Skok na seznam »za dveřmi«
Skok na Homepage
Proč vlastně pravoslavná Církev nikdy nepovažovala za potřebné
kanonizovat biskupa Vojtěcha? Vždyť jeho mučednická smrt nastala ještě
před definitivním odpadnutím římské církve od Pravoslaví r. 1054
a v důsledku toho by mohl být formálně připočítáván ke svatým pravoslavné
Církve. Už při letmém pohledu na život a dílo Vojtěch (Adalberta) se
můžeme snadno přesvědčit, že tento člověk je jedním z představitelů
latinství, jehož působení bylo základem pro tragické odpadnutí západních
křesťanů od Církve. Vojtěch byl horlivým stoupencem a následníkem tohoto
latinsko-německého duchovenstva, které zuřivě útočilo na sv. Cyrila
a Metoděje a všemi silami se snažili zničit výsledky jejich zbožné činnosti
ve slovanských zemích. Sv. Cyril a Metoděj nazývali tyto latinské kněze
hlasateli "trojjazyčné herese", neboť považovali za bohoslužebný jazyk
pouze latinu, řečtinu a hebrejštinu. Horlivým přívržencem této herese byl
i biskup Vojtěch. Ihned poté, co se stal pražským biskupem, se Vojtěch
projevil jako nesmiřitelný nepřítel slovanské bohoslužby, která v jeho
dobách zapustila již v Čechách kořeny. Svoji činnost v tomto směru
neomezil tento latinský misionář jen na Čechy, ale rozšířil ji i do všech
slovanských zemí. V Chronografu sestaveném v 15. stol. žalmistou
z Dubkova se hovoří o tom, že Konstantin Filosof (sv. Cyril) vytvořil
slovanskou abecedu, která se rozšířila mezi Moravany, Poláky a na Rusi,
ale Vojtěch "zničil pravou víru, jedny biskupy a kněze upálil a jiné
vyhnal..." (Monumente Historica Polonica, t. I. str. 89-90). Jiná
starobylá Kosmova kronika hovoří o tom, že strašné pronásledování
pravoslavných křesťanů ze strany polského knížete Boleslava Chrabrého,
o němž se hovoří i v životě ctihodného Mojžíše Uhřína (Kyjevsko-pečerský
paterik) bylo výsledkem vlivu biskupa Vojtěcha, který v letech 996-997
přišel k Boleslavovi do Krakova.
Z výše uvedeného není těžké usoudit, zda byl biskup Vojtěch dobrým pastýřem Kristovy Církve, anebo zda spíše rozháněl Boží ovečky shromážděné osvětitelskou prací sv. Cyrila a Metoděje a jejich žáků. Ve skutečnosti byl ještě před formálním odpadnutím Říma od Církve (r. 1054) Vojtěch Slavníkovec již nástupcem pronásledovatelů svatého Pravoslaví v Čechách, Polsku, Moravě, Uhrách. V Uhrách vůbec nedovolil, aby zde vznikla církevně-slovanská bohoslužba.
Nutno si povšimnout i toho, že pisatel životopisu Vojtěchova byl známým zakladatelem latinského obřadu v Polsku a západoruských oblastech arcibiskup Otta III. Bruno-Bonifác. On i jeho přívrženci si ne náhodou zvolili za svého patrona právě biskupa Vojtěcha.
Jejich stoupenci jsou i dnešní papežští misionáři přinášející latinství do východní Evropy a do pobaltských zemí. Např. v městě Kaliningrad působí "římskokatolická farnost sv. Vojtěcha", která se stala zakladatelem římskokatolického a rusky tištěného Věstníku, jehož titulní strana je ozdobena fotografií obrazu pronásledovatele Pravoslaví - Vojtěcha. V jedné z poznámek tohoto Věstníku se např. oznamuje, že nedávno se v katedrálním kaliningradském chrámu "věřící křesťanských konfesí… modlili za mír… Modlitby četli: pobaltský biskup Pantelejmon (Moskevský patriarchát), abbat Teutonského řádu Arnold (toho samého řádu, který ohněm a mečem zničil Pravoslaví na severozápadní Rusi), protestantský pastor a jiní duchovní (Kaliningradskij katoličesij vestnik, č. 5/12). Lepší svědectví o metodách misijní činnosti vykonávané římskými katolíky ani netřeba uvádět.
Podobné ekumenické setkání přísně odsouzené svatými všeobecnými sněmy je úrodnou půdou pro vznik rouhavých idejí o začlenění heretiků mezi světce pravoslavné Církve. Jisté je i to, že kdyby někdy chtěli římští katolíci činit pokání a připojili by se ke svaté všeobecné apoštolské pravoslavné Církvi, museli by se zříci uctívání svých falešných svatých, jejichž kult je pro křesťana nepřijatelný. O falešnosti římskokatolické "svatosti" vhodně psal znalec svatootcovské tradice biskup Ignatij (Brjančaninov) (Kompletní sborník, díl V.) Za takové falešné svaté považoval např. Františka z Assisi, Tomáše Kempenského, Ignáce z Loyoly, k nim je možno počítat i zakladatele římské unie na západní Rusi Jozafata Kunceviče a konečně i pronásledovatele pravoslavných Slovanů Vojtěcha.
Valaams; Pravosl. Rus č. 22/95
(Otištěno jako úvodník v časopisu Pravoslavné církve na Slovensku:
Odkaz sv. Cyrila a Metoda 7/97)
Zpět na cyrilometodějský rozcestník
Skok na seznam »za dveřmi«
Skok na Homepage