VELKÝ ČIN MALÉ CÍRKVE

PRAVDIVÝ PŘÍBĚH O MIMOŘÁDNÉ STATEČNOSTI PRAVOSLAVNÝCH VĚŘÍCÍCH

S PŘEDMLUVOU METROPOLITY KRYŠTOFA

Z nového vydání knihy: Praha 2011

Kolektiv autorů

Tato webová stránka je přílohou k prvnímu vydání knížky, která je zde.

Motto:
Přijde brzy chvíle, kdy tito viníci se budou před sebou samými a před světem očišťovat z toho, co v těchto letech napáchali. A budou tomu sami věřit, až ty nové lži budou přednášet. Že začnou, o tom buďte přesvědčeni. A konečně přijdou opět, aby od očišťování přešli k útoku. Buďte na tento útok připraveni a mějte svá fakta a své záznamy, své vzpomínky pohotově, neboť se nikde tolik nezapomíná, jako právě v politice. A proto bude zase nutno podržet všem našim odpůrcům z let 1938–1945 před očima to, co svět zažil v Osvětimi, v Dachau, v Mathausenu, v Ravensbrücku a v řadě jiných německých mučíren.
Edvard Beneš, 14. 12. 1945

Poslední Pascha vladyky. Zpívají: „Vstal z mrtvých Kristus, smrtí smrt překonal...“
Duben 1942. Biskup Gorazd při velikonoční jitřní v pravoslavném kostele sv. Cyrila a Metoděje v Praze.
F o t o Č T K

Předmluva

Velký čin malé církve

je publikace věnovaná památce pravoslavných mučedníků sv. biskupu Gorazdu, faráři Václavu Čiklovi, kaplanu Dr. Vladimíru Petřkovi, předsedovi Janovi Sonnevendovi. Její třetí přepracovanou podobu vydal sbor starších pravoslavné církve v Praze.

Počtem nevelkou českou pravoslavnou církev k velkému činu sebeobětování za lidskou důstojnost a svobodu přivedl prvně jmenovaný sv. mučedník Gorazd, biskup český a moravsko-slezský. Letos tomu je 90 let, kdy přijal biskupské svěcení v Bělehradě a započal proces kanonického uspořádání českých pravoslavných farností v rámci srbského patriarchátu. Přestože knížka byla věnována hlavně dění v roce 1942, obsahuje mnoho dalších údajů o životě sv. mučedníka biskupa Gorazda a jeho druhů i o poslání, které má pravoslavná církev v naší společnosti. Je výmluvným důkazem, jak hluboko navazuje na cyrilometodějské počátky křesťanství u nás, jak se významně podílela na znovuzrození české i slovenské státnosti na počátku 20. století a vše obětovala pro zachování věčných etických hodnot.

Od třetího vydání Velkého činu malé církve uplynulo mnoho let. Není divu, že je tato publikace již zcela rozebraná. Není však dobré zapomínat na hrdinství víry našich předchůdců. Stále platí moudré pravidlo: kdo zapomíná na minulost, ztrácí i budoucnost. Žehnám proto dalšímu vydání Velkého činu malé církve a děkuji všem, kteří jej připravili a podpořili. Při četbě knihy můžeme všichni lépe pochopit a ocenit význam dramatických událostí druhé světové války, ale také si jasně uvědomit hloubku Božího Slova o tom, že „nikdo nemá větší lásky než ten, kdo položí život za své přátele“. (Jan 15, 13)

Metropolita Kryštof

28. 10. 1947. Odhalení pamětní desky padlým parašutistům na kostele sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici.
Čestná stráž u odhalené desky.
F o t o Č T K / J o s e f M u c h a

Stručný historický průvodce dobou zla

Jak vážně chápala své vlastenecké a křesťanské poslání česká pravoslavná církev pod vedením biskupa Gorazda, dokázali věřící a duchovní v době heydrichiády v roce 1942. Poté, co českoslovenští vojáci splnili úkol, poskytla jim pravoslavná církev v pražském chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici úkryt a pomoc.

Pravoslavný odpor proti německé okupaci

Poměr biskupa Gorazda a pravoslavné církve k německé okupaci vyjadřuje jeho odpověď Emanuelu Moravcovi (ministrovi školství a lidové osvěty protektorátní vlády, který patřil k nejaktivnějším představitelům kolaborace s nacistickým okupačním režimem za Protektorátu Čechy a Morava v letech 1939–1945), který ho vyzval k projevu loajality vůči nové protektorátní vládě: „Pane ministře, pravoslavná církev se bude řídit slovy apoštola Pavla – bude poslouchat každou vládu, která bude zákonná .“ Emanuel Moravec se rozkřikl, že to nestačí a že je to odpověď dvojsmyslná. Gorazd však zůstával neoblomný, a proto upadl on i církev v nemilost holohlavého arcikolaboranta. Biskup Gorazd se nikdy nesmířil s mnichovskou zradou a byl přesvědčen, že jsme se v osudných zářijových dnech roku 1938 měli bránit. Kapitulaci nesl jako těžkou pohromu národní mravnosti a porušení ryzosti národního charakteru.

Co předcházelo událostem

Situace na podzim 1941 vypadala pro Spojence velmi chmurně. Německé tanky se valily na téměř dva tisíce kilometrů dlouhé frontě do vnitrozemí Ruska směrem na Moskvu, padla ukrajinská metropole Kyjev, Leningrad se ocitl v drtivém obležení, Rudá armáda ztratila 70 divizí, 665 000 ruských vojáků se ocitlo v zajetí, strádání civilistů bylo nepopsatelné. Německé ponorky v bitvě o Atlantik potopili Britům jen na začátku roku 1941 365000 tun lodního prostoru. Zásobování Britských ostrovů, osamělé garnizony protihitlerovského odporu bylo čím dál problematičtější. Situace na bojišti v Egyptě a Středomoří se dramaticky zhoršovala. A čas vstupu USA do světového konfliktu ještě nenastal.

Prezident Edvard Beneš ve společnosti svých vojenských poradců.
Zleva: plk. František Moravec, gen. Sergej Ingr a gen. Rudolf Viest.

Londýn pravidelně hodnotil odbojové hnutí v okupovaných zemích. Toto hodnocení spočívalo v ocenění škod způsobených okupantům. Angličané i Sověti, těžce zkoušeni na svých frontách, začali exilovému prezidentu Edvardovi Benešovi systematicky zdůrazňovat, jak je důležité pro postup války, aby každý národ vyvinul maximální válečné úsilí. Domácí odboj utrpěl po zásazích gestapa řadu krvavých ran a od léta vázlo i spojení s domovem, například s radiostanicemi okruhu Sparta. Zpravodajci londýnského exilového ministerstva obrany dospěli k závěru, že vyčerpaná domácí fronta nutně potřebuje posilu. Lidskou i materiální. Již v polovině roku 1941 ve spolupráci s britskou SOE, Zvláštní operační správou, specializující se na neregulérní válku proti Německu a zpravodajskou službou SIS, vznikla při 1. oddělení II. odboru, československé vojenské zpravodajské služby, Zvláštní skupina D. Její poslání? Výběr a výcvik parašutistů a jejich odeslání do Protektorátu Čechy a Morava. Přípravu a cíle operací volili českoslovenští zpravodajci za britské spolupráce. Prvních 20 dobrovolníků skupiny D do poloviny roku 1941 přišlo od československých jednotek ve Velké Británii.

Výcvik československých parašutistů ve Velké Británii

Generál František Moravec, hlava vojenské zpravodajské služby, s napětím čekal, jak dopadne první operace, desant Benjamin, tvořený jedním mužem, rotmistrem Otmarem Riedlem. Poselství Edvarda Beneše však Riedl do vlasti nepřivezl. V noci na 17. dubna 1941 jej britský navigátor z paluby bombardéru Whitworth Whiteley místo v Polabí vysadil až u Landecku v Tyrolsku. Druhá operace, s krycím názvem Percentage, začala o poznání lépe. Bombardér RAF Whitworth Whiteley vysadil svobodníka aspiranta Františka Pavelku jen s nepatrnou navigační odchylkou dvě hodiny po půlnoci 4. října 1941 nedaleko Čáslavi. Jeho štěstí se však vyčerpalo v okamžiku, kdy se zkontaktoval s lidmi z odbojových skupin ÚVOD a PVVZ. Jim předal poselství ministra obrany Sergeje Ingra, vysílací krystaly a šifry. Odbojáři však měli v patách gestapo, jež proniklo do jejich řad a dostalo se i na Pavelkovu stopu. Přepadové komando nad ránem 25. října zabušilo na dveře bytu v pražské Kamenické ulici, odkud parašutistu odvleklo do neblaze proslulého Petschkova paláce, sídla gestapa. Životní pouť parašutisty se naplnila večer 11. ledna 1943 v sekyrárně berlínské věznice Plötzensee.

Krize domácího odboje, problémy s výsadky parašutistů a tlak spojenců na exilovou vládu naznačovaly, že se musí stát něco velkého. Něco, co František Moravec charakterizoval slovy o operaci provedené malými silami, ale s velkým efektem, jež napomůže obnovení Československa. Na mysli měl dramatickou operaci v Protektorát u, jako cíl atentátu se nabízel kolaborant číslo 1 Emanuel Moravec, někdejší karlovarský knihkupec, „znalec“ české problematiky, státní sekretář v úřadu říšského protektora Karl Hermann Frank a Reinhard Heydrich, policejní generál, šéf Hlavního říšského bezpečnostního úřadu RSHA a bezpečnostní služby SD. O Heydrichově osudu se rozhodlo v Londýně, někdy mezi 28. zářím a 2. říjnem 1941. Podle Františka Moravce v těchto dnech prezident Edvard Beneš vydal rozkaz o Heydrichově likvidaci, který on provedl. Prezident však s největší pravděpodobností takový příkaz nevydal a tíhu rozhodnutí o atentátu vzal na svá bedra šéf zpravodajské služby.

Reinhard Heydrich v Praze

Český národ se nikdy nesmířil s okupací. Nacisté navíc na Protektorát Čechy a Morava soustřeďovali zvláštní pozornost. Náš zbrojní průmysl se stal pro okupanty životně důležitý a nezbytný pro vedení války. Byl tu však problém. Chtěli vymýtit silné národnostní odbojové hnutí, ale zároveň nerozlítit dělníky a rolníky a tím poškodit válečné úsilí. Problém tedy spočíval v tom, jak zdecimovat a zterorizovat všechny potenciální vůdce, eliminovat silné jedince, svést slabé a poplést nevědomé. Vyřešení tohoto problému vyžadovalo zvláštní směs brutality a lsti. Řešení se ujal Reinhard Heydrich – inteligentní, ctižádostivý, lstivý a krutý osmatřicetiletý bývalý námořní důstojník (odkud byl čestným důstojnickým soudem propuštěn pro ztrátu cti), šéf RSHA (Říšského bezpečnostního úřadu), předseda konference ve Wannsee, kde se stal architektem holocaustu evropských židů. Někdejší námořník byl v nacistické policejní hierarchii hned druhým mužem po Himmlerovi a se sadistickým nadšením řídil prostřednictvím vyhlazovacích jednotek konečné řešení židovské otázky na východní frontě.

Kat českého národa – Reinhard Heydrich
F o t o Č T K

Po svém příchodu, dne 29. září 1941, vyhlásil stanné právo v Čechách a na Moravě, zatkl ministerského předsedu generála Aloise Eliáše, nechal zastřelit dva vězněné generály, Josefa Bílého, velitele odbojové organizace Obrana národa a Hugo Vojtu, zemského velitele Obrany národa v Čechách, čímž odstartoval dlouhou řadu poprav příslušníků elity národa i prostých lidí.

O osudu Čechů měl Heydrich jasno, na přednášce pro německé policejní elity v Praze v únoru 1942 vypočetl, že 60 až 70 procent národa bude poněmčeno. Jak to řekl sám Heydrich: „Když se za několik let zeptáte Čecha v cizině, kde žije, musí odpovědět, že v Čechách a na otázku, kdo jste, musí odpovědět, že je říšský Němec!“ Zbývající část národa zamýšlel dílem zlikvidovat, částečně přestěhovat.

Atentát

Dny příprav atentátu jsou u konce, hlavní hrdinové dramatu jsou již na scéně. Je 9 hodin 50 minut dne 27. 5. 1942 a šestisedadlový MercedesBenz vyrazil ze zámku v Panenských Břežanech (bývalého sídla židovského velkoobchodníka, které bylo arizováno), jež obsadil Heydrich s celou svou rodinou při svém příchodu do Prahy. Jeho osobní šofér Willy veze kufry na letiště, a proto vůz řídí esesák oberscharfürer Johannes Klein z Heydrichovy osobní stráže. Reinhard Heydrich má po krátké zastávce na Pražském hradě odlétat do Rastenburgu, ve východním Prusku, na schůzku s Adolfem Hitlerem v jeho hlavním stanu a poté jej čeká návštěva Berlína.

Ráno vyrazili Jozef Gabčík s Janem Kubišem, dva parašutisté desantu Anthropoid, vybraní k provedení atentátu, na kolech na křižovatku tehdejší Kirchmayerovy třídy s ulicí V Holešovičkách. Místo, které si pro atentát zvolili, se zdálo ideální. Bylo v prudké zatáčce, kde Heydrichův řidič Klein musel náhle přibrzdit. V ostré zatáčce na chodníku o něco výše měl stanoviště další parašutista, Josef Valčík, z výsadku Silver A. V kapse měl připravené zrcátko, aby mohl dát kolegům znamení, že se Heydrichův vůz blíží. V 10 hodin 32 minut Valčík dal předem smluvené znamení oběma parašutistům, čekajícím v zatáčce.

Gabčík odhodil plášť a vskočil do vozovky před auto se samopalem Sten namířeným na posádku. V tom okamžiku zarachotila tramvaj stoupající do kopce směrem k jejich zatáčce. Gabčík stiskl spoušť, ale rána nevyšla. Heydrich mu pohlédl do očí a nařídil řidiči Kleinovi, aby zastavil. Poté se vztyčil a zároveň se snažil rozepnout pouzdro s pistolí. Ani jeden z nich si nevšiml Kubiše, který vstoupil do vozovky, vyndal z aktovky jednu z připravených bomb, upravený britský protitankový granát Mills a hodil jej na auto. Posádku však nezasáhl a bomba dopadla na stupátko před zadním pravým kolem. Výbuch prorazil karoserii a vyvrátil pravé dveře. Střepiny z výbuchu zasáhly Kubiše do obličeje a do prsou. Heydrich klesl na sedadlo. Pak se snažil vstát a pronásledovat atentátníky, omylem však uvolnil zásobník své pistole. Řidič Klein se vydal pronásledovat Kubiše, oslepeného krví, prýštící ze zranění na obočí. Ten se po chvíli vzpamatoval a střelbou do vzduchu si proklestil cestu vyděšeným davem cestujících, kteří se hrnuli z tramvaje. Nasedl na kolo a ač zraněn, ujel na záchytné místo ve staré Libni. V Libni se zbavil kola a u českého lékaře našel ošetření.

Poškozený mercedes po výbuchu bomby
F o t o Č T K

Po chvilce se však Heydrich zhroutil. Měl zlomená žebra, ale co bylo mnohem vážnější, jak se později zjistilo, několik úlomků karosérie s částmi čalounění zasáhlo slezinu. Gabčík se dal na útěk, ale v patách měl Kleina. Prchal do kopce Kirchmayerovou třídou, kde se chtěl schovat v Braunerově řeznictví. Obchodník je však Němec a kovaný nacista, na prchajícího muže upozorní Kleina. V následné přestřelce Gabčík nezaváhá, esesákovi přesnou ranou prostřelí stehno. Poté se Gabčík rozeběhl do postranních uliček, odtud pak seběhl dolů po hlavní třídě podél tramvaje k vltavskému břehu, kde zmizel.

Kruté represálie

Jakmile se zprávu o atentátu dozvěděl Hitler, nařídil K. H. Frankovi, aby vypsal odměnu milión říšských marek za informace, které povedou k vypátrání atentátníků. Další milion marek, tedy 10 milionů korun, musí vypsat protektorátní vláda.

Zároveň nařídil, aby bylo zatčeno deset tisíc Čechů a aby ti, kteří jsou vězněni za politické zločiny, byli ihned popraveni. Naštěstí i bestiální Frank pochopil stupidnost tohoto nařízení. Oprávněně se obával povstání a narušení válečné výroby. Hitler přesto trval na pomstě. Zatýkání a popravy začaly bez prodlení. Lidé byli popravování bez soudních procesů, často i bez vyšetřování. Pár hodin po atentátu Prahu neprodyšně uzavřely německé jednotky, bylo vyhlášeno stanné právo. Metropoli, sevřenou strachem, do svítání 28. května 1942 dům po domu pročesávaly rojnice německých policistů, esesmanů a vojáků v rámci „Grossfahndung“, neboli velkorazie.

Vypsání odměny následovalo ihned po atentátu.

Heydrich zemřel 4. června 1942 v půl páté ráno. V nemocniční evidenci byla jako příčina úmrtí uvedena „sepse po zranění“. Heydrich měl dva pohřby, jeden v Praze a druhý v Berlíně. Berlínského se zúčastnili všichni nacističtí pohlaváři. Hitler vydal protektorátní vládě ultimátum, pokud nechce, aby její národ byl vymazán z mapy Evropy, musí co nejrychleji vydat atentátníky.

Za několik dní poznal celý svět, co myslel Hitler slovy „vymazat z mapy“. Ve 22. hodin 9. června 1942 neprodyšně obklíčily jednotky gestapa, ochranné policie Schupo a wehrmachtu nedaleko Kladna obec Lidice, kde v té době stálo 95 domů. Barbarský plán spočíval v tom, že český lid bude zastrašen úplným vyhlazením této vesnice – 173 mužů bylo zastřeleno, 184 žen odvlečeno do koncentračních táborů, kde jich 49 zemřelo, 81 dětí Němci odvezli do koncentračního tábora v Chelmnu, kde byly zavražděny v plynových komorách.

Dne 13. června 1942 byla vyhlášena amnestie pro toho, kdo udá atentátníky do 5 dnů. Téhož dne napsal parašutista Karel Čurda, který seskočil se skupinou Out Distance, udavačský dopis na četnickou stanici v Benešově. V něm označil Gabčíka a Kubiše za pachatele atentátu. Když se nedostavila očekávaná reakce, vydal se Čurda 16. června 1942 osobně do Prahy a krátce před polednem se přihlásil v budově řídící úřadovny gestapa v Petschkově paláci, kde provedl nejodpornější gesto zrady. Udal gestapu všechny spolupracovníky parašutistů, které osobně znal, a to nejen v Praze, ale i v Pardubicích, Lázních Bělohrad a Plzni. Gestapo začalo ihned jednat. Pro gestapáky Čurdova zrada představovala výhru v loterii. Ihned po Čurdově výpovědi se rozjela vražedná mašinérie. Zatýkání se rozeběhlo po celých Čechách, 24 hodin po parašutistově zradě uvěznili gestapáci 51 lidí.

Čurda udal mimo jiné Marii Moravcovou, hlavní ubytovatelku parašutistů v Praze, učitele Jana Zelenku a další nezištné a obětavé pomocníky výsadkářů. Mimo Prahu udal například knihaře Václava Vojtíška z Lázní Bělohrad, jehož dílna sloužila jako, hlavní záchytné středisko parašutistů, plzeňského policejního inspektora Václava Krále, který pomohl například příslušníkům operace Anthropoid a zároveň se podílel na odbojové akci náletu britské RAF na Škodovy závody. Seznam zrady byl však podstatně delší. Čurdu žaloba Mimořádného lidového soudu, který jej v roce 1947 poslal na šibenici, vinila z podílu na smrti 254 lidí. Jako konfident referátu K III. pražského gestapa si užíval pětimilionové odměny. Z šestnáctiletého Vlastimila „Ati“ Moravce při bestiálním výslechu vytloukli i adresu úkrytu výsadkářů.

Úkryt v chrámu sv. Cyrila a Metoděje

V době krutých represálií, rozpoutaných nacisty bezprostředně po atentátu, nalezli parašutisté díky představitelům pravoslavné církve bezpečné útočiště v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze. Úkryt v kryptě chrámu nabídl parašutistům pravoslavný věřící Jan Sonnevend předseda sboru starších pravoslavné církevní obce se souhlasem ThDr. Vladimíra Petřka – kaplana, který později informoval děkana katedrály Václava Čikla a kostelníka Václava Ornesta, bydlícího vedle chrámové lodi.

Přestože věděli, že jim za poskytnutí pomoci československým vojákům hrozí zatčení a poprava, postupně schovali v budově chrámu všech sedm parašutistů pobývajících v Praze: četaře aspiranta Josefa Bublíka (výsadek Bioscop), rotmistra Josefa Gabčíka, četaře Jana Hrubého (výsadek Bioscop), rotmistra Jana Kubiše, nadporučíka Adolfa Opálku (výsadek Out Distance), rotného Jaroslava Švarce (výsadek Tin) a rotmistra Josefa Valčíka (výsadek Silver A). Všichni se po celou dobu o ukryté a pronásledované muže svědomi tě starali. Sháněli pro ně potraviny, organizovali jejich schůzky s pražskými odbojáři, zprostředkovali odborné ošetření Kubišova poraněného oka atd.

Kapitán Alfréd Bartoš, který se nacházel v Pardubicích (velitel výsadku Silver A, který byl velícím důstojníkem všech parašutistů v Čechách a udržoval skrze vysílačku Libuše spojení mezi domácím odbojem a exilovým prezidentem Edvardem Benešem v Londýně) naplánoval a poté začal organizovat odchod parašutistů z Prahy do východních Čech a pak na Moravu. V kritickém čase ho trápilo bolestivé onemocnění.

Vstup do krypty kryla původně těžká kamenná deska.

Na odsun parašutistů z krypty bylo ovšem také nutné počkat, až ve městě poleví přísná bezpečnostní opatření. Nebezpečí plynoucího z toho, že na jednom místě je shromážděno mnoho hledaných osob, si byli vědomi jak odbojáři, tak i představitelé pravoslavné církve. Jan Sonnevend proto navštívil dr. Stanovského, preláta svatovítské kapituly a požádal ho o azyl pro hledané muže. Římsko-katolický kněz však jeho prosbu odmítl.

Causa Stanovský

Papežského preláta a metropolitního kanovníka v chrámu sv. Víta Msgre. ThDr. Otto Lva Stanovského (1882) navštívil předseda sboru starších pravoslavné církevní obce Jan Sonnevend. Obrátil se na něj po doporučení MUDr. Karla Svěráka (posléze bude i se svou ženou, 17letou dcerou a 15letým synem zavražděn v Mauthausenu), který údajně věděl o protinacistických postojích dr. Stanovského. Jan Sonnevend od něho žádal pomoc při obstarání bezpečného úkrytu pro parašutisty v některém z římsko-katolických kostelů či klášterů. Římsko-katolický monsignore Stanovský mu však nevyhověl a parašutistům odmítl pomoc. Podle líčení Jana Sonnevenda byl tíhou tajemství téměř zdrcen a bědoval hořce, že mu bylo tak hrozné sdělení učiněno, když je „knězem, jemuž nedovolují světské ani církevní zákony, aby atentátníky ukryl...“. Biskupovi Gorazdovi bylo nepořízení u římsko-katolického preláta známo, ale přesto se rozhodl, že prostory pravoslavného chrámu Cyrila a Metoděje poskytne jako úkryt pro parašutisty, jelikož v dalším hledání úkrytu spatřoval rostoucí nebezpečí prozrazení. Prelát nicméně o žádosti Jana Sonnevenda nikomu neřekl. Přesto byl dne 3. 7. 1942 ve svém bytě zatčen gestapem, protože neučinil „patřičné oznámení“ byl odsouzen k trestu smrti. Půl roku čekal v Berlíně-Plötzensee na popravu. Poté mu byl trest smrti – údajně na žádost K. H. Franka – změněn na 8 let žaláře. Do konce války byl pak v káznici ve Straubingu. Dočkal se konce války, ale s podlomeným zdravím.

Boj v kryptě

Nakonec se nalezlo řešení, jak dostat parašutisty ven z Prahy. Ve čtvrtek, 18. června v ranních hodinách měli být parašutisté z chrámu v pohřebním autě převezeni po polní cestě u Ďáblického hřbitova ven z města. Osud tomu, ale bohužel chtěl jinak. Ve 2 hodiny ráno téhož dne byl vydán rozkaz obklíčit chrám. Oblast byla neprodyšně uzavřena 775 vojáky Wacht Batalion SS Praag, pořádkové policie OrPo, bezpečnostní policie SiPo, gestapa, SD (Bezpečnostní služba) a dalších složek.

Ve 4 hodiny 10 minut byl kostel obklíčen. Němci nejprve prohledali byt kostelníka Václava Ornesta a záhy objevili okno s odmontovanou vnitřní mříží, jež mělo sloužit pro případný útěk parašutistů. O 15 minut později vzali Němci chrám ztečí ve snaze dopadnout parašutisty živé – tak zněl přímý rozkaz.

Příslušníci SS a gestapa vnikli do vnitřní části kostela, kde na kůru drželi stráž Opálka, Bublík a Kubiš. Začala nelítostná přestřelka. Mnoho nacistů stačili obránci zranit, než jim došla munice. Ani jeden z nich nepadl do rukou nacistů živý, každý si poslední kluku nechal pro sebe – Opálka si smrt pojistil kromě kulky i smrtící tabletou L (cyankáli) a zahynul na místě. Smrtelně zranění Bublík s Kubišem zemřeli po 20 minutách, při převozu do nemocnice.

Němci začali kostel prohledávat. K jejich odhalení, že v kostele jsou ještě další lidé, přispěla pravděpodobně náhoda. Nacisté údajně našli na kůru čtyři kabáty, zatímco mrtví parašutisté byli pouze tři. Mezitím se v kryptě čtyři zbývající výsadkáři snažili probourat do kanalizačního systému v naději, že objeví kanál vedoucí do Vltavy. Času ale bylo málo. Poté, co narazili jen na další zdivo, pochopili, že jejich úsilí je marné.

Boj se přesunul do krypty, kam vedl jediný přístup úzkým větracím otvorem ze západní části chrámu a malým okénkem z ulice. Parašutisté se urputně bránili a nacisté se nemohli do krypty dostat. Proto přivolali na pomoc hasiče, kteří pouštěli do krypty vodu. Němci se obránce snažili vypudit i palbou, dýmovnicemi a slzným plynem. Z megafonu obléhatelé výsadkáře po celou dobu vyzývali, aby se vzdali.

Němci se snažili parašutisty z krypty vyplavit.
F o t o Č T K

V blízkosti ikonostasu pod kobercem nalezli esesáci vchod do krypty uzavřený kamennou deskou. Když ji zničili pomocí trhavin, objevili strmé schody vedoucí do podzemí. Poté se pokusili do hrobky vniknout. První esesáci byli těžce zraněni palbou. Krypta se však zvolna plnila vodou. Po chvíli se z útrob krypty ozvalo už jen několik ran – všichni čtyři parašutisté skončili své životy vlastní rukou. Ani jeden z nich nebyl zastřelen Němci, jak druhý den tvrdily protektorátní noviny.

Po sedmi hodinách boje, v němž Němci byli ve značné přesile, skončil život všech hrdinných parašutistů. Když utichla palba z krypty, vynesli Němci těla na chodník v Resslově ulici, kde je Čurda identifikoval.

Nacisté si vylévali zlost i na mrtvolách svých protivníků. Zbavili je hlav, z nichž pět preparovali, hlavy Gabčíka a Kubiše naložili do lihového roztoku.

Zrádce Čurda identifikuje ostatky hrdinů.
F o t o Č T K

Oběť pravoslavné církve pro český národ

Den po odhalení úkrytu a po boji v chrámu sv. Cyrila a Metoděje 19. června 1942 se biskup Gorazd rozhodl. Napsal tři dopisy, vládě, ministerstvu a úřadu říšského protektora: „Dávám příslušným orgánům svou osobu k dispozici a chci se podrobit každému trestu, třeba i trestu smrti, aby byl učiněn konec obětem, pro záchranu zatčených a pro záchranu církve.“

Ve čtvrtek dne 25. června 1942 v 5 hodin ráno zatkli vladyku Gorazda v Horních Počernicích a po prohlídce bytu byl převezen do Petschkova paláce. Němci dělali vše pro to, aby poslední okamžiky pozemské pouti vladyky Gorazda byly co nejtěžší.

Jeden ze zatčených gestapáků po válce uvedl, že vladyka Gorazd byl při výsleších mučen, surově tlučen a vláčen za vousy po místnosti. Odbojový pracovník L. Šrámek, vězněný v pankrácké věznici, vypověděl, že „vladyka byl vždy kolem 22. hodiny odvážen k výslechu a vracel se zcela vyčerpán až kolem páté hodiny ranní. Byl tak zesláblý, že si nemohl vzít ani vězeňské jídlo, roznášené ve velkém chvatu. Vladyka zesláblý a špatně vidící sahal roztřesenýma rukama po jídle, které bylo často dříve odneseno, než si je nabral. Jeho třesoucí se ruce jídla nedosáhly a byl pak gestapáckým dozorcem odkopnut, že mu to trvalo tak dlouho, a ponechán tak bez stravy…“

Paní Šemberová při výslechu v Petschkově paláci uviděla otevřenými dveřmi v jedné místnosti vladyku Gorazda při výslechu. Seděl na židli bez kabátu a bez vesty a byl rudý v tváři. Po uzavření dveří slyšela silné vladykovy výkřiky. Po delší době byl v doprovodu dvou gestapáků odváděn se sklopenou hlavou a byl tak utýrán, že si ani neuvědomil, že ho zdravila… „Za to, že jsem s mou manželkou naživu, děkuji jen blaženému umučenému vladykovi Gorazdovi a otci dr. Petřkovi, kteří ničeho o mně neprozradili“ (ze vzpomínek J. Šembery).

Soud se statečnými představiteli československého pravoslaví
F o t o Č T K

Přelíčení s vladykou Gorazdem a dalšími pravoslavnými představiteli proběhlo 3. září 1942 od 14.00 – 17.20 hod., kdy byl vynesen rozsudek smrti zastřelením. Důvod byl formulován tak, že „obžalovaní ukrývali v kostele vrahy SS Obergrupenführera R. Heydricha, jakož i dalších pět padákových agentů, živili je a podporovali“. Dne 4. září 1942 v 14.35 hod. byl biskup Gorazd na Kobyliské střelnici zastřelen.

Biskupu Gorazdovi se nepodařilo ani dobrovolnou obětí a nabídnutím svého života českou pravoslavnou církev zachránit. Musel ještě přihlížet tomu, jak jeho spolubratři umírají s ním, neboť v úmrtních listech Jana Sonnevenda a Václava Čikla je uvedena stejná hodina a minuta zastřelení. Dr. Vladimír Petřek, který první souhlasil s úkrytem parašutistů, umíral na Kobyliské střelnici sám, dne 5. září 1942 ve 12. hod. Ze zprávy o popravě víme, že se choval klidně, bez projevu a po soudu 3. září odmítl podat žádost o udělení milosti. Pravděpodobně byla nabídnuta všem čtyřem odsouzeným, ale bez odezvy. Hluboký klid se zračil na jejich tvářích při soudu, vynesení rozsudku i na popravišti. Těla svatého vladyky Gorazda, otce Vladimíra Petřeka a Jana Sonnevenda byla spálena, tělo otce Václava Čikla bylo předáno podle svědectví německé zdravotní sestry k pitvě a vědeckému zkoumání.

Dvanáct hlavních představitelů pravoslavné církevní obce v Praze 2, z toho pět žen a dívek, skončilo také mučednickou smrtí a bylo popraveno. Duchovní představitelé české pravoslavné církve byli deportováni do Německa na nucené práce.

„Českopravoslavné obce (církve) srbské a cařihradské jurisdikce v Protektorátu Čechy a Morava se tímto rozpouštějí,“ tak znělo opatření říšského protektora ze dne 27. září 1942. Jmění církevních obcí bylo za baveno. Po smrti svých duchovních zachvátil české pravoslavné věřící hluboký velkopáteční smutek – vše bylo pohřbeno, zničeno. Tak bylo ukončeno jedenadvacetileté působení místní pravoslavné církve pod Gorazdovým vedením. Gorazdova mise byla stejně krátká jako činnost sv. Cyrila a Metoděje na Moravě a v Čechách.

Po válce a v roce 1948 čekala pravoslavnou církev „druhá heydrichiáda“. Pravoslavná církev spolu s ostatními církvemi byla tiše likvidována. Dříve rozšířený názor, že byla podporována ruskou pravoslavnou církví a žila na výsluní, se nemůže opřít o žádné důkazy. Naopak „bolševik“ umučil nejvíce pravoslavných křesťanů ve 20. století. Proto pravoslavná církev nemá s bolševickým a komunistickým režimem ve Východní Evropě nic společného a pravda je taková, že pravoslavní duchovní a věřící byli tímto režimem perzekuováni.

Přínos operace Anthropoid

Hlavní účel operace splnila. Naše země se staly předmětem pozornosti celého světa. V hodnocení spojenců bylo naše odbojové hnutí rázem posunuto z posledního místa na místo první. Odstranění Heydricha poškodilo německou válečnou mašinérii. Nikdy se nenašel nástupce, který by se mu vyrovnal a nahradil ho v nacistické hierarchii.

Přímým důsledkem operace Anthropoid byla skutečnost, že ve středu 5. srpna 1942 odeslal britský ministr zahraničí Anthony Eden československému ministru zahraničních věcí Janu Masarykovi dopis, který obsahoval mimořádně důležité sdělení týkající se postoje britské vlády: „Vzhledem k tomu, že Německo úmyslně zničilo ujednání o Československu z r. 1938, na kterých vláda Jeho Veličenstva ve Spojeném království byla účastna, považuje se vláda Jejího Veličenstva za zbavena jakýchkoli závazků v této věci. Při konečné úpravě československých hranic na konci války, nebudou na její stanovisko mít vliv žádné změny, které se staly v těchto věcech jak v r. 1938, tak později.“

Teprve tímto aktem, který přišel záhy po atentátu a krvavých represáliích nacistů na českém obyvatelstvu, začala považovat britská vláda Československo za suveréna a vykonavatele výsostných práv nad veškerým územím, které bylo pod jeho suverenitou před Mnichovem.

O necelé dva měsíce později 29. září signoval za přítomnosti generála Charlese de Gaulla a předsedy československé exilové vlády msgre. Jana Šrámka ministr zahraničí Jan Masaryk prohlášení francouzského Národního výboru, že mnichovskou dohodu pokládá za neplatnou od samotného počátku.

Úkol operace Anthropoid byl splněn a na jeho základě byla Brity odvolána Mnichovská dohoda a byla přislíbena poválečná obnova Československa v jeho „předmnichovských“ hranicích.

Závěr

A připomeňme na závěr, jak ohodnotil dopad atentátu velitel československé zpravodajské služby plk. František Moravec ve svých pamětech: „Byla to největší odbojová operace v českých zemích a představuje do brou stránku v historii Československa za druhé světové války. Český národ by měl být na ni hrdý. Já na ni hrdý jsem“.

Připojuji slova Aloise Krejčího, proslovené na první schůzi sboru starších pravoslavné církevní obce v Praze, konané 1. června 1945: „Nechť se pravoslavný chrám po zásluze stane poutním místem všeho osvobozeného lidu českého, neboť zde se ozvaly první mohutné údery našeho národního odboje!“

Obrovským uznáním hrdinství všech zúčastněných na dramatu v Resslově ulici byla slova prezidenta Edvarda Beneše, který po svém návratu do vlasti řekl sestře dr. Vladimíra Petřeka Marii: „Byl to velký čin, o který jsem se opřel.“

Výrazem tohoto uznání je fakt, že parašutisté i představitelé pravoslavné církve, v čele s biskupem Gorazdem, byl i z pověření prezidenta republiky vyznamenáni 28. října 1945 „Československým válečným křížem 1939“ in memoriam s výmluvným odůvodněním: „Svým mimořádným činem dne 27. května 1942 se zasloužili o Československo.“

Dne 28. října 1947 byla na stěně chrámu, nad okénkem vedoucím z ulice do krypty odhalena pamětní deska. K uctění památky biskupa Gorazda byla vlevo od chrámové lodi vybudována kaple sv. Gorazda. A na závěr se nabízí dodat:

Naše pravoslavná církev přímo navazuje na dědictví svatých Cyrila a Metoděje, kteří Čechům, Moravanům, Slovákům a dalším slovanským národům přinesli v 9. století Kristovo poselství. Oba věrozvěsty pozval moravský kníže Rostislav z Byzance, aby přinesli východní křesťanství. Proto jsou počátky české státnosti z dnešního pohledu pravoslavné.

Měli bychom být hrdí na velký čin malé církve, která po stovkách let od příchodu věrozvěstů prokázala vedle lásky k Bohu, že miluje svou vlast nejen slovy, nýbrž i skutky. Pravoslavní věřící svou hrdinou obětí dokázali, že jsou opravdovou národní církví.

Roman Wimmer, šéfredaktor časopisu Ikona

Literatura a prameny:

Jaroslav Čvančara. Akce atentát. Praha: Magnet-Press, 1991. ISBN 80-85110-77-6
Jaroslav Čvančara. Heydrich. Praha: Gallery, c2004. ISBN 80-86010-87-2
Michal Burian, Aleš Knížek, Jiří Rajlich, Eduard Stehlík. Atentát. Operace Anthropoid 1941–1942. Ministerstvo obrany ČR AVIS, 2002. ISBN 80-7278-157-X
Edmund L. Blandford, Jan Vašut. Nacistické tajné služby. Vašut, 2003. ISBN 8072363158
Jochen von Lang, Gestapo: nástroj teroru, Praha: Naše vojsko, 1994. ISBN 80-206-0395-6
Dušan Hamšík, Jiří Pražák. Bomba pro Heydricha. Praha: Mladá fronta, 1965 (Svoboda 2).
František Moravec. Špión, jemuž nevěřili. Praha: Rozmluvy, 1990. ISBN 0-946352-42-9.
Jaroslav Šuvarský, Eva Šuvarská. Svatý biskup Gorazd II.
Hlas Pravoslaví č. 5, 1949.

Jedna z prvních panychid za padlé hrdiny v pravoslavném katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze za účasti členů vlády.

Fotopříloha

24. 7. 1938. Biskup Gorazd (uprostřed) slouží panychidu za královnu Marii Rumunskou v pravoslavném chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze.
F o t o Č T K

17. 6. 1945. Panychida v pravoslavném chrámu Cyrila a Metoděje v Resslově ulici za oběti represálií po atentátu na R. Heydricha.
F o t o Č T K

18. 6. 1947. Smuteční tryzna uspořádaná k 5. výročí smrti parašutistů v chrámu Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze. Smuteční obřady sloužil pravoslavný arcibiskup pražský Jelevferij. Tryzny se zúčastnili členové vlády.
F o t o Č T K / A l e x a n d r H a m p l

4. 9. 1947. 5. výročí mučednické smrti – Panychida v chrámu sv. Cyrila a Metoděje za biskupa Gorazda a ostatní představitele pravoslavné církve, kteří byli popraveni za heydrichiády. Bohoslužbu sloužil arcibiskup pražský a český Jelevferij a exarcha bulharské pravoslavné církve Stefan I.
F o t o Č T K / A l e x a n d r H a m p l

18. 6. 1968. Metropolita Dorotej kráčí v čele průvodu při pietní akci v Resslově ulici.
F o t o Č T K

18. 6. 1998. Vladyka Dorotej, arcibiskup pražský a metropolita českých zemí a Slovenska během pietního aktu k 56. výročí smrti československých výsadkářů.
F o t o Č T K / T o m á š T u r e k

18. 6. 2004. Vladyka Kryštof při pietní vzpomínce na československé parašutisty před chrámem sv. Cyrila a Metoděje.

4. 9. 2010. Na vstupní budově pankrácké vazební věznice byla odhalena pamětní deska sv. novomučedníka Gorazda II., který zde byl za okupace vězněn. Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku tímto vzpomněla 68. výročí jeho mučednické smrti.

Pravoslavná ikona.
Svatý novomučedník Gorazd, pravoslavný biskup český a moravsko–slezský († 4. září 1942) spolu s umučenými duchovními pravoslavného katedrálního chrámu: Vladimírem Petřkem a Václavem Čiklem a s předsedou katedrálního sboru starších Janem Sonnevendem.
Symbolické ikonografické zobrazení duchovního vítězství mučedníků nad nacistickými nepřáteli a přemožení jejich říše zla.

Zpět na rozcestníky:
Historická cesta Pravoslaví u nás
Sv. biskup mučedník Gorazd