Svatí Cyril a Metoděj (a jejich žáci) se vyznačovali těmito specifickými prvky svého učení a církevní praxe:

<OL>
<LI>Pokládali všechny patriarchy (tedy i papeže) za sobě rovné;
<li>do vyznání víry nevkládali vsuvku filioque (I ze Syna), což vytýkal papež Štěpán VI. Metoději v listu k Svatoplukovi;
<LI>zavedli východí postní řád a zpívali i v postě "allelujah" (to znamená praktikování východních liturgických tradic);
<LI>postřižiny a myropomazání (biřmování) vykonávali sami kněží (nikoliv biskup) a to hned při křtu;
<LI>užívali kvašeného chleba, podávali svaté přijímání pod obojí a též i malým dětem;
<LI>konali bohoslužby jazykem slovanským (čili národním jazykem) a ritem východním
</OL>

Dále husité:
neuznávali očistec, jen věčnou slávu či věčná muka
vyznávali hierarchickou stavbu církve, jejíž jedinou hlavou je Kristus (viz Jan Milíč z Kroměříže), což je rozporu s římsko-katolickým učením, že církev má i svou jedinou pozemskou hlavu a tou je papež.
uznávali, že veškerá pravda je v Písmu  (viz Jan Milíč z Kroměříže) - to bychom mohli chápat nikoliv jako protestantské odmítnutí posvátné tradice, ale v kontextu husitského učení a praxe spíše jako odmítnutí římsko-katolického učení, že existují dogmata už zjevená a dogmate ještě nezjevená; pravoslaví učí, že veškerá plnost pravdy byla už zjevena svatým apoštolům - tj. je obsažena v evangeliích a apoštolských listech.
- nikdo na zemi neví, kdo bude spasen a kdo nikoliv, to ví a určuje jen Bůh
- odmítnutí odpustků a jejich prodeje (ač se prodávaly po celé Evropě, jedině v Praze bylo jejich prodávání jejich příkře odsouzeno na základě Husovy teze, že hřích může odpustit pouze Bůh
Hus nechtěl zakládat novou církev ani vyhlašoval ustanovení nové konfese - viděl nacházení pravdy v návratu k víře prvotní církev a chtěl očistit stávající církev od neřestí včetně mamonu a světského panování.

Nedá nám mnoho práce, abychom v počínajícím husitství vysledovali mnoho z těchto cyrilometodějských znaků.


Kvůli tomu chovala se římská církev k památce sv. Cyrila a Metoděje odmítavě. Dobrovský píše, že o nějakém chrámu, který by byl zasvěcen sv. Cyrilu či Metodějovi, není v dějinách do 14. století žádné známky. Teprve po založení kláštera na Slovanech Karlem IV. a zavedení slovanské liturgie v Praze, objevují se jejich jména v kalendářích a misálech z nařízení biskupa olomouckého Jana r. 1380. Přesto však ještě v misálech z r. 1499 a 1505 i 1522 jejich jména nejsou.

Papež Jan X. (928), jenž potvrdil pětiletého chlapce hraběte Herberta z Vermandois za arcibiskupa remešského, v listě chorvatskému králi Tomislavu píše r. 924, že zakazuje bohoslužby konané v cizí barbarské řeči slovanské, a vytýká jeho poddaným, že se utíkají k učení Metoděje. Na sněmu ve Splitu byla zakázána slovanská bohoslužba a svěcení kněží obřadu slovanského. V důvodech tohoto zákazu bylo uvedeno, že písmo, jehož se při slovanských bohoslužbách užívá, bylo vynalezeno jakýmsi kacířem Metodějem, který ve slovanské řeči mnoho lživého proti katolické církvi napsal; sněm byl potvrzen papežem Alexandrem II. (+1073)

Podle údajů v muzeu na Sázavě si v Chorvatsku udrželi užívání glagolského písma díky tvrzení, že glagolici vynalezl sv. Jeroným Stridonský (který se tam narodil a později přeložil bibli do latiny), což v Římě nikdo nedokázal vyvrátit. (Z toho je mimochodem zřejmé, že písmo, které katolíci připisovali "kacíři Metodějovi" musela být cyrilika.)

<BLOCKQUOTE>Právě legenda, ospravedlňující před latiníky používání glagolice a slovanského jazyka při bohoslužbách odvolávkou na sv. Jeronýma, se zřejmě zrcadlí ve faktu, že Karel IV. zasvětil Emauzský klášter v Praze mj. i sv. Jeronýmovi a povolal tam chorvatské "glagoláše" - mnichy používající liurgicky slovanský jazyk. Kromě toho nechal Karel IV. zasvětit Emauzy sv. Cyrilu a Metoději a sv. Prokopu Sázavskému. Tím chtěl do tohoto kláštera přilákat "černorizce", mnichy, kteří v hojném počtu obývali lesy českého království. To svědčí o tom, že v době Karla IV. byla památka sv. Cyrila a Metoděje v národě velice živá a zachovávala si přesné kontury díla sv. Cyrila a Metoděje. Stejně tak to svědčí o tom, že na sv. Prokopa národ nezapomněl a zřetelně si pamatoval na jeho cyrilometodějskou orientaci.

Emauzský klášter neboli klášter zvaný "Na Slovanech" či Emauzy byl založen 21. listopadu 1347 českým králem a římským císařem Karlem IV. Lucemburským pro řád slovanských mnichů. Karel IV. klášter založil na základě privilegia papeže Klementa VI. z 9. května 1346. Ke klášteru Karel založil v roce 1371 kostel zasvěcený Panně Marii, svatému Jeronýmovi, slovanským věrozvěstům Cyrilu a Metodějovi a českým světcům Vojtěchovi a Prokopovi. Zasvěcení chrámu a kláštera vykonal o velikonocích 29. března 1372 pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimi. Tím, že Karel prosadil, aby klášter vysvětil pražský arcibiskup, a nikoli papežský nuncius, zdůraznil specifičnost nové instituce.

Z dochovaného Karlova dopisu papeži se dozvídáme, že lesy českého království byly plné mnichů, tzv. černorizců, které Karel charakterizoval neoblomným odmítáním latiny. Aby je podřídil státu, chtěl pro ně zřídit síť slovanských klášterů. Papež mu však povolil zřídit pouze jeden takový. Je jasné, že tito "lesní mniši a kněží", které měl národ ve veliké oblibě a ve velkém množství za nimi putoval a s nimiž si Karel nevěděl rady, byli duchovními dědici cyrilometodějské mise a navazovali zřejmě na sv. Prokopa. Udržovali zde slovanské pravoslaví. Aby jejich dílo přetrvalo celé 12. a 13. století, kdy se museli skrývat po lesích, bylo nepochybně podporováno z Východu, když součástí státních návštěv na dvoře českých panovníků bylo východní duchovenstvo, jimiž naši panovníci dovolovali zde sloužit.

Karel se proto za účelem získání kontroly nad tímto rozsáhlým "katakombním hnutím" rozhodl oživit zde slovanskou liturgii hlásící se k cyrilometodějské tradici. Je myšlenka je vlastně jistou formou unie. Chtěl v Emauzích vytvořit středisko slovanské církevní vzdělanosti, odkud by se věrouka ve slovanském jazyce šířila mezi Čechy i ostatní Slovany. Pozval proto do Prahy benediktinské řeholníky z oblasti dnešního Chorvatska, tzv. hlaholáše, znalé církevní slovanštiny. Karel před národem proklamoval návaznost kláštera na počátek jeho dějin, o němž všichni věděli, že je charakterizován slovanským a východním charakterem zdejší církve. S tímto úmyslem zvolil patrony kláštera a obdaroval jej vzácnou relikvií - slovansky psaným evangeliářem - údajně pocházejícím od sv. Prokopa. (Tento evangeliář, pozdějí známý jako <A HREF="http://www.orthodoxia.cz/svati/prokop.htm#remes">tzv. Remešké evangelium, měl zajímavé osudy</A>.)

O tom, že národ příznivě vnímal slovanských charakter emauzského kláštera svědčí nejen jeho přízvisko "Na Slovanech", ale i skutečnost, že v něm viděli návaznost na pravoslavný počátek našich dějin i husité. Ti cítili v pravoslavném počátku českého křesťanství svou základní inspiraci (viz Jeroným Pražský: "Čechové pocházejí od Řeků"). Vztah husitů k emauzskému klášteru je výmluvně dokumentován faktem, že klášter fungoval i v době husitské, kdy byl výslovně ušetřen vyplenění. Husité jej v roce 1419 převzali a jako v jediném českém klášteře se zde praktikovalo přijímání podobojí, a to až do roku 1589. V té době v klášteře působili anglický husitský bohoslovec Petr Payne.

</BLOCKQUOTE>

Chceme-li sledovat genezi husitské konfese, je třeba nahlédnout do doby vlády českého krále a císaře Karla IV. a zde hledat geopolitické, ekonomické a samozřejmě i náboženské kořeny tzv. "české reformace".
Císař a král Karel IV. se snažil eliminovat decentralizační záměry vysoké šlechty, a proto na základě zkušeností svého otce a Přemysla Otakara II. začal podporovat jako svého spojence církev. Velkým přičiněním císaře se podařilo docílit toho, že v Praze po stoletích trvajícím úsilí českých panovníků konečně vzniklo arcibiskupství. Karel IV. dále usiloval o založení univerzity, což se mu také podařilo. Pražská univerzita se stala prvním vysokým učením na sever od Alp a byla rozdělena při univerzitních rozhodováních na čtyři národy (hlasy), a to český, polský, saský a bavorský. V té době byla Praha politickým a kulturním centrem Říše i evropského dění.1







Mluvíme-li o kurii samotné, nastala nejhorší situace v desátém století, zejména za papeže Jana XII., který učinil z Vatikánu nevěstinec a dokonce znásilňoval poutnice přímo ve svatopeterské bazilice (dle J. B. North: Dějiny církve, Návrat domů Praha 2001). Pokusy o nápravu církve jsou spojeny zejména s vládou slavného papeže Řehoře VII. (11. století), ale nejmocněji se projevily s františkánským hnutím, zdůrazňujícím ctnost chudoby (13. století) - po zkorumpování františkánů samotných se především v Itálii rozmohla již jen rezignace a výsměch (Boccaccio to výstižně ztvárňuje v Dekameronu). V Husově době se ke všemu přidalo ještě papežské schizma. Politické ambice rozbily už i to jen vnější zdání legitimity papismu. Programem doby se stala reforma církve „v hlavě i v údech", do níž se ale nikomu nechtělo. 
http://www.blisty.cz/2005/7/4/art24016.html


------------------------


Negativní postoj Marxe vůči Čechům je do jisté míry pochopitelný. V době, kdy Marx a Engels snili o světové proletářské revoluci a psali Komunistický manifest (1848) (s heslem Proletáři všech zemí, spojte se!) a Engels napsal Zásady komunismu (1847), v českých zemích právě vrcholilo národní obrození. Sociální otázky byly u nás nastolovány mnohem později až v 70. letech 19. století. 


Rozhodující pro porážku stavovského povstání 1620 byl patrně útěk zimního krále Friedricha Falckého po bitce na Bílé hoře z Prahy. Friedrich Falcký jako hlava protestantského odboje proti Vídní ovšem nebyl Čech. 


Jezuité k nám nepřišli šířit všeobecnou vzdělanost. Jejich prvořadým úkolem bylo provést protireformaci v zemi, která byla převážně protestantská. Rekatolizace většiny českého národa se podařila, ovšem za tu cenu, že jsme ztratili víru svých předků a přijali vlažně katolické náboženství. Tak jsme se postupně stali nejateističtějším národem v Evropě. 


Pokud jde o dobu temna, budu opět citovat Masaryka: Habsburkové se propůjčili Římu za nástroj protireformace…..Revoluce protestantských Čech 1618 byla zlomena a císař a jeho rádcové usilovali všemožně o seslabení českých zemí. Zejména provedena nevídaná ekonomická revoluce: na 30 000 rodin (mezi nimi Komenský) bylo vypovězeno ze země a 3 půdy byly konfiskovány a dostaly se za odměnu žoldákům a šlechticům, kteří se z celé Evropy vrhli na českou kořist. Značnou část českého jmění si osvojil císař sám“ (TGM: Nová Evropa, s.151). 


Rakouskou a německou politiku své doby Masaryk charakterizoval jako „agresivní, bezohlednou, pánovitou, pánovitě nedočkavou…Učení o Herrenvolku řídilo celou německou a rakouskou zahraniční politiku“ (Světová revoluce, s.72, Čin 1930). 

http://www.blisty.cz/2008/2/1/art38717.html