisdikční území, mimo jehož hranice nesmí v žádném případě zasahovat tam, kde jest už pravoplatná jurisdikce jiné místní církve. Ale i misijní činnost na území, jež dosud nepodléhá ještě jurisdikci žádné místní církve, má býti konána tak, aby nenastala konkurence dvou nebo vícera jurisdikcí a nebyl vyvoláván jurisdikční zmatek. Již apoštol Pavel v epištole k Římanům píše, že chce evangelium kázati jen tam, kde před ním to ještě nikdo neučinil, a kde jméno Kristovo ještě nebylo vysloveno, aby nestavěl tam, kde základ byl už od jiného položen (Řím. hl. 15, v. 20). Apoštolé dokončivše v určité významnější obci svou misijní činnost, ustanovovali tam před svým odchodem biskupa, který zůstával v úzkém spojení hlavně s tím apoštolem, od něhož byl ustanoven. Zahajování misijní činnosti v takovém městě ze strany jiného apoštola bylo by znamenalo nejen ztrátu času a energie, ale bylo by mohlo znamenat i nebezpečí sporů, k jakým došlo na příklad v Korintě, kde se křesťané rozdělovali, prohlašujíce se jedni za přívržence apoštola Pavla, druzí za přívržence apoštola Petra, jiní za přívržence biskupa Apolla (1. Kor., hl. 1. v. 12).

Konečně třeba ještě připomenouti, že při změnách státoprávního poměru určitých území, k nimž dochází na příklad v důsledku válečných událostí, nenastává podle zásad pravoslavné církve už tím samým automaticky též kanonicky pravoplatná změna v církevně jurisdikčním poměru pravoslavných eparchií, protopresbyterátů a církevních obcí, nýbrž děje se tak zpravidla až po válce a to speciálními akty, pozůstávajícími v tom, že církevní skupiny, zasažené státoprávními změnami, jsou propouštěny z jurisdikce dosavadní a přijímány do jurisdikce nové. Nejsou-li takové akty vydány, zůstává dosavadní jurisdikční poměr v platnosti. Pravoslavné církvi záleží na tom, aby změna kanonická jurisdikce děla se za vědomí i souhlasu příslušných států.

Došlo-li ke změně státoprávních poměrů, která nepřinesla předpokladu ke změně církevní jurisdikce, na příklad když ve státě –- k němuž bylo přičleněno území s pravoslavným obyvatelstvem, nestačícím v důsledku svého malého počtu na vytvoření vlastní autokefální církve –- není žádné pravoslavné církevní organisace, která by poskytovala možnost, aby k ní byli připojeni pravoslavní obyvatelé přičleněného území, zůstává jurisdikce nezměněna, i když nositelé jurisdikce, jako eparchiální biskup nebo farář dostali se do jiného státu, než před tím byli. V tomto případě táhne farářská stanice za sebou všechny farníky, biskupská pak stanice všechny farářské stanice se všemi věřícími.

Jurisdikce jest, jak již bylo řečeno, vázána na území. Přijde-li do některého místa, které jest už v určité jurisdikci, kněz nebo biskup jiné jurisdikce, nemění svým příchodem ničeho na jurisdikci stávající v tomto místě. Jurisdikci místní církve podléhají všichni laikové, kteří na území této jurisdikce trvale nebo dočasně se nacházejí, a to bez rozdílu národnosti nebo státní příslušnosti. Všichni jsou po čas svého přebývání v určité farnosti pod jurisdikcí místního faráře. Stejně jsou pod jurisdikcí místního biskupa všichni laikové, kteří trvale nebo dočasně bydlí na území jeho eparchie, taktéž bez rozdílu národnosti a státní příslušnosti. Jurisdikční příslušnost jest trochu jinak regulována jen pokud běží o ohlášky a oddavky snoubenců. Tu se církev zcela přizpůsobuje místním občanským zákonům. V těchto případech se vyžaduje určitý časově vymezený minimální pobyt, aby farář byl oprávněn odhlášky provést a oddat, biskup pak v případě nutnosti dispens udělit. Příchozí duchovní osoby zůstávají v jurisdikci své domácí církve. Pokud však by chtěly přijat svaté tajiny, na příklad vykonat zpověď, jsou oprávněni učiniti to u místního faráře, kde se právě nacházejí. Chtějí-li však tam konati jakékoliv úkony, musejí předložit doporučující list svého biskupa a vyžádat si od místního faráře nebo biskupa delegaci k vykonání takových úkonů. Do jurisdikce místa, kam přišli, mohou být přijati, ale jen v tom případě, obdrželi-li od své domácí církve propustný list.

V IX. století začala v Čechách a hlavně na Moravě, která byla z jihu od Dunaje přístupnější než Čechy, působiti misie latinské církve, representovaná biskupy pasovským (Passau), solnohradským (Salzburg) a řezenským (Regensburg). V roce 863 přišli na Moravu pravoslavní misionáři z Cařihradu, svatí Cyril a Metoděj. Měli velký úspěch, ale v roce 885 po smrti Metodějově, který přežil svatého Cyrila o 16 let, byli kněží jimi vychovaní v počtu 200 králem Svatoplukem z Velké Moravy vypuzeni a odebrali se na Balkán. Jen někteří jednotlivci odešli do Čech. Poněvadž v důsledku toho na Moravě zvítězila latinská orientace i jurisdikce aspoň oficiálně, ocitla se cařihradská misie v Čechách v osamocení, jsouc ze západu, jihu, východu i severu, tedy ze všech stran obklíčena jurisdikcí latinské církve. Osamocenost její byla tím větší, že v dunajské kotlině v Uhrách usídlili se Maďaři. Tyto okolnosti byly bohužel hlavní příčinou zániku cařihradské misie v Čechách, třebas sama tato mise nacházela velký ohlas v širokých vrstvách lidových a též u některých členů vévodské rodiny Přemyslovců. Časem zanikly veškeré stopy po ní, čímž zanikla v Čechách i na Moravě úplně jurisdikce cařihradská, zvláště když za tehdejších daných poměrů neměla možnosti formálně a plně po stránce právní se uplatnit a zorganisovat.

Řecko-východní obřad pravoslavný ve formě staroslovanské začal do Čech a Moravy, a to je v ojedinělých případech opět pronikat až v XVIII. století, kdy Čechy a Morava byly už dávno součástkou Habsburského soustátí. Ve století XIII. –- XIV. přistěhovali se z Haliče a Podolí do území kolem Mukačeva, které tehdy ještě k Uhrám nepříslušelo, četní ruští kolonisté pravoslavného vyznání a zřídili si v Mukačevě biskupství pod jurisdikcí ruské církve. V knížectví sedmihradském žili zase pravoslavní Rumuni, kteří podléhali pod jurisdikci metropolie v Jassách ^{(V originále nezřetelné)}. Když uherské království sebralo krajinu mukačevskou až ke hřebenu Karpat a když též Sedmihradsko v roce 1688 se s Uhrami spojilo, bylo ze strany rakouské vlády proti pravoslaví postupováno stejně stroze, jako proti protestantismu. Tímto útiskem bylo dosaženo, že pravoslavný biskup mukačevský Metoděj v roce 1690 musil ze země odejít a na jeho místo byl ustanoven biskup uniatský Camíllis. On a jeho nástupci uvedli za pomoci habsburské dynastie všecko obyvatelstvo do unie s Římem. Také v Sedmihradsku uchytila se unie, ale pravoslavní zůstali tam ve většině a jejich sibiňské (Hermannstadt) biskupství, které tam bylo zřízeno roku 1183 ^{(Číslice století v originále nezřetelná)}, příslušelo k metropolii v Jassách. Od XV. století začali se do jižních Uher stěhovat pravoslavní Srbové. Proud těchto přistěhovalců byl celkem dokončen v roce 1691, kdy se tam přistěhovalo okolo 40.000 srbských rodin. Tito Srbové příslušeli k srbské patriarchii pečské (Ipek). Císař Leopold I. diplomem z 20. srpna 1691 povolil jim náboženskou svobodu. Veškeré úsilí přimět Srby k unii s Římem zůstalo bezvýsledným. V roce 1704 požádal císař Leopold I. pečského patriarchu, aby pro tyto Srby zřídil metropolii. Kdy v r. 1710 i biskupové, duchovenstvo a lid o to žádali, vyhověl tomu patriarcha Kalinik v témže roce. Tato metropolie, jejíž sídlo bylo zprvu krátkou dobu v Krušedolu a pak bylo přeloženo do Sremských Karlovců, byla napřed jen autonomní. Avšak v roce 1766, když se vidělo, že Turci chtějí pečský patriarchát zrušit, byla metropolie sremsko-karlovická prohlášena autokefální, neboť měla k tomu kanonické předpoklady (Dr. Nikodem Milaš: Das Kirchenrecht der orgenländischen Kirche II. Aufl. Mostar 1905, str. 309 a 310 - Dr. Isidor Silbernagl, Verfassung und gegenwärtiger Bestand … Kirchen des Orients, Landshut 1865, str. 106) ^{(Cizojazyčná slova kvůli nezřetelnosti originálu přepsána bez záruky)}.

Metropolie sremsko-karlovická stala se střediskem všech pravoslavných v celé rakouské monarchii. Byli k ní po předběžném souhlasu jasského metropolity přičleněni pravoslavní Rumuni v Sedmihradsku s biskupem sibiňským; totéž se stalo opět po předběžném souhlasu jasského metropolity s eparchií bukovinskou (černovickou), když Bukovina byla v roce 1775 Tureckem odstoupena Rakousku. (Oesterreichisches Staatswörterbuch, II. Aufl., II. Band článek Hussarkův, str. 576-580; … Mayerhofers Handbuch für den politischen Verwaltungsdienst, IV. Band, str. 426; ..., Gesetze und Verordnungen i Sultussachen, II. Aufl., Wien 1895, str. 387 a n.); také eparchie dalmatinská, když Dalmacie roku 1814 připadla Rakousku, byla spojena s metropolií sremsko-karlovickou. (Mayerhofers Handbuch, IV. Band, str. 427.) Též dvě tehdy již stávající pravoslavné obce vídeňské u sv. Jiří (zřízena r. 1718) a u Nejsv. Trojice (zřízena r. 1788) příslušely k jurisdikci sremsko-karlovické metropolie. (Oester. Staatswärterbuch, II. Band, str. 576-580).

V polovině XIX. století byli pravoslavní na území habsburské monarchie zorganisováni v deseti eparchiích: sremsko-karlovické, temešvárské, vršacké, novosadské, budapešťské, pakracké, sibiňské, sradské, černovické a zadarské. Církevní obec v Terstě a Rjece příslušely k eparchii zadarské, církevní obce ve Vídni k eparchii sremsko-karlovické. Hlavou celé této autokefální místní rakouské pravoslavné církve byl metropolita sremsko-karlovický. Autokefalita této církve jakož i její jurisdikce nad pravoslavnými celé monarchie uznávaly všecky ostatní autokefální církve pravoslavné, také především ovšem církev cařihradská (Dr. Nik. Milaš, Das Kirchenrecht der morgenländischen Kirche, II. Aufl., str. 310). Národnostní snahy sedmihradských Rumunů v XIX. století, kteří tehdy měli už dvě eparchie (sibiňskou a sradskou), jakož i rozdělení monarchie na Předlitavsko a Želitavsko vyvolaly rozdělení metropolie sremsko-karlovické na tři autokefální části. R. 1867 zřízena byla metropolie sibiňská, pozůstávající z eparchie sibiňské a sradské, k nimž připojena byla nově zřízená eparchie karan-šebešská, když Sv. Synod sremsko-karlovický r. 1864 dal k tomu své svolení. R. 1873 odděleny byly po předchozím souhlasu Sv. Synodu sremsko-karlovického od metropolie sremsko-karlovické eparchie černovická a zadarská, k nimž připojena nově zřízená eparchie koterská a utvořena tak metropolie černovická (Nik. Milaš, Kirchenrecht, str. 312-313; MayerhofersHandbuch, IV. Band, str. 427). –- Terstská a rjecká obec zůstaly nadále pod jurisdikcí biskupa zadarského. Vídeňské obce byly za souhlasu metropolity černovického na základě nejvyššího rozhodnutí z 19. března 1883 výnosem ministerstva kultu a vyučování z 29. května 1883, č. 5599.

Jurisdikce obou vídeňských církevní obcí byla stanovena tak, že k obci u sv. Jiří příslušeli pravoslavní poddaní turecké říše ve Vídni a v diaspoře roztroušení v zemích alpských a českých, k obci pak u Nejsv. Trojice všichni ostatní pravoslavní žijící ve Vídni a též roztroušeně v zemích alpských a českých. Pro roztroušené pravoslavné žijící v Haliči byla zřízena církevní obec ve Lvově, podléhající taktéž metropolitovi černovickému. Tolerančním cirkulářem Josefa II. z 13. října 1781 byla pravoslavná církev v Čechách, na Moravě a ve Slezsku prohlášena za tolerovanou. Pravoslavní v těchto zemích příslušeli, jak již bylo řečeno, k farní jurisdikci církevní obce u Nejsv. Trojice ve Vídni. R. 1893 byla zřízena třetí pravoslavná církevní obec ve Vídni a to u Sv. Sávy. Stalo se to výnosem místodržitelství vídeňského z 1. května 1893, č. 27.055. –- K farářské jurisdikci této církevní obce byli přiděleni nejen Srbové, nýbrž všichni pravoslavní Slované bez rozdílu státní příslušnosti.

Když v r. 1895 zemřeli v Mariánských Lázních dva slovanští příslušníci pravoslavné církve, nastala pochybnost, kterému vídeňskému církevnímu matričnímu úřadu mají býti tyto případy hlášeny, zda při církevní obci v Nejsv. Trojice, nebo při církevní obci u Sv. Sávy. Nevědělo se, zdali jurisdikce faráře u Sv. Sávy nad pravoslavnými Slovany vztahuje se též na zemi Českou nebo ne. Okresní úřad v Teplé z rozpaků dal oba případy zapsat zatím do civilní matriky svého úřadu, ale současně učinil v té věci dotaz úřední, který se dostal k ministerstvu vnitra ve Vídni. Po předběžném jednání s ministerstvem kultu a vyučování vydalo ministerstvo vnitra výnos ze dne 20. května 1897, č. 1614/pres., kterým rozhodlo, že oba zápisy, týkají-li se osob slovanského jazyka, patří do matriky církevní obce v u sv. Sávy ve Vídni, neboť pravoslavní Slované v Čechách příslušejí k jurisdikci faráře této obce, jakožto faráře nejbližšího na území království a zemí zastoupených na říšské radě. Ministerstvo vnitra zaslalo tento výnos místodržitelství v Praze, které jej intimovalo všem okresním hejtmanstvím a magistrátům v Praze a Liberci norm. výnosem ze dne 14. června 1897, č. 84.675. Mimoto okresnímu hejtmanství v Teplé bylo nařízeno, aby oba zápisy v civilní matrice zrušilo a poslalo příslušná data farnímu úřadu u sv. Sávy ve Vídni.

Třeba poznamenati, že v církevně i státně schváleném statutu církevní náboženské obce u sv. Sávy ve Vídni v ş 2 se praví, že tato církevní obec je nejvyšším rozhodnutím z 23. června 1897 vtělena v srbskou eparchii zadarskou. (Od r. 1893 až do r. 1897 příslušela církevní obec u sv. Sávy ve Vídni pod biskupskou jurisdikci metropolity černocivkého ^{(Doslovně opsáno)}, avšak na základě dohody mezi ním a biskupem zadarským byla tato církevní obec z jurisdikce metropolity propuštěna a podřízena jurisdikci biskupa zadarského. Stalo se to na základě uvedeného již nejvyššího rozhodnutí výnosem ministerstva kultu a vyučování ze dne 30. června 1897, č. 16.673. Původní statut této obce, vydaný v r. 1894, byl pak pozměněn ve smyslu tohoto přesunu biskupské jurisdikce. –- Oest. Staatswörterbuch, II. Aufl., II. Band, str. 576-580, Mayerhofer l.o. II. Band, str. 431).

Ze všeho, co zde bylo uvedeno, vysvítá:

1.) že země Čechy, Morava a Slezsko vzhledem ke svým pravoslavným obyvatelům byly už koncem XVIII. století vsunuty do farní jurisdikce vídeňské obce u Nejsvětější Trojice a příslušely až do r. 1883 k biskupské jurisdikci metropolity sremsko-karlovického, po r. 1883 pak k jurisdikci metropolity černovického;

2.) že čtyři léta po zřízení církevní obce u sv. Sávy ve Vídni pravoslavní Slované v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (neboť pro Moravu a Slezsko platil týž důvod jako pro Čechy) byli vyňati z jurisdikce faráře u Nejsv. Trojice a podřízeni jurisdikci faráře u sv. Sávy, což bylo i výslovně, pokud se věc týkala Čech, prohlášeno normat. výnosem místodržitelství pražského ze 14. června 1897, č. 84.675;

3.) že řádná biskupská jurisdikce nad pravoslavnými Slovany v Čechách, na Moravě ve Slezsku příslušela od r. 1897 pravoslavnému biskupu zadarskému, neboť farář u sv. Sávy příslušel k eparchii zadarské.

Jak farář od sv. Sávy ve Vídni, tak i zadarský biskup tuto svou jurisdikci také fakticky vykonávali. Podle matrik u sv. Sávy vykonal farář tamní Nikolaj Mišič tyto církevní funkce pravoslavným věřícím z Čech a Moravy, t.j. bydlícím v Čechách a na Moravě:

dne 12. září 1896 oddal setníka Miniče z Brna, Tivoli 34 s Valerií Dangerovou z Brna, Údolní ul. 23; dne 27. května 1898 pohřbil na hřbitově v Olomouci Zlatu Živnou; dne 21. dubna 1900 oddal Petra Teodoroviče z Brna s Růženou Barvíkovou ze Suchdola; dne 13. srpna 1900 oddal Josefa Vladimíra Petříka z Prahy, Spálená ul. 46, s Annou Lelkovou z Prahy; dne 3. března 1901 oddal Radoslava Lulesova Dodova z Troje u Prahy s Ludmilou Ševcovicovou taktéž z Troje; dne 11. června 1901 pohřbil Demetra Halavaňju, přednostu stanice ve Skalici na Moravě; dne 24. června 1901 oddal Damiana Jevoviče z Chrudimě s Emilií Kloučkovou z Chrudimě; dne 29. září 1902 oddal Vincence Zásmuckého ze Žižkova s Aleksandrou Sofijanovou; dne 21. října 1902 pohřbil Vdidosavu Krestičovou na Král. Vinohradech; dne 22. června 1903 oddal Ondřeje Šešiče z Brna, Nová ul. s Marií Kunzeovou; dne 14. srpna 1905 oddal Ilju Petroviče z Brna s Terezií Hubáčkovou z Brna; dne 28. října 1907 oddal Josefa Čamlera z Prahy s Danuší Kročanovou z Německých Jeseníků; dne 19. února 1908 oddal Jaroslava Klokočka z Kvasejovic v Čechách s Ludmilou Krutíkovou z Kněžic na Moravě; dne 21. března 1909 pokřtil Rostislava Modera z Brna, na Josefově č. 41; dne 28. srpna 1910 pokřtil Vladimíra Modera z Brna; dne 19. dubna 1911 pokřtil Ljubo Psotovu z Přerova, na Osmeku č. 28; dne 19. listopadu 1911 oddal Ludvíka Romana Gaube z Břeclavy s Marií Hajdinovou; dne 7. února 1914 oddal Tamasije Rističe z Brna, Bednářská č. 28 se Žofií Sobotkovou z Velkého Meziříčí; dne 23. ledna 1915 oddal Petra Lilova z Tábora, Budějovická č. 870 s Annou Meluzinovou z Tábora; dne 28. září 1915 oddal Jiřího Taseva z Tábora s Marií Soukupovou tamtéž; dne 28. února 1918 pokřtil Radojku Lamlovou z Brna, Falkensteinerova č. 48; dne 4. února 1920 oddal Vladimíra Zítka z Písku s Melenií Manovou, tamtéž.

Na základě delegace, dané farářem Mišičem, ruský kněz Ryžkov v Praze dne 23. října 1901 pokřtil Jiřího Petříka z Prahy; dne 12. prosince 1903 pohřbil Vladimíra Šohaje ve Zbirově, dne 6. listopadu 1904 pohřbil Ondřeje Tanase ^{(V originále špatně čitelné)} v Praze; dne 20. ledna 1905 pohřbil Aureliena ^{(V originále špatně čitelné)} Jovanoviče v Opočně; dne 12. února 1905 pokřtil Ljubov Kabeláče v Praze; dne 19. dubna 1905 pokřtil ^{(Toto slovo se v orig. opakuje dvakrát za sebou)} Ljubov Kabátovu v Praze; dne 22. dubna 1905 pokřtil Jana Michálka v Praze; dne 23. dubna 1905 pokřtil Štěpánku Šubertovu na Žižkově; dne 20. ledna 1906 pokřtil dvojčata Zděňku a Jitku Hnídkovy na Král. Vinohradech; dne 5. července 1906 pokřtil Miloše Jakobičku ve Vítkovicích na Moravě; dne 4. listopadu 1906 pokřtil Barboru Binderovou v Praze; dne 20. listopadu 1906 pokřtil Věru Kabeláčovu v Praze; dne 28. února 1907 pohřbil Alžbětu Schrotzovou v Praze; dne 1. února 1909 oddal Otakara Korouše z Potěhu v Čechách s Marií Boženou Majerovou; dne 22. února 1908 oddal Jana Barkopa z Prachatic s Marií Bardovou; dne 1. února 1909 oddal Vladimíra Vinklera v Praze s Aleksandrou Ulbrichovou; vojenský kurát Ondřej Gurea dne 15. června 1916 sezdal Jana Grose z Prahy s Meletínou Welzovou ^{(V originále špatně čitelné)} z Podhořan u Čáslavi; dne 9. září 1917 sezdal Dr. Jaroslava Nováka z Prahy s Marií Welzovou z Podhořan; dne 28. října 19017 sezdal Emanuela Červinku z Prahy s Marií Antošovou z Prahy; dne 21. července 1918 pokřtil Věru Novákovou z Prahy; dne 29. září 1918 pokřtil Ondřejku Pytlíkovou z Prahy; evangeličtí faráři augsburského vyznání Emil Pollar z Hrubé Vrbky na Moravě a Juraj Quotidian ze Skalice na Slovensku z delegace faráře Mišiče vykonali čtyři křty v rodině Aurela Clauera.

Avšak také zadarský biskup vykonával biskupskou jurisdikci nad pravoslavnými Slovany v Čechách a na Moravě. Z matrik duchovní správy u Sv. Sávy ve Vídni lze zjistit, že zadarský biskup přípisem ze dne 15. dubna 1900, č. 157 udělil povolení k uzavření smíšeného sňatku Petru Teodoroviči s Růženou Barvíkovou ze Suchdola (viz nahoře); přípisem ze dne 6. srpna 1905, č. 512, dal povolení k sňatku v době uspenského postu Iljovi Petroviči a Terezii Hubáčkové (viz výše), přípisem ze dne 23. října 1907, č. 351, dal povolení k sňatku v době Filipovského postu Josefu Čamlerovi a Danuši Kročanové (viz výše), přípisem z 15. února 1908, č. 98, dal povolení k uzavření smíšeného sňatku Jaroslavu Klokočkovi s Ludmilou Krutíkovou (viz výše), přípisem z 28. ledna 1909, č. 75, povolení k uzavření smíšeného sňatku Otakaru Karoušovi s Boženou Majerovou (viz výše).

Ale i kdyby v důsledku celkem tehdy malého počtu pravoslavných věřících v Čechách, na Moravě a ve Slezsku nebyla nastala potřeba biskupských dispensí pro tyto věřící, a kdyby zadarský biskup nebyl vydal ani jediného takového aktu, neznamenalo by to, že tito věřící nepříslušeli k jeho jurisdikci. Každý pravoslavný křesťan už proto, že jím jest, podléhá všem čtyřem stupňům církevní jurisdikce: jurisdikci farářské, jurisdikci biskupské, jurisdikci autokefální církve a jurisdikci všeobecné církve representované všeobecným sněmem církevním. Každý má povinnost tuto čtverou jurisdikci uznávat, ale i právo dovolat se rozhodnutí nositele vyšší i nejvyšší jurisdikce proti rozhodnutí nositele jurisdikce nižší.

Na tomto právním poměru pravoslavných věřících v českých zemích nezměnilo se dne 28. října 1918, když se rozpadlo Rakousko-Uhersko, ničeho ani ze strany církve ani ze strany státu. Paragrafem 2. zákona ze dne 28. října 1918, č. 11 Sb. z. a n. byly ze strany státu ponechány v platnosti všecky právní rakouské a uherské předpisy vyjma ty, jež se týkaly jednak poměru Čech, Moravy, Slezska, Slovenska a Podkarpatské Rusi k dynastii Habsbursko-Lotrinské, jednak státní formy. Také farář od sv. Sávy ve Vídni nevzdal se dne 28. října 1918 své jurisdikce v Čechách a na Moravě, vždyť ještě dne 4. února 1920 oddával Vladimíra Zitka s Melanií Manovou, bydlící v Písku. Také zadarský biskup nepropustil pravoslavné Slovany v Čechách a na Moravě ze své jurisdikce. Přesuny nastala jen v tom smyslu, že černovický metropolita Dr. Vladimír Repta rozhodnutím ze dne 22. listopadu 1919 vyslovil svůj souhlas k tomu, aby eparchie zadarská se oddělila od metropolie černovické a připojila se k srbské církvi. V důsledku toho došlo k dalšímu přesunu, pozůstávajícímu v tom, že zadarský biskup na shromáždění sboru srbských biskupů, konaném dne 1. prosince 1920, odevzdal jurisdikci nad pravoslavnými Slovany v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (jakož i nad církevní obcí sv. Sávy ve Vídni) do rukou sboru srbských biskupů, nejvyšší to své instance církevní v rámci autokefality, který tuto jurisdikci svěřil delegátu srbské církve pro Československou republiku biskupu Dositeji.

Těmito přesuny nenastala žádná změna církevní jurisdikce jako takové. Nebyli tím pravoslavní v Čechách, na Moravě a ve Slezsku postaveni mimo jurisdikci vůbec, ani nebylo jim dáno na vůli přiklonit se k jurisdikci jiné církve mimo církev srbskou, k níž se zadarský biskup kanonickým způsobem připojil, táhna pravoplatně za sebou všecky své dosavadní věřící. Spojením zadarského biskupa s církví srbskou nebyl úplně přetržen ani jurisdikční poměr mezi tímto biskupem a věřícími v českých zemích, nýbrž jurisdikce přešla na vyšší církevní orgán, totiž na sbor biskupů (Sv. Sabor), jehož členem se stal biskup zadarský a vykonával tedy společně s ostatními členy tohoto sboru tuto jurisdikci dále. Konkrétním prováděním jejím byl pak pověřen delegát srbské církve biskup Dositej, který byl odpověden biskupskému sboru, jehož členem byl též biskup zadarský. Na tom nemění ničeho ta okolnost, že - poněvadž město Zadar mezitím připadlo království Italskému - biskup zadarský se přestěhoval do Šibeniku. Současně se Zadarem připadly Itálii ještě pravoslavné církevní obce Terst a Peroi ^{(V originále nezřetelné)}; ani u nich nebyl jurisdikční poměr s biskupem zadarským (šibenický) úplně přerušen, nýbrž jurisdikce přešla taktéž na sbor biskupů srbské církve. Neptunskými smlouvami z 20. července 1925, uzavřenými mezi královstvím Itálií a mezi bývalým královstvím Srbů, Hrvatů a Slovinců bylo v čl. 1. stanoveno, že tyto obce příslušejí k jurisdikci srbské církve.

Vyslanectví království Srbů, Hrvatů a Slovinců přípisem ze dne 14. března 1921, č. 236, oznámilo ministerstvu zahraničí Československé republiky příjezd delegáta srbské církve biskupa Dositeje do Prahy, a toto ministerstvo přípisem ze dne 19. března 1921, č.j. 8.139 ^{(V orig. nezřetelné; snad 8.159)}, vzalo sdělení toto na vědomí a prohlásilo, že nečiní námitek proti činnosti biskupa Dositeje, jakožto delegáta srbské církve. Tím byla uznána stávající již jurisdikce srbské církve na území bývalé Československé republiky. Výslovně se to stalo později při projednávání kongruového zákona v roce 1926, a ş 128 vládního nařízení ze dne 17. července 1928, č. 124 Sb. z. a n., jakož i, a to zevrubně, v důvodové zprávě k tomuto vládnímu nařízení. –- Poněvadž v r. 1918 bylo v Čechách, na Moravě a ve Slezsku pravoslavných pouze něco přes 1.000 duší, nové úřednictvo, ustanovené koncem roku 1918 v českých zemích, nevědělo ničeho o jurisdikčním poměru mezi pravoslavnými těchto zemí a farářem od sv. Sávy ve Vídni, jakož i zadarským biskupem. V kruzích politických vládla pak naprostá neznalost církevního práva pravoslavného. Této neznalosti bylo pak Dr. M. Červinkou zneužito k vyvolání zmatku a rozkolu z důvodů osobních.

Také z řad pravoslavných věřících v Čechách, na Moravě a ve Slezsku nikdo se neozval proti biskupu Dositeji, jakožto delegátu srbské církve, naopak, pokud kdo z nich měl příležitost vyslovit se v té věci, každý vítal jeho příchod a uznával jeho jurisdikci za věc samozřejmou.

Biskup Dositej zvěděv, že pravoslavní věřící v Čechách, na Moravě a ve Slezsku nemají ještě církevní organisaci, nýbrž jsou seskupeni zatím jen v občanském spolku, a že tedy není zákonného podkladu pro oficielní ustanovení kněze pro ně, pověřil se stanoviska veřejnoprávního zatím neoficielně českého pravoslavného kněze Alexeje Vaňka, přišedšího z polské Volyně, aby konal bohoslužby a potřebné funkce pro pravoslavné v českých zemích.

Nyní je třeba uvésti, jak postupovala organisace pravoslavných křesťanů v českých zemích po 28. říjnu 1918, a pokud se to dělo podle předpisů církevního práva pravoslavného nebo v rozporu s nimi.

V r. 1919 byl zřízen nepolitický občanský spolek »Československá obec pravoslavná v Praze«. Utvoření jeho bylo vzato na vědomí výnosem ministerstva vnitra ze dne 9. října 1919, č. 43924/6, příp. výnosem zemské správy politické v Praze ze dne 29. října 1919, č. 8-A,1363/1 ai 19, č.z.sp.p. 311.604. –- Podle stanov hlavním účelem spolku bylo prováděti veškeré předběžné organisační práce k získání potřebných podkladů k ustanovení samostatné (autokefální) československé církve pravoslavné (ş 4, bod 1). –- Záležitosti spolkové řídilo 1.) spolkové shromáždění, 2.) správní výbor, 3.) odbor hospodářský, 4.) představenstvo (ş 14). –- Spolkovému shromáždění příslušelo mimo jiné voliti: 1.) předsedu, dva náměstky a tajemníka, 2.) osm členů správního výboru a tři náhradníky, 3.) dva členy odboru hospodářského, 4.) dva přehlížitele účtů, 5.) předsedu a náměstka smírčího soudu, 6.) delegáty pro zastupování spolku při různých příležitostech (ş 25, bod 1 až 6). Předsedou tohoto spolku byl zvolen Dr. Miloš Červinka. Není známo, proč Dr. M. červinka užíval pro tento spolek nejen názvu »Československá obec pravoslavná v Praze«, který odpovídá stanovám, ale též »Pravoslavná obec československá v Praze« a proč dal pořídit pro oba tyto názvy razítka.

Dne 4. srpna 1920 byl Dr. M. Červinka přijat presidentem Československé republiky Dr. T. G. Masarykem v audienci. V zápise, učiněného vlastnoručně Dr. M. červinkou hned po audienci (originál jest v archivu podepsaného) stojí mimo jiné psáno: „Pan president se táže ohledně zamýšlené úpravy prav. církve, má-li to být pro celou říši a jak to bude s biskupem, při čemž projevuje výslovné přání, aby veškeré řízení bylo soustředěno v Praze. Panu presidentovi podal jsem veškerá vysvětlení a poukázal k tomu, že jest nemyslitelno, aby byla správa p. církve mimo Prahu, že se jedná o utvoření církve autokefální, že dnes jest církev součástí církve Srbské, a že byl dožádán J. P. (t.j. Jeho Přeosvícenost) biskup Dositej, aby sem přijel za účelem organisace i za účelem vyjednávání o sloučení s církví československou“.

Dne 12. března 1921 přijel do Prahy delegát srbské církve biskup Dositej.

Dne 31. července 1921 poslal spolek »Československá obec pravoslavná v Praze« pod. č. 397 biskupu Dositeji poděkování za ustanovení kněze Alexeje Vaňka a současně žádost, aby vysvětil (rukopoložil) na kněze ještě Dr. M. Červinku. Žádost byla podepsána prvním místopředsedou B. Petkovičem, druhým místopředsedou Václavem Roitem a za výbor C. Pelikánem a Borisem Duškem.

Téhož dne 31. července 1921 předložil spolek »Československá obec pravoslavná v Praze«, zastoupený Dr. M. Červinkou ministerstvu školství a národní osvěty bez vědomí biskupa Dositeje statut »České náboženské obce pravoslavné v Praze«, jejž Dr. M. Červinka taktéž bez vědomí biskupa Dositeje vypracoval. Statut byl ze stanoviska kanonického práva pravoslavného velmi nedokonalý, ba nemožný. Kardinální nedostatkem jeho bylo, že v něm nebylo stanoveno, k jurisdikci kterého biskupa, resp. které autokefální církve tato náboženská obec přísluší. Tento údaj je však hlavní věcí statutu každé církevní pravoslavné jednotky. Žádná organisační jednotka církve pravoslavné nemůže jurisdikčně viset ve vzduchu. Ministerstvo školství a národní osvěty však patrně z neznalosti všeobecného církevního práva pravoslavného statut chválilo výnosem ze dne 31. března 1922, č. 28362. Biskup Dositej se o tomto statutu dověděl až v červenci 1922.

Dne 3. září 1921 pod č. 449 poslal spolek Československá obec pravoslavná (v kontextu je nazýván »Pravoslavná obec«), razítko pak zní »Pravoslavná obec československá v Praze«) biskupu Dositeji děkovný přípis za to, že přijal tento spolek pod svou ochranu a péči. (Je známo, že biskupu Dositej dával tomuto spolku pravidelnou měsíční podporu.) Dopis, jehož originál chová podepsaný ve svém archivu, obdržev jej výpůjčkou na delší dobu od biskupa Dositeje, je celý psán vlastní rukou Dr. M. Červinky. Mimo jiné se v něm praví: „Ujišťujeme, že v nás shledáte vždy oddané syny Své, kteří lásku jim projevenou zase upřímnou láskou spláceti budou a jakkoliv neplýtvají slovy lichotivými, přece vidí ve Vaší Přeosvícenosti svého pečlivého a starostlivého otce, nejvyššího duchovního vůdce, rádce i ochránce, k němuž pohlížejí s největší úctou a jenž na ně vždy a všude spoléhati může jako na vděčné syny Své. Prosíme Vás, Vladyko svatý, byste srdce své přikloniti, lásku i důvěru Svoji nám věnovati a nás jako řádné ustanovený biskup náš, i v budoucnu vésti ráčil, jsa ubezpečen, že my Vás nezklameme a nezradíme nikdy.“

Dne 4. září 1921 pod č. 453 poslal spolek uvedený opět jménem »Pravoslavná obec československá v Praze", biskupu Dositeji stížnost na ruského kněze N. Stolmašenko ^{(V orig. špatně čitelné)} podepsanou Dr. Milošem Červinkou. Ve stížnosti nazývá Dr. M. Červinka biskupa Dositeje „svým nevyšším správcem duchovním a biskupem“.

Poněvadž biskup Dositej neodpovídal na žádost spolku »Československá obec pravoslavná«, kterou byl žádán o vysvěcení Dr. M. Červinky na kněze, přišla dne 5. září 1921 k němu deputace tohoto spolku s prosbou o vyřízení žádosti. Biskup Dositej chystal se právě odejeti následujícího dne do Sremských Karlovců, kamž byl zván na zasedání sboru biskupů srbské církve, na němž měl podávati zprávu o postupu práce v Československu. Přijal deputaci, ale oznámil jí, že Dr. M. Červinku nemůže bohužel vysvětiti na kněze z velmi vážných důvodů, jež blíže sdělit nemůže. –- Informoval se totiž, jak bylo jeho povinností, o minulosti Dr. M. Červinky. Jevilo se mu podivným, proč Dr. M. Červinka, který byl doktorem práv, není ani soudcem, ani advokátem, ani žádným úředníkem. Požádal o informace Bohumila Zahradníka Brodského, s nímž se často stýkal a který měl možnost prostřednictvím svého bratra Dr. Bohdana Zahradníka, ministra dopravy, zjistit minulý život Dr. M. Červinky. Pátráním, jež zahájil ministr Dr. B. Zahradník, vyšlo najevo, že Dr. Miloš Červinka byl až do r. 1904 advokátem v Hrotovicích na Moravě, ale že byl na základě usnesení disciplinárního senátu nejvyššího soudu ve Vídni ze dne 20. října 1904, č. 15.203, pro směnečné podvody a jiné zpronevěry vyškrtnut ze seznamu advokátů. Odstěhoval se pak do Uhlířských Janovic v Čechách, kde si otevřel advokátní kancelář a byl pro podvody rozsudkem krajského trestního soudu v Kutné Hoře č. 603/6 odsouzen do žaláře, kterýžto rozsudek byl potvrzen nejvyšším soudním dvorem ^{(Následuje jedno nečitelné slovo)} ve Vídni ze dne 31. července 1907, č. 603/6/78. Poté Dr. M. Červinka prchl a byl na něho oběžníkem krajského soudu v Kutné Hoře z 27. září 1907, č. 107, vydán zatykač. Trest si odbyl 7. května 1908. Přistěhoval se pak do Prahy, kde v r. 1911 vstoupil do církve pravoslavné a seznámil se jednak s ruským knězem protojerejem N. Ryžkovem, jednak též s ruským konsulem v Praze Žukovským, který se nejednou o Dr. M. Červinkovi vyjádřil, že jest obětí českého patriotismu a slovanského smýšlení, a dával mu prý finanční podpory. Na základě amnestie presidenta republiky ze dne 2. října 1919 bylo odsouzení Dr. M. Červinky v trestním seznamu vymazáno. –- Tato minulost Dr. M. Červinky byla důvodem, proč biskup Dositej se bál vysvětit ho na kněze. –- Od toho okamžiku začal Dr. M. Červinka biskupa Dositeje nenávidět.

Dne 30. října 1921 přijel z Ruska do Prahy mnich v hodnosti archimandrity (opata) Sawatij, občanským jménem Antonín Vrabec, národnosti české, narozený na Žižkově.

Když statut »České náboženské obce pravoslavné v Praze« byl v březnu 1922 ministerstvem školství a národní osvěty potvrzen, rozhodl se Dr. Červinka učiniti vše, aby archimandrita Sawatij byl urychleně zvolen duchovním správcem, dříve než delegát srbské církve biskup Dositej se vrátí ze Sremských Karlovců, kam byl odejel na jarní zasedání sboru srbských biskupů. –- Už sám fakt, že Dr. M. Červinka 31. července 1921 předložil statut »České náboženské obce pravoslavné v Praze« ministerstvu ke schválení, aniž jej dal před tím schválit a případně z kanonického stanoviska doplnit biskupu Dositeji, jakožto svému řádně ustanovenému biskupu, který nota bene tehdy v Praze byl přítomen, byl počin protikanonický. Nelze však vyloučit možnost, že to Dr. M. Červinka učinil snad z neznalosti kanonického práva pravoslavného. U doktora práv, který musil znáti hlavní zásady církevního práva římsko-katolického, podle něhož zřízení místa duchovního správce (a statut »České náboženské obce pravoslavné v Praze« měl právě umožnit zřízení místa duchovního správce) je nemyslitelno bez předběžného vědomí a souhlasu příslušného biskupa, bylo jistě aspoň velmi podivno, že se biskupu Dositeji o statutu ani nezmínil a že se ho neotázal, zdali by statut neměl být od něho potvrzen. Vzbuzuje to dojem, že začal brzy po příjezdu biskupa Dositeje hrát dvojakou hru. Když Dr. M. Červinka rok nato spěchal s volbou duchovního správce v době, kdy biskup Dositej dočasně v Praze nebyl přítomen a když tedy se rozhodl provést tuto volbu za jeho nepřítomnosti, ačkoliv musel vědět, že v římsko-katolické církvi není volba, případně jmenování faráře možno, aniž by příslušný biskup nemusil před tím vysloviti se o kvalifikaci jeho, je to důkazem, že dvojaká hra jest u konce a že tu nastává otevřený boj proti biskupu Dositeji, jakožto representantu srbské církve, tedy boj protikanonický. Na tom nezmění ničeho ta okolnost, že v ş 1 statutu »České náboženské obce pravoslavné v Praze« Dr. M. Červinka stanovil, že tato náboženská obec řídí se předpisy věrouky, obřady a pravidly (nomokanony) platnými pro církev pravoslavnou a že tedy snad zlého úmyslu neměl. Je přece přímo frapantní, že hned při prvních konkrétních krocích, podniknutých za účelem zřízení náboženské obce a volby i ustanovení jejího duchovního správce byly předpisy nomokanonu ignorovány jak při sestavení statutu, tak při jeho předložení státnímu úřadu ke schválení a rovněž i při volbě duchovního správce.

Dr. M. Červinkovi, jakožto právníku nemohlo být neznámo, že volba duchovního správce, musí, má-li být právoplatná, v tomto případě být vykonána jenom na základě a podle statutu České náboženské obce pravoslavné v Praze, a ne občanským spolkem Československá obec pravoslavná neboli Pravoslavná obec československá, který k vykonání volby duchovního správce nebyl oprávněn nejen proto, že to v jeho stanovách nebylo obsaženo, ale už i proto, že občanský spolek jako takový vůbec volby duchovního správce konati nemůže.

Pravděpodobně se Dr. Červinkovi volba duchovního správce, měla-li býti provedena podle statutu náboženské obce, zdála věcí hodně zdlouhavou, jejíž provedení by se bylo zcela určitě protáhlo do návratu biskupa Dositeje do Prahy, neboť podle statutu České náboženské obce pravoslavné bylo by bývalo nutno především všem přihlášeným a od biskupa, případně od kněze Alexeje Vaňka do církve přijatým členům církve vydati potvrzení, že jsou zapsáni v seznamu členů (ş 4), byla by bývalo nutno podle şş 8, 9 a 10 dát vykonat volby členů všeobecného neboli velkého shromáždění náboženské obce, bylo by dále nutno po této volbě svolati ustavující všeobecné neboli velké shromáždění za tím účelem, aby vykonalo volbu všech orgánů a funkcionářů náboženské obce, tedy duchovního správce, který současně měl býti, až byl by vysvěcen biskupem (ş 13, bod 4 a ş 23), synodální radu i představenstvo náboženské obce (ş 13, bod 5). Toto všechno mělo se ovšem - mělo-li to býti též kanonicky platné - díti za vědomí a souhlasu biskupa Dositeje.

Dr. M. Červinka však veškerou tuto práci si uspořil. Svolal řádné spolkové shromáždění občanského spolku »Československá obec pravoslavná v Praze« neboli »Pravoslavná obec československá v Praze« na „čtvrtek dne 15. června t.r.“ (běželo o rok 1922, neboť v tom roce právě bylo 15. června ve čtvrtek) na 9 hodin dopoledne „za účelem volby duchovního správce (episkopa) a nového správ. výboru (zatímní synod rady)“ –- s připomenutím, že nesejde-li se v ustanovenou hodinu dostatečný počet členstva, koná se o hodinu později platné druhé shromáždění, jež rozhoduje bez ohledu na počet přítomných (ş 19 stanov spolku Československá obec pravoslavná v Praze). K pozvánce byla připojena pro případ potřeby „plná moc k volbě duchovního správce (episkopa) a ostatních činovníků při řádném spolkovém shromáždění Pravoslavné obce československé (ve smyslu ş 20 stanov)“.

Na tomto spolkovém shromáždění byla provedena volba duchovního správce (biskupa) jakožto druhý bod programu. Další volby se týkaly orgánů a funkcionářů spolku Československá obec pravoslavná v Praze. Byli to: volba předsednictva, předsedy, dvou náměstků a tajemníka, volba osmi členů výboru a tří náhradníků, volba dvou členů hospodářského odboru, volba přehlížitelů účtů a volba předsedy a náměstka smírčího soudu (ş 25 spolkových stanov). Podiv vzbuzuje ten fakt, že přítomný archimandrita Sawatij volbu provedenou za takových okolností přijal. Okolnosti ty byly:

1.) shromáždění nebylo oznámeno v denních listech;

2.) podle pozvánek mohl vzdělaný člověk poznati, aniž by byl musel býti na to upozorněn, že běží o spolkové shromáždění;

3.) toto shromáždění bylo svoláno na 9. hodinu dopolední, kdy lidé bývají zaměstnáni prací;

4.) přítomno bylo jen 45 lidí;

5.) na shromáždění ozval se jeden z přítomných proti volbě biskupa, poukazuje na to, že biskupem je delegát srbské církve Dositej do té doby, než bude možno přikročit řádným způsobem k volbě místního kandidáta biskupského;

6.) Dr. M. Červinka prohlásil na to, že biskup Dositej nebyl ani vládou volán, ani biskupem jmenován (!!), jakoby bylo věcí vlády volat nebo dokonce jmenovat delegáta církevního.

Zvolení duchovního správce (biskupa) Sawatije oznámil Dr. M. Červinka jménem »České náboženské obce pravoslavné v Praze«(!) přípisem ze dne 29. června 1922, č. 312, ministerstvu školství a národní osvěty se žádostí o úřední potvrzení zvoleného ve smyslu ş 24 statutu České náboženské obce pravoslavné v Praze. Jak toto oznámení znělo, není mi známo. Faktum však jest, že ministerstvo volbu potvrdilo výnosem ze dne 30. srpna 1922, č. 89.037, což by se jistě nebylo stalo, kdyby ministerstvo bylo vědělo, že volba nebyla provedena podle statutu náboženské obce, nýbrž shromážděním spolku občanského.

Po potvrzení volby rozhodl se Dr. M. Červinka obrátit se na patriarchu cařihradského se žádostí, aby zvolený duchovní správce (biskup) Sawatij byl vysvěcen na biskupa. Za tím účelem poslal patriarchu cařihradskému Meletiji především oznámení ze dne 30. srpna 1922 o zvolení archimandrity Sawatije a jeho potvrzení ze strany ministerstva školství a národní osvěty.

V archivu České náboženské obce pravoslavné v Praze jest opis důvěrného přípisu Dr. M. Červinky, jakožto (prý) předsedy České náboženské obce pravoslavné (tato náboženská obec však tehdy stále ještě nebyla ustavena ani nezvolila Dr. M. Červinku svým předsedou) ze dne 12. října 1922, č.j. 606, kterým žádá ministerstvo zahraničních věcí, aby prostřednictvím svého vyslance v Cařihradě intervenovalo u cařihradského patriarchy, by přijal Českou náboženskou obec pravoslavnou pod svou kanonickou jurisdikci.

Dále jest v archivu opis další důvěrné žádosti České náboženské obce pravoslavné (ještě neustanovené) na totéž ministerstvo ze dne 6. prosince 1922, ve kterém se praví, že „naše duchovenstvo jest podřízeno osobně dosud jurisdikci cizí, což jest pro ně velice obtížným, ježto jest neustále vydáno v nebezpečí kanonického zákazu bohoslužeb od dotyčných cizinců a jiných překážek i nepříjemností“. A dále: „Jak jsme se z důvěrných zpráv právě dověděli, zamýšlí pan biskup Dositej opětně přijeti do naší republiky, ovšem se svolením naší vlády, to by znamenalo nové zasáhnutí do pravoslavného hnutí a z nabytých zkušeností lze předvídati, že by z toho pošly nové zmatky.“ (Biskup Dositej totiž v říjnu 1922 opět odejel na podzimní zasedání sboru biskupů srbské církve a měl se po skončení jeho zasedání vrátit opět do Československé republiky.) Dále se v tomto přípise ministerstvo zahraničních věcí znovu žádá, aby se dotázalo u cařihradského patriarchy, je-li ochoten českou náboženskou obec pravoslavnou a s ní celou tvořící se církev pravoslavnou přijati pod svoji kanonickou jurisdikci a vysvětit pana Sawatije na eparchiálního (diecesního) biskupa v hodnosti arcibiskupa. V přípise se konečně též praví, že tato věc je v zájmu státu, a kdyby prý to patriarcha cařihradský učinit nemohl, že by česká náboženská obec byla nucena obrátit se na církev rumunskou.

Tento důvěrný přípis je velmi zajímavý. Především přiznává Dr. M. Červinka, že české duchovenstvo pravoslavné je pod cizí jurisdikcí - čímž mohla být míněna jen jurisdikce srbská, jak ostatně vysvítá i ze zmínky o biskupu Dositeji. Dále vysvítá z přípisu, že nezvolený a pouze svévolně úřadující jakoby předseda stále ještě neustanovené České náboženské obce pravoslavné Dr. Červinka byl si dobře vědom církevní trestnosti svého počínání, když píše o možnosti, že by českým pravoslavným kněžím (byli tehdy jen dva: archimandrit Sawatij a Alexej Vaněk, kterýžto poslední však se od nich mezitím odloučil) mohlo být zakázáno konání bohoslužeb ze strany srbské církve pro porušení kanonické poslušnosti. Konečně je zřejmo, že Dr. Červinka chtěl, aby ministerstvo zahraničních věcí svou autoritou a mocí samozvaným vůdcům neustanovené České náboženské obce pravoslavné pomohlo opustit zákonnou jurisdikci a dostat se pod jurisdikci církve cařihradské nebo rumunské. Dr. Červinka neohlížel se na to, že jurisdikce obou těchto církví by byla daleko více cizí než srbská, neboť tato byla zákonná a právoplatná, jak ze stanoviska církve, tak ze stanoviska státu, kdežto cařihradská a rumunská ne. A jako přijetí volby vykonané občanským spolkem ze strany archimandrity Sawatije bylo věcí úžasnou, nemenší úžas vzbuzuje také skutečnost, že asistoval Dr. Červinkovi při zamýšlené svévolné změně jurisdikce bez předběžného propuštění pravoslavných věřících v Českých zemích z jurisdikce srbské církve, čímž dával placet Dr. Červinkovi, který do církve pravoslavné, mající dobře vybudované a přesně definované kanonické právo, vnášel svévoli, nepořádek a zmatek a pokoušel se skrývati se za státní úřady.

Archimandritu Sawatiji i Dr. M. Červinkovi záleželo na tom, aby získali církev Cařihradskou, která, jak známo, požívá velké autority v celém pravoslavném světě.

Ministerstvo zahraničních věcí však nevyhovělo žádosti Dr. M. Červinky a oznámilo to české obci pravoslavné přípisem z 16. ledna 1923, č. 9018/iii/4 ai 1923. Přes to se však archimandrita Sawatij Dr. M. Červinka obrátili do Cařihradu s prosbou o vysvěcení žádostí již ze dne 12. ledna 1923 (podle starého stylu 30. prosince 1922). V archivu České náboženské obce pravoslavné, pokud ovšem mně byl později dne 23. února 1926 vydán, nenachází se kopie tohoto přípisu, i jest mi neznámo, jakými důvody přesvědčili cařihradskou církev o tom, jakoby území bývalé Československé republiky nebylo do té doby zařazeno do žádné pravoslavné církevní jurisdikce, neboť jinak by cařihradská církev nebyla žádosti o vysvěcení kohokoliv pro Československo vyhověla. Tato otázka bude objasněna až historií.

Dne 26. února 1923 odjeli archimandrita Sawatij a Dr. M. Červinka do Cařihradu. Jaké tam podali další informace o organisačním stavu pravoslavné církve v Československu, není taktéž známo. Na základě jejich zpráv zřídil Svatý Synod církve cařihradské pro Československo archiepiskopii pozůstávající se ze třech eparchií: české, moravské a karpatoruské. Jak nereálné asi byly ony informace, vysvítá z toho, že pro 7.221 pravoslavných v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, 2.879 na Slovensku a 60.997 na Podkarpatské Rusi, zjištěných při sčítání lidu v r. 1921, byly zřízeny tři eparchie v čele s archiepiskopem, a to v době, kdy tito pravoslavní nebyli ještě právně ustaveni ani v jedné církevní obci. Pro tak malý počet věřících zřídit hned správní aparát o třech biskupech, z nichž jeden měl být arcibiskupem, to odporuje veškeré praxi pravoslavné církve. A jestliže se cařihradský svatý Synod k tomu odhodlal, nelze to jinak vysvětlit, než že byl nesprávně informován o počtu pravoslavných věřících i o stupni organisace pravoslavné církve v bývalém Československu. O zřízení archiepiskopie byl cařihradskou církví vydán Tomos ze 3. března 1923. Dne 4. března 1923 byl archimandrita Sawatij vysvěcen na biskupa a téhož dne ustanoven archiepiskopem pražským a celého Československa. Den před tím dne 3. března 1923 byl Dr. Červinka vysvěcen na jáhna a 4. března na kněze a současně ustanoven protopresbyterem. Telegram zaslaný do Cařihradu od srbského patriarchy Dimitrije, kterým byl cařihradský patriarcha upozorněn na to, že v Československu má jurisdikci srbská církev, přišel teprve právě po vysvěcení obou.

Ze stanoviska veřejného práva nelze cestu archimandrity Sawatije i Dr. M. Červinky do Cařihradu charakterisovati jinak než jako avanturu. Dr. M. Červinkovi musilo jako právníku být známo, že církev může vzhledem k veřejnému právu zřizovat své církevní obce, biskupství a arcibiskupství jen po předběžné úřední dohodě se státem a pokud běží o pravoslavnou církev jen na základě příslušného státně předem schváleného statutu. Bez takového statutu nelze ze stanoviska veřejnoprávního nic právoplatně zřizovat, a jestli se to učiní, nemá to pro stát právní platnosti. Archiepiskop Sawatij a Dr. M. Červinka se pravděpodobně domnívali, že přijdou-li z Cařihradu s takovým úspěchem, budou státní orgány mile překvapeny a ex post všecko schválí. To se však nestalo. Na oznámení České náboženské obce pravoslavné (stále ještě neustanovené) ze dne 29. března 1923, č. 329 a č. 330, poslané ministerstvu školství a národní osvěty, že archimandrita Sawatij byl v Cařihradě vysvěcen na biskupa a ustanoven archiepiskopem pražským a celého Československa a Dr. M. Červinka že byl vysvěcen na kněze a ustanoven protopresbyterem, ke kterýmžto sdělením byla připojena žádost, aby obsah oznámení byl vzat ministerstvem na vědomí a aby ustanovení Sawatije archiepiskopem pražským a celého Československa bylo potvrzeno, odpovědělo ministerstvo školství a národní osvěty výnosem ze dne 14. září 1923, č. 95.420-VI, že předložená žádost je bezpředmětná, poněvadž kromě české náboženské obce pravoslavné v Praze, jejíž statut byl státně schválen, není dosud ani jiné náboženské obce ani vyšší církevní jednotky pravoslavného vyznání, která by byla vznikla za součinnosti a vědomí státní správy kultové, a že mělo-li by se ministerstvo školství a národní osvěty žádostí z 29. března 1923 zabývat, bylo by nutno napřed provést v dohodě se státní správou kultovou další organisaci církve pravoslavné, v níž by byla obsažena i funkce archiepiskopská jakožto hlavy této církve. Tato odpověď ministerstva školství a národní osvěty byla ze stanoviska veřejného práva věcí samozřejmou.

Na to se snažil Dr. M. Červinka získat pro svůj plán politické činitele tvrzením, že srbská církev chce Československo stále držeti ve svém područí, zatím co cařihradská dává prý pravoslavné církvi v Československé republice samostatnost. Obojí tvrzení byla nepravda. Církev srbská byla ochotna dát autokefalitu pravoslavné církvi v Československu, jakmile by organisace církevní dosáhla onoho vývoje, jaký je předpokladem autokefality. To prohlásila několikrát. Za daného stavu nebylo ještě vůbec možno mluvit o autokefalitě. Také Tomos cařihradského patriarchy se o autokefalitě nezmiňuje. Archiepiskopie měla být závislá na cařihradském patriarchovi jak co do ustanovování archiepiskopa (bod 4), tak co do usnesení místního synodu, jež měla nabývat platnosti pro archiepiskopii až po potvrzení ze strany cařihradského Synodu (bod 3 a třetí odstavec od konce), tak co do sv. myra (křižma) - (bod 7) a tak i co do styku archiepiskopie s jinými pravoslavnými církvemi (bod 9). Archiepiskopie měla tedy míti jen autonomii, úplně stejnou, jakou má každý biskup i bez archiepiskopie. Tak zvaná »nadvláda« srbské církve nebyla o nic větší, než jaká byla stanovena pro cařihradskou církev vzhledem k archiepiskopii pražské. Postoj srbské církve k organisaci pravoslaví v Československu byl však o to reálnější než zřízení archiepiskopie ze strany Cařihradu, že přihlížel k daným skutečnostem a k danému stavu vývoje i k dalšímu vývoji místního pravoslaví, kdežto zřízení archiepiskopie pražské a celého Československa bylo založena na fantastických představách.

Avšak zřízení Archiepiskopie pro Československo cařihradským patriarchou bylo i ze stanoviska církevního aktem neplatným, protože cařihradský patriarcha neměl nad územím bývalé Československé republiky žádné jurisdikce, a to z toho důvodu, že ji neměl ani na území Rakousko-Uherska (vyjma Bosnu a Hercegovinu s Pazarem, kde ji měl až do roku 1920, kdy se jí vzdal ve prospěch srbské církve). Proto také srbská církev nevzala na vědomí zřízení pražské archiepiskopie a ustanovení pražského archiepiskopa Sawatije a ponechala svého delegáta v Československu až do r. 1929, kdy byly zřízeny vlastní eparchie s vlastními biskupy, z nichž jeden měl a má sídlo v Praze, druhý pak měl sídlo v Mukačevě.

Sám svatý Synod cařihradské církve ve své schůzi konané v červnu 1923, tedy ještě téhož roku, kdy pražská archiepiskopie byla zřízena, usnesl se na návrh svého člena dyrrheského (dražského) metropolity Jakova, který taktéž byl podepsal Tomos o zřízení pražského archiepiskopie, že aby se nezhoršila chyba, která se stala v zimě vysvěcením archiepiskopa Sawatije, nemá svatý Synod (cařihradský) v budoucnosti v této otázce nic podnikat bez předchozího srozumění se srbskou pravoslavnou církví. Jest pochopitelno, že Synodu cařihradskému bylo velmi těžko zrušit, co se stalo 3. a 4. března 1923 a že projevila se u něho snaha vše nějak vyřídit na základě dohody se srbskou církví. Cařihradská církev oznámila zřízení archiepiskopie pražské a celého Československa, jakož i ustanovení archiepiskopa Sawatije ihned všem autokefálním církvím a nechtěla se vydávat zrušením těchto aktů v nebezpečí blamáže. Kdo vytvoření těch aktů způsobil, jest patrno. A jestli nedošlo k dohodě mezi cařihradskou a srbskou církví, bylo to zaviněno úporným odporem archiepiskopa Sawatije a Dr. M. Červinky.

Nyní považuji za svou povinnost vysvětlit, proč a jak jsem se já dostal do styku s archiepiskopem Sawatijem.

Na základě memoranda církve Československé (nyní Českomoravské) ze dne 3. září 1920 přijel do Československa také na žádost této církve pravoslavný biskup Dositej z Niše jako delegát srbské církve. V té době se ozývaly v této mladé církvi silné hlasy pro její spojení s pravoslavím, a to prostřednictvím srbské církve. Bylo to vysloveno již v samém memorandu a také sněm této církve, konaný ve dnech 8. a 9. ledna 1921, vyslovil se jednomyslně pro toto spojení. Ústřední výbor československé (českomoravské) církve předložil druhému sněmu, konanému ve dnech 29. a 30. srpna 1921 v Praze, ke schválení svou rezoluci ze dne 7. května 1921. Rezoluce ta zněla: „Ústřední výbor církve československé v Praze na schůzi dne 7. května 1921 prohlašuje znova, že církev československá dle svého statutu a ve smyslu usnesení církevního sněmu z 8. a 9. ledna t.r. stojí na ideovém základě sedmi ekumenických (tj. všeobecných) sněmů a nicejsko-cařihradského vyznání víry, že podržuje název »církev československá«, ale v úředních stycích s východními církvemi pravoslavnými chce užívati názvu »československá církev pravoslavná«. Jelikož tím jest přijat společný ideový podklad apoštolských církví východních, prosí Ústřední výbor, aby biskupové zvolení náboženskými obcemi církve československé byli v zájmu náboženského života co nejdříve posvěceni.“ Sněm tuto rezoluci přijal. Na základě toho byl jsem vzhledem k tomu, že proti mé volbě za moravskoslezského biskupa církve československé nebyl podán žádný protest, kdežto proti volbě západočeského i východočeského biskupa protest od nějaké skupiny byl podán, pozván do Bělehradu a tam vysvěcen na pravoslavného biskupa pro církev československou dne 21. září 1921. V církvi československé nebylo však dosti jasno o pravoslaví, a během roku 1922 nastaly v ní o té věci diskuse, během nichž začal nabývat a v r. 1923 nabyl většiny směr protipravoslavný. Aby vnitřní boje byly zaraženy, uvažoval jsem se stejně smýšlejícími o vystoupení z církve československé a o spojení s archiepiskopem Sawatijem. Považoval jsem ho za řádné zvoleného duchovního správce (biskupa) »české náboženské obce pravoslavné v Praze«, neboť mi tehdy nebylo ničeho známo o okolnostech, za nichž jeho volba byla vykonána. Jedinou překážkou spojení jevila se mi otázka jurisdikce. Jestliže v prvních letech nebylo u vládních, zvláště pak politických činitelů v otázce jurisdikce dosti jasno, v r. 1924 uplatňovalo se i u těchto činitelů již vědomí, že také v pravoslavné církvi na jednom a témže území může býti právoplatnou jen jedna jurisdikce. Poněvadž srbská církev mohla poukázati na právní souvislost své jurisdikce v českých zemích s dobou před 28. říjnem 1918, začali někteří vládní činitelé od začátku roku 1924 uznávat jen srbskou jurisdikci. Ministerstvu školství a národní osvěty nebylo lhostejno, zdali mezi archiepiskopem Sawatijem a mnou dojde ke spojení nebo ne. Dne 22. července 1924 slíbil archiepiskop Sawatij odborovému přednostovi kultového oddělení v ministerstvu školství a národní osvěty Dr. V. Müllerovi, že se obrátí do Cařihradu s prosbou, aby se cařihradská církev dohodla s církví srbskou o jurisdikci, ba že chce osobně v té věci zajet do Cařihradu a zastavit se na zpáteční cestě v Bělehradě. Já jsem dne 24. července téhož roku se vzdal úřadu biskupského v církvi československé a vystoupil jsem z ní. Dne 29. července 1924 sešel jsem se za přítomnosti biskupa Dositeje s archiepiskopem Sawatijem. Při této schůzce byla mezi námi zjednána dohoda, že archiepiskop i já budeme společně pracovat, že já se všemi věřícími, kteří jdou nebo půjdou za mnou, přistoupíme jako členové k české náboženské obci pravoslavné, abychom před státní správou tvořili jedinou organisaci, ale že do té doby, než se cařihradská a srbská církev dohodnou, on zůstane pod cařihradskou, já pak pod srbskou jurisdikcí, a až dojde k dohodě obou církví, že budeme oba pod jednou společnou jurisdikcí, o níž se obě církve dohodnou, tím, že jedna z nich upustí od své jurisdikce. Vzhledem k tomu, že srbská jurisdikce na území bývalé Československé republiky byla zákonitá, očekávalo se všeobecně, že církev cařihradská ustoupí. Dále bylo dohodnuto mezi námi, že církev v Čechách bude spravovat archiepiskop Sawatij, na Moravě a ve Slezsku pak já, a to hned, jakmile se stanu členem náboženské obce pravoslavné v Praze. Konečně při schůzce bylo stanoveno, že archiepiskop podá o dohodě zprávu cařihradskému patriarchovi se žádostí, aby záležitost s patriarchou srbským co nejdříve skoncoval, a že též biskup Dositej podá podobnou zprávu patriarchovi srbskému. Na žádost biskupa Dositeje archiepiskop mu tuto dohodu potvrdil dopisem z 30. července 1924.

Dne 10. srpna 1924 bylo v Olomouci konáno shromáždění delegátů pravoslavného směru církve československé, na němž tato dohoda ve všech bodech byla za všeobecného souhlasu vzata na vědomí. Ještě téhož dne přihlásil jsem se za člena české náboženské obce pravoslavné v Praze. Dne 18. srpna 1924 obdržel jsem od archiepiskopa Sawatije dopis ze dne 16. srpna 1924, v němž ke svému nesmírnému překvapení jsem byl žádán, abych si od srbské církve vyžádal listinu o tom, že mne tato církev propouští ze své jurisdikce a že nenamítá ničeho proti tomu, abych byl přijat do jurisdikce cařihradského patriarchy. Bylo to frapantní porušení dohody z 29. července 1924. V zájmu klidu jsem o takovou listinu srbskou církev skutečně požádal, ačkoliv jsem se obával, že z tohoto počinu archiepiskopa Sawatije sotva vzejde co dobrého. Současně jsem tyto své obavy sdělil písemně též s tím a charakterisoval jsem jeho požadavek mírně jen jako nedůsledný. Poněvadž archiepiskop na svém požadavku trval a prohlásil, že jinak nesmím církev na Moravě spravovati, rozhodl jsem se dne 19. ledna 1925, že do té doby než přijde odpověď srbské církve, zdržím se správy církve na Moravě a ve Slezsku. Věřícím jsem však neprozradil důvodu svého rozhodnutí, obávaje se, že by porušení dohody ze strany archiepiskopa vyvolalo mezi nimi rozruch. Před tím umožnil jsem české náboženské obci pravoslavné, aby byly na Moravě zřízeny expositury této náboženské obce počtem devět a mimoto ještě šest jiných místních skupin. Archiepiskop Sawatij dopisem z 8. února 1925 vzal mou dovolenou na vědomí. Protopresbyter Dr. Červinka jménem archiepiskopa oznámil zřízení moravských expositur zemskému úřadu v Brně a ustanovil v nich kněze, kteří následovali mého příkladu, ale o vydržování těchto kněží ani o řádnou organisaci expositur se ani on ani archiepiskop nepostaral. Neposílali ani potvrzení, že věřící jsou zapsáni v seznamu členů české náboženské obce pravoslavné v Praze. Marně věřící žádali, aby se pracovalo, aby byly konány schůze s přednáškami poučnými a organisačními. Expositurám nebyly dány žádné instrukce. Práce byla ponechána na vůli jednotlivců, nemajících úřední kompetentce. Kněží trpěli hmotnou nouzi. Předáci expositur žádali v Praze, aby bylo svoláno všeobecné neboli velké shromáždění, ale odpověď nepřišla žádná a nepomáhaly ani urgence. Proto se utvořila skupina z předních členů všech expositur, která se rozhodla zjednat nápravu. Byl studován statut české náboženské obce pravoslavné, navázány styky s pražskými věřícími, kteří byli taktéž nespokojeni. Bylo zjištěno, že dosud nebyly konány volby členů všeobecného neboli velkého shromáždění, a že vůbec nebylo konáno ustavující všeobecné neboli velké shromáždění, což vedlo k dalšímu zjištění, že archiepiskop Sawatij jakožto duchovní správce české náboženské obce pravoslavné v Praze nebyl zvolen podle statutu české náboženské obce pravoslavné všeobecným neboli velkým shromážděním této obce, nýbrž nějakým jiným shromážděním, přičemž se přišlo na to, že to bylo shromáždění spolku československá obec pravoslavná, a že tedy volba nemůže být právoplatná. Ze všeho toho se zrodila myšlenka poslat ministerstvu školství a národní osvěty, jakožto státnímu dozorčímu úřadu stížnost se žádostí, aby ministerstvo její obsah vyšetřilo a zavedlo pořádek, především však aby se postaralo o ustanovení náboženské obce. Stížnost byla podepsána ode všech skupin v Čechách nevyjímajíc Prahu a taktéž i na Moravě a odevzdána dne 6. května 1925 ministerstvu školství a národní osvěty, které dalo provést příslušné šetření. Na základě vykonaného šetření ministerstvo školství a národní osvěty výnosem ze dne 14. července 1925, č. 83.815/25-VI, jmenovalo radu zemské správy politické v Praze Karla Eichlera ^{(Event. možno číst Kichlera, tak i níže)} komisařem české náboženské obce pravoslavné v Praze za tím účelem, aby se postaral o řádné ustanovení této náboženské obce. Ke jmenování komisaře došlo však jen v důsledku zjištění, že spolek československá obec pravoslavná v Praze, jehož představenstvo a správní výbor podle ş 29 statutu české náboženské obce pravoslavné měly říditi záležitosti této náboženské obce až do jejího ustanovení, se mezitím rozešel, takže nebylo žádné orgánu, který by se byl mohl postarat o ustanovení náboženské obce. Je zajímavé, že se spolek rozešel, ale jeho předseda stále úřadoval a řídil záležitosti české náboženské obce pravoslavné. Činil to ovšem neprávem předstíraje, jakoby už byl předsedou této náboženské obce, ačkoliv ona ještě žádných voleb nekonala a tedy ani předsedu svého nevolila. Dr. M. Červinka tvrdil dokonce, že česká náboženská obec pravoslavná už se ustanovila.

Pokud je mi známo, byl vládní komisař nucen především zrevidovat dosavadní neúplné seznamy členů náboženské obce a znovu je sestavit, jakož i posílat všem potvrzení, že jsou v seznamu zapsáni, čímž teprve stali se plnoprávnými členy. Dr. Červinka rozšiřoval o něm bídnou lež, že prý jako římský katolík přijímal lidi do církve pravoslavné. Konstatuji, že do církve pravoslavné byli členové přijímáni výlučně kněžími, kteří k tomu byli zplnomocněni samým archiepiskopem Sawatijem a používali k tomu oficielního pravoslavného rituálu. Komisař rada K. Eichler zapisoval jedině do seznamu členů české náboženské obce pravoslavné v Praze ty lidi, kteří byli už od duchovenstva do církve přijati a přihlásili se do české náboženské obce pravoslavné. Členy této obce byli už na základě ş 3 statutu, který stanovil, že členy obce jsou všichni příslušníci vyznání pravoslavného, kteří v obvodě obce trvale nebo dočasně bydlí. Bylo však povinností správy české náboženské obce pravoslavné tyto členy zapsat do seznamu členů obce a vydat jim o tom potvrzení. Rada K. Eichler jinak nezasahoval do duchovních věcí, vždyť duchovní správa byla ponechána archiepiskopu Sawatiji do té doby, než ustanovující všeobecné neboli velké shromáždění zvolí právoplatně duchovního správce. Archiepiskop Sawatij nebyl z volby vyloučen. –- Na to vykonal vládní komisař všecky přípravy ke svolání ustavujícího všeobecného neboli velkého shromáždění. Když se to stalo, svolal toto shromáždění do České Třebové na den 22. listopadu 1925. Na něm byla provedena volba duchovního správce (biskupa), jímž jsem byl zvolen všemi hlasy já, dále volba představenstva náboženské obce (Dr. Bohdan Zahradník, generální ředitel hypotéční banky v Praze, kněz A. V. Ševčík, duchovní správce v Brně, a Dr. Fr. G. Vacek, senátní president nejvyššího správního soudu), jakož i volba synodální rady, čímž byla obec ustanovena.

Po potvrzení voleb ze strany státu i srbské církve, která mne ze své jurisdikce nepropustila, byla duchovní agenda duchovní správy české náboženské obce pravoslavné s matrikami i archivem archiepiskopovi Sawatiji odebrána a odevzdána do rukou mých, správní pak agenda do rukou představenstva.

Poznamenávám, že po svém zvolení požádal jsem vládního komisaře radu K. Eichlera hned ještě v České Třebové, aby vyhledal archiepiskopa Sawatije a vyřídil mu můj vzkaz, že budu-li potvrzen, budu se považovati jen za duchovního správce náboženské obce, že mi záleží na tom, abychom spolu konali bohoslužby, o což ho chci i osobně poprositi. Vyhoví-li tomuto mému přání, že, až dojde ke zřízení eparchie v českých zemích, odmítnu kandidaturu na volbu eparchiálního biskupa a přičiním se, aby byl zvolen on, a nadto se zasadím, aby byl i jiným způsobem rehabilitován, jestli se přičiní přimět cařihradského patriarchu k dohodě se srbskou církví. Mínil jsem to upřímně. Rada Eichler mi za krátkou dobu napsal, že mé žádosti vyhověl a archiepiskopa osobně vyhledal, ale že obdržel odpověď naprosto zamítavou.

V jaké situaci ocitly se moravské expositury české náboženské obce pravoslavné v Praze po jednoročním úřadování archiepiskopa Sawatije a Dr. Červinky, vysvítá z faktu, že jsem byl nucen s profesorem Josefem Bílým z Olomouce a obchodníkem Františkem Smrčkem z Olomouce vypůjčit u Občanské záložny v Olomouci napřed 65.000 K a pak ještě 10.000 K na finanční záchranu kněžstva. Zdá se, že situace dvou expositur v Čechách nebyla lepší, neboť expositura v Trhových Svinech se mezitím úplně rozpadla. –- Kormutlivý obraz poskytli archiepiskop Sawatij a protopresbyter Dr. M. Červinka při odevzdání majetku české náboženské obce pravoslavné. Neuznali za vhodno vydati ani roucha, jichž podle vlastního vyúčtování nakoupili ze státní podpory na rok 1923 za 8.500 K. Tak urputně trvali na svém názoru, že oni jsou řádnými representanty české náboženské obce pravoslavné. Ještě horší bylo, že po odebrání veřejných matrik pořídili si nové jakoby veřejné matriky i nová razítka a úřadovali dále, vydávajíce kolkované jakoby úřední listiny beze zřetele k tomu, že tím těžce poškozovali věřící, kteří z neznalosti k nim ještě chodili.

O sjednání míru přičinil se v r. 1927 ještě továrník Vladislav Čerych z Josefova, který byl osobním přítelem archiepiskopa Sawatije. Maje písemnou plnou moc archiepiskopa Sawatije zajel v březnu t.r. do Cařihradu, kde vysvětlil situaci patriarchu Basilu. Svatý Synod cařihradský uznal, že jediné řešení jest možné na základě srbské jurisdikce. Z Cařihradu jel továrník Čerych do Bělehradu, kdy byl přijat patriarchou Dimitrijem. Po návratu domů přičinil se továrník Čerych, aby došlo ke schůzce archiepiskopa Sawatije se mnou a s novým delegátem srbské církve, kterým tehdy byl biskup Irenej z Nového Sadu. Ale archiepiskop Sawatij v rozporu s plnou mocí, kterou dal továrníku Vl. Čerychovi k jednání v Cařihradě, prohlásil, že trvá na Tomosu, vydaném v Cařihradě v r. 1923, čímž smír byl definitivně znemožněn.

Srbská církev vidouc neochotu archiepiskopa Sawatije k jakékoliv konstruktivní positivní práci, pokusila se ještě jednou alespoň o osobní smír a prostřednictvím svého zplnomocněnce Milivoje Crvčanina v Praze nabízela archiepiskopu Sawatiji funkci představeného v některém z nejlepších srbských monastýrů, kde mohl v klidu žíti a kdyby nebyl chtěl přijmout funkci tuto, nabízela mu alespoň úplně bezplatný pobyt v některém monastýru s nějakým platem odpovídajícím jeho hodnosti. On však briskně zamítl.

Myslím, že jest mou povinností, abych k charakteristice archiepiskopa Sawatije poznamenal ještě tyto věci: Po zřízení protektorátu Čechy a Morava požádal mne pravoslavný biskup berlínský a německý Serafim o svolení, aby mne za účelem seznámení směl navštívit za přítomnosti záhřebského pravoslavného metropolity Dositeje, bývalého to delegáta srbské církve u nás, který přijel jako zástupce patriarchy srbského na slavnost svěcení nového pravoslavného chrámu v Olomouci. Při té příležitosti mi řekl biskup Serafim, že archiepiskop Sawatij poslal do Berlína svého kancléře protopresbytera Rybáka, který v doprovodu berlínského advokáta předložil Říšskému ministerstvu církevních záležitostí žádost, aby schválilo pro Protektorát státně jeho církevní organisaci. K žádosti byl prý přiložen statut této domnělé církevní organisace. Mne ta věc přirozeně zajímala, i informoval jsem se o záhadném protopresbyteru Rybákovi, »kancléři archiepiskopie pražské«, při čemž vyšlo na jevo, že je to dobrodruh Joe Rybák z Prahy, který se vydával za lodního kapitána a pro různé podvodné machinace dostal se do žaláře v Užhorodě. Toho archiepiskop Sawatij vysvětil na kněze a povýšil na protopresbytera a kancléře své domnělé archiepiskopie, ačkoliv Rybák byl rozveden a podruhé ženat, což samo o sobě vylučuje jakoukoliv možnost státi se knězem pravoslavným, neboť pravoslavný kněz může býti jen kněz jedenkrát ženatý. Denní listy přinesly zprávu, že Rybák zavedl si v Praze křtění israelitů ve velkém a že dostával za to velké peněžité částky. Po nějaké době úplně zmizel. –- Dne 25. července 1940 obdržel jsem od berlínského a německého biskupa Serafima, který byl mezitím povýšen na arcibiskupa, dopis z 23. července 1940, ve kterém sděluje, že archiepiskop Sawatij ve své výše vzpomenuté žádosti tvrdí, že má v Protektorátu tyto církevní obce: Prahu, Kutnou Horu, Poděbrady, Plzeň, Kolín, Brno, Moravskou Ostravu, Vsetín, Prostějov a Zlín a mimoto ukrajinské obce v Praze, Mělníku, Brně, Hodoníně a Mladé Boleslavi. Ve skutečnosti nemá ani jediné obce. V Praze má malý kroužek lidí a učinil pokus o zřízení skupiny svých přívrženců v Brně a v Prostějově, oba pokusy však žalostně ztroskotaly. Pro Brno vysvětil na kněze bývalého starokatolíka Gustava Kamenského, pro Prostějov pak Vasila Daníška, který bydlí nyní ve Studenici u Prostějova a je zaměstnán ve skladišti a jeho žena v továrně.

Ve stížnosti tvrdí archiepiskop Sawatij, že výnos ministerstva školství a národní osvěty ze dne 19. února 1941, č. 160.522/41-V/I, je založen na několika omylech.

První omyl pozůstává prý v tom, že statut »české náboženské obce pravoslavné v Praze« byl nahrazen ústavou pravoslavné eparchie v zemi české a moravskoslezské, schválenou usnesením ministerské rady ze dne 6. června 1929 a uveřejněnou výnosem ministerstva školství a národní osvěty ze dne 6. prosince 1929, č. 161.182/29-VI/2. Neběželo zde však o žádné svévolné nahrazení obecního statutu ústavou jinou, nýbrž ústava eparchiální vyplynula organicky z vývoje české náboženské obce pravoslavné v Praze. Počet věřících této obce vzrostl do roku 1929 na více než 20.000, organisovaných v celé řadě místních skupin, roztroušených na téměř celém území Čech a Moravy, neboť naše církevní obec netvoří souvislého území. Exponovaní duchovní nebyli samostatnými duchovními správci, třebas spravovali 1.000 až 1.500 věřících. Byl to stav nepřirozený, i bylo nutno, aby teritoriálně rozsáhlá česká náboženská obec pravoslavná byla zorganisována jako vyšší, t.j. eparchiální jednotka, a expositury aby se staly náboženskými obcemi. Bylo to záhodno také proto, že hranice expositur nebyly stanoveny. Česká náboženská obec pravoslavná neměla také všechny orgány, potřebné ke správě tak rostoucího počtu věřících, zvláště též duchovního soudu, jehož potřeba se pociťovala a který v rámci náboženské obce nemohl být kanonicky zřízen. Mimoto bylo nutno pomýšlet na postupné budování autokefální církve pro celý stát a za tím účelem bylo potřeba přistupovat pomalu ke zřizování eparchií. Postupovalo se při tom formálně naprosto bezvadně. Byla vypracována eparchiální ústava, která byla nato přijata na všeobecném neboli velkém shromáždění české náboženské obce pravoslavné v Praze; pak byla poslána Svatému Synodu srbské církve, který ji církevně schválil přípisem ze dne 12. března 1929, č. 378, načež byla předložena ministerstvu školství a národní osvěty ke státnímu potvrzení, jež bylo uděleno usnesením ministerské rady ze dne 6. června 1929; konečně byla ústava uveřejněna výnosem ministerstva školství a národní osvěty ze dne 6. prosince 1929, číslo 161.182/29-VI/2. Eparchie se pak podle ústavy ustanovila, a volby byly potvrzeny výnosem ministerstva školství a národní osvěty ze dne 28. května 1930, čís. 66.460/30. Náhradu statutu české náboženské obce pravoslavné nelze tedy označit jako omyl. Naopak omylem a prohřešením proti rozvoji církve by bylo bývalo ponechat v platnosti obecní statut pro tak velké území. Nikdo nemůže popírat, že tato změna byla vykonána faktory k tomu oprávněnými. Či chtěl »archiepiskop pražský a celého Československa« ponechat pro Čechy a Moravu v platnosti stále obecní statut? Vždyť v samotném Tomosu, na nějž se tak vytrvale odvolává, se také mluvilo o eparchii České, eparchii moravské a eparchii karpatoruské, z čehož je patrno, že na území české náboženské obce pravoslavné měly býti zřízeny dokonce eparchie dvě. Byla by mohla česká eparchie být utvořena, aniž by statut české náboženské obce v Praze byl nahrazen ústavou eparchiální?

Druhý omyl vidí archiepiskop Sawatij v tom, že byla pro pravoslavné věřící v českých zemích výslovně zdůrazněna výlučná závislost české pravoslavné eparchie na srbské církvi jakožto církvi mateřské. Cožpak je tak málo znalý církevního práva pravoslavného, že se domnívá, jakoby na jednom a témže území byla možná a přípustná dvojí nebo i trojí jurisdikce? Cožpak nezná Apoštolské pravidlo XXXV, pravidlo XV prvního všeobecného sněmu církevního a celou řadu jiných, z nichž jasně vysvítá zásada, že na jednom území může být jen jedna jurisdikce? Jak by vůbec jinak bylo možno zachovat v církvi pořádek a jednotu? Jak si vůbec archiepiskop Sawatij konkrétně představuje zavedení a existenci dvojí jurisdikce na témže území? Či má být ze strany církve prohlášena zásada, že na témže území mají být dva faráři nebo dva biskupové a že věřící mají na vůli obracet se podle libosti na kteréhokoliv z nich? V jakých koncích by se ocitla stabilita církevního života? Kam by to vedlo na příklad při vedení matrik, při vyučování náboženství a v jiných oborech církevního života?

Platí-li pouze jedna jurisdikce na témže území, pak v Čechách a na Moravě může platit jen jurisdikce srbské církve, která je zákonná. Až se zdejší církev vyvine tak, aby obdržela autokefalitu, bude míti svou jurisdikci, a ani srbská církev nebude smět na jejím území cokoliv zařizovat.

Další omyl vidí archiepiskop Sawatij v tom, že duchovní správa byla odevzdána dne 23. února 1926 duchovnímu správci Gorazdu Pavlíkovi a že při tom bylo prohlášeno, že tím přestává jakákoliv pravomoc archiepiskopa Sawatije jakožto duchovního správce české náboženské obce pravoslavné. –- Je zjištěno zcela přesně a nezvratně, že jeho zvolení duchovním správcem české náboženské obce pravoslavné bylo vykonáno ne touto náboženskou obcí, nýbrž občanským spolkem »československá obec pravoslavná v Praze« na shromáždění tohoto spolku. Bylo věcí archimadrity Sawatije, aby takovou volbu nepřijímal. Byla to volba neplatná, třebas patrně nedopatřením byla ministerstvem školství a národní osvěty potvrzena. Archimandrita Sawatij se vůbec nestaral, aby obdržel duchovní jurisdikci. Přišel z Ruska do Prahy, kde byla právoplatná jurisdikce srbské církve, representovaná a vykonávaná delegátem této církve biskupem Dositejem, od něhož jedině mohl jurisdikci potřebnou k vykonávání funkce duchovního správce obdržet, on však místo aby se obrátil na tohoto biskupa, začal vykovávat jakoby duchovní jurisdikci na základě volby, nota bene neplatné, a na základě potvrzení ze strany ministerstva školství a národní osvěty. Což i v případě, že by volba byla bývala provedena českou náboženskou obcí pravoslavnou a kdyby potvrzení ze strany ministerstva školství a národní osvěty nebylo bývalo naříkatelné, mohli mu duchovní jurisdikci dáti snad voliči nebo ministerstvo školství a národní osvěty? Duchovní jurisdikce uděluje v pravoslavné církvi duchovnímu správci vždy jedině příslušný biskup a ne věřící, ani ne státní úřad. Či myslí archiepiskop Sawatij, že přinesl do Prahy sebou duchovní jurisdikci z Ruska? To by se příčilo všem zásadám pravoslavné církve, a jestli si ji tam odtud přinesl, proč se s ní dokumentárně nevykázal? Nebo považoval se on sám jako jednotlivec - mnich - opat za pramen své jurisdikce? Jeho počínání nelze jinak charakterisovat než jako samozvanectví. Neměl na základě volby, i kdyby byla bývala právoplatná, vůbec žádné duchovní pravomoci. Právoplatnou volbou, ovšem kdyby se byla stala za vědomí biskupa Dositeje, byl by pouze nabyl schopnosti k nabytí jurisdikce. Ani potvrzení ze strany státního úřadu za toho stavu věcí nebyl - přísně vzato - platné, neboť pro pravoslavnou církev není podle jejího všeobecného kanonického práva oprávněn stát potvrdit volbu duchovního správce, není-li zvolený předložen k potvrzení samým biskupským úřadem. U ministerstva nelze při potvrzení archimandrity Sawatije jakožto duchovního správce předpokládat zlé vůle; byla to zkrátka patrně buď neznalost všeobecného kanonického práva pravoslavného nebo nedopatření. Ale počínání archimandrity Sawatije pocházelo buď ze zlé vůle nebo z neomluvitelné ignorance.

Na základě čeho se domáhal archiepiskop Sawatij kongruy a jiných požitků? Vždyť mezi ním a českou náboženskou obcí pravoslavnou není žádný právní a tedy ani služební a platební poměr. Bylo jeho věcí přihlížet k tomu, aby jeho zvolení duchovním správcem této náboženské obce bylo právoplatné, a bylo dále jeho povinností postarat se o dosažení duchovní pravomoci, neboť bez této duchovní pravomoci nemohl vstoupit ani v právní, ani služební a ani platební poměr k náboženské obci.

Archiepiskop Sawatij tvrdí, že „ministerstvu školství a národní osvěty byl a jest velmi dobře znám skutkový i právní stav uznané pravoslavné české obce, resp. církve jurisdikce patriarchátu cařihradského“. Ministerstvo školství a národní osvěty může se dívat na českou náboženskou obec pravoslavnou od jejího vzniku až do zřízení její pokračovatelky a nástupkyně, t.j. eparchie české a moravské, jenom ze stanoviska statutu této obce. Ve statutu české náboženské obce však není vůbec žádné zmínky o jakékoliv jurisdikci, což ovšem byl základní jeho nedostatek, a tedy ani ne o cařihradské. Tento nedostatek byl napraven teprve resolucí všeobecného neboli velkého shromáždění české náboženské obce pravoslavné dne 22. listopadu 1925, kterou bylo prohlášeno, že česká náboženská obec pravoslavná nachází se pod jurisdikcí srbské církve. Resoluce byla ministerstvu školství zaslána doporučeně. Všeobecné shromáždění neusnášelo se o této jurisdikci jako o něčem novém, neboť k tomu nemělo práva, nýbrž svou resolucí konstatovalo jen stávající již její existenci jako zděděný právní stav. Jak může archiepiskop Sawatij tedy usuzovati, že ministerstvu školství a národní osvěty je dobře známo, že česká náboženská obec pravoslavná patří k cařihradské jurisdikci?

Odvolává-li se archiepiskop Sawatij na Tomos cařihradského patriarchy o zřízení pravoslavné archiepiskopie v Československé republice, nevyplývá z toho nic pro obor veřejného práva. Zapomíná, že i pro pravoslavnou církev platí zásada, že její biskupství nebo arcibiskupství ve státech, kde je státně uznána a kde stát s ní spolupracuje, může být po stránce veřejnoprávní právoplatně zřízeno teprve po předběžné podrobné dohodě mezi státem a mezi církevním úřadem, který jest oprávněn biskupství nebo arcibiskupství zřídit. V daném případě by bylo bývalo nutno, aby - jak už bylo řečeno - cařihradský patriarcha buď přímo nebo prostřednictvím české náboženské obce pravoslavné napřed předložil vládě bývalé Československé republiky ústavu připravované archiepiskopie ke schválení. Teprve státním schválením této ústavy byl by býval patriarcha cařihradský oprávněn zřídit tuto archiepiskopii, kdyby ovšem území Československé republiky nebylo do té doby pod žádnou pravoslavnou církevní jurisdikcí. Toho však nebylo, neboť platila zde jurisdikce srbské církve. Proto patriarcha cařihradský ani za souhlasu československé vlády nebyl by mohl zřídit kanonicky platným způsobem archiepiskopii v Československé republice, pokud by si nebyl od srbské církve předem vyžádal propuštění tohoto území z její jurisdikce. Tomos cařihradského patriarchy je po stránce veřejnoprávní i kanonické neplatný, protože k jeho vydání došlo beze splnění toho, čeho bylo potřebí. V důsledku toho jest irelevantní i jeho dekret o vysvěcení a ustanovení prvního archiepiskopa pražského a celého Československa, neboť pro Prahu a pro Československo nebyl cařihradský patriarcha kanonicky oprávněn kohokoliv světit a nebo ustanovovat, a bezvýznamný je i jeho přípis metropolitovi Antoniji.

Je zajímavo, že archiepiskop Sawatij nyní souhlasí s výnosem ministerstva zahraničních věcí v Praze ze dne 26. ledna 1923, č. 9.018/III/4 ai 1923. V r. 1923 s ním nesouhlasil, neboť žádal s Dr. Červinkou, aby ministerstvo toto vešlo s cařihradským patriarchou v úřední jednání o zřízení archiepiskopie, zatím co výnosem byla tato žádost zamítnuta a vysloven názor, že úprava církve pravoslavné je záležitostí ryze církevní, při níž státní správa není povolána spolupůsobiti. Toto stanovisko bylo by bývalo na místě, kdyby Československo vzhledem k pravoslavné církvi bylo bývalo mimo jakoukoliv jurisdikci. Proto za tehdy již daného stavu bylo stanovisko ministerstva zahraničních věcí nesprávné. Jestliže nyní archiepiskop Sawatij tehdejší stanovisko ministerstva zahraničí shledává správným, svědčí to buď o neznalosti nebo o ignorování všeobecného kanonického práva pravoslavného, nebo snad o snaze využít stanoviska, jehož dříve neuznával, k posílení svých osobních cílů bez ohledu na stanovisko kanonické.

Jestliže ministerstvo zahraničí při tomto svém tehdejším stanovisku archimandritovi Sawatiji cestu povolilo „se všemi příslušnými formalitami a výhodami“, neznamená to nic po stránce právní, neboť takové formality a výhody poskytují se v různých případech, i když neběží o žádnou právní otázku. Také je bezvýznamno konstatování, že archiepiskop Sawatij odevzdal presidentu republiky příslušné přípisy cařihradského patriarchy, neboť president republiky byl sice nejvyšším představitelem státu se všemi obvyklými právy pohlavárů republikánských států, nebyl však vládou. Je přesunováním časového pořadí událostí, jestliže archiepiskop v souvislosti s audiencí u presidenta tvrdí: „A byl jsem pak (čemuž nelze jinak rozumět než »po audienci«) také jako duchovní správce pražské pravoslavné obce vládou potvrzen, a ministerstvo školství a národní osvěty sdělilo toto potvrzení mé jako duchovního správce také magistrátu hlavního města Prahy k úřední vědomosti.“ Podle této stylizace bylo by nutno se domnívat, jakoby archiepiskop Sawatij byl teprve po svém vysvěcení na biskupa a svém ustanovení za arcibiskupa býval od vlády potvrzen jako duchovní správce české náboženské obce pravoslavné, a jakoby akty cařihradského patriarchy byly způsobily jeho potvrzení jakožto duchovního správce náboženské obce pražské. Čtenář má patrně nabýt dojmu, že akty cařihradského patriarchy byly předpokladem k potvrzení archiepiskopa Sawatije vládou jakožto duchovního správce náboženské obce, a tedy též předpokladem snad jeho právního poměru k této náboženské obci, dokonce snad i bez ohledu na neplatnost volby, a že tedy i ony samy mají býti považovány za právní akty veřejnoprávní povahy. Avšak i kdyby události byly po sobě následovaly v tom pořadí, jak je archiepiskop Sawatij ve své stížnosti uvádí, nemělo by to toho významu, neboť potvrzení ve funkci duchovního správce a ustanovení arcibiskupem jsou dvě různé věci. Ve skutečnosti však byl archimandrita Sawatij potvrzen jakožto duchovní správce výnosem ministerstva školství a národní osvěty ze dne 30. srpna 1922, č. 89037, a audience jeho jakožto archiepiskopa pražského a celého Československa u presidenta republiky byla až po archiepiskopově návratu z Cařihradu t.j. koncem března 1923.

Praví-li archiepiskop Sawatij, že dekrety cařihradského patriarchy jsou důkazem zřízení pražského arcibiskupství pravoslavného, je to pravda jen potud, že jsou důkazem nekanonického a pro veřejné právo bezvýznamného zřízení tohoto arcibiskupství. Jestliže se však ve stížnosti dále tvrdí, že tyto dekrety mají stejný význam jako dekrety vydané při každém jiném zřízení biskupství neb arcibiskupství, na př. pražského katolického neb vídeňského, neb každého jiného, že mají význam prostě historický, směrodatný pro celou další staletou a tisíciletou budoucnost, kterýžto význam nemůže prý býti upírán ani archiepiskopu Sawatiji jako prvnímu českému pravoslavnému arcibiskupu v Praze; to je jednak zaměňování pojmu právního a pojmu historického, t.j. nahrazování pojmu právního pojmem historickým, jednak však též historickým dokumentem o ubohém způsobu, jakým chtěl být a jakoby byl ustanoven pan stěžovatel prvním českým pravoslavným archiepiskopem v Praze. Pražské katolické biskupství bylo zřízeno aktem českého vévody a aktem římského papeže; arcibiskupství pak aktem římského papeže a aktem českého krále. Pražské pravoslavné „arcibiskupství“ z r. 1923 bylo zřízeno Tomosem patriarchy cařihradského, uvedeného v omyl, ne však též nějakým dekretem nebo výnosem státního úřadu bývalé Československé republiky. To je zcela patrný a jasný rozdíl.

Naprosto nepravdivě a nepravoslavně je ve stížnosti cařihradský patriarcha srovnáván s římským papežem. Římský biskup začal v 5. století užívat titulu »papež« a historickým vývojem stal se z původního biskupa města Říma a střední Itálie časem biskupem universálním a to nejen ve smyslu čestném, nýbrž i právním. Cařihradský patriarchát takového vývoje, ostatně od církve pravoslavné odmítaného, neprodělal. Cařihradský patriarcha je považován za hlavu východní církve pravoslavné, ale jen ve smyslu čestném, a není universálním biskupem ve smyslu právním tak, že by každý biskup veškeré církve pravoslavné, ať by příslušel ke kterékoliv místní církvi, dostával pravomoc od něho. Toho jest církev pravoslavná naprosto vzdálena. Činí-li archiepiskop Sawatij cařihradského patriarchu papežem pravoslavné církve, uchyluje se podstatně od církevního učení pravoslavného. Římský papež je přímo zúčasten na zřízení každého biskupství na celé zeměkouli; patriarcha cařihradský je přímo zúčasten však jenom na zřízení každého biskupství na území, jež je pod jeho jurisdikcí, která se vztahuje jedině na území jeho patriarchátu. Je-li zřizováno biskupství na území jiné autokefální církve pravoslavné, na př. v Rusku, Rumunsku, Srbsku ba i v samém království Řeckém, které má svou autokefální církev od r. 1850, a j., nemá s tím cařihradský patriarcha úředně co činit. Zřízení biskupství si provádí místní autokefální církev sama. Jest sice zvykem, že zřízení toto oznamuje se za účelem bratrské informace ostatním autokefálním církvím a mezi nimi na prvním místě církvi cařihradské; na tomto oznámení však ani zřízení samo ani jeho platnost naprosto nezávisí.

Není také pravda, že by veškerá jednání papeže, jakožto zástupce Boha a křesťanství na západě Evropy a zeměkoule byla uznávána naším národem a naší vládou, nebo že by snad dokonce z tohoto titulu stávala povinnost naší vlády uznat zřízení pravoslavné archiepiskopie pražské patriarchou cařihradským, zvláště když to zřízení bylo provedeno tak, jak se stalo. Takováto argumentace, jaká jest ve stížnosti archiepiskopa Sawatije, jest nejen matení pojmů, ale i vyložená nepravda.

Není dále pravda, že já bych byl autorem brožury »Pravoslavná církev svým příslušníkům«, která byl vydána v roce 1936 k 15. výročí mého vysvěcení. Napsal ji Dr. Vladimír Gruzín, úředník statistického úřadu, který byl své doby stejně jako továrník Čerych přívržencem archiepiskopa Sawatije a pak se od něho odloučil. Citát z jeho brožury ve stížnosti uvedený nemluví ve prospěch názoru archiepiskopa Sawatije, neboť české země náležely k jurisdikci pravoslavné církve srbské - kdy patriarcha cařihradský vydal Tomos o zřízení pražské archiepiskopie.

Dopis zadarského biskupa Dr. Nikodima Milaše ze dne 7. února 1905 umístěný v českém překladu v příloze D ke stížnosti archiepiskopa Sawatije, je buď padělek anebo není-li, lze vše snadno vysvětlit. Dr. Nikodim Milaš stal se biskupem zadarským teprve v roce 1904, a tedy není vyloučeno, že o jurisdikční příslušnosti českých zemí k jeho eparchii v roce 1905 ještě nevěděl, protože patrně nedostal do rukou v prvním roce své biskupské hodnosti od faráře u Sv. Sávy ve Vídni žádného aktu, který by se byl vztahoval na české země. Takových aktů, jež - pokud běží o matriky – týkají se zpravidla jen dispenzí, je vůbec málo a při malém počtu věřících v Čechách, na Moravě a ve Slezsku jich bylo teprve málo. Jestliže ruský kněz N. Ryžkov, ustanovený při ruské konsulátu v Praze, biskupu Dr. Nikodimu Milaši skutečně dopsal, není vyloučeno, že na základě toho dopisu dotázal se biskup v ministerstvu, odkudž se pak musil dovědět o výnosu ministerstva vnitra z 20. května 1897, č. 1614/pres. Faktum je, že přípisem ze dne 6. srpna 1905, č. 512/bisk., dal povolení k uzavření smíšeného sňatku Ilijovi Petroviči a Terezii Hubáčkové, bydlícím v Brně a že později dával také několik dispenzí snoubencům, kteří bydlili v českých zemích, jak nahoře už bylo uvedeno. Faktem však také je, že jeho předchůdce Dr. Dimitrij Brankovič udělil přípisem ze dne 15. dubna 1900, č. 157, povolení k uzavření smíšeného sňatku Petru Teodoroviči z Brna s Růženou Barvínkovou ze Suchdola. Že v Praze věděli o příslušnosti českých zemí k jurisdikci zadarského biskupa, vysvítá už ze samého dopisu ruského kněze Ryžkova, byl-li biskupu Dr. Nikodimu Milaši skutečně poslán. Jinak by bylo lze nesnadno vysvětlit, proč Ryžkov psal do Zadaru. Není však také vyloučeno, ba jest velmi pravděpodobno, že domnělá odpověď biskupova je padělek, vyrobený v době po 5. září 1921, kdy Dr. M. Červinka zanevřel na biskupa Dositeje, delegáta srbské církve, aby tu byl dokument jakoby svědčící proti jurisdikci srbské církve. Toto podezření není bezdůvodné, zvláště když sama ta domnělá odpověď biskupa Dr. Nikodima Milaše svědčí, že nemohla být napsána jím. Dr. Nikodim Milaš byl jedním z nejlepších církevních právníků, jeho spisy - psané srbsky – byly překládány do ruštiny, řečtiny, němčiny i angličtiny. Z německých překladů jeho knih uvádím: Die Dignitäten der orientalischen Kirche, München 1879; Das Synodal Statut der griechisch-orientalischen Metropolie der Bukovina und Dalmatien, Mit Erlauterungen, Mainz 1885; Codex canonum ecclaesie africans, Zara 1881; Die Krmčija von Savina, Zara 1884; Üeber die Kanonen - Sammlungen der orthodoxen Kirche, Neusatz 1886; Das Kirchenrecht der morgenländischen Kirche, Mostar, I. vydání 1890, II. vydání 1905.

Bylo by divné, kdyby církevní právník, který ve svých spisech všímal si každé podrobnosti, nebyl věděl o výnosu ministerstva vnitra z 20. května 1897, č. 1614/pres. Jestli však nevěděl, pak jeho odpověď, kdyby pocházela skutečně od něho, byla by v rozporu s jeho předpokládanou neznalostí tohoto výnosu. V odpovědi se zmiňuje, že obdržel od bývalé církevní rady starokatolické obce v Praze přípis, kterým byl žádán, aby prohlásil, že uznává pravoslavné rakouské příslušníky v Čechách za příslušníky své duchovní jurisdikce. Jestliže se bývalí starokatolíci na něho obrátili, museli to něčím odůvodnit a museli při nejmenším poukázat na to, že obřady u pravoslavných Slovanů v Čechách vykonává srbský farář od Sv. Sávy ve Vídni. A dále: ruský kněz N. Ryžkov, jestliže biskupu Nikodimu psal, nemohl ho o nic jiného žádat, než o stálou plnou moc, aby nemusil pro každý případ žádat o delegaci svatosávského faráře, a tedy byl by se musil ve své žádosti zmínit, že delegaci od případu k případu dostává od tohoto faráře. Skutečně obdržel delegaci, jak vysvítá z uvedených nahoře údajů, vyňatých z matrik farního úřadu u Sv. Sávy ve Vídni, v roce 1901 k pokřtění Vladimíra Petříka, v roce 1903 k pohřbení Vladimíra Hrbka, v r. 1904 k pohřbení Vladimíra Šohaje a k pohřbení Ondřeje Tanase. Jestliže farář dával tyto delegace, musilo to býti církevně-právně odůvodněno, t.j. farář musil mít jurisdikci, neboť jinak by delegace nesměl dávat, a ruský kněz Ryžkov by ho o ně ani nebyl musil žádat. V tom případě byl oprávněn i biskup dát stálou plnou moc ruskému knězi do té doby, dokud v Praze bude ustanoven u ruského konsulátu, neboť jakákoliv jurisdikce farářova pochází od biskupa. Odmítavá odpověď biskupova (tedy dokument přiložený ke stížnosti – patrně falzum; pozn. red.) je v rozporu s těmito předpoklady žádosti jak ruského kněze, tak i církevní rady starokatolické obce v Praze. Ale mimoto obsahuje odpověď biskupa Dr. Nikodima Milaše slova, jichž církevní právním nemohl vyslovit. Je to zmínka o státní příslušnosti. Z této zmínky vysvítá, že pisatel dopisu byl toho názoru, jakoby pro jurisdikci byla rozhodující státní příslušnost a ne bydliště. Podle všeobecného kanonického práva pravoslavného vždy je rozhodující jen bydliště. Kombinuje-li se bydliště s jinými dělidly, na př. s národností nebo státní příslušností, nerozumí se to samo sebou, nýbrž musí to být stanoveno specielními právními akty, vydaným ad hoc. Takovou výjimkou, vytvořenou pro určitý případ bylo nařízení místodržitelství vídeňského ze dne 1. května 1893, č. 27055, kterým jurisdikce nad pravoslavnými bydlícími v obvodu policejního ředitelství vídeňského, byla rozdělena jednak podle národnosti, jednak částečně též podle státní příslušnosti, a to tak, že k jurisdikci faráře u Sv. Jiří ve Vídni byli přiděleni příslušníci pravoslavného vyznání řecké, macedonsko-valašské a albánské národnosti, pokud příslušeli ke státu tureckému, k jurisdikci faráře u Nejsv. Trojice byli přiděleni ti pravoslavní, kteří nebyli státními příslušníky tureckými a ani Slovany, k jurisdikci pak faráře u sv. Sávy všichni, kteří byli Slovany a to bez rozdílu státní příslušnosti. Tento výnos byl zvláštním aktem, který vytvořil výjimku ze všeobecné zásady, že v otázce jurisdikce rozhoduje trvalé neb dočasné bydliště s částečnou výjimkou věcí, týkajících se manželských záležitostí, pokud běží od minimální dobu pobytu. Aby se však bez takového specielního aktu měla jurisdikce řídit podle státní příslušnosti, toho tak vynikající právník, jakým byl Dr. Nikodim Milaš, napsat nemohl.

Není pravda, že by u pražského pravoslavného arcibiskupství, zřízeného v Cařihradu, pokud by běželo o jeho právoplatnost, nešlo o nic jiného, než o dějinnou souvislost českého národa s patriarchátem cařihradským (činnost sv. Cyrila a Metoděje a pokusy Husitů spojit se s Cařihradem). V otázce právoplatnosti je rozhodující pouze právní souvislost a ne historické události, které nevedly k vytvoření právního stavu.

Je-li archiepiskop Sawatij uznáván uherskou vládou nebo ne, není pro Protektorát rozhodující. Po pokusech v Berlíně činí archiepiskop Sawatij možná pokus v Budapešti. To jest jeho věc. V církevních kruzích je rozšířeno, že archiepiskop Sawatij pracoval v Budapešti pro nějakého Rusa Dr. Michala Popova, aby byl od maďarské vlády jmenován jeho, t.j. archiepiskopovým, vikářem na Karpatské Rusi. Dr. Michal Popov je však, jak jsem slyšel, od ruské církve suspendován a dal se do služeb uherské vlády a jest od ní skutečně jmenován vikářem pro Karpatskou Rus. Praví se, že se to stalo na zničení pravoslaví. Dr. Popov však nemá biskupského svěcení. V této věci obdržel jsem přípis od rumunského patriarchy Nikodima ze 3. června 1941, č. 1190, v němž mne patriarcha upozorňuje na Dr. Michala Popova a prosí, abych nepřipustil, by některý hierarcha z mé eparchie byl zúčasten na svěcení Dr. Popova. Koho tím mínil? V obvodu mé eparchie žijí dva pravoslavní hierarchové: ruský biskup Sergij, který jako člen ruské církve to nemůže učinit, a archiepiskop Sawatij.

Zbývá k vůli úplnosti konečně zaujati ještě stanovisko k citaci celé řady církevních pravidel, obsažených ve stížnosti archiepiskopa Sawatije, třebas se veřejného práva přímo netýkají.

Smysl pravidla CXXXI kartaginského sněmu (který však archiepiskop Sawatij omylem nazývá ekumenickým!) je jasný. Jak má být toto pravidlo aplikováno na otázky, o něž ve stížnosti běží, lze těžko pochopit. Snad argumentace archiepiskopa Sawatije je tato: Národ český za knížete Rostislava a Bořivoje přijal křesťanství z východu, a to z Cařihradu. Pak ale odpadl k církvi latinské. Nyní tedy ti, kteří se vracejí do církve východně-pravoslavné, příslušejí k Cařihradu. Bylo by to zajisté správné, ale jen za dvou předpokladů:

1.) Kdyby se misie cyrilometodějská byla správně upevnila ve spojení s církví cařihradskou, což se však nestalo jednak pro krátkost času, jednak pro obtíže, jež s sebou přinesla ona doba; tehdy ještě nebyl definitivní rozkol mezi Římem a Cařihradem a členové římské církve navštěvovali cařihradského patriarchu a členové cařihradské církve navštěvovali římského patriarchu - papeže; proto též sv. Cyril a Metoděj, třebas příslušeli k církvi cařihradské mohli vyhovět pozvání papeže Mikuláše X., ba sv. Metoděj přijal dokonce svěcení biskupské v Římě, kde vyznání víry bylo v té době ještě stejné jako v Cařihradě, případ není tedy tak prostý, jak toto církevní pravidlo předpokládá;

2.) kdyby od doby, kdy se český lid držel východního křesťanství, případně kdy se mínil v XV. století opět spojit s církví cařihradskou, nebylo uplynulo tolik století, v nichž nastala četná přeskupení a četné změny nejen v pravoslavné církvi jakožto celku, ale i v rámci cařihradské církve. Na příklad rodné město svatých Cyrila a Metoděje Soluň příslušelo v době jejich k církvi Cařihradské, nyní však přísluší k autokefální církvi království řeckého.

Je patrno, že aplikace tohoto pravidla na naši pravoslavnou církev není tak jednoduchá.

Proti XIV. pravidlu sněmu dvoukrátného provinil se právě archimandrita Sawatij tím, že přišed z Ruska do Prahy, svým jednáním zlehčoval biskupa Dositeje, který jakožto delegát srbské církve za vědomí a souhlasu státního úřadu kanonicky řádně ustanovený měl jurisdikci nad českými zeměmi, nad Slovenskem i Podkarpatskou Rusí.

LVII. pravidlo čtvrtého sněmu chalcedonského vůbec neexistuje, neboť tento sněm se usnesl jenom na 29 pravidlech. Ale vše se týká LVII. pravidla laodicejského sněmu. Proti tomuto pravidlu, jakož i proti XXXIX. pravidlu apoštolskému provinil se archimandrita Sawatij tím, že bez vědomí a za zády tehdy právě ze služebních příčin nepřítomného biskupa Dositeje a i bez jeho vědomí a kanonického souhlasu dal se dne 5. června 1922 zvolit duchovním správcem české náboženské obce pravoslavné. Neměl-li propustného listu z jurisdikce platné na tom místě, odkud přijel do Prahy a nebyl-li přijat do jurisdikce biskupa Dositeje, a byl-li tedy jurisdikce jiné, než biskup Dositej, a tím též jiné, než pražští věřící, provinil se, dávaje se volit a přijav volbu tuto, proti XV. pravidlu Apoštolskému.

Apoštolské XXXI. pravidlo a X. i XI. pravidlo kartaginského sněmu odsuzují právě to, co učinil archimandrita Sawatij, vyvolav svým postupem rozkol v církvi, který snaží se udržovat až dodnes.

XVII. pravidlo kartaginského sněmu netýká se vůbec rozkolu, nýbrž dává souhlas k oddělení církve mauretánské od církve numidijské, a to z důvodu přílišné vzdálenosti. Proti VIII. pravidlu čtvrtého všeobecného sněmu chalcedonského provinil se archimandrita Sawatij sám, a to tím, že se vůbec nesnažil upravit kanonicky svůj pobyt v Praze jakožto mnich a k tomu archimandrita pravoslavné církve, v důsledku čehož ho biskup Dositej považoval za dočasného hosta, za jaké byli považováni všichni emigranti přišedší z Ruska.

Proti LV. pravidlu Apoštolskému provinil se archimandrita Sawatij tím, že za jeho vědomí poslal Dr. M. Červinka srbskému patriarchovi Dimitriji lživou denunciaci na biskupa Dositeje, že pracuje nepravoslavně. Tím se provinil též proti XVIII. pravidlu čtvrtého všeobecného sněmu chalcedonského i proti XXXIV. pravidlu všeobecného sněmu trullského.

Taktéž proti XV. pravidlu Apoštolskému, XVII. pravidlu všeobecného sněmu trullského, III. pravidlu sněmu antiochijského a XVI. pravidlu sněmu sardického provinil se archimandrita Sawatij, neboť přešel do jurisdikce cařihradské.

Pravidlo XVI. antiochijského sněmu týká se případu, že by se na uprázdněné místo biskupské vetřel biskup samozvanec, t.j. bez usnesení příslušného sboru biskupů. Citací tohoto pravidla, jakož i XXI. pravidla sněmu antiochijského chce archiepiskop Sawatij patrně říci, že já jsem se vetřel takovýmto způsobem na místo duchovního správce české náboženské obce pravoslavné v Praze. V tomto případě však neběželo o vetření se na stolec biskupský, nýbrž o řádné ustanovení náboženské obce podle jejího statutu, o řádné zřízení místa duchovního správce a o řádnou volbu jejího duchovního správce, neboť ta obec po schválení svého statutu více než tři roky zůstávala neustanovena, a volba jejího duchovního správce nebyl provedena touto náboženskou obcí, nýbrž občanským spolkem, takže musela býti teprv řádně provedena. Nedostal jsem se na místo duchovního správce české náboženské obce pravoslavné pomocí světských náčelníků, nýbrž svobodnou volbou věřících a souhlasem sboru biskupů srbské církve. Archiepiskop Sawatij nebyl, jak už bylo řečeno, z volby vyloučen. Pozvánka na ustavující všeobecné neboli velké shromáždění mu byla zajisté – jako všem - poslána doporučeně. Jeho povinností bylo zúčastnit se tohoto shromáždění, aby bylo do pořádku uvedeno to, co byl dne 15. června 1922 ne bez jeho viny pokaženo a čím byl do církevní obce vnesen zmatek. Možná, že by právě svou účastí na tomto shromáždění byl vzbudil příznivý dojem a získal si důvěry voličů. Není duchovního hodnostáře důstojno zavírat oči a nechtít uznat chybu, která se stala tím, že duchovní správce byl zvolen občanským spolkem, který v žádném případě nebyl oprávněn k vykonání takové volby, a též tím, že náboženská obec zůstávala tak dlouho neustanovena. Právě archiepiskopu Sawatiji mělo záležet na napravení těchto základních a podstatných nedostatků. –- Marně a bezpředmětně cituje archiepiskop Sawatij v této souvislosti také XXI. pravidlo antiochijského sněmu.

Archiepiskop Sawatij dovolává se ještě XXVIII. pravidla čtvrtého všeobecného sněmu chalcedonského a VIII. pravidla třetího všeobecného sněmu církevního, který byl konán r. 431 v Efesu. Obsah XXVIII. pravidla všeobecného sněmu chalcedonského jest uveden správně podle mé publikace »Pamětní spis o právním postavení církve pravoslavné v RČS«. Avšak věc je v našem případě bezpředmětná, neboť české země, Slovensko i Podkarpatská Rus byly už pod církevní jurisdikcí srbskou dávno před tím, než byla zřízena pražská archiepiskopie.

VIII. pravidlo všeobecného sněmu efezského však vůbec neobsahuje to, co je ve stížnosti uvedeno, nýbrž týká se samostatnosti církve na ostrově Kypr, a o patriarchovi cařihradském v něm není pražádné zmínky. Je to ve stížnosti již třetí případ, že archiepiskop Sawatij uvádí nesprávně církevní pravidla. Marně se dovolává archiepiskop Sawatij vědecké kanonistiky pro tvrzení, že ku zřízení nových eparchií jest oprávněn (snad je míněno „jedině“?) patriarcha cařihradský, neuváděje ani žádné určité knihy ani strany, jako vůbec všecky ve stížnosti uváděné vývody jsou nepřesné, mlhavé, rozplizlé a nelogické, při tom však přímo paranoicky úporné. Bývalá rakouská vláda vyžádala si při zřizování metropolie v Černovicích r. 1883 předběžného souhlasu metropolity sremsko-karlovického, neboť od této autokefální metropolie se oddělovala eparchie černovická i zadarská. Zřízení autokefální metropolie černovické bylo ovšem pak oznámeno patriarchu cařihradskému, alexandrijskému, antiochijskému, jerusalémskému a pohlavárům jiných autokefálních církví za tím účelem, aby uznali nově zřízenou metropolii za autokefální. Neběželo tedy o uznání jen ze strany patriarchy cařihradského, nýbrž i pohlavárů jiných autokefálních církví, a neběželo při tom o povolení ke zřízení černovické metropolie, k čemuž dala své svolení církev sremsko-karlovická, nýbrž o to, aby zřízené metropolii černovické byla přiznána autokefalita. To jsou dvě různé věci.

Není pravda, že jure canonico i jure publico austriaco zřízení pravoslavného arcibiskupství pražského, tak jak bylo v r. 1923 provedeno, jest právoplatné a že nebylo a není ani možno ani přípustno, by tomu odporovala vláda Československé republiky nebo vláda Protektorátu Čechy a Morava nebo aby tyto vlády upíraly panu Sawatiji hodnost českého pražského arcibiskupa pravoslavného s právy arcibiskupskými co do bohoslužebných úkonů i jurisdikce. Aby tomu tak bylo, jak archiepiskop Sawatij tvrdí, bylo by bývalo před zřízením archiepiskopie vyplnit napřed kanonické i veřejnoprávní podmínky, což se, jak už zde bylo mnohokrát konstatováno, nestalo. Proto tvrzení ve stížnosti uvedené jest liché. Archiepiskopie neexistuje ani kanonicky ani veřejnoprávně a neexistuje ani žádný pravoslavný archiepiskop pražský. Jest pravda, že tato archiepiskopie jest od části místních pravoslavných církví uznávána, neboť cařihradský patriarcha oznámil její zřízení hned, když k němu došlo, všem církvím. Ale všechny ty církve také už vědí, že se stalo něco, co se státi nemělo.

Co ve stížnosti jest uvedeno na str. 15. a 16., jest vyňato z mé publikace »Pamětní spis o právním postavení církve pravoslavné v RČS« str. 31-32. Archiepiskop Sawatij však přechází mlčením tu skutečnost, že toto všecko byly vesměs akty státní, kdežto zřízení archiepiskopie byl akt čistě církevní a při tom nekanonický.

Uvádí-li archiepiskop Sawatij na str. 16. své stížnosti ş 12 zákona z 20. května 1874, nehodí se to na náš případ. Archiepiskop Sawatij nebyl odstraněn na základě tohoto paragrafu. Důvod jeho odstranění z duchovní správy české náboženské obce pravoslavné ze strany státu byl zcela jiný a to:

1.) že bylo zjištěno, že jeho zvolení ze dne 15. června 1922 bylo neplatné,

2.) že při volbě, konané dne 22. listopadu 1925 orgánem k této volbě oprávněným nebyl zvolen neobdržev ani jednoho hlasu. Proto bylo zbytečno citovati k tomuto bodu dílo »Oesterreichisches Recht«.

Není pravda, že účastníci shromáždění v České Třebové dne 22. listopadu 1925 nebyli přijati do církve. Byli všichni přijati do církve kněžími do samého archiepiskopa pro zřízené expositury vysvěcenými, ustanovenými a zplnomocněnými. Či by byl archiepiskop Sawatij zřizoval expositury pro lidi, kteří by nebyli bývali členy církve?

Ze všeho vysvítá:

1.) že tak zvané odstranění archiepiskopa Sawatije z funkce duchovního správce české náboženské obce pravoslavné v Praze nebylo aktem násilným, nýbrž aktem právně nutným. Archiepiskop byl by býval jistě v té funkci ponechán, kdyby byl býval dne 15. června 1922 řádně zvolen, a když to se nestalo, kdyby byl býval zvolen dne 22. listopadu 1925; ba on vlastně nebyl odstraněn, protože nebyl vůbec zvolen a nevešel tedy vůbec ve služební, ani právní, ani platební poměr s českou náboženskou obcí pravoslavnou;

2.) že ministerstvo školství a národní osvěty dopustilo se chyby tím, že schválilo statut české náboženské obce pravoslavné bez ohledu na to, že scházelo jeho církevní potvrzení, které dáti byl kompetentním delegát srbské církve, a že potvrdilo volbu archimadrity Sawatije, neprozkoumavši důkladně zprávu o ní a její doklady a nevyžádavši si zprávy od delegáta srbské církve, zdali dá zvolenému kanonickou pravomoc. Tato opomenutí ministerstva školství a národní osvěty byla však k osobnímu prospěchu Sawatije a nemá proto právo si stěžovat na toto ministerstvo. Pokud tím bylo zaviněno to další, co následovalo, zavinil si to archiepiskop Sawatij sám, a nezbývá mu než nésti důsledky svého jednání a hledati jiné, t.j. kanonické cesty ke své rehabilitaci, je-li vůbec ještě možná;

3.) že ve všem ostatním jednalo ministerstvo školství a národní osvěty podle mého soukromého názoru a smím-li se o tom vyslovovat, úplně ve shodě s právními předpisy a svými povinnostmi;

4.) že zřízení pravoslavné eparchie české a moravské vyplynulo z organického vývoje české náboženské obce pravoslavné v Praze;

5.) že zřízení pravoslavné archiepiskopie pražské ze strany cařihradského patriarchy jako takového a mimoto též z důvodu, že ke zřízení tomuto došlo bez veřejnoprávních předpokladů, takže nemá veřejnoprávního charakteru a nemůže ho ani nabýti; nemůže být státně uznáno, a archiepiskop Sawatij z titulu archiepiskopie nemá taktéž žádných právních nároků na vládu Protektorátu, ani na českou náboženskou obec pravoslavnou a ani na českomoravskou eparchii pravoslavnou.

Jest povinností každého kněze, tím více mnicha a k tomu archimandrity, který odjinud přijde na určité místo, aby se především informoval, kdo je církevním představeným toho místa a aby se podle toho zařídil. Správně řekl Dr. M. Červinka v r. 1920, tedy více než rok před příchodem archimandrity Sawatije do Prahy, presidentu Dr. T. G. Masarykovi, že pravoslavní Češi příslušejí k srbské církvi. Jestliže to řekl presidentu republiky, zajisté že se s tím netajil ani vůči archimandritu Sawatiji. Proč z toho archimandrita Sawatij nevyvodil jediné možné kanonické důsledky? Jeho jednání vzbuzuje dojem, že přišel do Prahy s jediným úmyslem státi se snadno a rychle biskupem. Vmyslil se patrně do své očekávané biskupské hodnosti tak, že se opovážil úplně ignorovat řádně ustanoveného delegáta srbské církve. Na tom nezmění ničeho ani ta okolnost, že jako člověk jest rodákem pražským. Ze stanoviska kanonického byl pouhým příchozím mnichem v hodnosti archimandrity. Tímto svým jednáním uškodil nejen sobě, ale způsobil i pravoslavné církvi nesmírné škody. Po celých dvacet let nevykonal ani jediné poučné přednášky o pravoslaví a nenapsal ani jediné knihy nebo brožury, ba ani článku o pravoslavné církvi. V době, kdy konal duchovní správu v české náboženské obci pravoslavné, nezorganisoval ani v samé Praze řádné vyučování náboženství na školách a nepostaral se o vydání ani nejjednodušší náboženské příručky pro školy. Ačkoliv v Praze podle sčítání lidu z r. 1921 bylo v té době 3.000 pravoslavných, z poloviny Čechů, z poloviny Rusů, vzmohl se pouze na jedno školní oddělení, do něhož docházelo jen 14-20 žáků, ze všech obecných, měšťanských a středních škol. Po jeho odchodu bylo ještě téhož roku zjištěno v Praze na obecných a měšťanských školách přes 200 žáků pravoslavného vyznání, pro jejichž vyučování školské úřady povolily sedm oddělení, a 40 žáků na školách středních, pro něž byla povolena dvě oddělení. Za nové správy české náboženské obce pravoslavné byly vydány všecky potřebné náboženské učebnice pro školy, vyučování bylo nejen v Praze, ale všude zorganisováno, vydány byly též všecky potřebné bohoslužebné knihy a mnoho jiných publikací, odezírajíc od stavby vlastních kostelů a od stálého zdokonalování vnitřní i vnější organisace církevní. Kdyby archiepiskop pracoval, byl by si připravil cestu k rehabilitaci. Místo toho však psal skandalisující pastýřské listy. Právě před rokem rozeslal všem našim farním úřadům a církevním obcím takový pastýřský list a rozkazem, aby byl čten v den Narození Páně. Byl mu ode všech adresátů vrácen, neboť církev, pokud na ní jest, nestrpí takovou podkopnou práci a odmítá každý počin, kterým má býti vzhůru nohama obráceno a zničeno to, co bylo dosud tak těžce vybudováno.

Poznamenávaje, že jsem mimo připojené dvě přílohy ochoten i jiné dokumenty ukázati, bude-li toho potřebí, zvláště statut srbské církevní obce u Sv. Sávy ve Vídni, dovoluji si vznésti na slavný nejvyšší správní soud zdvořilou žádost, aby stížnost archiepiskopa Sawatije zamítl.

1.) Oboustranná kopie titulního listu originálu odvodního spisu - příloha je jakožto obrázek líce titulního listu (velikost 95 kb); zde ještě jednou trošku větší (velikost 160 kb)

a jakožto obrázek rubu titulního listu (velikost 73 kb)

2.) Novinový článek z r. 1945 oznamující, že z koncentračního tábora vrátil archiepiskop Sawatij a stručně rekapitulující historii (psáno nejspíš přívržencem archiep. Sawatije) - příloha je jakožto obrázek (velikost 240 kb)

Archiepiskop Sawatij (před 2. svět. válkou)

Bohužel nebyla podrobnému rozboru působení archiep. Sawatije a jeho vztahu k dílu sv. biskupa Gorazda věnována žádná jiná obsáhlejší samostatná studie. Za vyčerpávající nelze považovat ani rozsáhlé údaje v knize V. Grigoriče „Pravoslavná církve v RČS“ (1. vydání 1926 /autor ještě jako stoupenec vl. Sawatije/; záhy však připravil 2. vydání, v roce 1928, protože se seznámil s archivními materiály, které mu při práci na 1. vydání nebyly známy, a s tím se stává stoupencem biskupa Gorazda; rozdíl mezi 1. a 2. vydáním je velice zajímavý - povšimněme si mj., jak patetický, horlitelský, žalující a vzrušený tón na místech, kde se hovoří o sawatiovské problematice, završený zvoláním: „Pravda zvítězí,“ byl ve 2. vydání vystřídán klidným a věcným konstatováním faktů; i tento detail něco vypovídá o atmosféře panující kolem archiep. Sawatije). Výše předložený »odvodní spis« je (spolu s dílem V. Grigoriče) doposavad (téměř po 60 letech!) nejpodrobnějším svědectvím a nejhlubším rozborem tohoto tématu. Jakkoliv můžeme »odvodní spis« psaný sv. vladykou Gorazdem považovat za fundovanou, zasvěcenou a důvěryhodnou studii (vzhledem k erudici a mravní výši i zasvěcenosti autora), přece by jistě bylo hodno pozornosti, kdyby strana obhájců vladyky Sawatije bývala byla ochotna (schopna) nějakým obsáhlejším publikačním počinem nejen bránit své posice nýbrž i vysvětlovat svá stanoviska a činy a fundovaně dokládat jejich oprávněnost. Žel, doposavad je kolem postavy arcibiskupa Sawatije jaksi temno a motivy jeho jednání jakož i způsob jeho uvažování nebyly ani po tolika letech vyčerpávajícím způsobem objasněny. Otázkou tudíž zůstává, zda vůbec je lze objasnit a zda ticho, které panuje kolem osoby archiepiskopa a kolem jeho přívrženců, není prostě výrazem prázdnoty – tedy, že poté, co vyvanulo iracionální vzrušení, není prostě o čem mluvit. Do názorového světa archiep. Sawatije a jeho přívrženců nám dává nahlédnout pouze V. Grigorič v prvním vydání své knihy a pak ještě citace ze stížnosti vladyky Sawatije obsažené v »odvodním spisu«, případně Gorazdovy odpovědi vyvracející jednotlivé body Sawatiovy stížnosti. Neměli bychom opominout dodat, že jsou známi přívrženci Sawatiovi, kteří když se seznámili důkladněji s problematikou v celé její šíři a vyslechli i argumenty biskupa Gorazda, opustili Sawatije a přidali se ke Gorazdovi; to je výmluvné svědectví, s nímž je zatím nutno se spokojit.

Naší církvi byl zaslán »Patriarší a synodální tomos o požehnání autokefality svaté Pravoslavné církvi v Čechách a na Slovensku« (ze 27. srpna 1998), který u nás znovu obnovil otázku jurisdikční. Tento »tomos« nezmiňuje osobnost a dílo sv. biskupa mučedníka Gorazda a mlčky přechází dlouhodobé působení srbské jurisdikce na našem území; proklamuje totiž svou návaznost na tomos vydaný cařihradským patriarchou Meletijem v r. 1923 a tím staví své udělení autokefality naší místní církvi na zřízení pražského arcibiskupství v cařihradské jurisdikci dle tomosu z r. 1923 a potažmo na působení arcibiskupa Sawatije, ustanoveného a vysvěceného cařihradským patriarchou Meletijem, a vznáší tak nárok cařihradské jurisdikce na naše území, které jakoby doposavad bylo v jurisdikci konstantinopolského trůnu, protože (jak »tomos« prohlašuje) bylo územím barbarů a mimo hranice autokefálních církví.

Tomos se opírá pouze o působnost sv. Cyrila a Metoděje a nevšímá si dalšího dějinného vývoje; zvláště pak osudu osobnosti nástupce sv. Metoděje - sv. Gorazda I., který se odebral k jižním Slovanům. To, co přinesl sv. Gorazd I. z Moravy do Srbska, nám srbská církev vrací jako rozhojněnou hřivnu v osobě biskupa sv. Gorazda II. O této podstatné dějinné linii se v »tomosu« mlčí. Ani tam není jurisdikčně vyřešeno, že sv. Metoděje vysvětil a ustanovil římský papež (tehdy ještě pravoslavný). Mlčením se v »tomosu« přechází vše, co bylo po blaženém skonání sv. Metoděje až do vysvěcení a ustanovení archiep. Sawatije, což je zde líčeno jako náhlé „slavnostní objevení a odhalení pokladu“.

Otázkou, zda je u nás oprávněna jurisdikce srbská nebo cařihradská (tedy spadalo-li naše území pod správu srbské církve nebo bylo-li do začátku dvacátých let našeho století území naší vlasti územím barbarů nalézajícím se mimo hranice autokefálních církví) a jestli u nás tedy bylo kanonické působení hierarchy zmocněného srbskou církví anebo hierarchy vyslaného cařihradským patriarchátem, se podrobně a vědecky zabýval sv. biskup mučedník Gorazd a na základě studia archivů a dalšího bádání podal přesvědčivé důkazy (uznané a přijaté i státními činiteli), že na našem území je kanonické pouze působení jurisdikce srbské.

Z hlediska právního i historického o celé záležitosti vypovídá výše předkládaný odvodní spis vladyky Gorazda. V něm je doložena oprávněnost srbské jurisdikce na našem území na jedné straně a na straně druhé neoprávněnost jurisdikčních nároků a nekanoničnost aktů konstantinopolského patriarchátu. Dokazuje se v něm, že svěcení a ustanovení arcibiskupa Sawatije bylo činem nekanonickým.

Jak praví samotný »patriarší tomos«: „Vše, co se uskutečnilo nekanonicky ne na základě pravidel a tradice jedné svaté pravoslavné Církve, od počátku nemá moc a je neplatné a nikdy až na věky nebude schváleno.“ Buď bylo kanonické a navěky pravé dílo a působení sv. Gorazda II., anebo bylo kanonické působení arcib. Sawatije. Zde předložený odvodní spis je fundovaně zpracovanou obhajobou sv. Gorazda a proti arcib. Sawatiovi. Svěcení, ustanovení a působení arcib. Sawatije - viděno ve světle důkazů předložených ve výše otištěném spise - bylo nekanonické a tedy „neplatné na věky“.

Také natolik podstatnou a zásadní věc, jakou je autokefalita, která nám byla před půlstoletím udělena Moskevským patriarchátem, »tomos« výslovně popírá. Tuto autokefalitu všichni naši církevní představitelé doposavad uznávali slovy i skutky.

Výše otištěný text »odvodního spisu« je doslovným opisem; při jeho pořizování byly provedeny jen zcela nepatrné jazykové úpravy (vždy se zvláštní péčí, aby nikterak nenarušily smysl a vyznění původního autorova textu; jednalo se např. o náhradu písmene „s“ za „z“ tam, kde „s“ znělo příliš archaicky; dále „ks“ za „x“; záměnu velkých a malých písmen; někdy přehození pořadí slov tam, kde původní slovosled znesnadňoval pochopení smyslu textu apod.). Části textu, které byly v původním strojopisu vyznačeny podtržením, jsou zde odlišeny od ostatního textu vysazením kursivou. Zvýraznění některých pasáží vysazením tučnými písmeny je dílem naším a též poznámky pod čarou (zde vysázeny přímo do textu: v závorce, kursivou, malým písmem - jako horní index) jsou dílem současné redakce.

Zpět na rozcestník »Svatý novomučedník Gorazd«

Zpět na rozcestník »Historická cesta Pravoslaví u nás«

Skok na seznam »za dveřmi«    Skok na Homepage