O pojmu „blahodať“
Význam a obsah tohoto pojmu
Znovuuvedení tohoto slova do církevního jazyka Čechů a Moravanů
Předmluva editora stránky. Na toto téma bylo napsáno několik krátkých článků a studií. Některé z nich jsou zde shromážděny. Ačkoliv se některé z argumentů v článcích opakují, dal jsem přednost nechat články tak, jak byly sepsány, a vytvořit z nich na této webové stránce jakýsi miniaturní sborníček.
Proč u nás vůbec znovuzavádět toto staroslověnské slovo? K odpovědi použijeme výňatek stati profesora Moskevské duchovní akademie A. Osipova, kde se zabývá křesťanskou terminologií:
»(Je tu) prostá myšlenka, že jazyk je dán lidem ke vzájemnému pochopení, k označování různých věcí, a ne k jejich směšování. V posledním případě lidé ztrácejí „lidský“ vztah mezi sebou a se samotným životem, což je tendence, která stále hmatatelněji narůstá v teologii, filosofii a v celé humanitní sféře současného myšlení. Smíšení pojmů v duchovní oblasti a nedostatek vzájemného pochopení v ní je hroznější, než kdekoliv jinde, neboť tato oblast je základem všech ostatních, základem samotného lidského bytí.«
Úvaha z hlediska teologicko-lingvistického
Používání pojmu „blahodať“, který je součástí dějinného utváření místního slovanského jazyka a byl znovu uveden do českého pravoslavného prostředí jediným českým kanonickým pravoslavným překladem Nového zákona na přelomu 19. a 20. století, lze považovat za důležitou součást vytváření novodobého českého pravoslavného lexika.
Termín „blahodať“ je naším místním původním staroslověnským slovem pro nestvořené posvěcující Boží energie, Boží posvěcující dar (řecky cháris). Není to jen výnos omilostnění či akt odpuštění hříchů; je to zvláštní Božská síla, která působí. Pomáhá lidem překonat svou hříšnost, bojovat s vášněmi; je prostředkem k dosážení spásy.
Slovní termín výlučně s tímto obsahem se z českého lexika vytratil v průběhu těch staletí, kdy pravoslavná církev nemohla na našem území svobodně působit; spolu s tímto slovním termínem u nás zmizelo povědomí o nestvořených Božích energiích (nepravoslavné církve totiž nevěří v nestvořené energie Ducha Svatého). Je tedy důležité tento důležitý termín do českého pravoslavného pojmosloví vrátit zpět.
Výraz „milost“, který (po potlačení Pravoslaví u nás) zahrnul do svého obsahu i překlad řeckého slova cháris (tj. „blahodať“), má v jádru jiný obsah i význam a není přiléhavým překladem řeckého cháris; nejenže odvádí výklad k jinému významu, ale nepostihuje, že se jedná o obdarování, o duchovní energie – posvěcující působení. Pravoslavné učení o nestvořené blahodati je jedním z pilířů pravoslavné věrouky a zkušenost pravoslavných křesťanů s posvěcujícím působením blahodati je neodmyslitelnou součástí dvoutisícileté duchovní praxe Církve (učení o blahodati je neodlučně spojeno se jménem sv. Řehoře Palamy). Proto je nadmíru žádoucí, aby náš církevní jazyk měl opět pojem vyhrazený pro tyto Boží energie stejně, jako ho má řečtina a podle ní staroslověnština.
Podrobněji o tom viz studie: Význam učení o nestvořených energiích a nebo ve slovníku některých pravoslavných pojmů.
Český termín milost se obsahově dostatečně nekryje se spirituálním i teologickým významem pojmu blahodať, ani když slovo milost vnímáme v nejširším jeho významu, jak bylo používáno a chápáno v dřívějších dobách: láska, laskavost, přízeň. (Podotkněme k tomu, že dle lingvistů dnes už slovo milost v současné češtině takto široký význam nemá.)
Pro ilustraci, jak je pojem milost obecně chápán, přikládám definici toho termínu ve Wikipedii: "Milost je nevymahatelným a nezaslouženým odpuštěním trestu." (http://cs.wikipedia.org/wiki/Milost - stav v r. 2009) Výmluvným dokladem, že obsah slova milost je dosti vzdálen tomu, co vnímáme za pojmem blahodať, je i starý aristokratický (královský či knížecí) titul: „Jeho milost“ či dokonce „Jeho královská milost“ nebo lidové „milostpán“ (zde je milost chápána v archaickém významu jakožto přízeň, laskavost).Zajímavým svědectvím skutečnosti, že překládáním pojmu „blahodať“ jako milost se zamlžuje význam překládaného textu, jsou výklady západních teologů slov apoštola Pavla: „Blahodatí jsme spaseni“ (např. Efez 2,5). V těchto výkladech převládají podobenství o soudu, prominutí trestu apod. O energii Ducha Svatého se tam nedozvíte. Tradiční svatootcovské chápání spásy, jako uzdravující působení Božích energií na hříchem rozkládanou duši, bylo (m.j.) kvůli nepřesnému překladu tohoto slůvka pro Západ ztraceno.
Jiný příklad je skryt ve slovníku jazyka staroslověnského vydávaného Československou akademií věd. Na západě již tradiční překlad ve smyslu: blahodať = milost, uzavírá mysl hlubšímu pochopení významu pojmu. Proto si lingvisti z ČSAV nedokázali (ve svém jinak vynikajícím díle) poradit s tímto termínem, jehož hlavní význam se pokusili postihnout dvěma českými slovy: milost a přízeň (další významy, nabízené zde pod pořadovými čísly 2 - 4, se již jen více a více vzdalují: dobrodiní, ctnost; či dokonce: původ, libost). Pozoruhodné je, že slovníkem uváděné příklady originálních textů, obsahující pojem blagodať, dokazují spíše mylnost variant překladu nabízených tímto slovníkem. Zkreslený výklad významu pojmu blagodať se totiž opírá o západní překlady a výklady biblických textů, které toto slovo obsahují, - avšak tyto západní překlady a výklady jsou už postiženy západní teologií, která se od nedokonalosti v prvním tisíciletí postupně vyvinula k celkové pokaženosti v tisíciletí druhém.
To je také důvod, proč si prakticky všechny západní slovníky a lexikony nedokážou poradit s různými pojmy, které se vztahují k pravoslavnému učení o nestvořených energiích (a vlastně tím pádem k pravoslavné soteriologii). Učení o blahodati totiž Západ nezná a pojmy k tomu učení se vztahující vykládá podle své teologie. (Běžně se s tímto smutným jevem setkáváme, když se západní křesťané pokoušejí překládat východní duchovní texty - např. Filokalii; protože tito překladatelé nerozumějí pravoslavnému pojmosloví, vypráví výsledný jimi přeložený text o něčem jiném než předloha; to se netýká zdaleka jen „blahodati“, ale např. i „mysli“ a duchovního zření, asketického duchovního zápasu atd.)
Západním vlivem byla v jisté době silně postižena i Ruská pravoslavná církev a její teologie. To se projevilo mnoha způsoby - v teologickém myšlení i církevním umění, v církevním životě, dogmatice i v duchovnosti či liturgice. Tomuto vlivu nezůstal bohužel ušetřen ani známý církevně-slovanský slovník (Djačenko), který u hesla blahodať sice uvádí řecké cháris, ale dále už nesleduje toto řecké slovo a místo toho, aby v souladu s pravoslavnou svatootcovskou teologií hovořil o Daru Ducha Svatého, či dle sv. Řehoře Palamy zmínil nestvořené energie, jak by se od pravoslavného slovníku dalo očekávat, tak uvádí zcela dle západních vzorů jako první ruský překlad: mílosť, kdežto dary Ducha Svatého jsou zmíněny jen v jediném (a to velice specifickém případě) až pod pořadovým číslem 3, když autor neví, jak jinak by se vypořádal s překladem Jan 1,16. Ke cti autora slouží skutečnost, že v druhé části odstavce tohoto slovníkového hesla píše, že "v přísně teologickém smyslu je blahodať spasitelná Boží síla, která křesťanu dává prostředek k dosažení věčného blaženého života". K tomu můžeme jen připojit otázku: Jak často se v bohoslužebných či biblických církevně-slovanských textech objevuje blahodať v jiném než v onom "přísně teologickém" významu?
Mimochodem, pod značným vlivem západní teologie nebyl zdaleka jenom Djačenko; např. rozsahem velkolepé ruské dílo vydané v podobné době "Výkladová bible" (Lopuchin), je skutečně smutným dokumentem tohoto neblahého vlivu (je tam patrný na první pohled - ve výkladech biblických textů jsou západní protestantští a katoličtí exegeté citováni ve zřejmé převaze nad citacemi svatých Otců). Západní vliv je patrný i tzv. "Nástolní knize" pro duchovenstvo atd. (O smutném stavu pravoslavného duchovního školství v 18. století - a v 19. století to nebylo o mnoho lepší - viz článku o životě ct. Paisije Veličkovského.)V tomto světle lze pochopit, proč se ruská hierarchie zprvu stavěla proti svatořečení sv. Serafíma Sarovského, který je tak skvělým úkazem pravoslavné svatosti, leč není uchopitelný z pozice tehdejších západních představ o svatosti. (Dovolím si ještě připojit jeden zcela osobní názor - když jsem naslouchal některým z argumentů vznesených proti uvádění pojmu blahodať do pravoslavné češtiny, měl jsem pocit, že je v nich ozvěna stejného ducha, který se před sto lety na Rusi projevoval rozpaky či nelibostí nad hesychasmem či svatostí ct. Serafíma.)Vrátit slovo „blahodať“ do jazyka Čechů považovali za nutné (a považovali to za jeden z hlavních rysů své práce) už překladatelé Nového Zákona pracující pro duchovní potřeby Volyňských Čechů a potažmo všech pravoslavných Čechů a Moravanů (Nový Zákon ve dvou dílech, vydáno v Petrohradě, 1892 a 1897; pro současné pravoslavné Čechy a Moravany reprintem znovu vytištěno v r. 1994 v Řecku). Svatý vladyka Gorazd ve svém Pravoslavném katechismu prohlašuje toto vydání evangelia za oficiální bohoslužebné evangelium České pravoslavné církve, když je uvádí v článku 987. mezi bohoslužebnými knihami jako naprestolní evangelium. Můžeme zde podtrhnout skutečnost, že tento překlad je doposavad jediným českým kanonickým evangelijním textem.
Je zajímavé, že slovní termín blahodať se zachoval ve starší slovenštině; znamená mj. „požehnání“ (stejně tak je tam adj. blahodatný). Více viz internetový slovník slovenského jazyka - heslo blahodať.
Termín blahodať pro českojazyčné prostředí uznával i sv. biskup mučedník Gorazd a výslovně jej zmiňuje v 322. článku Pravoslavného katechismu.
Slovo milost samozřejmě nezavrhujeme, leč používáme je při překladu v běžném významu toho slova v českém jazyce, tj. k vyjádření smilování, skutku milosrdenství, udělení milosti, aktu odpuštění či prominutí apod. (Především pro překlad církevně-slovanského pojmu: mílosť. Církevně-slovanské pojmy blagoutróbije, milosérdije překládáme spíše jako milosrdenství či výjimečně dobrotivost.) Je zřejmé, že při tomto způsobu použití bude výskyt pojmu milost v českých překladech stále hojný.
Obecná poznámka o církevní terminologii z hlediska duchovního pastýře
Specifika pravoslavné terminologie nám nejen umožňují vyjádřit specifický duchovní obsah Pravoslaví a hovořit o něm bez zmatení pojmů, ale jsou užitečná i pro sebereflexi každého českého pravoslavného křesťana. Podobně jako národ je vytvářen svébytnou kulturou, vlastní řečí a dějinami, tak i církev vytváří svou sebeidentifikaci nejen svou osobitou vírou a učením, ale i svou řečí (tj. svébytnými pojmy, vytvářením vlastní liturgické vrstvy jazyka národa, jehož jsou její věřící součástí) a samozřejmě dějinami - tj. původem. Upírat věřícím, duchovním i teologům právo na vytváření specifické oblasti jazyka, na formulování nových pojmů či na vlastní vyjadřovací prostředky, to by znamenalo podkopávat jeden z piliřů jejich sebeidentifikace (ne nadarmo se právě totalitní režimy snažily zmocnit se kontroly nad jazykem, aby vykořenily lidi a učinily z nich beztvarou masu). To by bylo podobné, jako kdyby v obrazovém umění někdo bral českým pravoslavným právo na ikony; mohli by nám tvrdit, že v Čechách jsou tradičně zavedené katolické obrazy a že ikony - to je jiný způsob vyjadřování, kterému místní lidé nebudou rozumět, a že si máme dát do „kostelů“ díla západních barokních umělců, abychom byli svému okolí srozumitelní).Nemusím snad rozvádět, že z hlediska objektivní jazykové vědy lze pokusy upírat různým oborům lidské činnosti (či skupinám sdruženým na základě náboženském či spirituálním nebo na jiném) právo na vlastní specifickou terminologii označit bez obalu za lingvistický diletantismus.
Všiml jsem si, že odpor proti specifické české pravoslavné terminologii bývá většinou založen na panickém strachu z oddělení. Z určitých úst jsou stále dokola slyšet ustarané hlasy: „Hlavně se neuzavírat do gheta...“ Tito bázlivci však zaměňují dvě úplně rozdílné pojmy: oddělovat se a odlišovat se. Nebo je nezaměňují, ale splývají jim do jednoho: odlišovat se proně automaticky znamená oddělovat se. Je pochopitelné, že ten, kdo se obává sám se odlišovat má, na druhé straně chorobnou obavu i z toho, co se odlišuje od něho. Strach z odlišnosti se pak projevuje xenofobií, rasismem apod. Toho všeho vidíme kolem dost a dost. Nemělo by to však být cizí pravoslavnému duchu? Společnost není homogenní masa bezvýrazných jedinců. Je potřeba respektovat ty, kdo se od nás odlišují, a máme právo se odlišovat a být respektováni.
Odpůrci všech odlišností českého pravoslavného liturgického a teologické jazyka od běžné češtiny reprezentují, jak se mi zdá, ducha obvyklé české malosti, uzavřenosti do české kotlinky, kde se bezkonfliktnosti dosahuje cestou bezvýraznosti. Typická česká pobělohorská mentalita neodlišovat se, nevyčnívat z řady, je z ducha některých odpůrců svébytné pravoslavné terminologie až příliš neblaze cítit. Možná je to jen nedostatek sebevědomí, neustálý strach, že „kdyby něco“, tak „oni“ o nás budou vědět. Tento způsob myšlení „schovat se mezi ostatní“ bývá u nás hlavním psychologickým motorem ekumenismu. Jak zoufale neplodné je to myšlení, není potřeba rozvádět. A jak nemisijní a vyčpělé je takové křesťanství, vidíme všude kolem nás.
Každá úspěšná misie se zakládá na předložení alternativy, pozvání na novou cestu, ukázání něčeho úplně jiného. Tak konal misii sv. vladyka Gorazd nebo sv. Nikolaj Japonský. Samozřejmě, že jedním hlavních rysů misionáře musí být odvaha. Zkrátka, není to pro zbabělce. Kde se vytrácí odvaha a převládá mentalita „schovat se v davu“, tam končí misie. Otázka nyní zní: Končí u nás misie?
Když už jsme zmínili ty Japonce - právě oni jsou zajímavým příkladem úspěšné pravoslavné misie, které se podařilo něco tak obtížného, že by rozum chtěl říci: nemožného. Šířit Pravoslaví mezi Japonci. Tento národ vůbec nemá ve svém jazyce slova pro klíčové křesťanské pojmy: Jediný Bůh, víra (ve smyslu křesťanském), spása duše, věčný život, hřích... Všechna tato slova byla nově vytvořena a každý zájemce o křesťanství se nejprve musí tato nová japonská slova naučit, a nejen naučit, ale i pochopit jejich význam, což je vzhledem k úplně odlišné kultuře a myšlení Japonců pro ně nesmírně náročné. A u nás jsou pravoslavní duchovní, kteří tvrdí, že čeští zájemci o Pravoslaví nejsou schopni pochopit slovo „Bohorodice“, a proto prý musíme říkat jako katolíci „Bohorodička“! Prý Češi nerozumějí pojmu „svaté tajiny“, a proto musíme jako katolíci... atd.
Nad bránou japonské pravoslavné katedrály v Tokiu (je to dnes církev i rodilých Japonců, nikoliv už jen ruských imigrantů), je nápis cyrilikou v církevní slovanštině: „Slava v vyšnych Bogu“ (obrázek je zde); některé texty zpívají současní Japonci při svých bohoslužbách církevně-slovansky či řecky. Mimochodem, věděli jste, že Rumuni se kvůli křesťanství musejí naučit vyslovovat hlásku, kterou potřebují jenom kvůli jednomu jedinému slovu: „Christos“? Aby mohli hovořit o Kristu, musejí se naučit říkat „ch“; nikde jinde se v rumunštině tato hláska nepoužívá. Leč kvůli Kristu se to naučili. Co je Čech či Moravan ochoten naučit se kvůli Kristu?
Dodatek k tomuto článku: Úvaha z hlediska českého překladatele církevních textů
Závěrem
Autor těchto řádků se přimlouvá za používání pojmu blahodať v pravoslavném odvětví českého jazyka. Slovo je pro Čecha intuitivně snadno pochopitelné - znamená dobrý (tj. blahý) dar. Myslí se tím dar Boží. Rusové to někdy vykládají jako "dar dobra". V zásadě se jedná prostě o akt dávání, předávání směrem od Boha k člověku, z věčnosti do naší časnosti. To slovo vyjadřuje pohyb, působení, energii (chcete-li - proudění). V obsahu toho pojmu slyšíme křesťanskou víru a zkušenost s Bohem, který dává sám sebe, dává své posvěcení, dělí se o svou svatost, ujímá se prostřednictvím tohoto daru člověka - přivlastňuje si jej, adoptuje jej za svého syna. Českému uchu zaznívá v termínu "blahodať" i ozvěna slova "blaho", což snad není nic nepřijatelného. Vždyť co může být pro duši člověka větším blahem, než získat Boží dar?
Pro ty, kteří nejsou pojmu blahodať nakloněni, je však (na rovině formálního výkladu tohoto složeného slova) právě výše zmíněný význam první poloviny složeniny (blaho-) důvodem k odmítání převzetí toho slova do české církevní řeči. Připomínají, že významem církevně-slovanského "blago" je dobro a nikoliv slast, což je jistě pravda, avšak s tou výhradou, že i v církevní slovanštině zaznívá ve významu slova "blago" také "štěstí, bohatství a jmění" (Djačenko, Slovník, str. 39; církevní slovanštiná zná např. termín "blahobyt" a to ve stejném významu jako čeština: šťastný život). Od toho pak následně odvíjejí námitku, že zcela nepatřičné, aby v češtině první polovina složeného pojmu (blaho-), který má být českým pojmem pro působení nestvořené Boží energie, měla význam: blaho, slast, rozkoš. Jenže čeština, myslím, může ve složeninách používat slůvko "blaho-" i ve smyslu dobro, resp. bez jednoznačného přímého odkazu na rozkoš či slast. Viz např. běžný církevní pojem "blahoslavený" např. jako titul pro světce (či sloveso "blahoslovit", jež je alternativou k "dobrořečit", jak jsme zvyklí to běžně poslouchat z českého překladu liturgie; další příklady českých složenin, v nichž je první část "blaho-" užita ve smyslu "dobro": blahosklonný, blahovůle, blahovolný, blahovonný, blahořečit, blahořeč - vybráno z korpusu jazyka českého). A kromě toho jisté překlápění významu pojmu "blago" z dobra ke štěstí a blahu je patrné i v církevně-slovanském "blagodať" (a ještě více v novém ruském významu toho slova), proč by to tedy mělo být diskvalifikujícím faktorem pro pojem "blahodať" v češtině?
Využijme tedy naši možnost snadného (a prakticky bezbolestného) importu slova blahodať, které je z naší jazykové oblasti, je libozvučné, snadno vyložitelné. Uchu pravoslavného Čecha ostatně nezní cize, protože je používáno v pravoslavném českém překladu Nového zákona, který je spolu s kralickým překladem rozšířen v naší církví jako bohoslužebný biblický text (oba svazky tohoto překladu starého pouhé jedno století byly reprintem vydány v devadesátých letech a jsou k dispozici na našich církevních ústředích). Pravoslavní Angličané, Američané, Němci a další západní národy nemají takové štěstí jako my, jejich jazyková situace i dějinná cesta je úplně jiná. Našemu národu se dostalo toho mimořádného daru, a tak - jak se domnívám - nic nebrání pravoslavným Čechům a Moravanům svobodně zařadit toto krásné a historické slovo - přímé pojítko s naším cyrilometodějským dědictvím - do běžného církevního používání.
P.S.
Spatřuji v českém používání pojmu blahodať jeden z kamínků stavby budovy českého pravoslavného pojmosloví, a tudíž další krůček na cestě k plnému Pravoslaví*, na niž kdysi směle vkročil sv. vladyka Gorazd. Připomeňme, jak formálně skromné byly začátky této cesty, při nichž se vladyka omezil na zavádění hlavních kamenů pravoslavné věrouky a z posvátné tradice a obřadového dědictví Pravoslaví se uvádělo do praxe jen to, po čem nejnaléhavěji prahla česká duše či to vyžadovaly aktuální církevní okolnosti (např. bohoslužba v rodném jazyku, ženaté kněžstvo apod.) Pak byly položeny základy české pravoslavné terminologie (např. používání pojmů „svaté Tajiny“, „Bohorodice“ atd.) Trvalo nějakou dobu (a nebyla to tenkrát samozřejmost!), než byl zaveden východní ritus (a ikonostas!), pak byly jen s těžkostmi prosazovány do farního liturgického života první fragmenty oktoichu a mineje, a dále se postupovalo pod vedením vladyky Gorazda krůček za krůčkem. Dnes je možno na tento proces navázat a učinit další kroky vytyčeným směrem. A k tomu jistě patří nejen rozšiřování českých liturgických překladů, ale i stálé budování terminologie používané místní pravoslavnou církví, její rozvíjení a sbližování s velkými pravoslavnými tradicemi ve světě.Z dochovaných písemných památek můžeme vytušit, že ohledně zavedení pojmu „blahodať“ do liturgického užívání vladyka Gorazd váhal. Možná i kvůli tomu, že v jeho době bylo pravoslavné učení o nestvořených energiích Ducha Svatého i v pravoslavné církvi poněkud utlumeno; o palamismu se téměř nehovořilo; a tak nemohl ve své době nahlédnout v celé šíři, proč má slovanská pravoslavná terminologie toto specifické slovo. A kromě toho musel (zvláště v prvních dobách pravoslavné misie) pečlivě promýšlet, co všechno může na své ovečky „naložit“ a s čím je lépe prozatím posečkat. Co je bezpodmínečně nutno zavést hned, a co může ještě posečkat. Vždyť i tak bylo toho, nač si museli noví čeští pravoslavní za éry jeho episkopátu zvykat, vskutku hodně. A tak tento pojem vladyka sice ještě nepoužil při sestavování dodnes používaného bohoslužebného Sborníku modliteb a zpěvů, ale už se začíná objevovat v katechismu, který sestavil o pouhé půl desetiletí po bohoslužebném Sborníku. Z toho bychom snad mohli učinit opatrný závěr, že se zavedením pojmu blahodať do českého pravoslavného jazyka vladyka Gorazd počítal. Není tudíž snad důvod v této linii nepokračovat.
prot. Jan Baudiš
P.S.
Některé související články:
Úvaha z hlediska českého překladatele církevních textů
Diskusní příspěvek na téma nového překladu Symbolu víry
Závěrečná překladatelská poznámka (PDF) ke Služebníku liturgie sv. Jana Zlatoústého
Poznámka
* = Termín „plné Pravoslaví“ se odvíjí od formulace svatého vladyky Gorazda, který v úvodu k Lidovému sborníku modliteb a bohoslužebných zpěvů píše: "... a tak (abychom) časem osvojili si Pravoslaví v plném jeho duchovním bohatství" (v 5. odstavci od konce).
Skok na Homepage